Rozhodnutí NS

23 Cdo 4711/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2019
Spisová značka:23 Cdo 4711/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4711.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
10/05/2019
IV.ÚS 1550/19
JUDr. Jaroslav Fenyk
odmítnuto
10/07/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 4711/2018-503


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. K., se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem, se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1101, PSČ 755 01, proti žalované obci Prštice, se sídlem v Pršticích, Hlavní 1, PSČ 664 46, IČO 00282405, zastoupené Mgr. Radovanem Vrbkou, advokátem, se sídlem v Brně, Rašínova 103/2, PSČ 602 00, o zaplacení částky 190 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 20 C 160/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2018, č. j. 47 Co 260/2016-466, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 10. 2. 2016, č. j. 20 Co 160/2006-432, ve znění usnesení ze dne 12. 5. 2016, č. j. 20 C 160/2006-447, zamítl žalobu o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 190 000 Kč se stanoveným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 5. 2018, č. j. 47 Co 260/2016-466, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I a ve výroku doplňujícího usnesení (výrok pod bodem I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, včetně výroků týkajících se nákladů řízení, z důvodu, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele je dovolání přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v plném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v usnesení ze dne 27. 8. 2015, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.

Takový údaj se z dovolání nepodává, žalobce ve svém dovolání žádnou právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, výslovně nevymezil. Z obsahu dovolání však lze dovodit, že důvodem dovolání je námitka žalobce, že se soud prvního stupně i soud odvolací podle jeho názoru nedržely pokynů Nejvyššího soudu, které vyslovil ve svém rozsudku ze dne 13. 6. 2013, č. j. 28 Cdo 986/2012-228, jímž zrušil předchozí rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně se závěrem, že smlouva o pronájmu a provozování zařízení pro rozvod a odkanalizování a čištění odpadních vod ze dne 1. 4. 2000 uzavřená mezi žalobcem jako nájemcem a žalovanou jako pronajímatelem nebyla platně uzavřena a soudy musí rozhodnout o obohacení žalobce, který uhradil žalované nájemné ve výši 190 000 Kč, ale sám se současně obohatil v tom, že pronajatou věc užíval. Dovolatel namítá, že soud prvního stupně, ani soud odvolací nezjišťovaly výši obvyklého nájemného a za tím účelem nedoplnily dokazování tak, jak jej navrhoval již v prvostupňovém řízení. Dovolatel nesouhlasí se závěry nalézacích soudů, které se opíraly o znalecký posudek znalce Ing. Pavla Peroutky, který při stanovení výše obvyklého nájemného použil metodu nákladovou, ačkoliv měl podle názoru dovolatele vyjít z výše obvyklého nájemného, a to srovnáním cen nájmu v okolních obcích žalované, když v možnostech znalce bylo vypracovat znalecký posudek srovnávací metodou. Znalci také vytkl, že ve svém znaleckém posudku nezohlednil náklady spojené s údržbou a opravami vodohospodářského zařízení tak, aby bylo funkční.

Uvedené námitky žalobce přípustnost dovolání nezakládají. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud příslušná skutková zjištění ohledně stanovení výše obvyklého nájemného přijal, přičemž vycházel ze znaleckého posudku vypracovaného Institutem regionálních informací, s.r.o. a z revizního znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem Ing. Pavlem Peroutkou. Napadení těchto skutkových závěrů dovolatelem nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, směřují-li námitky dovolatele proti správnosti zjištěného skutkového stavu, hodnocení důkazů odvolacím soudem a dovozuje-li dovolatel jiné skutkové závěry, než k jakým dospěl odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015, aj.).

Pokud dovolatel uvedl, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu i v části týkající se výroku o náhradě nákladů řízení, pak přehlíží, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 1. 2019


JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu