Rozhodnutí NS

30 Cdo 855/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/23/2018
Spisová značka:30 Cdo 855/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.855.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/01/2019
II. ÚS 79/19
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
02/26/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 855/2018-198



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Tomáše Mottla v právní věci žalobců a) R. M., b) K. V. ml., c) D. V., zastoupených Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Komořanská 63, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradě škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 326/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017, č. j. 21 Co 360/2017-160, takto:

    I. Dovolání se odmítá.

    II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


    Odůvodnění:

    Žalobci (dále též „dovolatelé“) se žalobou domáhali zaplacení celkové částky 65 800 Kč s příslušenstvím (po částečném zpětvzetí a částečném zastavení řízení) jako náhrady škody, jež jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora JUDr. Jana Fendrycha v exekuci jím prováděné a vedené pod sp. zn. 132 EX 66/2011. Nesprávný úřední postup exekutora měl spočívat v prodeji movitých věcí žalobců, přestože se tito domáhali žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 vyloučení věcí z exekuce.

    Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2017, č. j. 18 C 326/2014-137, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům b) a c) částku 25 800 Kč s tam specifikovaným úrokem a žalobcům a) až c) částku 40 000 Kč s tam specifikovaným úrokem (výrok I). Soud prvního stupně uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč (výrok II).

    Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II).

    Podle odvolacího soudu v předmětném exekučním řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu soudního exekutora JUDr. Jana Fendrycha, neboť v průběhu exekučního řízení exekutor neobdržel do dnů obou dražeb (25. 11. 2011 a 2. 5. 2012) informaci o existenci vylučovací žaloby, a to ani od Obvodního soudu pro Prahu 4 ani od žalobců. Odvolací soud uzavřel, že jestliže exekutor neměl žádné poznatky o tom, že by byla podána žaloba o vyloučení věcí z exekuce, mohl dál postupovat ve smyslu příslušných ustanovení exekučního řádu. Odvolací soud dále shledal, že pokud Obvodní soud pro Prahu 4 sdělil žalobcům informaci o tom, že žaloba o vyloučení věci nebyla podána po datu 15. 11. 2011, neboť byla podána již 3. 6. 2011, nelze dovodit nesprávný úřední postup soudu.

    Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci, zastoupení advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, jako nepřípustné odmítl.

    Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

    „V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o částce, která představuje vyčíslení více samostatných nároků a o níž odvolací soud rozhodl jedním výrokem, se zkoumá ve vztahu ke každému z nároků samostatně“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/2011; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz a rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).

    Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp zn. 25 Cdo 2643/2007). Tento závěr byl z ústavněprávního hlediska aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 2867/09, v němž - vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu a doktríny - Ústavní soud uvedl, že „[r]ozhodná samostatnost nároků není tudíž identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení (srov. kupříkladu jednotlivé nároky na náhradu škody na zdraví podle § 444 a násl. obč. zák., pakliže vycházejí z téhož skutku).“

    Ve věci samé šlo o několik samostatných nároků s odlišnými účastníky (poškozenými), nadto tvrzená škoda měla vzniknout vydražením tří různých movitých věcí ve třech různých dražbách, a to barevné televize Panasonic v hodnotě 27 000 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby uplatňován nárok ve výši 25 800 Kč), konferenčního stolu v hodnotě 15 000 Kč (nárok vzat zpět) a kovové stojací lampy v hodnotě 40 000 Kč.

    Ve světle této judikatury je tedy třeba posuzovat uvedené nároky na náhradu škody z hlediska přípustnosti dovolání zvlášť, neboť se jedná o samostatné nároky. Žádný z žalobci uplatněných nároků se samostatným skutkovým základem nepřevyšuje částku 50 000 Kč, jde tedy o bagatelní nároky, u kterých dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř.

    Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je rovněž nepřípustné vzhledem k tomu, že dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není přípustné dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

    Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


    V Brně dne 23. 10. 2018


    Mgr. Vít Bičák
    předseda senátu