Rozhodnutí NS

28 Cdo 60/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:28 Cdo 60/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.60.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Státní podnik
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb.
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 60/2019-650
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) J. R., narozeného XY, bytem XY, b) P. R., narozeného XY, bytem XY, c) A. R., narozené XY, bytem XY, d) I. R., narozeného XY, bytem XY, e) D. K., narozené XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Milošem Vostrovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 667/42, za účasti 1) Vojenských staveb - státního podniku v likvidaci, se sídlem v Praze 8-Libni, V Mezihoří 1082/2, IČ 000 00 337, a 2) J. L., insolvenční správkyně Vojenských staveb - státního podniku v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, a dále: PRAGORENT investiční fond s proměnným základním kapitálem, a. s., se sídlem v Praze 9 - Horních Počernicích, Jiřího ze Vtelna 1731, IČ 247 88 759, zastoupeného JUDr. Dominikem Hinerem, advokátem se sídlem v Hrobě, Duchcovská 247, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o žalobě na znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 46/2003, o dovolání účastnice 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2017, č. j. 24 Co 132/2017-609, t a k t o :

Dovolání účastnice 2) se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Státní pozemkový úřad, Pozemkový úřad Magistrátu hl. m. Prahy, rozhodnutím ze dne 20. 12. 2001, č. j. PÚ 1573/92, rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), tak „že V. R. (právní předchůdkyně žalobců J. R. a P. R.), J. R. a P. R. nejsou vlastníky nemovitosti, a to konkrétně parcely XY - role o výměře 14.314 m2 (dle KN části parcel XY), vedené u Katastrálního úřadu Praha-město na LV XY pro obec XY, k. ú. XY, že A. R., I. R. a D. K. nejsou vlastníky nemovitosti, a to konkrétně parcely XY - role o výměře 14.644 m2 (dle KN části parcel XY), vedené u Katastrálního úřadu Praha-město na LV XY pro obec XY, k. ú. XY“. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán mimo jiné uvedl, že z místního šetření a ze stavební dokumentace vyplývá, že ačkoliv celý nárokovaný pozemek není zastavěn, jedná se o plochu nezbytně nutnou k provozování dalších objektů - trvalých staveb, které jsou na dalších pozemcích v areálu závodu, a že jej proto nelze dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vydat; oprávněným osobám přísluší náhrada podle tohoto zákona z výměry 14.141 m2.

V průběhu řízení před soudem prvního stupně o žalobě žalobců podle části páté občanského soudního řádu, jíž se původně domáhali, aby soud určil, že jsou v určených podílech „vlastníky parcely dle PK XY - role o výměře 14.314 m2 (dle KN části parcel XY) v k. ú. XY, a parcely dle PK XY - role o výměře 14.644 m2 (dle KN části parcel XY) v k. ú. XY“, neboť tím, že jim nebyly vydány, byli dotčeni na svých právech, bylo na základě vyhlášky Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2010, č. j. MSPH 93 INS 905/2010-A-2, zahájeno insolvenční řízení účastníka 1), jehož účinky nastaly dne 2. 2. 2010. Na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2010, č. j. MSPH 93 INS 905/2010-A-12, jehož účinky nastaly dne 5. 3. 2010, bylo rozhodnuto o úpadku účastníka 1) a na jeho majetek byl prohlášen konkurs. Insolvenční správkyní úpadce byla ustanovena XY.

Usnesením ze dne 3. 8. 2010, č. j. 12 C 46/2003-296, Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl, že v řízení bude jako s právními nástupci V. R. (zemřelé dne 23. 9. 2009) pokračováno s J. R. a P. R.

Dále z obsahu spisu vyplývá, že z pozemků, jejichž vydání se žalobci domáhají, vznikly nově pozemky parc. XY. Dle sdělení správkyně insolvenční podstaty byly tyto pozemky v k. ú. XY sepsány v majetkové podstatě úpadce (§ 205 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení); z tohoto důvodu začal soud bez dalšího jednat s J. L., správkyní insolvenční podstaty účastníka 1) jako s účastnicí 2).

Obvodní soud pro Prahu 9 (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 24. 8. 2016, č. j. 12 C 46/2003-476 (správně 566), zamítl žalobu žalobců na určení, že žalobce a) a žalobce b), každý z nich v rozsahu ideálních 3/12 k celku, a žalobkyně c), žalobce d) a žalobkyně e), každý z nich v rozsahu ideálních 2/12 k celku, jsou vlastníky pozemků „parc. XY (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 165 m2, XY (ostatní plocha) o výměře 15 m2, XY (ostatní plocha) o výměře 99 m2, XY (ostatní plocha) o výměře 915 m2, XY (ostatní plocha) o výměře 939 m2, XY (ostatní plocha) o výměře 3.813 m2, XY (ostatní plocha) o výměře 2.517 m2, XY (ostatní plocha) o výměře 691 m2 a XY (ostatní plocha) o výměře 2.487 m2, všechny v k. ú. XY, obci XY“ (výrok I); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výroky II., III. a IV.) a vůči státu (výrok V.)

K odvolání žalobců a účastnice 2) Městský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 27. 11. 2017, č. j. 24 Co 132/2017-609, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil „ohledně pozemku parc. XY v k. ú. XY, obec XY, tak, že se určuje, že žalobci jsou vlastníky předmětného pozemku v těchto podílech: a) J. R., nar. XY a b) P. R., nar. XY, každý k id. 3/12 celku, c) A. R., nar. XY, d) I. R., nar. XY a e) D. K., nar. XY, každý k id. 2/12 celku, s tím, že v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Pozemkového úřadu - Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 20. 12. 2001, č. j. PÚ 1573/92“ (bod 1.), „ohledně pozemků parc. XY v k. ú. XY, obec XY“ jej zrušil (bod 2.) a „ve zbývající části tohoto výroku, tj. ohledně pozemků parc. XY, vše v k. ú. XY, obec XY“ jej potvrdil (bod 3.); výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III., IV. a V. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že pozemek parc. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“) byl součástí (původní) pozemkové parcely č. PK XY v k. ú. XY a odpovídá jí v „dovolených mezích“ (jak to vyplývá ze závěru znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce z oboru geodézie a kartografie Jaroslava Peška a k němu připojené ortofotomapy), že není zastavěný (viz závěr tohoto znaleckého posudku a dále znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce z oboru geodézie a kartografie Ing. Petra Vyskočila ke zjištění zastavěnosti pozemků), že pozemky parc. XY jsou součástí pozemkové parcely PK XY a odpovídají jí v „dovolených mezích“, a že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky (každý k id. ¼) pozemků parc. XY - způsob využití ostatní komunikace, resp. jiná plocha a druh pozemku ostatní plocha (jedná se o součásti cesty mezi vrátnicemi). Na rozdíl od soudu prvního stupně jednak dovodil, že předmětný pozemek nepředstavuje tzv. veřejný statek (a tudíž na něj nedopadají závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 584/14 a sp. zn. II. ÚS 536/14, týkající se restituce pozemků v sídlišti sloužících veřejnému zájmu), a dále - s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98 a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2518/2006 - že překážky stanovené v § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě bránící restituci předmětného pozemku nejsou naplněny; nemůže tak obstát ani názor soudu prvního stupně, že se pozemek nachází v areálu (tzv. areálová judikatura tudíž na něj nedopadá), neboť nejde o funkční propojenost pozemků s okolními stavbami ani o ucelený soubor nemovitostí sloužící určenému účelu
– ve skutečnosti pozemky a stavby slouží různým subjektům a k různému účelu, tj. jedná se o řadu areálů, přičemž mj. předmětný pozemek netvoří se stavbami jeden celek. Odvolací soud též připomněl, že překážky vydání stanovené v § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je třeba posuzovat dle aktuální judikatury, která poukazuje i na jeho preambuli (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/14 a rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015 a sp. zn. 28 Cdo 3063/2012). Ohledně předmětného pozemku, který není zastavěn stavbou v občanskoprávním smyslu, proto uzavřel, že jeho vydání nebrání překážka uvedená v § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, že není vyloučeno jeho zemědělské využití a že žalobci k němu budou mít přístup, jak v řízení bylo prokázáno. Ohledně pozemků parc. XY soudu prvního stupně vytkl, že z hlediska jejich restituce nezjistil dostatečně skutkový stav věci, a ohledně ostatních pozemků dospěl k závěru, že jejich vydáním by nebyl naplněn účel zákona o půdě, neboť nemohou být v současné době zemědělsky využity, a že je dána překážka jejich vydání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť se jedná o pozemky zastavěné, resp. jde o plochy nezbytně nutné pro okolní stavby (parc. XY).

Proti výroku I. bodu 1. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve výroku I. změněn rozsudek soudu prvního stupně, podala účastnice 2) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky „právního hodnocení existence či neexistence překážek pro určení vlastnického práva žalobců z důvodu zastavěnosti pozemků či jejich využití v rámci uzavřeného areálu“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1042/2002, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011, sp. zn. 28 Cdo 3572/2008, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012), a od nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98; poukázala též na odbornou literaturu (Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C.H. Beck, Praha 1997, str. 186) týkající se posouzení „volných ploch“, resp. jejich souvislosti se stavbou. Dovolatelka namítá, že vydání předmětného pozemku brání existence funkčního a uzavřeného areálu o velikosti přes 30.000 m2, že předmětný pozemek se nachází v jeho středu, nikoliv na jeho okraji, kde by jej bylo možné určitým způsobem z areálu vyloučit, že areál je obehnán plotem, přičemž vchod i vjezd do něj je umožněn pouze k tomu určenou vrátnicí s ostrahou, a že na předmětném pozemku (jakož i pozemku parc. XY) je vedení plynovodu, které je na něm umístěno na betonových pilířích, jímž je prakticky odříznut a nedostupný a že plní pouze „obslužnou“ funkci. Je proto třeba, aby vlastník areálu měl k těmto pozemkům přístup z důvodu rychlé opravy i dalších typů rozvodů umístěných mělce pod povrchem, jenž nebude „limitován právy restituentů“. Taktéž vyslovila názor, že lesní či zemědělské využití předmětného pozemku „lze vzhledem k okolnostem objektivně vyloučit“. Z těchto důvodů dovozuje, že veřejný zájem na provozu průmyslového areálu a na ochraně vlastnických a majetkových práv v daném případě převažuje nad právy restituentů. Dále dovolatelka namítá, že znalecký posudek „nelze brát jako plně relevantní podklad pro rozhodnutí soudu“ a že znalec posuzoval využití jednotlivých pozemků izolovaně bez návaznosti na vybavení areálu (např. nezohlednil zasíťování pozemků, existenci nutných manipulačních ploch, ani poměr plochy předmětného pozemku k ploše areálu). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím bodu 1. výroku I. zrušil a „nově rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje“, popř. aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání poukázali na to, že jsou vlastníky pozemků, na nichž se nacházejí komunikace mezi jednotlivými pozemky a objekty užívanými „dovolatelkou“ a vedlejším účastníkem, resp. nájemci těchto nemovitostí, a že předmětem podnikání vedlejšího účastníka (dle výpisu z obchodního rejstříku) není podnikatelská činnost, která by umožňovala využívat prostory účastníka 1) jako areál. Navrhli, aby dovolání účastnice 2) bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. Čl. II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti výroku I. bodu 1. pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), která má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání účastnice 2) není podle § 237 a § 245 o. s. ř. přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).

Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.

Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi judikuje, že při zkoumání, zdali je dána překážka naturální restituce ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, považuje za relevantní i hledisko funkční souvislosti pozemků se stavbami. Za pozemky tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek nutno považovat jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Je tedy třeba vždy přihlížet k celkovému účelovému propojení dotčených pozemků s ostatními nemovitostmi, tvořícími vzájemně provázaný areál. Zákon o půdě totiž slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem či práva třetích osob, jež mohou převážit nad právem na naturální restituci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017). V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, se pak Nejvyšší soud podrobně vyjádřil k otázce funkčního vymezení areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, přičemž připomněl, že překážkou bránící při svém naplnění restituci podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě funkční spojení pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak svázány s přilehlou stavbou či provozem, a konečně přiměřený poměr, či naopak nepoměr výměry pozemků, jež mají být vydány, vůči ostatním pozemkům v areálu. Zmíněná kritéria ovšem nemají kumulativní ani taxativní charakter (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, případně jeho usnesení ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014). Jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“ spojení pozemků se stavbou, a tedy k jejich vydání, je třeba zvážit, zda funkce, již pozemky plní v souboru nemovitostí, může být plněna i v redukované míře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, a ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2392/2013). Za areál je podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu možno považovat např. i průmyslový areál (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 376/2008, a usnesení téhož soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2455/2008).

V posuzované věci odvolací soud shora naznačená kritéria nepominul, naopak se jejich naplněním náležitě zabýval, neboť zohlednil jak absenci zvláštního režimu předmětného pozemku, tak míru jeho prostorové i účelové návaznosti na ostatní nemovitosti bývalého areálu účastníka 1) s tím, že pozemky a stavby v něm slouží různým subjektům a k různému účelu, tj. jedná se o řadu areálů, přičemž předmětný nezastavěný pozemek netvoří se stavbami jeden celek; nic tedy nenasvědčuje tomu, že by označené překážky vydání předmětného pozemku odvolací soud interpretoval v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. O dovolatelkou namítaný veřejný zájem na nevydání předmětného pozemku, který by převažoval nad právem restituentů na naturální restituci, se v daném případě - vzhledem ke zjištěným konkrétním okolnostem - nejedná.

Revize konkrétních úvah týkajících se příslušnosti nárokovaného pozemku k areálu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015, ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016, či ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4640/2016), respektive intenzity jeho funkční vazby na tento celek (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5544/2015, ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5689/2015, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017) pak Nejvyššímu soudu nepřísluší, neboť se jedná o problémy skutkové povahy, zatímco kognice dovolacího soudu je orientována toliko na otázky právní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2545/2016, či ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5833/2016).

Nadále je přitom třeba mít na zřeteli rovněž výklad podaný Ústavním soudem v nálezu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, dle něhož institut překážek vydání nemovitosti podle § 11 zákona o půdě stanovuje výjimku z účelu restitucí, jímž je částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má mít vždy snaha o restituci in integrum před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení nemovitostí vylučovaly nebo omezovaly jejich využití v soukromém vlastnictví (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, bod 37, či usnesení téhož soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3714/12, bod 11). Platí také, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011, dále srov. též nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, a jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 101/03). Z těchto premis odvolací soud zřetelně vycházel, a jeho rozsudek se tak ani v právě zmíněném ohledu ustálené rozhodovací praxi neprotiví.

Pro závěr o existenci překážky vydání předmětného pozemku pak nesvědčí ani dovolatelkou odkazovaná judikatura. V nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, se jednalo o specifickou situaci sportovního areálu, kde samostatným vydáním dílčího stavebního pozemku a na něm vybudovaných drobných staveb (šatna, klubovna) tvořících součást tohoto areálu, by došlo k podstatnému narušení jeho funkčnosti. V usnesení ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1042/2002, se Nejvyšší soud zabýval funkčním celkem pozemků a staveb, avšak ve skutkově a právně (aplikace § 3 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb.) odlišné věci. Na projednávanou věc nedopadají ani závěry dovozené v rozhodnutích zabývajících se specifickými situacemi - zastavěnými pozemky v areálu letiště (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011), produkčními plochami lesních školek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3572/2008) a areálem sídliště (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012).

Výtky dovolatelky vůči hodnocení znaleckého posudku znalce Jaroslava Peška, jímž v řízení bylo provedeno dokazování, nepředstavují uplatnění způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a nezakládají tudíž žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva způsobilou založit přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.). Odvolací soud ostatně hodnotil zmíněný znalecký posudek v souladu se zásadami přijatými ustálenou judikaturou dovolacího soudu, tedy důvodně čerpal své skutkové závěry významné pro vydání předmětného pozemku z tohoto znaleckého posudku a ortofotomapy k němu přiložené.

Námitkou, že na předmětném pozemku se nachází vedení plynovodu umístěné na betonových pilířích a že pod jeho povrchem se nacházejí i další typy rozvodů, zpochybňuje dovolatelka skutková zjištění učiněná již soudem prvního stupně (a zmíněná v odůvodnění jeho rozhodnutí), a to jednak ze zprávy Pražské plynárenské distribuce, a. s., z níž vyplývá, že tato nemá na pozemku PK XY ve správě žádné plynárenské zařízení, a dále ze zprávy VEOLIA VODA ČESKÁ REPUBLIKA, a. s., z níž vyplývá, že na PK XY nemá tato společnost uloženy žádné vodovody a kanalizace pro veřejnou potřebu, které by provozovala.

K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání účastnice 2) podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 3. 2019


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu