Rozhodnutí NS

28 Cdo 3705/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/05/2020
Spisová značka:28 Cdo 3705/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3705.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 2991 odst. 2 o. z.
§ 2999 odst. 1 o. z.
§ 136 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 1962/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3705/2019-310


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně TONASO Holding a.s., IČ 254 72 704, se sídlem v Praze 1, Krakovská 1346/15, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalovaným 1. Z. L., nar. XY, a 2. M. L., nar. XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1680/110, o 234.696 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 29 C 634/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. června 2019, č. j. 10 Co 284/2018-267, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalovaným částku 18.290,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Rostislava Sochora do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

                  Odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 2. 2018, č. j. 29 C 634/2016-230, uložil žalovaným uhradit žalobkyni společně a nerozdílně částku 7.676 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbytku – tj. do částky 280.104 Kč s příslušenstvím – žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Převážně tak nevyhověl požadavku žalobkyně, jež se domáhala vydání sumy odpovídající bezdůvodnému obohacení žalovaných, kterého se jim dostává skrze užívání pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY ve vlastnictví žalobkyně. Řečeným pozemkem je dle skutkových zjištění soudu obklopen zastavěný pozemek žalovaných. Aniž by jim k tomu svědčil řádný právní titul, užívali jej žalovaní v rozhodném období (i prostřednictvím třetích osob, např. nájemníků svého domu) skrze vydlážděnou terasu a zpevněnou plochu pro nádoby na sběr komunálního odpadu, čímž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili ve smyslu § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Jelikož v řízení nebylo prokázáno užívání dotčeného pozemku nad rámec takto vymezené plochy, vyhověl okresní soud žalobě pouze v příslušné části. Výši bezdůvodného obohacení určil s odkazem na závěry znaleckého posudku z ceny 5,50 Kč za m2 měsíčně za současného zohlednění úhrady, již žalovaní poskytli žalobkyni dobrovolně. Na podporu svých úvah okresní soud doplnil, že ve vztahu k rozsahu bezdůvodného obohacení pokládá za aplikovatelné ustanovení § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

K odvolání žalobkyně přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem, jenž je rozsudkem ze dne 5. 6. 2019, č. j. 10 Co 284/2018-267, v zamítavém výroku II. změnil tak, že jsou žalovaní povinni zaplatit žalobkyni 45.408 Kč s příslušenstvím, ve zbytku tohoto výroku je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního (výrok II.) i druhého (výrok III.) stupně. Odvolací soud vyšel především ze skutkových závěrů soudu okresního. Nad rámec nich provedl důkaz snímky z veřejně dostupné mapové aplikace města Ústí nad Labem, na jejichž základě zjistil, že je dotčený pozemek užíván ve větším rozsahu. Žalobkyni proto vedle již přiznané sumy náleží náhrada za užívání té části jejího pozemku, již zvláště nájemci domu žalovaných, popřípadě jiné subjekty poskytující služby spojené s obýváním domu užívají pro přístup do domu z vedlejšího pozemku (parc. č. XY), dále pro parkování aut (část zasažená samostatnou zpevněnou plochou) a čtyřicetimetrovou pěšinu vedoucí přes pozemek žalobkyně směrem do centra místní části – XY. Stran právního posouzení se pak ztotožnil s názory soudu prvního stupně včetně jím připomínaného užití § 136 o. s. ř. v souvislosti s určením výše nároku. S ohledem na řečené přistoupil k částečné změně napadeného rozsudku.

Proti uvedenému rozhodnutí, výslovně proti té části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, brojí dovoláním žalobkyně. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje ve skutečnosti, že se krajský soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu v otázce, je-li nutné pro vznik bezdůvodného obohacení spočívajícího v bezesmluvním užívání pozemku detailně prokazovat konkrétní způsoby, jednotlivá jednání či úkony žalovaných při jeho využívání, profitují-li již skrze užívací právo a tvoří-li užívaný pozemek se zastavěným funkční celek. Na podporu svých argumentů cituje usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 621/11 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1069/2015 a jeho usnesení sp. zn. 28 Cdo 3141/2012. Dle mínění dovolatelky nelze vznik bezdůvodného obohacení vázat toliko k částem pozemku, jež jsou prokazatelně užívány, má-li dle judikatury hodnotu již samotné užívací právo, které se vztahuje k celému pozemku. Vydání bezdůvodného obohacení proto má být žalobkyni přiznáno v rozsahu užívání kompletní výměry pozemku. Zpochybňuje i skutková zjištění nalézacích soudů (označuje je rovněž za extrémně nesouladná s přijatými právními závěry), prosazujíc, že je pozemek užíván jako zahrada, o čemž svědčí i prováděná zahradní údržba. Odůvodnění rozsudků soudů prvního i druhého stupně považuje za nedostatečná stran osvětlení užití § 136 o. s. ř., jejž soudy aplikovaly toliko ve vztahu k částem pozemku zasaženým právě terasou a místem pro popelnice, aniž by v jeho intencích posoudily užívání zbytku pozemku. Pro uvedené žalobkyně navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se negativně vyjádřili žalovaní, již naříkané rozhodnutí pokládají za platné právní úpravě a rozhodovací praxi odpovídající vypořádání řešených poměrů, zatímco dovolatelkou uváděnou judikaturu za nepřiléhavou, pročež mimořádný opravný prostředek žalobkyně navrhli odmítnout, respektive zamítnout a požádali o přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání však za přípustné pokládat nelze.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích konstantně přijímá závěr, dle kterého užíváním cizí věci (v aktuálním případě pozemku) bez náležitého právního titulu vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, jež je povinen vydat (viz § 2991 o. z.). Dříve byly naznačené situace podřazovány skutkové podstatě plnění bez právního důvodu (za všechny viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4051/2016); dle nyní účinné právní úpravy, uvádějící demonstrativní výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení, lze řečené kvalifikovat jako protiprávní užití cizí hodnoty ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. (k tomu srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018).

Stran výše bezdůvodného obohacení judikatura v obdobných případech již za předchozí právní úpravy (§ 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013), jejíž konkluze lze aplikovat i v režimu aktuálně účinného občanského zákoníku (srov. § 2999 odst. 1, větu první, o. z.), dovodila, že není-li možné předmět plnění dobře vrátit, tíží obohaceného povinnost kompenzovat jej ochuzenému v penězích, přičemž konkrétní částka se odvozuje od jím inkasovaného prospěchu. Je-li povinen vydat vše (nikoliv však více), co sám získal (viz především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1710/2005), není rozhodující hodnota, již pozbyl ochuzený, nýbrž suma, o niž se zvýšil majetek obohaceného (za všechny srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, jakož i další v něm citovaná rozhodnutí). Za bezdůvodné obohacení stejně tak nelze považovat jakýkoliv potenciální prospěch, jehož by bylo možné teoreticky dosáhnout, nýbrž toliko skutečný profit – oč se zvýšil majetkový stav obohaceného na úkor vlastníka užívané věci, anebo oč se jeho aktiva nezmenšila, ač by se tak za běžných okolností stalo. Spočívá-li pak bezdůvodné obohacení v tomto případě v užívání cizího pozemku, jsou pro rozsah získaného prospěchu rozhodující konkrétní skutková zjištění a míra omezení vlastníka užívané věci. Není tedy možné automaticky vycházet z celkové výměry pozemku, je-li prokázáno užívání toliko jeho části (v podrobnostech viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3360/2016, či jeho rozsudek ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018).

V judikatuře lze vypozorovat též spory, v nichž uživatel dosáhl postavení detentora cizího pozemku kupříkladu tím, že celý pozemek oplotil a uzamkl, či jej jinak učinil přístupným jen pro sebe a svou potřebu, a jeho vlastníka tak z užívání vyloučil. V nastíněných situacích se konstantní rozhodovací praxe kloní k závěru, dle něhož není rozhodné, nakolik intenzivně je předmětný pozemek užíván (jaká plocha, jak často apod.) – k tomu viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soud ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, či na něj odkazující usnesení téhož soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4599/2017. O takový případ ovšem v projednávané věci s ohledem na skutková zjištění zjevně nejde, pročež nelze mít za přiléhavé námitky dovolatelky dožadující se ocenění samotného užívacího práva ve vztahu k plné výměře dotčeného pozemku, jakož ani poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015. Namítá-li pak žalobkyně nesprávnost zjištění nalézacích soudů stran míry užívání jejího pozemku, eventuálně funkčního propojení pozemku se stavbou žalovaných, brojí proti závěrům, jež pro svůj skutkový charakter nemohou podléhat dovolacímu přezkumu (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 411/2014).

Za nepříhodné je nutné považovat i další odkazy žalobkyně na judikaturu, jsou-li závěry v dovolatelkou citovaném usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 621/11 vystavěny na odlišném skutkovém základu (ve zmiňované kauze byl předmětný pozemek prokazatelně užíván v celé jeho výměře). Za rozporný nelze mít názor odvolacího soudu ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3141/2012, řeší-li řečené rozhodnutí primárně vypořádání povinnosti vydat inkasovaný prospěch mezi více osobami, jež na úkor žalobce profitují, nikoliv samostatný vznik bezdůvodného obohacení. I posledně jmenované usnesení je nadto výsledkem posouzení odlišného nikoliv obdobného skutkového stavu. Závěry napadeného rozsudku odvolacího soudu o povinnosti žalovaných vydat žalobkyni jakožto vlastníku pozemku částku odpovídající obvyklému nájemnému za užívání vymezených (prokazatelně užívaných) částí pozemku lze naopak mít za plně konformní se shora připomenutými náhledy aktuální rozhodovací praxe.

Přípustnost dovolání nezaloží ani námitky žalobkyně ohledně ustanovení § 136 o. s. ř. V souvislosti s nimi jeví se předně vhodným zopakovat, že odvolací soud přitakal právním závěrům okresního soudu stran aplikace zmiňované normy výslovně ve vztahu k určení výše nároku, jenž byl shledán důvodným. Stanovení výše bezdůvodného obohacení i za využití volné úvahy v intencích § 136 o. s. ř přitom judikatura a priori nevylučuje (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4454/2015). V nynějším případě nadto soud prvního stupně zmínkou o aplikaci § 136 o. s. ř. zjevně zamýšlel toliko podpořit (viz bod 66 rozsudku okresního soudu) své konkluze o vzniku bezdůvodného obohacení vycházející z prokázané výměry užívání pozemku, jež obstojí samy o sobě (viz shora vyřčené). Výpočet konkrétní částky odpovídající profitu žalovaných pak zcela korektně (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2412/2014, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4541/2018) vychází z hodnoty užívání zjištěné znalcem. Námitky dovolatelky proto nejsou s to účinně zpochybnit správné rozhodnutí soudu.

Dovolatelka svou argumentací ostatně nerozporuje samu aplikaci § 136 o. s. ř., nýbrž se domáhá toho, aby v jejím důsledku byl přijat závěr, že žalovaní jsou povinni vydat bezdůvodné obohacení za užívání celého pozemku, nikoliv jen jeho vymezených částí. S ohledem na účel jmenovaného ustanovení, jímž je využití volné úvahy soudu při určení výše nároku, lze-li ji stanovit pouze s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec, nikoliv k činění úsudků o základu nároku (viz sama dikce § 136 o. s. ř., jakož i např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2093/2019), je tento její požadavek na určení rozsahu bezdůvodného obohacení (ve smyslu míry užívání pozemku, resp. omezení vlastnického práva žalobkyně) pojmově vyloučen. K samotnému rozporování rozměrů faktického užívání pozemku ze strany žalovaných srovnej výše uvedené.

Brojí-li žalobkyně rovněž proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, činí tak ve vztahu k dotčeným výrokům toliko jako výrokům akcesorickým, aniž by uplatňovala samostatnou argumentaci. Nehledě na to, že dovolání proti nim není již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.

Z vylíčeného se podává, že dovolatelkou předložené otázky odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou. Nevymezila-li žalobkyně ve svém podání jiný problém, jež by mohl na přípustnost dovolání poukazovat, nezbylo Nejvyššímu soudu než je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden společný úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 14.816 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu a navýšení o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. mají tedy žalovaní právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 18.290,40 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 5. 2020


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu