Rozhodnutí NS

4 Tdo 24/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/12/2019
Spisová značka:4 Tdo 24/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.24.2019.3
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Znásilnění
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/29/2019
IV. ÚS 1438/19
JUDr. Jan Filip
odmítnuto
05/28/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 24/2019-I.-39


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2019 o dovolání obviněného L. Ž., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 9 To 126/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 73/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. Ž. odmítá.

Odůvodnění:


Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 2. 2018, sp. zn. 4 T 73/2017, uznal obviněného L. Ž. vinným dvojnásobným přečinem znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že

1) v období nejméně od konce roku 2012 do února 2016 v Brně na pracovišti XY, XY, a to v kanceláři operačního, kanceláři strážníků, na chodbě a na schodech, v postavení dozorčího strážní služby XY a zároveň funkcionáře odborového svazu a využívaje služební nadřízenosti a výrazné tělesné převahy, s cílem se sexuálně uspokojit, ve více případech s četností několikrát do měsíce slovně a fyzicky atakoval v závislosti na situaci strážníka XY H. K., narozenou XY, kdy vůči ní opakovaně činil sexuální narážky a vedl oplzlé řeči, kdy jí například sděloval, že by chtěl vidět její bradavky nebo cucat bradavky, kdy kromě těchto slovních ataků dále

- opakovaně ji při náhodném kontaktu plácl po zadní části těla,

- vícekrát ji strhnul na svůj klín na židli, ve které seděl, a bránil jí vstát,

- opakovaně jí sahal mezi nohy až na přirození, osahával ji na prsou, rozepínal jí košili a vsunoval ruku do podprsenky, na bradavky, kousal ji a strkal jazyk do ucha,

- v jednom případě se jí snažil rozepnout pásek u kalhot, čemuž se ubránila tím, že jej odstrčila,

- opakovaně k ní přistoupil zezadu a natlačil se na ni, až ji znehybnil, oběma rukama ji poté chytal za prsa, kdy, přes její slovní a fyzický odpor, jí takto držel po různě dlouhou dobu, do doby, než někdo jiný procházel nebo ho vyrušil,

- několikráte ji povalil zády na stůl tak, že měla nohy na zemi a zalehl ji celou vahou těla, přičemž ji začal osahávat na prsou a mezi nohy, snažil se jí rozepnout košili a přes oblečení jí sahal na přirození,

2) dne 22. 7. 2016 v době kolem 07:15 hod. v Brně, na pracovišti XY, XY, tedy na tomtéž místě a ve stejném postavení, s cílem se sexuálně uspokojit, svoji podřízenou, strážníka obchůzkové služby H. K., nar. XY, když odcházela z kuchyňky z rozdílení, na chodbě, na druhém schodu schodiště, natlačil zády na zeď, pokoušel se jí sáhnout do rozkroku, což se mu přes její aktivní slovní odpor nepodařilo, ale přesto ji objal a sahal na zadek a svého jednání zanechal až při příchodu jiného strážníka,

kdy těmto fyzickým útokům se H. K. slovně i fyzicky bránila tak, že se ho snažila odstrčit, což se jí nedařilo vzhledem k jeho výrazné tělesné převaze, kterou umocňoval tím, že jí sděloval, že ho nikdo nemůže vyhodit, že na něj nikdo nemůže, protože je předsedou odborů XY.

Za to byl obviněnému L. Ž. podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti dvou měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému též povinnost nahradit poškozené H. K., nar. XY, bytem XY, XY, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 150.000 Kč.

Obviněný proti tomuto rozsudku Městského soudu v Brně podal odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 9 To 126/2018, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Následně obviněný L. Ž. proti cit. usnesení Krajského soudu v Brně podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Obviněný napadenému rozhodnutí zejména vytýká, že soud druhého stupně v řádném opravném řízení přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející zcela nedostatečně. V důsledku toho neodstranil vady prvostupňového řízení a rozhodnutí, jež obviněný podrobně rozvedl v řádném opravném prostředku. Obviněný již v něm namítal, že z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Tímto odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když odvolání obviněného zamítl, ačkoliv rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení. K namítaným vadám prvostupňového rozsudku spočívajícím v nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění, či v důvodných pochybnostech obviněného o správnosti skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a současně pochybnostech o správnosti a úplnosti provedeného dokazování, se totiž odvolací soud žádným způsobem nevyjadřuje. Pouze obecně konstatuje, že v daném případě ze strany nalézacího soudu neshledal v hodnocení důkazů logické chyby. Odvolací soud se toliko omezil na obecné závěry bez bližšího odůvodnění, prosté opakování závěrů soudu prvního stupně, čímž se dopustil zásahu do práva obviněného na soudní ochranu.

V důsledku toho obviněný zároveň namítá, že právní závěry nalézacího soudu jsou v daném případě v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, kdy tuto vadu nezhojil ani odvolací soud. Podle názoru obviněného nevyplývá z rozhodnutí vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a učiněnými právními závěry na straně druhé. Soudy vycházely při svém rozhodování z procesně nepoužitelných důkazů („tabulka na č. l. 3 spisu“), dostatečně neodůvodnily neprovedení obviněným navržených důkazů, a na místo toho vyšly primárně z výpovědi poškozené a svědků, kteří však vypovídali toliko o tom, s čím se jim poškozená měla svěřit. Obecné soudy v posuzovaném případě při odůvodňování svých rozhodnutí neuvedly, co přesně mělo být zjištěno z konkrétních provedených důkazů, ani co z těchto informací je relevantní pro skutková zjištění.

Obviněný proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 9 To 126/2018, tak rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2018, sp. zn. 4 T 73/2017, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k došetření. Zároveň požádal o odklad vykonatelnosti výroku o náhradě škody z rozsudku Městského soudu v Brně do doby, než bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o podaném dovolání, jelikož obviněný v současné době takovou částkou nedisponuje.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v rámci svého práva vyjádřit se k podanému dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) sdělil, že s ohledem na charakter námitek v něm uplatněných se k němu nebude věcně vyjadřovat. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ vyplývající z § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 9 To 126/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech, a to že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

S ohledem na obsahovou a procesní souvislost veškerých námitek uvedených v dovolání je zřejmé, že obviněný poukazuje na variantu poslední, tedy že odvolací soud nedůvodně zamítl odvolání obviněného Ž., ačkoli bylo důvodné vzhledem k existujícím pochybením zakládajícím uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat v případě, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

V závislosti na výše uvedeném je třeba zmínit, že ta část dovolání obviněného opírající se o zpochybňování důkazního řízení, resp. hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů a ve svém výsledku nesouhlasu se skutkovým stavem, jak jimi byl zjištěn v předchozím řízení, nenaplňuje žádný z uplatněných dovolacích důvodů, jelikož se jedná o námitky skutkové a tudíž procesní, nikoli hmotněprávní. Proto se jimi Nejvyšší soud nemohl věcně obecně zabývat.

K odkazu obviněného na tzv. extrémní nesoulad, jako důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést následující. Trestní řád uvádí výslovný výčet dovolacích důvodů, mezi kterými není uveden extrémní nesoulad (rozpor), stejně jako porušení práva na spravedlivý proces. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako i Nejvyšší soud např. v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak pouze za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Nejvyšší soud záměrně na uvedené upozorňuje, aby bylo zřejmé, za splnění kterých okolností může být uvedený rozpor subsumován pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z rozhodnutí výše zmíněných soudů však vyplývá, že uvedený zásah lze akceptovat pouze za striktně vymezených důvodů, k čemuž uvedly, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat také na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v ,extrémním nesouladu‘, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze ,přepjatého formalizmu‘). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna“ (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu (porušení práva na spravedlivý proces), v předmětné trestní věci tak učinit neměl důvod, neboť extrémní rozpor zde shledán nebyl.

Soud prvního stupně se totiž dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při jejich hodnocení i rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně tím získal základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný z důvodu svého sexuálního uspokojení po delší dobu činil poškozené H. K. sexuální narážky a vedl oplzlé řeči, což doprovázel i zcela nevhodným osaháváním poškozené na prsou, přirození a dalších místech na těle, kdy poškozená se tomuto jeho chování snažila aktivně bránit, což se jí v závislosti na výrazné tělesné převaze obviněného zcela nevedlo. Tyto závěry nalézacího soudu vyplývají primárně z výpovědi samotné poškozené, která velice přesně a konstantně popsala chování obviněného. Tuto výpověď poté potvrdil i svědek K., kterému se poškozená svěřila a který se snažil nastalou situaci řešit. Poškozená se dále svěřila i svědkovi D., svědkyni H., svědku K., svědku P., svědku V. a L., kdy tito shodně popsali, co jim poškozená o chování obviněného sdělila. Svědek V. se navíc vyjádřil i k událostem z 22. 7. 2016, kdy slyšel, jak poškozená někomu říká „ať už jde do p…le“, přičemž periferně zaznamenal, že to poškozená sdělovala osobě vyššího vzrůstu, kdy na strážnici v danou dobu byl takového vzrůstu právě jen obviněný. Další svědkyně poté shodně uvedly, že obviněný se na pracovišti takto choval téměř ke všem ženám, kdy je plácal po pozadí, natlačoval se na ně, povaloval je na stůl, strkal jim jazyk do ucha, atd. Ony samy si ale tento problém dokázaly vyřešit a to na rozdíl od poškozené. Z toho je zřejmé, jaký vztah měl obviněný k ženám, kdy se domníval, že ze své pozice se k nim může chovat i takto nevybíravým způsobem a bral to jako zcela „normální“ chování ve smíšeném kolektivu a jako „srandu“. Toto dokresluje i znalecké zkoumání Dr. Sejbalové, která chování obviněného popsala jako chování tzv. „alfa samce“, který se snaží dominovat určité skupině a je tak přesvědčen, že si ze své pozice může dovolit k ostatním prakticky cokoliv.

S těmito závěry se plně ztotožnil i odvolací soud, který poukázal na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Není možno souhlasit s námitkami obviněného, že odvolací soud se jeho řádným opravným prostředkem nezabýval. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, že reagoval na veškeré otázky, které obviněný uvedl v řádném opravném prostředku. Pokud odvolací soud zcela souhlasil se závěry soudu prvního stupně ohledně skutkového stavu věci a provedeného dokazování, jeví se pak zcela nadbytečným, aby takové zdůvodnění zcela opakoval, případně aby důkazy znovu obsáhle posuzoval. Zcela postačilo, když toliko jen parafrázoval závěry nalézacího soudu v odůvodnění svého vlastního rozhodnutí. Nejvyšší soud se z pozice dovolacího soudu nemá důvod odchylovat od těchto závěrů nalézacího soudu i soudu odvolacího a zcela souhlasí se skutkovými závěry tak, jak byly v předchozím řízení vysloveny ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně.

V daném případě provedené hodnocení důkazů zcela konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v § 2 odst. 6 tr. ř., a je plně v souladu se zásadami formální logiky a nelze z něj v žádném případě dovodit případný projev libovůle nalézacího ani odvolacího soudu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů plně odrážejí úplná skutková zjištění, adekvátní hodnocení důkazů a z toho vyvozené hmotněprávní posouzení skutku. Na tomto místě je k námitkám obviněného ještě třeba poznamenat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně splňují. Nelze tak souhlasit s námitkami obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, které garantuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod.

Lze tedy shrnout, že jednáním obviněného došlo k naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku a Nejvyšší soud se i v tomto ztotožnil s názory soudů prvního a druhého stupně. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ji ve svém výsledku jednoznačně prokazují, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá též logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor, natož extrémní.

Vadu v podobě nedostatečného odůvodnění stran nevyhovění důkazních návrhů obviněného a neúplnosti provedeného dokazování pak nelze spatřovat jen v tom, že soud navržené důkazy neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je dostatečně zjevné, proč považovaly provedené dokazování za postačující k prokázání rozhodných skutečností. Co se týče tvrzení existence tzv. opomenutých důkazů, nutno konstatovat, že naopak z odůvodnění rozsudku nalézacího i odvolacího soudu vyplývá, že soudy se důkazními návrhy obviněného podrobně zabývaly, pokud jeho návrhy zamítly. Nelze se tak ztotožnit s námitkou obviněného ohledně porušení práva na spravedlivý proces tím, že soudy nižších stupňů neprovedly obviněným navrhované důkazy, popř. že jejich neprovedení soudy nedostatečně odůvodnily. Nalézací soud se k návrhům na doplnění dokazování vyjádřil v bodě 29. odůvodnění svého rozsudku, kde jasně uvedl, že provedené dokazování bylo značného rozsahu, na jehož základě dospěl k názoru, že návrhy obviněného jsou nadbytečné, jelikož podle šetření Městské policie Brno jím navrhované osoby povětšinou o předmětné trestní věci nic neví. Stejný postoj zaujal i odvolací soud, který konstatoval, že bylo vyslechnuto celkem 20 svědků, kdy většina svědků potvrdila, že obviněný se vůči ženám choval nestandardním způsobem. V tomto směru tak odvolací soud nepovažoval výslech dalších navrhovaných svědků za důvodný. Jak nalézací soud, tak odvolací soud se k návrhům obviněného na doplnění dokazování dostatečně vyjádřily, zhodnotily existující důkazní situaci a na základě logických argumentů uzavřely, že další dokazování by bylo nadbytečné. Právo na spravedlivý proces obviněného tak nebylo porušeno, protože soudy se ke všem návrhům obviněného dostatečně vyjádřily. Nejvyšší soud proto konstatuje, že důkazní řízení nebylo postiženo takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ani ve smyslu opomenutých důkazů či nedostatečného odůvodnění zamítnutí obviněným navrhovaných důkazů.

V závislosti na shora uvedeném konstatování, že napadené rozhodnutí ani řízení jež jeho vydání předcházelo včetně rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou zatíženy vadami, které by mohly naplňovat důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v pojetí existující judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu, pokud jde o porušení práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud musel současně deklarovat, že nemohl být naplněn ani další obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož naplnění tohoto důvodu dovolání v tomto případě bylo odvislé na podřaditelnosti vznesených námitek pod dovolací důvod podle písm. g) tr. ř.

Jelikož byla obviněným v rámci dovolání použita obsahově shodná argumentace jako v řízení před soudy nižších stupňů, je potřebné rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Je ovšem třeba dodat, že to platí potud, pokud se zároveň jedná o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod ve smyslu trestního řádu, což ve věci obviněného L. Ž. splněno nebylo.

Tudíž vzhledem ke všem shora uvedeným zjištěním a závěrům, kdy Nejvyšší soud shledal, že v dovolání uplatněné námitky se míjí s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť se jedná o námitky skutkové, kterými se obviněný snaží prosadit svoji verzi skutkového děje (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy), dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Toto rozhodnutí pak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pro navrhovaný procesní postup podle § 265o odst. 1 tr. ř., v jehož rámci obviněný požadoval odklad vykonatelnosti výroku o náhradě škody (správně o náhradě nemajetkové újmy) z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2018, sp. zn. 4 T 73/2017, učiněného podle § 228 odst. 1 tr. ř., z důvodu jím tvrzené nesolventnosti, předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal dostatečně relevantní důvody.



Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

    V Brně dne 12. 2. 2019


    JUDr. František Hrabec
    předseda senátu