Rozhodnutí NS

3 Tdo 736/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/20/2016
Spisová značka:3 Tdo 736/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.736.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Akcesorita účastenství
Dotčené předpisy:§ 24 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 736/2016-36


U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného D. L., a ve prospěch i neprospěch obviněné J. Ch., roz. N., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 3 To 219/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 13/2015, takto:


I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 3 To 219/2015, zrušuje.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 2651 odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.



Odůvodnění:


I.

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 6. 5. 2015, s. zn. 19 T 13/2015, byl obviněný D. L. shledán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a obviněná J. Ch., pomocí k přečinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že „dne 29. 11. 2011 v O. obžalovaný D. L., se záměrem získat finanční prostředky uspořené na základě smlouvy o stavebním spoření uzavřené dne 24. 1. 2002 s Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s., IČ: 49241397, která byla uzavřena na jméno syna obžalovaného T. L., a ačkoli věděl, že se zůstatkem účtu stavebního spoření může po dovršení 18 let disponovat toliko jeho již zletilý syn, podepsal sám a bez jeho vědomí výpověď smlouvy o stavebním spoření a následně požádal obžalovanou J. Ch., zástupkyni Českomoravské stavební spořitelny, a. s., o to, aby potvrdila a osvědčila, že T. L. před ní vlastnoručně podepsal výpověď smlouvy o stavebním spoření, aniž by se toto zakládalo na pravdě, což obžalovaná učinila a takto vyhotovenou výpověď odeslala na centrálu stavební spořitelny, přestože věděla, že v důsledku jejího jednání dojde k vyplacení naspořené částky, včetně úroků a státní podpory na účet obžalovaného D. L. a nikoli ve prospěch účastníka stavebního spoření T. L., k čemuž následně došlo, když na uvedený účet obžalovaného bylo poukázáno Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s., dne 1. 3. 2012 205.039.40 Kč, 19. 4. 2012 2.000 Kč a 4. 10. 2012 2.000 Kč, tj. celková částka 209.039,40 Kč, kterou si obžalovaný ponechal a T. L. tak vznikla škoda v této výši“.

Za to byl obviněný D. L. odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 1 (jednoho) roku a 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.

Obviněná J. Ch. byla odsouzena podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 1 (jednoho) roku a 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému D. L. uložena povinnost zaplatit na náhradu škody způsobené trestným činem poškozenému T. L. , trvale bytem H. náměstí O.-M., t. č. bytem P., R., částku 209.000 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 19 T 13/2015, podal obviněný D. L. odvolání.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 3 To 219/2015, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu obviněného D. L. zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Opavě ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 1 ZT 198/2014, pro skutek kvalifikovaný jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že „dne 29. 11. 2011 v O. obviněný D. L., se záměrem získat finanční prostředky uspořené na základě smlouvy o stavebním spoření uzavřené dne 24. 1. 2002 s Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s., IČ: 49241397, která byla uzavřena na jméno syna obviněného T. L., podepsal jeho jménem a bez jeho vědomí výpověď smlouvy o stavebním spoření a následně přiměl obviněnou J. Ch., zástupkyni Českomoravské stavební spořitelny, a. s., k tomu, aby potvrdila a osvědčila, že T. L. před její osobou vlastnoručně podepsal výpověď smlouvy o stavebním spoření, aniž by se toto zakládalo na pravdě, což obviněná učinila, přesto, že věděla, že v důsledku jejího jednání dojde k vyplacení naspořené částky, včetně úroků a státní podpory na účet obviněného D. L. a nikoli ve prospěch účastníka stavebního spoření T. L., k čemuž následně došlo, když na uvedený účet obviněného byla ve dnech 1. 3. 2012, 19. 4. 2012 a 4. 10. 2012 poukázána Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s., celková částka ve výši 209.034,40 Kč, a způsobili tak T. L. škodu v uvedené výši“, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený T. L. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání (č. l. 333-337) opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně v rozhodnutí některý výrok chybí.

Nejvyšší státní zástupce namítl, že se se závěry soudu druhého stupně nelze ztotožnit. Uvedl, že soudy obou stupňů ve svých rozsudcích vycházely z totožných skutkových zjištění a do značné míry dospěly i ke stejným právním závěrům, spornou otázkou tak bylo pouze to, zda ve věci je namístě uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe, vyjádřenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší státní zástupce namítl, že soud druhého stupně se zaměřil pouze na některé okolnosti významné pro posouzení společenské škodlivosti činu, jiné však zcela pominul, byť je lze také považovat za významné. V první řadě se nijak nezabýval typovou společenskou škodlivostí trestného činu, který ve věci připadá v úvahu, tedy přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kdy se jedná o skutkovou podstatu kvalifikovanou, u níž je typová společenská škodlivost vyšší, než jaká je dána u trestných činů podvodu na spodní hranici trestnosti. Dále nelze přehlédnout okolnosti, za kterých byl čin spáchán. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že jednání obviněného bylo dopředu plánované, pečlivě připravené a důsledně realizované, kdy obviněný převzal dopis od společnosti Českomoravská stavební spořitelna, a. s., který byl určen T. L., tento otevřel a poškozeného nijak neinformoval, že končí platnost smlouvy o stavebním spoření. Místo toho jednal tak, aby finanční prostředky ze stavebního spoření získal on, kdy bez vědomí poškozeného získal jeho občanský průkaz, jenž použil při svém dalším jednání, a následně přesvědčil obviněnou J. Ch., aby mu pomohla, čehož dosáhl především působením na morální hodnoty obviněné. Tyto okolnosti společenskou škodlivost jeho jednání zvyšují a je zřejmé, že jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Rovněž nelze pominout následek jednání obviněného, kterým bylo způsobení škody T. L. ve výši, jež více než čtyřikrát přesahuje dolní hranici větší škody podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku, a jednalo se tak o značně citelný zásah do majetkové sféry poškozeného.

Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí ani s hodnocením těch okolností, ke kterým odvolací soud přihlédl, neboť se při svých úvahách těmto okolnostem věnoval příliš zúženě a pouze ve prospěch obviněného. Stran původu finančních prostředků, kdy se jednalo o úspory obviněného a jeho manželky, lze odkázat na argumentaci soudu prvního stupně. Samotná okolnost, že se původně jednalo o úspory obviněného a jeho manželky, nemá podstatný vliv na společenskou škodlivost jeho jednání, neboť převedením finančních prostředků na účet stavebního spoření přestal být obviněný vlastníkem těchto finančních prostředků, a nárokovat jejich vyplacení podle podmínek smlouvy o stavebním spoření mohl nadále již jen T. L., a to po dovršení zletilosti bez součinnosti zákonných zástupců. Soud druhého stupně rovněž ve prospěch obviněného vyhodnotil údajnou ochranu úspor před jejich spotřebováním na jiný než zamýšlený účel. K tomuto argumentu je především nutno konstatovat, že obviněný neměl žádná práva, umožňující mu jakkoliv nakládat se stavebním spořením a na něm naspořenými finančními prostředky. Užití těchto prostředků na rekonstrukci domu obviněného pak zjevně nebylo v zájmu T. L., neboť v tomto domě již nebydlel. Navíc sám obviněný nepostupoval v souladu s jím uváděným účelem, neboť je nepoužil na investici do bydlení, ale vložil je na spořicí účet a dále je zhodnocoval. Jako nepřípadný vyhodnotil nejvyšší státní zástupce odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3113/13, neboť v této věci se jedná o skutkově i právně jinou situaci, než o jakou šlo v uvedeném nálezu. Obviněný se případně mohl domáhat vrácení daru, o nic takového se však ani nepokusil. Společenská škodlivost jednání obviněného nijak nevybočila ze souboru jiných běžně se vyskytujících případů trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, a užití zásady subsidiarity trestní represe tedy není namístě.

Další pochybení soudu nejvyšší státní zástupce shledal v tom, že zprostil-li soud obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., tedy z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, pak se měl zabývat možným uplatněním zásady akcesority účastenství, tedy otázkou závislosti trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Soud nicméně toliko bez bližšího odůvodnění konstatoval, že důvod, z něhož rozhodl ve prospěch obviněného D. L., neprospívá obviněné J. Ch., což je konstatování nesprávné, neboť není-li jednání hlavního pachatele považováno za trestný čin, je namístě učinit závěr, že účastenství na takovém jednání není účastenstvím na trestném činu, a proto takové účastenství rovněž není trestné. Stávající situace, kdy se dle soudu druhého stupně obviněný D. L. žádného trestného činu nedopustil, přesto však je obviněná J. Ch. uznána vinnou za pomoc k takovému trestnému činu, je krajně problematický.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak nejvyšší státní zástupce spatřuje v tom, že výrok ve znění „Podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. se z podnětu obžalovaného D. L. napadený rozsudek zrušuje v celém rozsahu“, nelze vykládat jinak, než že byly zrušeny všechny výroky, které učinil soud prvního stupně, tedy i výroky, týkající se obviněné J. Ch. Z obsahu rozsudku soudu druhého stupně je však zřejmé, že výroky soudu prvního stupně, týkající se obviněné J. Ch., považoval za správné. Soud druhého stupně tak měl znovu rozhodnout i ohledně obviněné J. Ch., což však neučinil.

Na základě výše uvedených námitek nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 3 To 219/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, s tím, aby v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému D. L. (dne 11. 3. 2016, č. l. 337) a obviněné J. Ch. (dne 14. 3. 2016, č. l. 337).

Obviněný D. L. se prostřednictvím svého advokáta vyjádřil v tom smyslu, že považuje právní posouzení věci, jak bylo provedeno odvolacím soudem, za správné. Od počátku řízení nečinil sporným, že se dopustil jednání, které mu obžalobou bylo kladeno za vinu, současně však poukazoval na skutečnosti, které dle jeho názoru odůvodňovaly aplikaci § 12 odst. 2 trestního zákoníku, čemuž přisvědčil také krajský soud. Zejména, že se jednalo o prostředky pocházející výlučně z úspor jeho (invalidního důchodce, pečujícího o těžce nemocného syna) a jeho manželky, přičemž tyto byly spořeny za účelem jejich další investice do bydlení, a že poškozený měl dlouhodobé potíže s chováním, začal se dopouštět i protiprávní činnosti ­drobných krádeží, se svým majetkem nakládal nehospodárně, když vytvářel dluhy, které vedly až k nařízení exekuce na jeho majetek. Za situace, kdy se poškozený v rozporu s dobrými mravy choval také vůči obviněnému, zajisté by nebylo spravedlivé po něm požadovat, aby poškozenému poskytl své dlouholeté úspory ve výši přesahující 200.000 Kč. Obviněný taktéž zdůraznil, že se jednání nedopustil v úmyslu poškodit syna T., ale ve snaze ochránit své úspory před jejich spotřebováním na jiný než zamýšlený účel, kterým byla (jak vyplývá i z podstaty užitého finančního produktu) investice do bydlení. Je přímo absurdní, že dovolatelem je mu vytýkáno, že poté, co mu byly předmětné prostředky vyplaceny, tyto neinvestoval do bydlení, „ale vložil je na spořicí účet a dále zhodnocoval“, jakoby se snad jednalo o nějakou přitěžující okolnost. Obžalovaný opakovaně zdůrazňuje, že předmětné spoření zakládal s úmyslem získat dostatek prostředků na rekonstrukci rodinného domu, v němž bydlel se svou rodinou, včetně těžce postiženého syna, a ke zrušení předmětného spoření jej přimělo především chování syna T. Obviněný poukazuje dále na to, že samotný poškozený vůči němu svůj nárok na vydání těchto prostředků nikdy neuplatnil občanskoprávní cestou, ačkoliv takový postup by byl zcela dostačující k odstranění následků stíhaného jednání, tedy k požadovanému navrácení finančních prostředků, a současně by v případném civilním řízení mohl uplatňovat například obranu spočívající v nemravnosti nároku poškozeného, která v trestním řízení není relevantní.

Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce v části směřující v jeho neprospěch jako nedůvodné zamítl.

Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření spoluobviněné J. Ch. k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání nejvyššího státního zástupce a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi obecnou třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku, a to prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Nalézací soud na podkladě provedených důkazů dospěl k závěru, že vina obviněných byla prokázána, kdy obviněný D. L. si počínal tak, aby poškozený T. L. o ničem předem nevěděl, a aby nemohl zmařit jeho záměr zmocnit se peněz, vyloučil jej z nakládání s nimi, k čemuž mu napomohla spoluobviněná J. Ch. Stran společenské škodlivosti jednání obviněného pak nalézací soud uvedl, že původ finančních prostředků na účtu stavebního spoření, které tam poukazoval obviněný, případně jeho manželka, nemá za následek její nedostatek, a ani tvrzení obviněného týkající se nezdárnosti poškozeného jej neopravňovaly k svémocnému počínání, kdy jednání obviněného lze vyhodnotil jako akt svévole, kterému nepředcházel ani pokus o řešení situace jinými adekvátními prostředky.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu nalézacího a vyhodnotil je jako správná a úplná, mající oporu v procesně provedených důkazech, které byly soudem nalézacím řádně provedeny a vyhodnoceny. Uvedl však současně, že „v případě obžalovaného D. L. byly zjištěny takové výjimečné okolnosti, z kterých krajský soud dovodil, že v jeho případě, přestože formálně naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, není vhodné uplatňovat trestní represi“ (str. 5 napadeného rozsudku). Výjimečné okolnosti odvolací soud shledal ve skutečnosti, že naspořené finanční prostředky pocházely výlučně z úspor obviněného a jeho manželky, navíc se jednalo o prostředky, které byly spořeny za účelem jejich další investice do bydlení. Dále poukázal na chování poškozeného T. L. a na opodstatněnost námitky obviněného, že se protiprávního jednání dopustil, aby ochránil úspory před jejich spotřebováním na jiný než zamýšlený účel. Uvedl, že „obžalovaný tak sledoval legitimní cíl souladný s právem, byť správně měl jednat jiným způsobem, např. domáhat se vrácení daru. O tom, že se snažil úspory ochránit před jejich nehospodárným spotřebováním pak svědčí skutečnost, že je dosud sám neutratil, ale uložil na účet“ (str. 5 napadeného rozsudku). Odvolací soud měl tedy za to, že v dané věci zcela postačí uplatnění odpovědnosti podle občanskoprávních předpisů, neboť obviněný sledoval legitimní cíl souladný s právem, byť správně měl jednat jiným způsobem.

Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými po provedeném dokazování nalézacím soudem, přičemž spornou zde zůstala toliko otázka společenské škodlivosti jednání obviněného, tedy uplatnění zásady subsidiarity trestní represe vyjádřená v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, kteroužto vyhodnotil opačně, nežli soud nalézací.

Závěry odvolacího soudu však trpí některými nedostatky.

Dle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.

Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, která stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.

Pojem společenské škodlivosti, který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109-118).

Jak se podává ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

Skutečnosti stran zjištění, zda je společenská škodlivost jednání natolik snížena, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti, je třeba pečlivě zvažovat a hodnotit, a to ze všech možných hledisek. Lze souhlasit s dovoláním nejvyššího státního zástupce v tom smyslu, že odůvodnění odvolacího soudu stran společenské škodlivosti jednání obviněného je nedostatečné. Zejména nelze přehlédnout, že se odvolací soud nijak blíže nevypořádal s tím, že obviněný svým jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu podvodu, kdy svým jednáním způsobil větší škodu, která dosahovala částky 209.039,40 Kč, což je částka více než čtyřicetkrát převyšující hranici škody nepatrné (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku) uvedené v základní skutkové podstatě ustanovení § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Jedná se o citelný zásah do majetkové sféry poškozeného, který odvolací soud opominul.

Lze souhlasit taktéž s tím, že stran výjimečných okolností vedoucích k závěru o nedostatečné společenské škodlivosti jednání obviněného se jedná v podstatě o jednostranně zaměřený výčet, učiněný ve prospěch obviněného, resp. soud se dostatečně nevypořádal se všemi okolnostmi případu. Ať už se jedná o okolnost, že obviněný přebral za poškozeného dopis jemu adresovaný, tento mu nepředal, ani jej o jeho existenci neinformoval, a bez vědomí poškozeného jej otevřel, tak i následné jednání obviněného, který si bez vědomí poškozeného opatřil kopii jeho občanského průkazu, kterýžto následně užil při vypovězení smlouvy o stavebním spoření, stejně jako okolnosti, za kterých přemluvil ke spolupráci spoluobviněnou J. Ch.

Přestože obviněný a jeho manželka byli osobami, které na spořicí účet založený ve prospěch poškozeného pravidelně přispívaly, byl účet založen ve prospěch poškozeného, kterýžto byl po dovršení zletilosti jedinou osobou oprávněnou s účtem disponovat. Sama skutečnost, že původ finančních prostředků pocházel od obviněného, není z hlediska případné trestnosti jeho jednání relevantní. Byl to toliko poškozený, kdo mohl rozhodovat o směru užití na účtu uložených finančních prostředků. Nejvyšší soud nijak nerozporuje závěry odvolacího soudu stran osoby a chování poškozeného, nicméně tyto okolnosti nelze vytrhávat z kontextu, případně jimi bagatelizovat možné trestné jednání obviněného. Stejně tak bylo namístě se zabývat i případnými pokusy obviněného o jiné řešení celé situace.

Nejvyšší soud v tomto směru opakovaně uvádí, že je třeba posoudit všechny okolnosti případu, v dostatečném rozsahu a se stejnou pečlivostí, aniž by předjímal výsledek rozhodnutí ve věci.

Nad rámec věci však považuje za nutné uvést, že odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, vyjadřující se k povinnosti obecného soudu aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, není zcela případný. V předmětném nálezu se jednalo o skutkově poněkud odlišnou situaci, kdy obviněnému nesporně svědčilo vlastnické právo k nemovitosti, v níž však neoprávněně vstupoval do prostor obývaných jeho dcerou, v těchto prostorách stěhoval věci a vyměnil zámky, čímž jí znemožnil jejich užívání, tedy použil nedovolené prostředky k uplatnění tohoto práva. Navíc k tomuto jednání přistoupil až poté, co se neúspěšně pokusil situaci řešit i jiným způsobem. V projednávané věci však obviněnému zcela prokazatelně žádné právo ke stavebnímu spoření založeného ve prospěch poškozeného nesvědčilo.

Jednoznačné pochybení pak Nejvyšší soud spatřuje v rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu ke spoluobviněné J. Ch.

Obviněná J. Ch. byla uznána vinnou pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu podvodu k § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dle závěrů soudů prvního stupně dopustil obviněný D. L. Na rozdíl od obviněného D. L. pak nevyužila svého práva k podání řádného opravného prostředku. Odvolací soud v rámci projednání odvolání obviněného D. L. shledal nedostatek společenské škodlivosti jeho jednání a zprostil jej obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., tedy z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Současně dospěl k závěru, že důvod, z něhož rozhodl ve prospěch obviněného D. L., neprospívá obviněné J. Ch. Tímto odvolací soud nastolil situaci, kdy byla obviněná J. Ch. uznána vinnou pomocí k trestnému činu hlavního pachatele, jehož jednání však není trestným činem.

Účastenství je v trestním zákoníku vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Čin, na němž se účastník podílí, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu, včetně trestně odpovědného pachatele. Organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako účastenství podle § 24 tr. zákoníku, jen jestliže se pachatel hlavního trestného činu o něj alespoň pokusil (účastenství na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu).

Odvolací soud se však v projednávané věci otázkou akcesority účastenství obviněné J. Ch. nijak nezabýval, byť dospěl k závěru, že jednání obviněného D. L. popsané v žalobním návrhu není trestným činem. Pokud tedy jeho jednání coby hlavního pachatele nebylo shledáno trestným, pak ani pomoc k takovému jednání není trestná.

Nejvyšší státní zástupce dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze uplatnit, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách, buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou; nebo určitý výrok sice byl učiněn v napadeném rozhodnutí, ale není úplný.

Nejvyšší státní zástupce uplatnil první variantu, tedy že v napadeném rozhodnutí chybí výrok, jímž by bylo znovu rozhodnuto o spoluobviněné J. Ch. Nejvyšší soud shledal předmětnou námitku opodstatněnou.

Odvolací soud rozhodl v bodě 1. výroku o vině, že „podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. se z podnětu obžalovaného D. L. napadený rozsudek zrušuje v celém rozsahu“. Tímto odvolací soud zrušil všechny výroky z rozsudku soudu nalézacího, tedy i výroky o vině a trestu spoluobviněné J. Ch. Bylo tak namístě znovu rozhodnout o vině a trestu obviněné, což však odvolací soud neučinil, a vytvořil tak situaci, kdy stran obviněné neexistuje žádný výrok.

Nejvyšší soud shledal námitky stran pochybení odvolacího soudu opodstatněnými.

Jako obiter dictum lze závěrem uvést, že poškozený T. L. byl před zahájením trestního řízení poučen (č. l. 179) podle § 158 odst. 8 tr. ř. (právo odepřít vysvětlení) ve spojení s ustanovením § 100 odst. 2 tr. ř. (svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní), stejně jako podle ustanovení § 163 odst. 1, 2 tr. ř. (možnost vést trestní stíhání jen se souhlasem poškozeného). Poškozený však nebyl řádně dotázán v průběhu trestního řízení, zda s trestním stíháním svého otce D. L. souhlasí, přitom bez takového souhlasu nelze trestní stíhání zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat, neboť obviněný byl stíhán pro trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, tj. trestný čin vyjmenovaný v ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř.

IV.

Ze shora stručně rozvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce za podmínky ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř. podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 3 To 219/2015, zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Ostravě nařídil, v souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V novém řízení bude odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Zejména se jedná o pečlivé zhodnocení všech okolností případu, v dostatečném rozsahu a se stejnou pečlivostí, ve vztahu k jednání obviněného D. L. a případném závěru o nedostatku společenské škodlivosti jeho jednání, a otázku akcesority jednání spoluobviněné J. Ch.

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2016

JUDr. Petr Šabata
předseda senátu