Rozhodnutí NS

33 Cdo 795/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:33 Cdo 795/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.795.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Neplatnost právního úkonu
Smlouva nepojmenovaná (inominátní)
Dotčené předpisy:§ 143a odst. 1 obč. zák. ve znění od 31.12.2013
§ 50a obč. zák. ve znění od 31.12.2013
§ 39 obč. zák. ve znění od 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/25/2019
IV. ÚS 2082/19
JUDr. Milada Tomková
odmítnuto
07/15/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 795/2018-380


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně M. K., bytem v XY, zastoupené Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem se sídlem v Praze, V jámě 699/1, proti žalovanému M. K., bytem v XY, zastoupenému Mgr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, o 2.470.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 41/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 17. 10. 2017, č. j. 23 Co 230/2017-347, takto:

Dovolání se zamítá.


O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 2.470.000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se jedná o finanční ekvivalent průměrné ceny bytu 2+1 v lokalitě jejich prvního společného bydliště, který se jí žalovaný zavázal zaplatit v případě rozvodu jejich manželství.

Okresní soud v Pardubicích mezitímním rozsudkem ze dne 1. 3. 2017, č. j. 8 C 41/2015-302, rozhodl, že nárok žalobkyně na zaplacení částky rovnající se průměrné ceně bytu 2+1 s příslušenstvím v lokalitě Pernštýnského náměstí v Pardubicích je co do svého základu zcela opodstatněn.

Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. 10. 2017, č. j. 23 Co 230/20174-347, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadený rozsudek závisí na otázce hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena (posouzení platnosti inominátní smlouvy uzavřené před manželstvím upravující vztahy manželů po rozvodu). Nesouhlasí se závěrem, že smlouva, v níž se zavázal, že pro případ rozvodu (budoucího) manželství zaplatí žalované částku „rovnající se průměrné ceně bytu 2+1 v lokalitě, kde měli jako manželé první společné bydliště“, je platným právním úkonem ve smyslu § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“). Je přesvědčen, že taková smlouva odporuje § 143a obč. zák., neboť majetkové vztahy po rozvodu upravoval pouze § 24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „z. o. r.“), přičemž dohodu mohli uzavřít jen manželé, nikoliv (jako v dané věci) snoubenci. Svou argumentaci o neplatnosti inominátní smlouvy pro rozpor se zákonem podpořil odkazem na článek Z. K. publikovaný v Právních rozhledech č. 6 z r. 2003. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se dopustil nepřípustného dvojího posuzování téhož, shledal-li rozdíl mezi „závazkem muže, který chce uzavřít manželství, k plnění pro případ rozvodu v situaci, kdy následně vznikne SJM v běžném rozsahu a závazkem muže, který chce uzavřít manželství, k plnění pro případ rozvodu v situaci, kdy je vznik SJM odložen až do doby rozvodu manželství nebo je jeho rozsah zúžen až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti“. Pro první případ totiž dovodil, že obdobné ujednání by bylo neplatné a v rozporu se zásadami vypořádání SJM, avšak v druhém případě (kdy SJM v běžném rozsahu uzavřením manželství nevznikne) uznal jeho přípustnost s tím, že jde o „odměnu“ za souhlas s modifikací SJM. Nadto v této souvislosti připomíná, že účelem předmanželské dohody bylo zajištění bydlení pro žalobkyni a v řízení vyšlo najevo, že svůj závazek splnil, neboť v červenci 2003 (v době trvání manželství) pořídil byt o velikosti 3+1 v XY, který žalobkyně spravovala a posléze prodala. Nesouhlasí s právním posouzením této transakce jako investičního nákupu nemovitosti, jak dovodil odvolací soud, a požadavek žalobkyně na další plnění po rozvodu manželství považuje za nemravný. Srozuměn není se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že na listině ze dne 6. 7. 2003 obsahující prohlášení, že zakoupením bytu se považuje závazek žalovaného za splněný, není podpis žalobkyně; takový závěr nemá podle jeho názoru oporu ve znaleckém posudku. Rozsudky soudů obou stupňů považuje za nepřezkoumatelné pro absenci úvah ústících v závěr, že žalovaná částka byla kompenzací za souhlas se zúžením SJM. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to posouzení platnosti té části předmanželské smlouvy, v níž je ujednání obsahující závazek budoucího manžela vyplatit budoucí manželce v případě rozvodu finanční částku za to, že souhlasí s dohodou o modifikaci SJM ve smyslu § 143a odst. 1 obč. zák.

Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že dne 21. 2. 2002 (tj. den před uzavřením manželství), byl sepsán notářský zápis, jímž účastníci pro případ manželství vyloučili ze společného jmění „veškeré příjmy vyplacené z titulu mzdy, jiné odměny či výnosy z majetku ve výlučném vlastnictví každého z manželů s tím, že tyto budou výlučným vlastnictvím toho z manželů, jemuž vzniklo právo na vyplacení; veškeré věci movité či nemovité a majetková práva s tím, že tato budou ve výlučném vlastnictví toho z manželů, který je podle právního titulu získá, nebo budou předmětem podílového spoluvlastnictví, pokud je podle právního titulu nabytím získají oba, a to kromě věcí tvořících obvyklé vybavení domácnosti manželů; veškeré závazky s tím, že tyto budou závazkem pouze toho z manželů, který je převezme“. Dále rozšířili své společné jmění manželů o movité věci, které již nyní tvoří vybavení jejich společně vedené domácnosti v bytě na adrese XY a v rekreačním objektu čp. XY v XY. Pro případ rozvodu manželství se žalovaný zavázal žalobkyni vyplatit částku „rovnající se průměrné ceně bytu 2+1 v lokalitě, v níž měli jako manželé první společné bydliště“. Manželství účastníci uzavřeli 22. 2. 2002. Dne 7. 7. 2003 žalovaný zaplatil cenu 857.500 Kč za převod členských práv a povinností k družstevnímu bytu č. 58 o velikosti 3+1 v domě čp. XY v XY na žalovanou. Tento byt byl podnajímán, přičemž žalovaný vymáhal dlužné platby za užívání. Manželství účastníků bylo rozvedeno k 10. 6. 2014. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil dohodu o zúžení SJM a současném jeho rozšíření o movité věci, které v době uzavření dohody již tvořily vybavení společně vedené domácnosti, podle § 143a obč. zák., a ujednání o závazku žalovaného zaplatit žalobkyni v případě rozvodu finanční částku podle § 51 obč. zák. Při výkladu sporného smluvního ujednání se přiklonil k principu zakládajícího platnost právního úkonu (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který se promítl rovněž do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované např. rozsudky ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012, nebo usnesením ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012). Uzavřel, že ujednání, obsahující závazek žalovaného zaplatit žalobkyni finanční částku v případě rozvodu, je určité (pokud jde o vymezení lokality bytu a průměrné ceny bytu) a neobchází zákonem určená pravidla pro vypořádání SJM, neboť bylo učiněno za situace, kdy si budoucí manželé smluvně zúžili rozsah SJM; sjednané finanční plnění posoudil jako odměnu žalobkyně za její souhlas s modifikací SJM. Nepřisvědčil žalovanému, že svůj závazek splnil tím, že žalobkyni pořídil byt v XY; vzal přitom v úvahu, že v době pořízení tohoto bytu (rok a půl po uzavření manželství) nehrozil rozvod manželství účastníků a neuvěřil tvrzení, že žalobkyně dne 6. 7. 2003 písemně stvrdila, že považuje závazek žalovaného za splněný (důkazy svědčící ve prospěch tohoto tvrzení neshledal dostatečně přesvědčivými). Důvodnou neshledal ani námitku žalovaného, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný.

Podle ustanovení § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 143a odst. 1 až 3 obč. zák. manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Manželé mohou dále smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu vyhradit zcela nebo zčásti vznik společného jmění manželů ke dni zániku manželství, pokud nejde o věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Muž a žena, kteří chtějí uzavřít manželství, mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu upravit své budoucí majetkové vztahy v manželství obdobně.

Podle § 51 obč. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona (§ 2 odst. 3 obč. zák.).

Smlouvu podle § 143a odst. 3 obč. zák. lze označit jako druh předmanželské smlouvy. Uzavírají ji totiž muž a žena, kteří chtějí vstoupit do manželství. I zde se k její platnosti vyžaduje nejen písemná forma, ale kvalifikovaná forma, a to forma notářského zápisu. Smyslem dohody je upravit budoucí majetkové vztahy v manželství obdobným způsobem, jak to zákon připouští mezi manžely, tj. jak rozšířením nebo zúžením stanoveného rozsahu společného jmění manželů, tak i plným nebo částečným vyhrazením společného jmění manželů ke dni zániku manželství. Vyhradí-li manželé vznik společného jmění ke dni zániku manželství, pak s výjimkou věcí tvořících obvyklé vybavení společné domácnosti, které nemohou být z předmětu společného jmění vyloučeny, nabývá každý manžel v průběhu manželství do svého vlastnictví, případně do spoluvlastnictví podílového, jsou-li pro to splněny předpoklady (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník, Komentář I, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 970 a násl.). V rozsudku ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3822/2010, akceptoval Nejvyšší soud názor, vyslovený v odborné literatuře: „Manželé mohou zúžit rozsah společného jmění manželů o konkrétní věci, a to buď o věci, které již jsou předmětem společného jmění, anebo o věci, které v budoucnu získají. Zde se předpokládá existence dvou právních skutečností: smlouvy o zúžení společného jmění manželů a dohody o vypořádání. Již to, že se manželé dohodnou na tom, kdo z nich bude nadále výlučným vlastníkem, je dohodou o vypořádání; smlouva o zúžení a vypořádání tu spadají v jedno. Může jít o definitivní vypořádání (nabyvatel nabývá bezúplatně nebo úplatně a otázka náhrady je ve smlouvě výslovně řešena) nebo o vypořádání částečné, kdy se manželé dohodnou na tom, kdo bude vlastníkem majetkových hodnot s tím, že náhrada za tyto hodnoty bude určena dodatečně (Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 173)“.

Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že smluvní ujednání obsahující závazek žalovaného poskytnout žalobkyni v případě rozvodu jejich manželství finanční ekvivalent průměrné ceny bytu 2+1 v účastníky vybrané lokalitě, není neplatné pro obcházení zákona. Snoubenci mají právo upravit si budoucí majetkové vztahy před uzavřením manželstvím ve formě notářského zápisu obdobně jako manželé a zvolí-li možnost SJM smluvně zúžit (až na věci, které tvoří vybavení jejich společné domácnosti), není vyloučeno, aby si sjednali, že jedna ze smluvních stran obdrží v případě rozvodu dohodnutou kompenzaci. V takovém případě se nejedná o vypořádání vyplývající ze změny již existujícího SJM - nejde totiž o závazek k vyplacení částky nahrazující vypořádání SJM. Je logické, že ta ze smluvních stran, která může být smlouvou podle § 143a odst. 3 obč. zák., tj. zúžením zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů, ekonomicky znevýhodněna, bude (ve smyslu vyvážení postavení smluvních stran) požadovat kompenzaci v dohodnuté formě. Posuzovaným ujednáním, jehož smyslem je „odškodnění“ žalobkyně, resp. její „odměna“ za souhlas se zúžením SJM, tudíž nedošlo k obcházení zákonných pravidel pro vypořádání SJM; proto ani námitka, že dohoda o vypořádání SJM je vyhrazena pouze manželům, zde nemá uplatnění. Sluší se pak připomenout, že v občanskoprávních vztazích platí zásada, že smlouvy se mají plnit. Žalovaný uzavřel smlouvu svobodně, v rámci zásady privátní autonomie vůle jednajících subjektů (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1038/2009, publikovaný pod č. 88/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Bylo výhradně na jeho vůli a otázkou jeho motivace, zda smlouvu, jejíž platnost nyní zpochybňuje, uzavře či nikoli. Na věci byl ekonomicky zainteresován a finanční satisfakce, kterou měl plnit pouze v případě rozvodu manželství, vyvažovala souhlas žalobkyně s (pro něho výhodným) zúžením SJM.

Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že jeho rozsudek (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) je nepřezkoumatelný stran právně-kvalifikačních úvah o platnosti jeho závazku, dovolací soud neshledává, že by řízení trpělo tvrzenou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody (obdobně platí i na rozhodnutí odvolacího soudu). I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Je zřejmé, že v daném případě se tak nestalo, neboť odůvodnění odvolacího soudu umožňovalo přezkum otázky, kterou žalovaný v dovolání vznesl.

Ostatní námitky žalovaného se sice vztahují k právním otázkám, které odvolací soud řešil, tj. zda žalovaný závazek splnil již v roce 2003, či zda je požadavek žalobkyně v souladu s dobrými mravy, jsou však založeny na odlišné skutkové verzi, než z jaké vycházel při právním posouzení věci odvolací soud. Oproti němu totiž žalovaný prosazuje, že v době, kdy žalobkyni pořídil byt v XY (tj. v roce 2003), trpělo jejich manželství neshodami, že závazek mohl podle dohody splnit kdykoliv během manželství a že žalobkyně písemně uznala, že koupí bytu v XY svůj závazek z předmanželské smlouvy splnil. Takové námitky ve skutečnosti nesměřují proti správnosti právních závěrů, nýbrž zpochybňují skutková zjištění, případně hodnocení důkazů a nejsou regulérním uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení shora vymezené právní otázky správné, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 3. 2019



JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu