Rozhodnutí NS

7 Tdo 1380/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/13/2019
Spisová značka:7 Tdo 1380/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1380.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ublížení na zdraví
Dotčené předpisy:§ 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1380/2018-23


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 2. 2019 o dovolání obviněného J. Š., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2018, č. j. 4 To 148/2018-261, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 16/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 2. 2018, č. j. 5 T 16/2017-237, byl obviněný J. Š. uznán vinným spácháním zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 3 let. Dále bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 4 To 148/2018, k odvolání obviněného rozhodl tak, že napadený rozsudek Okresního soudu v Teplicích zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon trestu odkládá na zkušební dobu v trvání 3 let (pozn. odvolací soud napravil pouze formální pochybení okresního soudu, když v jeho rozsudku bylo chybně uvedeno, že se výkon trestu odkládá podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. ř.).

Uvedených trestných činů se obviněný podle výroku o vině rozsudku okresního soudu dopustil tím, že dne 9. 11. 2013 mezi 01:05 a 01:12 hodin v XY, v restauraci XY, okres Teplice, společně s V. B., nar. XY, a J. N., nar. XY, po předchozí slovní roztržce, fyzicky napadl nejdříve P. S., nar. XY, kterého poté, co ho V. Bílek povalil na zem a držel za dolní polovinu těla, opakovaně kopal do horní části těla, následně pak poškozenou J. K., nar. XY, která se do rvačky zapojila ve snaze pomoci svému příteli P. S., chytil za vlasy, nejméně jednou ji kopnul do dolní poloviny těla a udeřil ji rukou sevřenou v pěst do obličeje, čímž jí způsobil drobné poranění, následně však v důsledku jeho jednání došlo u poškozené k rozvoji smíšené úzkostné poruchy s rysy posttraumatické stresové poruchy a panické poruchy, s výrazným omezením v běžném životě minimálně do května 2014.

II.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že skutek, kterého se měl dopustit, nenaplňuje znaky zejména trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. K naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, ve spojení s § 122 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba, aby došlo k poruše zdraví nebo jinému onemocnění, které porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného, a které vyžaduje lékařské ošetření.

Obviněný ve věci shledává extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Podle něj jsou pochybnosti o tom, zda k danému skutku vůbec došlo, ve výpovědích svědků, že jsou značné rozpory, nesouhlasí s hodnocením věrohodnosti svědků, když svědci z okruhu jeho přátel V. B. a J. N. byly z tohoto důvodu hodnoceni jako nevěrohodní, a soud vycházel z výpovědí svědkyň M. R. a M. Ch., které jsou však naopak v přátelském vztahu k poškozené. Znalecký posudek, ve kterém byl hodnocen stav poškozené, že pouze opakuje její slova bez jakékoli snahy ověřit, potvrdit či vyvrátit jí uváděné skutečnosti. Pocity poškozené jsou ale podle jeho názoru zcela nepřezkoumatelné.

Dále uvedl, že ve věci absentuje následek, tedy ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákoníku, když byl shledán pouze následek spočívající v hematomu v oblasti pravé očnice a na pravém stehně, což je sice trestně právně porucha zdraví, jakožto porušení normálních tělesných funkcí, ale toto zranění nemělo povahu, která by znesnadňovala nikoli krátkou dobu obvyklý způsob života poškozené, nemůže tedy obstát vedle pomocného kriteria, kterým je možná sedmi denní pracovní neschopnost a proto nenaplňuje zákonné znaky ublížení na zdraví. Přitom považuje za neprokázané, že by předmětné jednání mělo být v příčinné souvislosti s výše uvedeným zraněním, když podle úředního záznamu hlídky MP Bílina nebyla poškozená J. K. nijak viditelně zraněná, opakovaně odmítla lékařské ošetření a chirurgické vyšetření, kterému se podrobila tentýž den, jednoznačně potvrzuje, že neměla žádné viditelné poranění. To bylo shledáno až praktickým lékařem, který ve zprávě ze dne 13. 2. 2014 uvedl, že J. K. měla mít dne 11. 11. 2013 hematom v oblasti pravé očnice a na pravém stehně. Obviněný ale uvedl, že k tomuto datu od události již uplynuly celé dva dny, kdy si poškozená mohla takové zranění způsobit jinde a nebylo prokázáno, že bylo způsobeno jeho jednáním.

Další námitkou obviněného pak bylo, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, jelikož u právní kvalifikace skutku, která se mu klade za vinu, je zapotřebí zavinění ve formě úmyslu. Podle obviněného se o úmyslné zavinění nejedná, a to ani ve formě nepřímého úmyslu, když nechtěl způsobit následek, který by byl trestněprávně „reprobovaný“ a s možností způsobení následku nebyl ani srozuměn. Poškozenou pouze při ohnání se hodil na zem, ale v žádném případě ji netahal za vlasy, nekopal ani neudeřil do obličeje. Nikdy s ní nechtěl přijít do styku, avšak ona se vmísila do probíhající potyčky. Provedený znalecký posudek, že neodpovídá na námitky obhajoby, zejména k příčině poranění.

Obviněný pak uzavírá, že napadené rozhodnutí je předčasné, odvážné a ve svých závěrech, zejména po stránce právního posouzení, nepřezkoumatelné. Konfliktu se zúčastnila celá řada dalších osob, ale stíhaný byl pouze on, přičemž v pochybnostech má být rozhodnuto ve prospěch a nikoli naopak. Napadeným rozhodnutím, že tak došlo k porušení základních zásad trestního řízení, a to § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

Obviněný pak vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2018, č. j. 4 To 148/2018-261, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 2. 2018, č. j. 5 T 16/2017-237, jakož i další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující a přikázal Okresnímu soudu v Teplicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku. Poukázala na lékařské zprávy a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ze kterého vyplynulo, že u poškozené došlo k rozvoji smíšené úzkostné poruchy, vyznačující se kombinací příznaků posttraumatické stresové poruchy a panické poruchy, v příčinné souvislosti s napadením ze strany obviněného. Soud správně dospěl k závěru, že tento následek způsobil obviněný nedbalostně ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť nebylo jeho cílem takto těžký následek způsobit a nevěděl, že takový následek může u poškozené nastat, avšak vzhledem ke svému věku, rozumové vyspělosti a životním zkušenostem to vědět měl a mohl. Svým jednáním tak naplnil znaky skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

Státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, jako zjevně neopodstatněné.
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§ 265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem. Nejvyšší soud je vázán vymezením dovolacího důvodu a jeho odůvodněním.

Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Úvodem lze podotknout, že obviněný své námitky uvádí prakticky výhradně ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, přičemž námitkami o neexistenci následku, úmyslu a příčinné souvislosti, napadá správnost právního posouzení skutku pouze ve vztahu k naplnění znaku úmyslného ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Ohledně těžké újmy na zdraví z nedbalosti podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku v dovolání nic konkrétně nenamítá. Tím obviněný vymezil rozsah dovolacího přezkumu.

Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky obviněného jsou opakováním celé jeho obhajoby, když stejnými námitkami se zabýval již nalézací a rovněž odvolací soud a své skutkové i hmotně právní závěry odůvodnily (odvolací námitky uplatnil obviněný prostřednictvím obhájce u veřejného zasedání dne 6. 6. 2018, jelikož písemné odvolání bylo odůvodněno jen obecně viz č. l. 248 a 258 tr. spisu). S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného z části dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Předně Nejvyšší soud uvádí, že s ohledem na výše uvedené vymezení obviněným uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, kterými rozporuje skutková zjištění soudů a nabízí svou verzi skutkového děje. Obviněný namítal, že existují pochybnosti, zda vůbec k danému skutku došlo a pokud ano, tak zda způsobem, který tvrdí obžaloba. K tomuto považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soudy vzaly za prokázané, že ke skutku došlo takovým způsobem, jaký je uveden ve skutkové větě odsuzujícího rozhodnutí a pokud obviněný nesouhlasí se skutkovými závěry soudů a se způsobem, jakým hodnotily provedené důkazy, tak tyto námitky nejsou podřaditelné pod žádný zákonný dovolací důvod.

To platí i o námitce, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním a následkem. Tuto námitku totiž obviněný zcela mimo uplatněný důvod dovolání zakládá na svých výhradně skutkových námitkách, když považuje za neprokázané, že by předmětné jednání mělo být v příčinné souvislosti s výše uvedeným zraněním, protože podle úředního záznamu hlídky MP Bílina nebyla poškozená J. K. nijak viditelně zraněna, opakovaně odmítla lékařské ošetření. Také chirurgické vyšetření, kterému se podrobila tentýž den, jednoznačně potvrzuje, že neměla žádné viditelné poranění. To bylo shledáno až praktickým lékařem, který ve zprávě ze dne 13. 2. 2014 uvedl, že J. K. měla mít dne 11. 11. 2013 hematom v oblasti pravé očnice a na pravém stehně. Podle obviněného ale k tomuto datu od události již uplynuly celé dva dny, kdy si poškozená mohla takové zranění způsobit jinde a nebylo prokázáno, že bylo způsobeno jeho jednáním. Nejvyšší soud ale konstatuje, že vzhledem k provedeným důkazům nejsou žádné pochybnosti o tom, že bezprostřední příčinou vzniku zranění poškozené bylo jednání obviněného, a tedy je mezi nimi dána příčinná souvislost.

Lze doplnit, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se ztotožnil také krajský soud a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor. Obviněný sice v dovolání namítá rozpory, zejména mezi výpověďmi svědkyně M. R. ohledně toho, zda po incidentu byla poškozená bez jakéhokoliv zranění. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že vzhledem k tomu, že u poškozené byl po dvou dnech od události lékařem zjištěn hematom v oblasti pravé očnice a na pravém stehně, tak se o žádný rozpor nejedná, protože hematom, pokud jde o krevní výron do podkoží vznikající v důsledku úrazu (např. také úder pěstí nebo kopnutí), se nemusí objevit bezprostředně po úrazu ale právě až s určitým časovým odstupem.

Pro hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků je pak významné, zda jsou v souladu i s dalšími důkazy, přičemž okresní soud na str. 8 rozsudku konstatoval, že výpovědi svědků, z nichž vycházel, se vzájemně v podstatných bodech podporují a doplňují. Nejvyšší soud tak v postupu soudů při hodnocení důkazů neshledal žádné pochybení. Je zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. To ostatně potvrdil k obdobným námitkám obviněného uplatněným v odvolání již odvolací soud, který se ztotožnil se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem.

Pro svojí procesní a nikoliv hmotněprávní povahu, neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání ani námitka obviněného, že navrhoval vypracování dalšího znaleckého posudku, avšak soud tomuto návrhu nevyhověl. Nejvyšší soud podotýká, že není povinností soudu provést veškeré důkazy, které mu strany navrhnou, avšak v případě, že důkazy neprovede, je povinen svůj postup odůvodnit. Vypracování nového znaleckého posudku navrhl obviněný prostřednictvím obhájce u veřejného zasedání konaného dne 6. 6. 2018 u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Návrh byl odvolacím soudem zamítnut a ten svůj postup odůvodnil na str. 2 svého rozhodnutí.

Totéž platí rovněž o námitce, že nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že ke skutku došlo tak, jak tvrdí obžaloba, a že v pochybnostech má být rozhodnuto ve prospěch a nikoli naopak. Touto námitkou má obviněný zřejmě na mysli, že došlo k porušení zásady „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch). Tato námitka obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Zásada „in dubio pro reo“, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pod uplatněný dovolací důvod naopak lze podřadit námitku, že nebyla naplněna subjektivní stránka daného trestného činu. Obviněný uvedl, že právní kvalifikace skutku, který mu je kladen za vinu, vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, přičemž se ve vztahu k jeho jednání nemohlo jednat o úmyslné zavinění, a to ani ve formě úmyslu nepřímého. Protože úmyslná forma zavinění je vyžadována k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku je zřejmé, že obviněný tuto námitku vztahuje k této základní skutkové podstatě s tím, že ublížení na zdraví poškozené J. K. nezpůsobil úmyslně.

Ustanovení § 146 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje tzv. základní skutkovou podstatu, která spočívá v úmyslném způsobení ublížení na zdraví. Odstavec 3 tohoto ustanovení pak obsahuje tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatu spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví z nedbalosti. Způsobení těžké újmy je znakem pouze kvalifikované skutkové podstaty, resp. je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Přitom platí, že předpokladem k tomu, aby mohlo být přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, je naplnění znaků základní skutkové podstaty. Bez naplnění základní skutkové podstaty je naplnění kvalifikované skutkové podstaty vyloučeno.

Pokud ale obviněný nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve formě úmyslu dovozuje z toho, že poškozenou při ohnání se pouze hodil na zem, v žádném případě ji ale nekopal, netahal za vlasy a ani neudeřil do obličeje, tak absenci úmyslné formy zavinění zakládá primárně na popření skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině rozsudku okresního soudu. Protože podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat nesprávné právní posouzení skutku, tedy skutku zjištěného soudem a uvedeného ve výroku o vině, ale nikoliv jak si jej představuje obviněný, Nejvyšší soud posuzoval naplnění úmyslné formy zavinění na podkladě skutkových závěrů okresního soudu, potvrzených soudem odvolacím.

Obviněný byl uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. K přečinu výtržnictví v dovolání žádné námitky neuvádí.

Jak již bylo uvedeno, k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku je třeba zavinění ve formě úmyslu, nicméně ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle odstavce 3 tohoto trestného činu, která v sobě zahrnuje způsobení těžšího následku ve formě těžké újmy na zdraví, pak nejen že postačuje, ale zákon přímo vyžaduje zavinění toliko v nedbalostní formě. V opačném případě, kdyby byl těžší následek způsoben úmyslně, bylo by nutné obviněného uznat vinným spácháním trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, který dopadá na případy úmyslného způsobení těžké újmy na zdraví již v základní skutkové podstatě. Je tak zřejmé, že námitka absence úmyslné formy zavinění směřuje proti části právní kvalifikace jednání obviněného podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku („…jinému úmyslně ublíží na zdraví…“). Pokud by obviněný svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, nemohl by naplnit ani znaky kvalifikované skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku a přicházelo by v úvahu posoudit jeho jednání jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku.

Obecně lze k námitce absence úmyslu uvést, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce uvedeného trestného činu opatřily dostatek důkazů. V souladu se skutkovými závěry soudů jsou i jejich závěry hmotně právní, týkající se subjektivní stránky, kdy ve vztahu k ustanovení § 146 odst. 1 tr. zákoníku správně shledaly v jednání obviněného zavinění ve formě úmyslu. Obviněný totiž v situaci, kdy se poškozená vložila do konfliktu a chtěla pomoci svému příteli P. S., jí chtěl v tom zabránit a aby ji vyřadil z účasti na sporu, vytáhl ji z podřepu za vlasy nahoru, minimálně jednou ji kopl do dolní poloviny těla a udeřil ji pěstí do obličeje. Jak uvedl okresní soud na str. 11 rozsudku, útoku obviněného na poškozenou J. K. odpovídá také její zranění popsané v lékařské zprávě, tedy konkrétně poranění pravého stehna s hematomem, pohmoždění pravé očnice s hematomem a pohmoždění hlavy s otřesem mozku (pozn. lehkým).

V souvislosti s tím obviněný namítá, že v dané věci absentuje následek, tedy ublížení na zdraví. K tomu uvedl, že skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví předpokládá následek ve formě ublížení na zdraví, tedy takovém stavu záležejícímu v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a vyžaduje lékařské ošetření. Tím v podstatě odcitoval definici ublížení na zdraví uvedenou v ustanovení § 122 odst. 1 tr. zákoníku.

Obviněný uvádí v souvislosti s námitkou nedostatku následku, ublížení na zdraví poškozené J. K., že u ní došlo pouze ke způsobení hematomu v oblasti pravé očnice a na pravém stehně a tento následek není takovou poruchou zdraví, která by na požadovanou dobu znesnadňovala obvyklý způsob života poškozené, takže nemůže obstát vedle pomocného kritéria, kterým je možná sedmi denní pracovní neschopnost. Přitom ale pomíjí skutečnosti vyplývající z lékařské zprávy, na kterou odkázal okresní soud na str. 11 rozsudku. Zde okresní soud uvedl, že poškozené bylo způsobeno zranění spočívající nejen v obviněným zmíněném poranění pravého stehna s hematomem a pohmoždění pravé očnice s hematomem, ale také utrpěla pohmoždění hlavy s otřesem mozku. O intenzitě fyzického útoku obviněného přitom svědčí výpověď samotné poškozené, citovaná v rozsudku okresního soudu, že v jednu chvíli stála proti obviněnému a ten jí dal pěstí na pravý spánek tak silně, až spadla na zem a probrala se až za rohem. Pak ji odvedli domů, maminka zavolala sanitku a jeli do nemocnice. Svědkyně M. R. k tomu uvedla, že v důsledku úderu jí poškozená spadla do náruče.

Konkrétně pak Nejvyšší soud uvádí, že podle okresním soudem zmíněné lékařské zprávy ze dne 31. 3. 2016 (viz č. l. 9 až 11 tr. spisu), která vychází z předchozích lékařských záznamů o ošetření poškozené ze dne 9. 11. 2013, 27. 11. 2013, 18. 12. 2013, 13. 2. 2014 a 2. 5. 2014 (viz str. 24 až 28 tr. spisu), poškozená jednak utrpěla uvedená zranění (hematomy), ale byla jí také vystavena pracovní neschopnost na dobu od 11. do 16. 11. 2013, tedy na pracovní dny následujícího týdne po útoku obviněného, ke kterému došlo v sobotu dne 9. 11. 2013. Omezení v obvyklém způsobu života, kdy poškozená trpěla prvotními zdravotními problémy jako bolestí hlavy, nejistotou v prostoru a strachem z lidí, trvalo podle lékařské zprávy pět až sedm dní. Z výpovědi poškozené ale také vyplývá, že po události se necítila dobře, bolela ji hlava, nemohla spát, měla pracovní neschopnost, vrátila se do práce ale nezvládala to, nezvládala běžný život (viz č. l. 43 tr. spisu). Omezení v obvyklém způsobu života bezprostředně po události tak u poškozené zjevně trvalo po „nikoli jen krátkou dobu“ ve smyslu ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 3 Tdo 783/2013, že „při posuzování, zda došlo k ublížení na zdraví, mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu, a zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje. Posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální (srov. rozhodnutí publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba posuzovat, jaké potíže měl poškozený a zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o to, že ublížení na zdraví „vyžaduje lékařské ošetření“, je třeba vycházet z toho, že není důležité, zda skutečně k lékařskému ošetření došlo, poněvadž se poškozený k takovému ošetření dostavil, ale zda objektivně a pravidelně k takovému ošetření dochází. Závěr o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku. Pro takovéto závěry není pro soud směrodatné, jak se poškozený po útoku zdravotně cítil (srov. rozhodnutí publikované pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.), nicméně závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli např. znalci (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1544)“.

Z výpovědi samotné poškozené vyplývají její bezprostřední fyzické i psychické obtíže po napadení. V souhrnu pak z těchto subjektivních pocitů, jakož i ze soudy zjištěného způsobu a intenzity útoku obviněného a z lékařských zpráv o zranění poškozené, vyplývá správnost závěru soudů o tom, že poškozená utrpěla ublížení na zdraví. Tedy také, že její omezení v obvyklém způsobu života trvalo nikoli jen po krátkou dobu ve smyslu ustanovení § 122 odst. 1 tr. zákoníku, resp. nejméně po soudní praxí stanovenou hraniční dobu sedmi dnů.

Oba soudy tak dospěly k správnému závěru, že poškozená v důsledku fyzického útoku obviněného utrpěla ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Lze pouze poukázat na nedůslednost okresního soudu, pokud popis tohoto následku blíže nekonkretizoval již přímo ve výroku o vině, ale nekriticky jej opsal z obžaloby jako „drobné poranění“, ač po podání obžaloby řádně upozornil obviněného na možné přísnější právní posouzení skutku mj. také podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. To ale nic nemění na správnosti rozsudku okresního soudu, když s poukazem na obsah lékařských zpráv, provedených jako důkaz v hlavním líčení dne 21. 2. 2018, pak v odůvodnění rozsudku upřesnil povahu zranění poškozené a uvedeným trestným činem jej také uznal vinným. Okresnímu soudu pak lze, vedle stručného popisu zranění poškozené ve skutku, vytknout také nedostatečné odůvodnění rozsudku z hlediska způsobení tzv. prostého ublížení na zdraví, když svou argumentaci zaměřil zejména na následně vzniklou těžkou újmu na zdraví zaviněnou z nedbalosti, jako okolnost zakládající přísnější právní kvalifikaci podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku. Uvedená nedůslednost, kterou nenapravil ani odvolací krajský soud, ale nemá vliv na věcnou správnost rozhodnutí soudů.

Obviněnému tak lze pouze obecně přisvědčit, že k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví je zapotřebí způsobení újmy ve formě, která znesnadní obvyklý způsob života poškozené po zákonem požadovanou dobu. Provedené důkazy ale potvrzují, že takovouto povahu mělo zranění, které poškozené svým fyzickým útokem způsobil.

Námitky obviněného, týkající se nedostatku následku a subjektivní stránky trestného činu jsou tak zjevně neopodstatněné. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že jednáním obviněného byly naplněny v dovolání namítané znaky skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.

Ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozené J. K. bylo soudy uzavřeno, že ohledně tohoto těžšího následku obviněný jednal ve formě nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jak již bylo uvedeno, ohledně tohoto závěru soudů obviněný v dovolání nic nenamítá.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z části neodpovídaly a tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými. Když ve věci nebyl shledán ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 2. 2019


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu