Rozhodnutí NS

28 Cdo 814/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/06/2017
Spisová značka:28 Cdo 814/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.814.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák.
§ 458 odst. 2 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 814/2017-366

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně DATO-FOREST s.r.o., IČ 255 35 943, se sídlem v Bojkovicích, Luhačovická 618, zastoupené Mgr. Petrem Olbortem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Nad Vývozem 4828, proti žalované RM FOREST lesní společnosti s.r.o., IČ 277 20 748, se sídlem v Bojkovicích, Pitínská 1015, o 385.295 Kč a 943.016 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 ECm 35/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. května 2016, č. j. 8 Cmo 73/2016-329, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. května 2016, č. j. 8 Cmo 73/2016-329, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2015, č. j. 49 ECm 35/2011-235, se ruší a věc se soudu prvního stupně vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 5. 2015, č. j. 49 ECm 35/2011-235, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví označených částek (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobkyně se uvedených plnění domáhala coby bezdůvodného obohacení [§ 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“)], jež žalovaná nabyla tím, že užívala vozidla ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu. Předmětné automobily měly být na žalovanou převedeny kupními smlouvami, ty však stíhala absolutní neplatnost hned z několika důvodů. Soud konstatoval, že podle ustáleného výkladu má při vydávání bezdůvodného obohacení naturální restituce přednost před poskytnutím peněžité náhrady. Pokud by mezi účastnicemi v souladu se žalobními tvrzeními byly uzavřeny neplatné kupní smlouvy (což je úsudek, jehož správností se soud záměrně nezabýval), vzniklo by žalobkyni primárně právo na vrácení převáděných vozidel. Tento nárok ovšem žalobkyně vznesla v jiném řízení vedeném u Okresního soudu v Uherském Hradišti, a vyhovění požadavku uplatněnému v nynějším sporu tak brání překážka litispendence. Pro úplnost soud podotkl, že žalobkyně by mohla být nadána též jiným nárokem než tím, který je projednáván jmenovaným okresním soudem, a to právem na vydání užitků ve smyslu § 458 odst. 2 obč. zák. Existenci takovéhoto oprávnění však žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, soud proto řešenou žalobu zamítl, aniž by pokládal za nutné zkoumat, zdali byly vzpomínané kupní smlouvy vskutku zasaženy neplatností.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 8 Cmo 73/2016-329, rozsudek soudu prvního stupně, napadený odvoláním obou účastnic, ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud konstatoval, že práva z neplatných kupních smluv by sice měla být uplatněna v jediném řízení, avšak nárok dle § 458 odst. 2 obč. zák. se liší od oprávnění na vrácení předmětu plnění, pročež zahájení sporu o vydání vozidel před Okresním soudem v Uherském Hradišti nezakládá překážku věci zahájené ve vztahu k nároku na vydání užitků. Vrchní soud nicméně dovodil, že žalobkyni na základě § 458 odst. 2 obč. zák. nesvědčí jí vznesené oprávnění na vydání obvyklého nájemného jakožto náhrady za užívání vozidel (tj. toho, oč se majetkový stav žalované nezmenšil), ale jedině právo na vydání užitků, respektive právních plodů věcí, tedy kupříkladu skutečného nájemného, jež žalovaná pobírala od osob, kterým vozidla přenechala k užívání. Ze žalobních tvrzení přitom nikterak nevyplývá, že by žalovaná měla z držby předmětných automobilů, jež sama využívala, získat jakýkoli podobný výnos. Žaloba tedy mohla být shledána nedůvodnou, aniž by bylo nutné provádět další dokazování.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, namítajíc, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury při zkoumání vzniku bezdůvodného obohacení užíváním věci ve vlastnictví jiné osoby bez právního důvodu. Za dosud neřešené pak má otázky, zda při absolutní neplatnosti kupní smlouvy existuje vedle práva na vrácení předmětu plnění též nárok na vydání majetkového prospěchu získaného užíváním věci, zdali je přípustné dané oprávnění uplatňovat v samostatném řízení a konečně jestli lze za užitky předmětu bezdůvodného obohacení považovat pouze výnosy, o které se zvýšil majetek obohaceného, nebo zda se může jednat též o prospěch, který obohacenému vznikl tím, že se jeho majetek nezmenšil, ač by k tomuto následku jinak došlo. Dovolatelka argumentuje, že kupní smlouvy dojednané mezi účastnicemi řízení stíhá neplatnost zejména pro nedostatek vážné vůle, pro obcházení daňových povinností i z dalších důvodů. Žalovaná je přitom neuzavřela v dobré víře, pročež ji nelze pokládat za oprávněnou držitelku, a jestliže tedy vozidla užívala pro vlastní podnikání, měla by vydat žalobkyni prospěch odpovídající částkám, jež by za normálních okolností musela vynaložit na opatření užívacího práva ke srovnatelným automobilům. Právo na vydání řečeného obohacení je dle dovolatelky samostatně uplatnitelným nárokem, jehož přiznání nebrání zahájení paralelního řízení o vydání samotných automobilů. Žalobkyně dále připomíná, že se nedomáhala vydání užitků dle § 458 odst. 2 obč. zák., nýbrž hodnoty spočívající v neoprávněném výkonu užívacího práva žalovanou. Pokud by se snad v tomto směru mýlila a její nárok by bylo namístě kvalifikovat podle posledně citovaného ustanovení, bylo by třeba pod pojem užitků subsumovat též prospěch obohaceného z vlastního užívání předmětu bezdůvodného obohacení.

Z naznačených důvodů žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně je přípustné, poněvadž se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při posuzování otázky vzniku bezdůvodného obohacení užíváním cizí věci bez právního důvodu.

Odvolací soud vystavěl své právní posouzení na úvaze, dle níž v případě neplatnosti kupních smluv uzavřených mezi účastnicemi, může dovolatelce vůči žalované svědčit toliko nárok na vrácení hmotného předmětu plnění poskytnutého v souladu s dotčenými smlouvami (převáděných automobilů), případně na vydání peněžité náhrady za něj (který však není předmětem nynějšího řízení), a dále eventuální právo na vydání užitků z řečených vozidel ve smyslu § 458 odst. 2 obč. zák. (jež ze žalobních tvrzení předestřených v posuzované věci dovodit nelze). Ve svých úvahách ovšem zcela přehlédl, že vznik bezdůvodného obohacení spočívajícího v rozmnožení majetkové sféry žalované vyvolaném převzetím objektů na základě (eventuálně) defektní kupní smlouvy nikterak nevylučuje, aby kupující rovněž získala majetkový prospěch výkonem užívacího práva k převáděným statkům, jež má samo o sobě ekonomickou hodnotu. Subjekt, který měl nabýt vlastnické právo k věci smlouvou, jež se ukázala být neplatnou, tudíž může získat jednak obohacení spočívající v převzetí smluvního plnění, tj. věci samotné, jednak prospěch vyplývající z užívání dané věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 620/2011). Posléze uvedené rozhojnění majetku nelze přitom ztotožňovat s užitky ve smyslu § 458 odst. 2 obč. zák., jimiž je zde v souladu s klasickým civilistickým výkladem třeba rozumět hospodářské výtěžky, jež věci tvořící předmět bezdůvodného obohacení vydávají ze své povahy a které by v daném kontextu mohly být představovány zejména úplatami přijatými za přenechání příslušných vozidel k užívání či požívání další osobě [viz např. Sommer, O. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. Praha: Všehrd, 1946 (reprint Praha: Wolters Kluwer, 2011). s. 186, Eliáš, K. In: Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. Praha: Linde. 2008, s. 526, Thöndel, A., Zuklínová, M. In: Dvořák, J., Švestka, J., Zuklínová, M. a kol. Občanské právo hmotné 1. Praha: Wolters Kluwer, 2013. s. 379, Melzer, F., Tégl, P. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2014. s. 218–219]. Úsudek odvolacího soudu, dle něhož žalovaná, užívajíc předmětné vozy toliko pro vlastní potřebu, takovýchto užitků nenabyla, se v kontextu posuzované pře jeví obhajitelným a ani dovolatelka jej ostatně nezpochybnila než podpůrně; v intencích shora uvedeného je arci záhodno dodat, že posledně nastíněný závěr nikterak nevytěsňuje možnost, že se žalované dostalo prospěchu v důsledku užívání věcí náležejících vlastnicky jiné osobě bez adekvátního titulu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009, ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1942/2013, a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015), tedy že nabyla obohacení zapříčiněného nezmenšením jejího majetku, k němuž po právu mělo dojít (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1608/2006, či ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 443/2014, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4211/2010).

Vzhledem k tomu, že odvolací soud nerozpoznal potencialitu existence nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním sporných vozidel, je jeho rozhodnutí rovněž v rozporu s judikaturou, jež takovýto prospěch konstantně poměřuje úplatami, které by obohacený za obvyklého běhu okolností musel vynaložit na zajištění práva užívat srovnatelnou věc, tj. zásadně hladinou tržního nájemného (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000, nebo jeho usnesení ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2284/2014, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4815/2014, a ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016).

Ve světle předeslaného výkladu lze uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, aniž by za dané situace bylo nezbytné vyjadřovat se k dalším dovolatelkou předestřeným otázkám, včetně problému platnosti dotčených kupních smluv (o kterém ostatně soudy nižších stupňů doposud nikterak nepojednaly, a na němž tak jejich rozhodnutí nespočívají).

Nejvyšší soud proto rozsudek vrchního soudu, jakož i rozhodnutí soudu krajského, zasažené obdobným pochybením v právních úvahách, zrušil a věc vrátil soudu první instance k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Soudy jsou podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 12. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu