Rozhodnutí NS

29 Cdo 6042/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/20/2018
Spisová značka:29 Cdo 6042/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.6042.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Konkurs
Dotčené předpisy:§ 33 odst. 2 písm. b) ZKV
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 6042/2016-2290


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v konkursní věci úpadce LIMART a. s., se sídlem v Brně, Tovární 1, PSČ 643 00, identifikační číslo osoby 25569678, o vydání rozvrhového usnesení, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 37 K 43/2003, o dovolání konkursního věřitele M.. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Šívarou, advokátem, se sídlem v Brně, Jana Nečase 1343/29, PSČ 616 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2016, č. j. 2 Ko 16/2015-2241, takto:

Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:


Usnesením ze dne 21. září 2015, č. j. 37 K 43/2003-2171, rozvrhl Krajský soud v Brně (dále též jen „konkursní soud“) mezi úpadcovy věřitele výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty úpadce, a to tak, že k plnému uspokojení pohledávek konkursních věřitelů pohledávek první třídy bude použita částka 6.472.283,22 Kč a k poměrnému uspokojení konkursních věřitelů pohledávek druhé třídy (11,180259 %) bude použita částka 77.778.743,31 Kč, s tím, že částku 1.677.038,85 Kč, připadající na poměrné uspokojení podmíněných pohledávek konkursních věřitelů č. 208 L. K. (dále též jen „věřitel L. K.“) a č. 209 M. P. (dále též jen „věřitel M. P.“), složí správce konkursní podstaty do úschovy u soudu.

Konkursní soud ve vztahu k pohledávkám věřitelů L. K. a M. P. uvedl, že každému z těchto věřitelů byly zjištěny podmíněné pohledávky ve výši 556.285.044,40 Kč, jež jim mohou vzniknout jednak plněním z titulu zástavního práva k akciím úpadce ve vlastnictví obou věřitelů, jednak plněním z titulu směnečného rukojemství, které oba věřitelé převzali za zaplacení (blíže označených) směnek vystavených úpadcem.

Vzhledem k tomu, že předmět zástavy (akcie úpadce) se v konkursu nepodařilo pro bezcennost zpeněžit a s výjimkou pohledávky Československé obchodní banky, a. s. ve výši 15.000.000 Kč v mezidobí u všech ostatních směnečných pohledávek již ve vztahu k oběma věřitelům uběhla promlčecí doba, nelze podle konkursního soudu tyto podmíněné pohledávky v rozvrhu zohlednit. K poměrnému uspokojení případného regresního nároku obou věřitelů ve výši 15.000.000 Kč pak konkursní soud určil jedinou částku 1.677.038,85 Kč (11,180259 %), když s ohledem na solidární odpovědnost směnečných rukojmí za zaplacení předmětné směnky lze uvedený nárok uspokojit pouze jednou (předmětem plnění směnečných rukojmí může být jen souhrnná částka 15.000.000 Kč).

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. června 2016, č. j. 2 Ko 16/2015-2241, (mimo jiné) k odvolání věřitelů L. K. a M. P. potvrdil rozvrhové usnesení konkursního soudu.

Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 33 odst. 2 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) – především zdůraznil, že při vydání rozvrhového usnesení je nezbytné také zkoumat, zda podmínky, na něž byly přihlášené pohledávky vázány, jsou i nadále splnitelné, nebo zda se naopak splnění některé z podmínek v mezidobí stalo nemožným. V naposledy uvedeném případě by totiž již nemělo smysl skládat do úschovy soudu jakoukoliv částku určenou na budoucí plnění takové pohledávky.

Podle odvolacího soudu je pak namístě pominout v rozvrhovém usnesení podmíněnou pohledávku konkursního věřitele (přihlášenou z titulu případného regresního nároku směnečného rukojmího vůči úpadci jakožto výstavci směnky vlastní) také tehdy, je-li pohledávka ze směnky vůči směnečnému rukojmímu již promlčena. Přestože obecně nelze vyloučit, že směneční rukojmí mohou dobrovolně věřiteli plnit i na promlčenou pohledávku, nemohlo by takové plnění jít k tíži konkursní podstaty (na úkor ostatních věřitelů). S ohledem na zásadu „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva) lze po směnečných rukojmích požadovat, aby uplatnili námitku promlčení, mají-li ji k dispozici. Žádoucí ostatně není ani přílišné prodlužování konkursního řízení.

Jelikož v poměrech projednávané věci se (s výjimkou výše označené pohledávky ve výši 15.000.000 Kč) směnečné pohledávky vůči směnečným rukojmím (L. K. a M. P.) již promlčely, konkursní soud nijak nepochybil, jestliže k takovým pohledávkám v rozvrhovém usnesení nepřihlížel.

Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal věřitel M. P. dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle dovolatele nelze při vydání rozvrhového usnesení jen v důsledku „promlčení ručení snížit výši přihlášené a řádně přezkoumané podmíněné pohledávky věřitele vůči úpadci“. Skutečnost, že podstatná část podmíněných pohledávek z titulu směnečného ručení za úpadce se v období od podání přihlášky pohledávky do vydání rozvrhového usnesení promlčela, je totiž irelevantní. Jestliže správce konkursní podstaty pohledávky dovolatele uznal, pak podle ustanovení § 33 odst. 2 písm. b) ZKV musí být plnění na podmíněné pohledávky, u nichž do okamžiku vydání rozvrhového usnesení nedošlo ke splnění podmínky, složeno do úschovy soudu. V této souvislosti dovolatel odkázal též na „rozsudky“ (správně jde o usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 579/2003 (rozhodnutí bylo uveřejněno pod číslem 21/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 21/2007“), ze dne 30. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 1646/2015, a ze dne 28. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo 317/2016, v nichž Nejvyšší soud uzavřel, že „správce konkursní podstaty a konkursní soud je (…) zjištěním pohledávky vázán a nedošlo-li v průběhu konkursu (po zjištění pohledávky) k jejímu zániku (např. tím, že ji splnil úpadcův spoludlužník nebo ručitel), musí být tato pohledávka při rozvrhu vypořádána“.

Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy [tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „o. s. ř.“)]. K tomu srov. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Se zřetelem k výše uvedenému tak dovolání věřitele M. P. může být v této věci přípustné pouze podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že je – v intencích ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – vázán uplatněnými dovolacími důvody, přičemž tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z těchto důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak byl tento dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. V případě námitky nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud není oprávněn se zabývat všemi právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nýbrž pouze těmi, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil, a to i kdyby byl Nejvyšší soud přesvědčen, že některá z právních otázek, kterou dovolatel neučinil předmětem dovolání, byla odvolacím soudem posouzena nesprávně a výsledek jejího řešení má zásadní vliv na správnost jeho rozhodnutí (k tomu srov. např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Vzhledem ke shora formulovaným závěrům není pochyb o tom, že z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné považovat nelze.

K výhradám dovolatele ke správnosti právního posouzení věci soudy nižších stupňů co do závěru, podle kterého do rozvrhového usnesení nelze zařadit podle ustanovení § 33 odst. 2 písm. b) ZKV pohledávku věřitele vázanou na podmínku, že jako směnečný rukojmí bude plnit na směnku vystavenou úpadcem, jestliže se právo směnečného věřitele na plnění ze směnky vůči směnečnému rukojmímu již promlčelo, Nejvyšší soud uvádí následující.

Jakkoli obecně platí, že promlčené právo přetrvává jen ve formě tzv. naturální obligace, která není soudně vynutitelná (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněného pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze jen z toho usuzovat, že otázka promlčení práva, jež by měl uspokojit konkursní věřitel přihlašující podmíněnou pohledávku (jako nezbytný předpoklad vzniku v konkursu uplatněné pohledávky), nemůže být zkoumána konkursním soudem při vydání rozvrhového usnesení. Takový závěr se zjevně nepodává ani z ustanovení § 33 odst. 2 ZKV.

V situaci, kdy konkursní věřitel, který přihlásil podmíněnou pohledávku (z titulu případného regresního nároku směnečného rukojmího vůči úpadci jakožto výstavci směnky vlastní), dosud nepřistoupil k dobrovolnému plnění svého směnečného závazku, přičemž směnečný věřitel právo na plnění vůči směnečnému rukojmímu již fakticky nemůže v soudním řízení vymáhat, neboť směnečný rukojmí by se úspěšně ubránil (mohl ubránit) námitkou promlčení, je namístě – jak správně dovodily soudy nižších stupňů – uzavřít, že takovou pohledávku nelze (ani jako podmíněnou) do rozvrhu zařadit.

Nelze-li reálně (s ohledem na okolnosti konkrétní věci) očekávat, že by se pohledávka konkursního věřitele vůbec kdy stala nepodmíněnou, není ani žádného důvodu postupem podle ustanovení § 33 odst. 2 ZKV skládat částku připadající na poměrné uspokojení této pohledávky z výtěžku zpeněžení majetku konkursní podstaty do úschovy u soudu. Opačný přístup (prosazovaný dovolatelem) by v konečném důsledku (dovedeno ad absurdum) mohl vést k tomu, že by konkursní řízení nebylo možné nikdy skončit.

Nelze totiž pominout, že dokonce ani neúspěch (směnečného) věřitele ve sporu vůči dlužníku (směnečnému rukojmímu), který by v soudním řízení vznesl námitku promlčení, nebrání tomu, aby dlužník kdykoli v budoucnu dobrovolně plnil (nadále existující naturální obligaci) směnečnému věřiteli (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002). Vzhledem k tomu, že předpokladem pro zrušení konkursu podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. b) ZKV je to, aby bylo splněno rozvrhové usnesení (srov. důvody R 21/2007), je z výše uvedeného zřejmé, že akceptace názoru dovolatele (podle kterého je otázka promlčení práv směnečného věřitele vůči směnečnému rukojmímu při rozhodování o zařazení podmíněné regresní pohledávky do rozvrhu irelevantní) by měla za následek, že poměry založené rozvrhovým usnesením by se nikdy nemusely stát neměnnými a skončení konkursního řízení by bylo po neomezeně dlouhou dobu nemožné. Takový stav by bránil naplnění účelu sledovaného zákonem o konkursu a vyrovnání (srov. § 1 odst. 1 ZKV), což je důsledek zjevně nepřijatelný.

Ani poukaz dovolatele na závěry formulované Nejvyšším soudem ve výše označených rozhodnutích není v daných souvislostech přiléhavý. V poměrech projednávané věci soudy nižších stupňů nijak nezpochybnily výsledek přezkumného jednání (co do závěru, že podmíněné pohledávky dovolatele byly zjištěny), pouze – s ohledem na okolnosti, které nastaly v průběhu konkursního řízení – uzavřely, že tyto pohledávky již nadále (z důvodů výše popsaných) nepodléhají režimu ustanovení § 33 odst. 2 ZKV.

V tomto ohledu jsou závěry napadeného rozhodnutí souladné se závěry obsaženými v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2003, sp. zn. 15 Cmo 10/2003, uveřejněném pod číslem 18/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k nimž se Nejvyšší soud ve své judikatuře přihlásil např. v usnesení ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 961/2006, uveřejněném pod číslem 72/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v rozsudku ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 29 Odo 86/2003. Srov. dále obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněný pod číslem 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody R 21/2007. Jakkoli se předmětná rozhodnutí zabývají otázkou „zániku“ zjištěné pohledávky jinak než jejím uspokojením v rámci konkursu, Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že tyto závěry jsou mutatis mutandis uplatnitelné i pro poměry pohledávky oslabené (pro účely uspokojení při rozvrhu) „jen“ („právě“) tím, že je vázána na odkládací podmínku spočívající v možném uhrazení jiné (již ale promlčené) pohledávky přihlášeným věřitelem.

Nejvyšší soud proto dovolání věřitele M. P. proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 12. 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu