Rozhodnutí NS

8 Tdo 669/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/05/2019
Spisová značka:8 Tdo 669/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.669.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Loupež
Pohrůžka bezprostředního násilí
Dotčené předpisy:§ 173 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 669/2019-155


USNESENÍ


Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 6. 2019 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym), nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. 4 Tmo 5/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 6 Tm 19/2018, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


1. Rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež (dále převážně jen „soud prvního stupně“ či „nalézací soud“), ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 6 Tm 19/2018, byl obviněný mladistvý AAAAA (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že

dne 25. 4. 2018 v době přibližně od 15:10 hod. do 15:30 hod. v XY v prostoru ulice XY oslovil poškozeného L. M., nar. XY, kterého zastavil při společné chůzi přes železniční viadukt se svědkyní H. T., nar. XY, pod záminkou, že H. T. je jeho manželka a vzhledem k tomu, že s ní měl krátce před tím sex, požadoval po poškozeném nejprve částku 400 Kč, obratem tuto zvýšil na částku 1 500 Kč, pod pohrůžkou, že poškozeného „zmlátí, že kdyby ho chtěl podrazit, že mu stačí jen mávnout rukou a přiběhnou další cikáni“, poškozený ze strachu souhlasil, že peníze vybere v bankomatu v OD Albert, kam se společně vydali, cestou ve vyhrůžkách ublížením na zdraví mladistvý neustále pokračoval, požadoval i vydání platební karty, když poškozený odmítl, na svém požadavku netrval, přičemž H. T. poškozenému potvrdila, že mladistvého zná a skutečně by je oba zmlátil, v OD Albert pak před prvním pokusem o výběr z bankovního automatu požadoval mladistvý částku 2 000 Kč, bankomat ČSOB pro nedostatečný zůstatek peníze nevydal, při druhém pokusu u vedle stojícího bankomatu Moneta bank požadoval výběr částky 1 500 Kč, tento výběr se zdařil, poškozený peníze předal mladistvému, ten opětovně požadoval výběr další částky 1 500 Kč, s tím, že vyhrožoval, „pokud mu peníze nedá, že jej zabije“, bankomat pro nedostatečný zůstatek peníze opět nevydal, poškozený výpisem zjistil, že má na účtu 493 Kč, proto mladistvý požadoval výběr alespoň částky 400 Kč, kterou u třetího, vedle stojícího bankomatu AIR bank poškozený vybral a předal ji opět mladistvému, celkem tak poškozenému vznikla škoda ve výši 1 900 Kč.


2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako provinění loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a § 31 odst. 1 zákona č. 218/2013 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“) uložil trestní opatření odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon jej podle § 31 odst. 4 zákona č. 218/2013 Sb., zařadil do věznice nebo zvláštního oddělení pro mladistvé. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž stanovil povinnost nahradit poškozenému L. M., narozenému XY, škodu ve výši 1 900 Kč.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které však Krajský soud v Brně, soud pro mládež (dále převážně jen „soud druhého stupně“ či „odvolací soud“), usnesením ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. 4 Tmo 5/2019, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Bc. Hany Vančurové dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

5. Dovolatel považoval popis skutku za nesprávný, a to zejména pasáž, že „poškozený ze strachu souhlasil, že peníze vybere z bankomatu v OD Albert, kam se společně vydali“. Zdůraznil, že poškozený sám navrhl výběr peněz z bankomatu, sám inicioval cestu dlouhou minimálně půl kilometru k OD, následně kolem několika obchodů, mnoha lidí a ochranky, kdy cesta trvala asi 15 minut. V usnesení odvolacího soudu je již správně uvedeno, že „poškozený sdělil, že mohou jít k bankomatu“. Poškozený tedy nebyl osobou, která ze strachu souhlasila s výběrem, nýbrž osobou, která jej navrhla. I v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že poškozený byl tím, kdo výběr inicioval, což je stěžejní bod, na kterém se všichni (obviněný, poškozený i svědkyně H. T.) shodli. Jen orgány činné v trestním řízení popsaly skutek určitým způsobem a tento popis byl opakovaně používán dále, ačkoliv v odůvodněních obou rozhodnutí je vyjádření poškozeného popsáno jinak, kdy poškozený nikdy neuvedl, že by ze strachu souhlasil s výběrem z bankomatu.

6. Obviněný se dále podivil nad tím, že poškozený na jednu stranu odmítl vydat platební kartu, to se nebál, ale oslovit ostrahu v obchodě, popřípadě vejít do jakéhokoliv obchodu a zavolat policii, to se již podle názoru nalézacího soudu bál. Cílem nicméně není hodnotit jeho pocity. Avšak v případě, že k výzvě k úhradě finanční částky sdělí, že peníze nemá, ale půjde je vybrat, může se jednat maximálně o vydírání, nikoliv o loupež. V závěru svého podání dovolatel zpochybnil skutkový závěr soudu prvního stupně, že měl poškozenému vyhrožovat u bankomatu, že jej zabije, pokud mu peníze nedá, přičemž měl tyto výhrůžky křičet. K tomu připomněl, že bankomat se nachází přímo u vstupu do prodejny Albert, asi 100 metrů od vstupu do obchodního centra, naproti jsou obchody, jednalo se o denní dobu (kolem 15 hodin), a na místě se tudíž pohybovalo mnoho lidí, včetně ochranky. Pokud by obviněný skutečně křičel, slyšeli by jej i další lidé a ti by jistě zasáhli nebo přivolali ochranku, pokud tedy poškozený nevyhodnotil situaci tak, aby ochranku oslovil sám. Poškozený měl navíc ohledně výhrůžek vypovídat v různých stadiích trestního řízení jinak.

7. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 6 Tm 19/2018, a usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. 4 Tmo 5/2019, a za použití § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

8. V souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. zaslal soud prvního stupně opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Do jeho datové schránky bylo doručeno dne 25. 4. 2019 (č. l. 146 spisu). Státní zástupkyně zde činná ovšem žádné vyjádření do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu neučinila, ačkoliv písemně avizovala, že tak učiní po seznámení se spisovým materiálem.

9. Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

10. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

11. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu podání dovolatele je zřejmé, že se rozhodl pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

13. Obviněný podaným dovoláním napadal především právní posouzení skutku, když konkrétně vznesl otázku, zda svým jednáním naplnil skutkovou podstatu provinění loupeže, jímž byl uznán vinným, anebo (jen) provinění vydírání. Tímto bezpochyby naplnil zákonný rámec uplatněného dovolacího důvodu, a bylo tudíž povinností Nejvyššího soudu se dané problematice po věcné stránce věnovat. Naproti tomu lze v jeho podání zaznamenat i snahu o určitou (byť drobnou) korekci učiněných skutkových zjištění, a to ve smyslu intenzity jeho výhrůžek na straně jedné a strachu poškozeného a zejména míry jeho vlastní iniciativy na straně druhé. V tomto ohledu je potřeba zdůraznit, že dovolací soud není oprávněn skutková zjištění soudu prvního stupně (která jsou zcela správně vystavěna na výpovědi poškozeného) jakkoliv upravovat či měnit, když ta byla přijata v souladu s základními principy trestního procesu (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a obviněný se jejich změny ve svém podání v podstatě ani nedomáhal.

14. Lze proto konstatovat, že hlavní (a jedinou) hmotněprávní námitku týkající se naplnění skutkové podstaty provinění loupeže hodnotil Nejvyšší soud vycházeje striktně ze skutkového stavu, na němž se ustálily oba soudy nižších instancí. V tomto světle pak dospěl k závěru, že dovolatelova námitka není opodstatněná.

15. Nejprve je vhodné připomenout, že provinění (trestného činu) loupeže se podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo proti jinému použije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Naproti tomu provinění (trestného činu) vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Z uvedeného je zjevné, že skutková podstata § 173 odst. 1 tr. zákoníku je vůči skutkové podstatě § 175 odst. 1 tr. zákoníku v poměru speciality, a tudíž má při naplnění obou dvou z nich přednost. V posuzované trestní věci měl dovolatel podle právní věty výroku o vině „proti jinému užít pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“. O úmyslu zmocnit se cizí věci (tedy peněz poškozeného) není v daném případě sporu. Pohrůžkou bezprostředního násilí pak právní teorie i soudní praxe rozumí pohrůžku takového násilí, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Ta bývá zpravidla vyjádřena výslovně, postačí však i konkludentní jednání. Znak násilí či pohrůžky bezprostředního násilí je dán i tehdy, neklade-li poškozený žádný odpor a ze strachu se plně podrobuje vůli pachatele (srov. Šámal, P. a kol, Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 1728 – 9).

16. Z výpovědi poškozeného (zaznamenané na zvukovém záznamu hlavního líčení ze dne 18. 9. 2018), na níž soud prvního stupně plně vystavěl svá skutková zjištění, plyne, že na něj obviněný začal křičet hned poté, co se vědkyní H. T. vyšli od viaduktu, požadoval po něm peníze za to, že „měl něco s jeho manželkou“, přičemž mu vyhrožoval zmlácením, „rozbitím huby“ apod. Na to poškozený uvedl, že peníze nemá, ale že je může vybrat z bankomatu v obchodním domě Albert. Cestou mu měl obviněný stále vyhrožovat, že jej zmlátí a že „přiběhnou další cikáni“, navíc mu H. T. tvrdila, že obviněný je schopen zmlátit je oba. Při opakovaných výběrech z bankomatů pak dokonce obviněný vyhrožoval poškozenému smrtí. Není od věci připomenout, že na dotaz soudu zda, peníze nabízel sám nebo je požadoval obviněný, poškozený označil druhou zmíněnou variantu. Dále k otázce, proč neutekl v obchodním domě Albert, odpověděl, že by obviněný běžel za ním a že si nevšiml žádné ostrahy. K požadavku na vydání platební karty připustil, že ji dovolateli odmítl vydat, ten však na tom dále netrval.

17. Je nutno zopakovat, že nalézací soud výpověď poškozeného nikterak a v žádné její části nezpochybnil, vtělil ji do skutkové věty výroku o vině, a proto je možno ji vzít v celém rozsahu v potaz ve smyslu ustálených skutkových zjištění. Z nich je pak nepochybné, že jednání dovolatele naplňuje všechny znaky provinění loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně pohrůžky bezprostředního násilí. Z kontextu popsaného dění je totiž patrné, že obviněný byl připraven použít násilí (zbít poškozeného) ihned v momentu, kdy by se přestal podrobovat jeho vůli, o bezprostřednosti hrozícího násilí přímo svědčila např. i pohrůžka, že „může houknout a přiběhnou další cikáni“, kteří jej zbijí. Závažnost výhrůžek umocňovala také (již shora uvedená) slova H. T. i monokl kolem jejího oka. To vše směřovalo k okamžitému (co nejrychlejšímu) získání finančních prostředků.

18. Na naplnění znaku bezprostřednosti ničeho nemění ani skutečnost, že se účastníci předmětného incidentu museli vydat k několik set metrů vzdálenému bankomatu, neboť se stále jednalo o nejrychlejší možný způsob, jak se dovolatel mohl zmocnit požadovaných peněz. Proto lze i na věc jako je tato vztáhnout rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 1. 1981, sp. zn. 7 Tz 44/80, publikované pod č. 30/1981 Sb. rozh. tr., podle něhož o trestný čin loupeže jde, jestliže pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí. Jestliže však pachatel užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného, aby mu vydal věc někdy v budoucnosti, jde o trestný čin vydírání. V daném případě byl obviněný neustále v blízkosti poškozeného, opakovaně mu hrozil okamžitým násilím, k němuž by zajisté ihned přistoupil, pokud by se poškozený pokusil např. utéct či jinak odmítal se jeho požadavku na vydání peněz podrobit. Cizí věci (peněz poškozeného) se zmocnil v nejbližší možné chvíli, kdy se jí zmocnit fyzicky mohl, tedy hned poté, co poškozený vybral peněžní částku 1 900 Kč. Přitom i během výběrů z bankomatů stále pokračoval v témže jednání a průběžně hrozil poškozenému násilím (dokonce i zabitím). Bezprostřední časová návaznost mezi pohrůžkami obviněného a zmocněním se cizí věci tak byla zcela jistě dána.

19. Na závěr je třeba uvést, že nelze souhlasit ani s námitkou, že by poškozený výběr z bankomatu sám od sebe inicioval. Z jeho výpovědi u hlavního líčení je patrné, že toto řešení navrhl až poté, co na něj byl vyvíjen nátlak za užití hrozby ublížením na zdraví. Jistě se tedy nejednalo o jeho svobodnou volbu, ostatně z logiky věci neměl jediný důvod dovolateli jakoukoliv finanční částku „jen tak“ vydávat. Je pochopitelné, že neměl-li peníze při sobě, tuto možnost – ve snaze vyhnout se napadení a zároveň se dostat na místo, kde se pohybuje větší množství lidí – sám obviněnému navrhl, nicméně je zřejmé, že tak učinil na základě předchozí pohrůžky užití bezprostředního násilí. Pro takový závěr není podstatné, že obviněnému odmítl vydat svou platební kartu, neboť ten na tom po své prvotní žádosti dále netrval a v daném směru žádné výhrůžky nepronášel. Bez významu je i skutečnost, že poškozený v obchodním domě Albert neutekl a případně nekontaktoval ochranku. Sám totiž připustil, že měl z dovolatele strach, i to, že si ochranky nevšiml. K tomu je třeba konstatovat, že řada osob má při útoku či jeho bezprostřední hrozbě tendenci spíše „zamrznout“, ve stresu může být více či méně paralyzovaná, a tudíž nevyužije všech nabízejících se možností k obraně či útěku. Proto v praxi nezáleží na tom, zda oběť klade odpor, nebo se podrobuje vůli útočníka (srov. výše). V neposlední řadě je třeba akcentovat, že i v případě, že by poškozený utekl, obviněný by již svým předchozím jednáním zákonné znaky skutkové podstaty provinění loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku stejně naplnil.

20. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
              V Brně dne 5. 6. 2019

        JUDr. Jan Bláha
předseda senátu