Rozhodnutí NS

33 Cdo 5837/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/12/2018
Spisová značka:33 Cdo 5837/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5837.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Smlouva darovací
Neplatnost právního úkonu
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 628 odst. 2 obč. zák.
§ 40 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 5837/2017-237


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce T. Č., bytem v XY, zastoupeného JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lidická 405/3, proti žalované P. B., bytem v XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, o 232.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 113 C 22/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 11. 2016, č. j. 30 Co 161/2016-165, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. 30 Co 161/2016-172, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 11. 2016, č. j. 30 Co 161/2016-165, ve znění opravného usnesením e dne 28. 2. 2017, č. j. 30 Co 161/2016-172, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 232.500 Kč (s příslušenstvím), kterou obdržel darem, a dárce ji po dohodě zaslal na bankovní účet žalované coby označené platební místo.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 24. 2. 2016, č. j. 113 C 22/2015-116, uložil žalované zaplatit žalobci 232.500 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05% ročně od 24. 1. 2015 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 30 Co 161/2016-165, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. 30 Co 161/2016-172, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Je přesvědčen, že závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, že darovací smlouva uzavřená mezi žalobcem a S. L. je neplatná podle § 40 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť nebyla uzavřena písemně, nekoresponduje s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že darovací smlouva je platným právním úkonem, neboť při darování došlo k odevzdání a převzetí daru (finanční částky), takže písemná forma nebyla nutná. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.

Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným (žalobcem) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť právní otázku platnosti darovací smlouvy odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobce (obdarovaný) a S. L. (dárkyně) uzavřeli dne 24. 4. 2013 ústně smlouvu, jíž S. L. darovala žalobci peněžní částku 232.500 Kč za účelem pořízení bydlení po ukončení studia. Finanční dar dárkyně po dohodě s obdarovaným poukázala na jím označený bankovní účet, jehož majitelkou je žalovaná (matka žalobce a dcera dárkyně). Žalovaná odmítla žalobci částku 232.500 Kč i přes výzvu vydat. Zatímco soud prvního stupně posoudil darovací smlouvu jako platný právní úkon a uzavřel, že žalované vznikla povinnost žalobci částku, kterou mu dárkyně poukázala na její bankovní účet, na vyzvání vydat, odvolací soud dospěl k závěru, že darovací smlouva uzavřená mezi žalobcem a dárkyní je podle § 40 odst. 1 obč. zák. (absolutně) neplatná pro nedodržení zákonem předepsané písemné formy, která je nutná v případě, že darovaná movitá věc (zde finanční částka) nebyla při darování obdarovanému dárcem odevzdána a jím převzata. Za podstatné označil skutečnost, že dárkyně se s žalobcem nejprve na darování (ústně) dohodli a teprve následně byly finanční prostředky odeslány, přičemž obdarovanému měly být vydány „až s odstupem, aby je bezprostředně neutratil a mohl si za ně později pořídit vlastní bydlení“. Protože žalobce neměl k účtu žalované (své matky) dispoziční právo, nedošlo k předání darované částky ani symbolicky. Odvolací soud dovodil, že žalobce není v řízení o ochranu vlastnického práva aktivně legitimován a vůči žalované mu nárok na zaplacení žalované částky nesvědčí z žádného právního titulu.

Podle § 40 odst. 1 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.

Podle § 628 obč. zák. darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá (odst. 1). Darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost a u movité věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování (odst. 2).

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3883/2011, sice uvedl, že převzetím věci ve smyslu § 628 odst. 2 obč. zák. se obvykle míní faktické přebrání věci „z ruky do ruky“, a podrobně odůvodnil, jaká kritéria naplňují odevzdání věci a převzetí její držby, současně však přijal a odůvodnil závěr, že otázka, zda odevzdání a převzetí daru je splněno i bez fyzického předání darované věci do rukou obdarovaného, a zda tedy stačí převzetí jen symbolické, z něhož vyplývá vůle obou stran, aby se obdarovaný stal držitelem věci, záleží vždy na okolnostech konkrétního případu, zejména na povaze darované věci, na její hmotnosti, umístění, na situaci, v níž k darování došlo, na vztahu dárce k obdarovanému, apod. K převzetí věci může rovněž dojít např. předáním takového jejího příslušenství, které umožňuje faktické ovládání věci a je jeho předpokladem (např. předání klíče od motorového vozidla; srov. rovněž rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 4. 1984, sp. zn. 3 Cz 72/83, publikovaný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986). V rozsudku ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 872/2004, Nejvyšší soud konstatoval, že darovací smlouva vzniká zpravidla reálně, tj. projevem vůle dárce předmět daru bezplatně přenechat a projevem vůle obdarovaného dar přijmout, spojenými s odevzdáním a přijetím předmětu daru. I zde dovodil, že odevzdáním a převzetím věci ve smyslu § 628 odst. 2 obč. zák. se sice obvykle míní faktické přebrání věci obdarovaným od dárce („z ruky do ruky“), nelze ovšem ani vyloučit převzetí movité věci i jinak. Zda odevzdání a převzetí daru je splněno i bez fyzického předání darované věci do rukou obdarovaného a zda tedy stačí převzetí jen symbolické, z něhož vyplývá vůle obou stran, aby se obdarovaný stal držitelem věci, záleží vždy na okolnostech konkrétního případu, zejména na povaze darované věci, na situaci, v níž k darování došlo apod. Proto v jím posuzované věci dovodil, že předpoklad odevzdání a převzetí věci byl naplněn i tehdy, jestliže se dárce a obdarovaný dohodli, že darovanou finanční částku dárce uhradí přímo věřiteli obdarovaného.

V řízení bylo nepochybně zjištěno (jak z výpovědi žalobce, tak svědkyně S. L.), že vůle dárkyně jednoznačně směřovala k obdarování žalobce, nikoli žalované, a že na přání žalobce dárkyně poslala darované peníze na bankovní účet jeho matky (žalované), odkud měla být vyzvednuta v době, kdy si žalobce bude pořizovat vlastní bydlení; proto také svědkyně nechala na platební příkaz napsat poznámku „Tomáškovi na byt“; žalovaná tudíž nejen že nemohla nezaregistrovat dojití platby, ale nemohla ani nabýt přesvědčení, že peníze jsou určeny jako dar pro ni.

Při akceptaci závěrů, které Nejvyšší soud přijal a odůvodnil ve shora citovaném rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 872/2004, nelze přisvědčit závěru odvolacího soudu, že ani v případě, že by byla prokázána vůle S. L. spornou finanční částku žalobci darovat a vůle žalobce tento dar přijmout, není možné dovodit, že darovací smlouva je platným právním úkonem, neboť nedošlo k odevzdání a převzetí předmětu daru a darovací smlouva měla mít proto písemnou formu (§ 628 odst. 2 obč. zák.). I v nyní posuzovaném případě je nutno zvažovat specifické okolnosti případu, zejména povahu předmětu daru (finanční částka), jeho určení a vztahy v rámci nejbližší rodiny. Jestliže totiž byla finanční částka určena dárkyní jako dar žalobci a žalobce souhlasil s jejím poukázáním na bankovní účet žalované, lze takový skutkový děj považovat za odevzdání a převzetí předmětu daru ve smyslu ustanovení § 628 odst. 2 obč. zák. i bez toho, že došlo k jeho fyzickému předání tzv. „z ruky do ruky“. Skutečnost, že se účastníci darovací smlouvy při darování dohodli, že peněžní prostředky budou poukázány na bankovní účet žalované, neznamená, že byly určeny jí. Jednalo se toliko o smluvními stranami sjednané platební místo. Skutečnost, že žalobce neměl k bankovnímu účtu žalované dispoziční oprávnění, je z hlediska naplnění předpokladů § 628 odst. 2 obč. zák. irelevantní (ani v případě, který byl Nejvyšším soudem řešen ve věci sp. zn. 33 Cdo 872/2004, neměl obdarovaný možnost po darování s finančním darem disponovat, neboť byl s jeho souhlasem předán přímo jeho věřiteli). Právně významné z hlediska výkladu § 628 odst. 2 obč. zák. není v posuzovaném případě ani zjištění, zda žalovaná o sjednaném postupu účastníků darovací smlouvy věděla, resp. souhlasila s ním. Nadto skutkový závěr odvolacího soudu, že „v řízení nebylo prokázáno, že by finanční částka byla poukázána S. L. coby dárkyní na účet žalované s vědomím a souhlasem žalované“, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, který může vést dovolací soud k závěru o přípustnosti dovolání (k tomu srov. nálezy Ústavního soud ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09). Z výpovědí svědků S. L. a J. K. ml. (kteří mimo jiné shodně vypověděli, že v době darování byly vztahy mezi účastníky řízení dobré, a že žalobce za S. L. poslala žalovaná se žádostí, aby mu finančně vypomohla), které podpořily žalobní tvrzení žalobce, totiž bez pochybností vyplývá, že žalovaná o postupu účastníků darovací smlouvy věděla, resp. byla jeho iniciátorkou. Pouze od ní mohl žalobce zjistit číslo jejího bankovního účtu i banku, u které je veden. Protože S. L. (dárkyně) nechala na platební příkaz napsat poznámku „Tomáškovi na byt“, žalovaná nejen že nemohla nezaregistrovat dojití platby na svůj bankovní účet (jednalo se o neběžnou částku), ale nemohla ani nabýt přesvědčení, že peníze jsou určeny jako dar pro ni, jak při své obraně tvrdila.

Postup, který účastníci darovací smlouvy zvolili, je v souladu se současnou tendencí preferovat bezhotovostní formu platebního styku a je možno klást ho na roveň mechanismu předání peněz, který by zcela nepochybně konvenoval ustanovení § 628 odst. 2 obč. zák., tj. mechanismu, kdy dárce finanční částku vybere ze svého bankovního účtu, předá ji v hotovosti obdarovanému a ten ji následně poukáže na jím zvolený bankovní účet. Lze proto přisvědčit námitce žalobce, že spolu s dárkyní pouze zvolili nejjednodušší způsob předání finančních prostředků a že ze způsobu, který shodně zvolili, nelze dovozovat, že finanční dar mu dárkyně neodevzdala, resp. on ho nepřevzal. Požadavek písemné formy darovací smlouvy by byl při zjištěných okolnostech případu přehnaným formalismem.

Za situace, kdy byla nepochybně prokázána vůle dárkyně žalobci finanční částku darovat i vůle žalobce jako obdarovaného tento dar přijmout, přičemž darovaná finanční částka byla poukázána na platební místo označené obdarovaným, je darovací smlouva platně uzavřena, neboť došlo k odevzdání a převzetí předmětu darovací smlouvy – finanční částky. Pokud by byla darovací smlouva za daného skutkového stavu posouzena jako neplatná pro nedodržení písemné formy, neboť nedošlo k předání peněz „z ruky do ruky“, došlo by k nechtěnému jevu – abusus iuris, který logicky nemůže požívat právní ochrany, jak plyne z principu právního státu (článek 1 odst. 1 Ústavy). Úvaha odvolacího soudu ústící v závěr, že nedošlo ke splnění předpokladů uvedených v § 628 odst. 2 obč. zák. je tak založena na nesprávném výkladu jinak správně použitého právního předpisu.

Závěr odvolacího soudu, že darovací smlouva uzavřená mezi dárkyní a žalobcem dne 24. 4. 2013, je (absolutně) neplatná pro nedodržení písemné formy, neobstojí a nekoresponduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu reprezentovanou shora citovanými rozhodnutími. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem a Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 12. 2018



JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu