Rozhodnutí NS

32 Cdo 2214/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/24/2019
Spisová značka:32 Cdo 2214/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2214.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Smlouva kupní
Odpovědnost za vady
Odstoupení od smlouvy
Společník
Podnik
Vady řízení
Dotčené předpisy:§ 429 obch. zák.
§ 51 obč. zák.
§ 6 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:B EU
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 2214/2017-427


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně TESTA s. r. o., se sídlem v Letohradu, Šedivská 838, PSČ 561 51, identifikační číslo osoby 60109360, zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalovaným 1) FDT (CZ), s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Břevnov, Na břevnovské pláni 1363/71, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 25069209, 2) FDT Flachdach Technologie GmbH & Co. KG, se sídlem Eisenbahnstrasse 6-8, 68199 Mannheim, Spolková republika Německo, oběma zastoupeným JUDr. Janem Žateckým st., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 171/16, o zaplacení částky 7 810 905,82 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 115/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017,
č. j. 1 Cmo 115/2016-374, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017, č. j. 1 Cmo 115/2016-374, v prvním a druhém výroku, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, č. j. 52 Cm 115/2012-276, ve výrocích pod body I, II a III ve vztahu k žalované 2, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbytku se dovolání odmítá.


Odůvodnění:

Žalobkyně se v souzené věci domáhala po žalovaných zaplacení částky 7 810 905,82 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a to z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v kupních cenách zaplacených na základě kupních smluv, které uzavřela s žalovanou 1 a od nichž z důvodu vad plnění odstoupila, popřípadě u nichž uplatnila slevu z ceny ve výši 100 %. Odpovědnost žalované 2, jež je jediným společníkem žalované 1, dovozovala cestou analogické aplikace závěrů rozsudku Evropského soudního dvora (dále jen „ESD“) ze dne 10. 9. 2009, C-97/08 P, Akzo Nobel vs. Komise (dále jen „rozsudek Akzo Nobel“).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2015, č. j. 52 Cm 115/2012-276, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 7 810 905,82 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body II a III).

Vrchní soud v Praze k odvolání obou žalovaných v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I týkající se žalované 2 změnil tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2 žalobu zamítl (první výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2 (druhý výrok) a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, II, a III zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako kupující a žalovaná 1 jako prodávající uzavřely spolu sérii kupních smluv na dodávku hydroizolačních střešních fólií na různé stavební akce. U akce 1 bylo zboží dodáno a kupní cena ve výši 648 117,38 Kč zaplacena na základě dvou přijatých objednávek (ze dne 24. 9. 2002 a 9. 12. 2002), které navazovaly na rámcovou smlouvu ze dne 24. 9. 2002. Na dodávky k této akci byla žalovanou 2, která je jediným společníkem žalované 1 a rovněž výrobcem dodávaného zboží, vystavena záruční listina č. D 0299 (podle jejíhož jazykového vyjádření se v ní žalovaná 2 pro případ, že do 10 let od převzetí stavebního díla dojde k vadě, která prokazatelně vznikla selháním vlastností, k nimž se zaručila, zavázala dodat žalobkyni jako „zpracovateli“ nový materiál a nahradit jí náklady na pokládku). Obdobným způsobem byly uzavřeny kupní smlouvy u akce 2; na základě rámcové smlouvy ze dne 7. 11. 2005 bylo v době mezi 16. 11. 2005 a 10. 4. 2006 vystaveno osm objednávek, které byly přijaty. K dodávkám na tuto akci byla žalovanou 1 vystavena „Materiálová garance č. 2011/10“. U akce 3 byla dne 18. 2. 1999 podepsána rámcová smlouva a dodávky byly uskutečněny na základě sedmi objednávek učiněných v období od 18. 2. 1999 do 25. 6. 1999. Na dodávky k této akci byla žalovanou 2 shodně jako u akce 1 vystavena záruční listina č. D 023. Zboží bylo objednáno, dodáno a zaplaceno a fólie byly položeny na příslušné objekty. Podle tvrzení žalobkyně vykazovalo dodané zboží vady, žalované však popíraly, že by zboží mělo vady, za které odpovídají. U akce 1 žalobkyně vady notifikovala žalované č. 1 přípisem ze dne 20. 9. 2012 a oznámila odstoupení od smlouvy, u akce 2 došlo k notifikaci vad přípisem ze dne 26. 6. 2012 a k oznámení odstoupení od smlouvy dopisem ze dne 13. 7. 2012 a u akce 3 došlo k notifikaci vady přípisem ze dne 21. 9. 2012, v němž žalobkyně uplatnila nárok na 100% slevu z kupní ceny.

Odvolací soud posoudil předmětné smlouvy jako smlouvy kupní ve smyslu § 409 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), „záruční listiny“ (u akce 1 a 3), respektive „materiálovou garanci“ u akce 2, pak bez bližšího vysvětlení vyhodnotil jako záruku na jakost zboží podle § 429 obch. zák. Ve vztahu k žalované 2 uzavřel, že není ve věci pasivně legitimována, neboť nebyla smluvní stranou ani jedné z kupních smluv a její pasivní věcnou legitimaci nezakládá ani její kapitálová účast na žalované 1. Použití závěrů rozsudku Akzo Nobel, o něž opřel své rozhodnutí stran žalované 2 soud prvního stupně, posoudil jako nepřiléhavé, neboť podle jeho mínění z tohoto rozhodnutí vyplývá, že odpovědnost mateřské společnosti za chování dceřiné společnosti lze dovodit pouze v oblasti práva hospodářské soutěže. Uzavřel s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), že k vypořádání práv po odstoupení od smlouvy a šířeji k vypořádání nároku z vadného plnění jsou věcně legitimováni pouze účastníci smlouvy a absenci tohoto základního předpokladu nelze mít za nahrazenou ani tím, že v případě akce 1 a 3 žalovaná 2 poskytla za zboží dodané žalovanou 1 materiálovou záruku. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1 odvolací soud dovodil, že dosavadní skutková zjištění neumožňují učinit bezpečný závěr o příčině vytčených vad a bude proto třeba provést další navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, výslovně ve všech jeho výrocích, podle obsahu dovolací argumentace však jen v prvním a třetím výroku.

Ve vztahu k prvnímu (měnícímu) výroku spatřuje dovolatelka splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí v této části závisí na řešení otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (a pokud byly, pak se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe odchýlil, anebo mají být otázky dovolacím soudem vyřešeny jinak), a to v prvé řadě otázky, „zda korporace, která je 100% vlastníkem podílu v jiné korporaci, odpovídá za deliktní jednání této ovládané osoby, případně za jakých podmínek, resp. zda je možné uplatnit výklad pojmu podnik a jeho společnou a nerozdílnou odpovědnost za protiprávní jednání v oblasti práva hospodářské soutěže také na nyní posuzovaný případ. Tedy zda mateřská společnost, která vykonává rozhodující vliv na dceřinou společnost (a to je dáno již 100% obchodním podílem), přičemž tato mateřská společnost je výrobcem zboží dále prodávaným dceřinou společností, poskytne kupujícímu záruku za jakost, je společně a nerozdílně odpovědná společně se svou dceřinou společností.“ Zároveň dovolatelka předkládá otázky, „zda může záruku za jakost poskytnout kupujícímu i jiná osoba než prodávající“ a „jakou právní povahu má záruční listina, vystavená výrobcem zboží přímo pro určitý projekt určitého zákazníka, se kterým však nemá žádný smluvní vztah, jelikož výstavce jako prodávající prodal zboží kupujícímu, který je následně prodal zákazníkovi“.

Dovolatelka zároveň namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, od jeho rozsudku ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, neboť jeho rozhodnutí bylo v otázce nedostatku pasivní legitimace žalované 2 překvapivé. Poukazuje na to, že neměla možnost se odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu bránit.

Vůči třetímu, kasačnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka předpoklady přípustnosti dovolání nevymezila a uplatnění některého z nich se nepodává ani z obsahu dovolací argumentace.

Dovolatelka je přesvědčena, že věcná legitimace žalované 2 je založena ze dvou důvodů. V prvé řadě má být odvozena od věcné legitimace žalované 1 a vyplývat z její odpovědnosti jako stoprocentního společníka této společnosti. Dovolatelka prosazuje názor, že závěry rozsudku Akzo Nobel, podle nichž mateřská společnost je přímo odpovědná za protiprávní jednání dceřiné společnosti, jsou obecně platné a analogicky aplikovatelné na projednávanou věc, i když nejde o spor ze soutěžního práva. Není podle ní právně relevantního důvodu, proč by se na porušení povinnosti uložené jedním zákonem upravujícím styk mezi subjekty na trhu mělo nahlížet odlišně od porušení povinností uložených jiným zákonem, v tomto případě obchodním zákoníkem. Přestože se citovaný judikát ESD týká práva hospodářské soutěže, jeho smyslem je zajistit fungování vnitřního trhu, a to prostřednictvím výkladu pojmu podniku jako hospodářské entity, která může být za splnění určitých podmínek tvořena více subjekty s vlastní právní subjektivitou, tak, aby nedocházelo k nespravedlivým situacím, kdy dceřiná společnost je mateřskou společností zrušena, čímž se koncern jako celek zbaví odpovědnosti. K podpoře svého názoru o odpovědnosti žalované 2 za deliktní jednání žalované 1 dovolatelka poukazuje na to, že žalovaná 2 je i výrobcem předmětného zboží a výstavcem záruční listiny za jeho jakost, navíc po prvním jednání v této věci rozhodla jako jediný společník v působnosti valné hromady o vstupu žalované 1 do likvidace, v čemž dovolatelka spatřuje pokus žalovaných o vyvázání se z odpovědnosti za vady výrobku. Druhý z důvodů pasivní věcné legitimace žalované 2 dovolatelka spatřuje v tom, že tato žalovaná poskytla záruku za jakost. Argumentuje ve prospěch názoru, že záruku za jakost může poskytnout i jiná osoba než prodávající, poukazuje na to, že jde o běžnou praxi, a tvrdí, že opačný závěr by vedl ke zjevně nespravedlivému výsledku. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, na které odkazuje odvolací soud, podle jejího mínění na souzenou věc nedopadají. Dodává, že na vymezenou právní otázku neodpovídají ani závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2861/2009, a pokud ano, měl by dovolací soud řešit tuto otázku jinak.

Ve vztahu k třetímu (kasačnímu) výroku napadeného rozhodnutí dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že opomenul zjištěné okolnosti a úvahy, které vedly soud prvního stupně k vydání rozhodnutí, a dal mu pokyn k doplnění dokazování, jehož splnění je nemožné.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žádná z žalovaných se k dovolání nevyjádřila.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

V pořadí třetí z otázek hmotného práva vymezených v dovolání není otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř., která by mohla založit přípustnost dovolání, neboť nejde o otázku, která by mohla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu pro futuro jednotně vyřešena. Právní povaha dokumentů označených jako „záruční listina“ (z nichž některé přitom mohou, a jiné nemusí být právními úkony) může být různá a bude vždy záviset na konkrétním právním posouzení, vycházejícím ze zjištěného skutkového stavu té které věci a založeném na důsledném výkladu obsahu „záručních listin“ podle příslušných interpretačních pravidel.

Dovolání nicméně přípustné je.

Ve vztahu k napadenému rozhodnutí v té části jeho prvního výroku, jíž byla zamítnuta žaloba v části týkající se akcí 1 a 3, je dovolání přípustné pro řešení otázky, zda mohou práva z odpovědnosti za vady kupujícímu svědčit i proti jiné osobě, než vůči prodávajícímu, respektive zda záruku za jakost může kupujícímu vůbec poskytnout i jiná osoba než prodávající, v němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, totiž od závěrů vyjádřených v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 811/2015, uveřejněného pod číslem 6/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 6/2017“).

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným vůči rozsudku odvolacího soudu v celém jeho prvním výroku též proto, že napadené rozhodnutí v tomto rozsahu závisí na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, zda lze soutěžně-právní koncepci „podniku“ jako jediné ekonomické jednotky, zakládající odpovědnost mateřské obchodní společnosti, jež je stoprocentním společníkem dceřiné společnosti, za protiprávní jednání této dceřiné společnosti, použít též v soukromoprávních závazkových vztazích, při posouzení nároků z porušení smluvních povinností.

Podle § 429 obch. zák. zárukou za jakost zboží přejímá prodávající písemně závazek, že dodané zboží bude po určitou dobu způsobilé pro použití ke smluvenému, jinak k obvyklému účelu nebo že si zachová smluvené, jinak obvyklé vlastnosti (odstavec 1). Převzetí závazku ze záruky může vyplynout ze smlouvy nebo z prohlášení prodávajícího, zejména ve formě záručního listu (odstavec 2 věta první).

Podle § 18 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen jako „obč. zák.“), platí, že způsobilost mít práva a povinnosti mají i právnické osoby.

Podle § 51 obč. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.

Dovolatelkou zpochybněné právní posouzení, podle něhož k vypořádání nároků z vadného plnění jsou věcně legitimováni pouze účastníci smlouvy a záruční listina vystavená jinou osobou je tudíž nutně (v každém případě) bez právního významu, není správné.

Odkaz odvolacího soudu na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, je nepřípadný; tam vyslovený právní názor (podle něhož spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci, bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného, a věcná legitimace je tudíž dána pouze na straně účastníků smlouvy), je založen na výkladu § 457 obč. zák. a vztahuje se speciálně právě jen k nárokům na vrácení vzájemných plnění poskytnutých podle neplatné smlouvy, nikoliv k nárokům z vadného plnění.

Na věc se nevztahují ani závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2861/2009, na který upozorňuje dovolatelka a podle něhož obchodní zákoník chápe záruku jako otázku výlučně obchodního smluvního vztahu (tam založeného kupní smlouvou) a žalobkyně stranou kupní smlouvy nebyla, nárok vůči úpadci z titulu odpovědnosti za vady zboží, resp. z titulu porušení právní povinnosti prodávajícím, jí tedy vzniknout nemohl, na čemž není způsobilé ničeho změnit ani prohlášení o záruce vystavené úpadcem při prodeji zboží třetí osobě. Rozhodné poměry v souzené věci jsou podstatně jiné. Jak je následně blíže vysvětleno, liší se především tím, že žalovaná 2 vystavila obě záruční listiny adresně, ve prospěch dovolatelky, což otevírá otázku, zda nebyl tímto způsobem založen další závazkový vztah, popřípadě zda nevznikl závazkový vztah trojstranný.

Rozhodnutím, v němž se dovolací soud vyjadřuje k typově obdobné situaci, o niž jde ve zde souzené věci, je shora zmíněný R 6/2017, v jehož důvodech se dovozuje, že závazek z odpovědnosti za vady v rozsahu záruky může vzniknout i jiné osobě, než smluvní straně. Nejvyšší soud v něm vysvětlil, že ujednání, jímž se zhotovitel díla zaváže osobě odlišné od objednatele (zejména pozdějšímu vlastníku díla), že pro něj bude bezplatně odstraňovat vady díla, jež se projeví v určité době, v rozsahu záruky, jíž poskytl objednateli ve smlouvě o dílo, není v občanském zákoníku zvlášť upraveno a jde tedy o nepojmenovanou smlouvu ve smyslu § 51 obč. zák. Oprávněný může nabýt právo na bezplatné odstraňování vad díla i originárně (tj. neodvozeně od záruky za jakost sjednané ve smlouvě o dílo); takto založený závazkový vztah by přitom nezávisel na existenci právního poměru ze smlouvy o dílo a bylo by jej možné považovat za inominátní kontrakt.

Závěr, že záruka za jakost prodávaného zboží může být obecně poskytnuta i jinou osobou, než prodávajícím, je ostatně zastáván též odbornou literaturou, srov. např. Tichý, L. in Tichý, L., Pipková, P., Balarin, J. Kupní smlouva v novém občanském zákoníku. Komentář. § 2079-2183. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 205 či Zapletal, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. C. H. Beck, 2017. s. 2142.

Otázku, zda závazek z odpovědnosti za vady v rozsahu záruky může vzniknout i jiné osobě, než smluvní straně, tedy odvolací soud řešil odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by se měl od své dosavadní judikatury odklonit (proč by měl uvedenou otázku hmotného práva řešit jinak), je právní posouzení odvolacího soudu v tomto ohledu neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn po právu.

Skutečnost, že kupní smlouva založila závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou 1 a že zákon upravuje odpovědnost za vady a smluvní záruku za jakost právě jen v rámci úpravy kupní smlouvy, není překážkou, aby mohl vzniknout i závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou 2, jehož obsahem je garance určitých vlastností zboží a specifikace práv, která z toho v případě vad vzniknou. Žádná právní norma takovou možnost nezakazuje. V soukromém právu založeném na principu autonomie vůle nelze vycházet z toho, že pokud je nějaký institut upraven v rámci určitého smluvního typu (např. záruka za jakost ze strany prodávajícího v § 429 obch. zák.), je zakázáno totéž sjednat i se třetí osobou (záruka poskytnutá osobou odlišnou od prodávajícího), případně též ujednat konfiguraci obecnějšího typu (záruční smlouva jako taková), byť by mělo jít o inominátní ujednání. Vyloučit ostatně nelze ani kombinaci ujednání, v jejichž důsledku by byl závazkový vztah, případně alespoň jeho část týkající se odpovědnosti za vady, trojstranný. Závěr o právní bezvýznamnosti poskytnutých záruk pro žalobou uplatněné nároky nebylo proto možno učinit bez důkladného posouzení záručních listin; pouhá skutečnost, že poskytovatel záruky není účastníkem kupní smlouvy, postačující není.

V řešení otázky, zda je možné analogicky aplikovat širokou koncepci „podniku“ jako jediné ekonomické jednotky, která může podle judikatury ESD vést k odpovědnosti mateřské společnosti za protiprávní jednání dceřiné společnosti v oblasti ochrany hospodářské soutěže, i na odpovědnost za vady v soukromoprávních závazkových vztazích, se Nejvyšší soud ztotožňuje s odvolacím soudem. Závěry rozsudku Akzo Nobel ve vztazích soukromého práva užít nelze, ani mutatis mutandis. Odvolací soud se nemýlí v názoru, že právo hospodářské soutěže je v tomto ohledu zcela specifické; jde o veřejnoprávní úpravu sledující zvláštní cíle v oblasti ochrany hospodářské soutěže a možnost deliktní odpovědnosti mateřské společnosti je zde dovozována právě jen pro porušení veřejnoprávních norem na ochranu hospodářské soutěže.

Soutěžně-právní koncept jediné ekonomické jednotky, prolamující právní a majetkovou samostatnost jednotlivých právních subjektů, je výjimkou z jinak obecné zásady osobní odpovědnosti, tedy samostatnosti právní i majetkové sféry osob jako subjektů práva, včetně osob právnických, kdy každá právnická osoba má vlastní právní subjektivitu a zásadně nese svou odpovědnost za závazky, do kterých vstupuje, stejně jako nese svou odpovědnost za protiprávní jednání. Soutěžně-právní výjimku nelze rozšiřovat na právní vztahy obecně, tam, kde absentuje jakákoliv souvislost s porušením veřejnoprávních norem na ochranu hospodářské soutěže, zejména ne obecně na vztahy smluvní, do kterých jejich účastníci vstupují dobrovolně s plným vědomím toho, se kterým subjektem smlouvu uzavírají a jaká rizika s tím spojená tím na sebe berou. Argumentace dovolatelky, že jde také o subjekty na trhu a že je tedy namístě analogické použití uvedené koncepce, je neopodstatněná, neboť nebere na zřetel specifickou povahu soutěžně-právní regulace a pomíjí ostatně též odlišnou povahu veřejnoprávních a soukromoprávních norem. I podle evropské judikatury (srov. rozsudek ESD ze dne 18. 7. 2013 ve věci C-501/11 P, Schindler) je široké pojetí „podniku“ jako jediné ekonomické jednotky specifickou výjimkou právě jen v soutěžním právu, zatímco pro obecnou odpovědnost v soukromoprávních obchodních vztazích se mají uplatnit pravidla obecná. Na evropské úrovni přitom není otázka odpovědnosti mateřské společnosti za protiprávní jednání dceřiné společnosti upravena v obecné rovině; jak vyplývá z rozsudku ESD ze dne 21. 10. 2010 ve věci C-81/09, Idryma Typou a ze stanoviska generální advokátky k této věci (viz jeho bod 57), tato pravidla spadají mimo oblast práva na ochranu hospodářské soutěže do pravomoci členských států.

De lege lata není v českém právu podklad ani pro samotný (dovolatelkou prosazovaný) široce pojatý obecný koncept jediné hospodářské jednotky, ve kterém by na mateřskou a dceřinou společnost bylo nutno hledět jako na jednu společnou entitu zakládající solidární odpovědnost za veškeré závazky již na základě samotného faktu, že je splněna podmínka stoprocentní kapitálové účasti. Nelze vycházet ze solidární odpovědnosti dceřiné a mateřské společnosti za veškeré závazky, do kterých dceřiná společnost vstoupí.

Lze tedy k této otázce uzavřít, že soutěžně-právní koncepci „podniku“ jako jediné ekonomické jednotky, zakládající odpovědnost mateřské obchodní společnosti za protiprávní jednání dceřiné společnosti, jejímž je stoprocentním společníkem, v soukromoprávních závazkových vztazích použít nelze.

Vzhledem k tomu, že dovolání bylo shledáno přípustným, uplatní se pravidlo obsažené v § 242 odst. 3 o. s. ř., podle něhož u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostním vadám řízení), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to z úřední povinnosti, tj. i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolatelka vadu řízení spočívající v překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu výslovně namítla a učinila tak důvodně.

Ustanovení § 6 věty první o. s. ř. stanoví, že v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny.

Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, uveřejněný pod číslem 134/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, obě dostupná in http://www.nalus.cz, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak rozsudek ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, rozsudek ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, a dále např. rozsudky ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, a ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011).

V projednávané věci právě takováto situace nastala; závěr vyslovený odvolacím soudem je opačný oproti tomu, na němž založil své rozhodnutí soud prvního stupně, a dovolatelka důvodně poukazuje na to, že žalovaná 2 nedostatek své věcné legitimace nikdy v řízení nenamítala, neučinila tak ani v odvolání či při odvolacím jednání, a pochybnosti v tomto ohledu nebyly v řízení otevřeny ani jiným způsobem. Odvolací soud možnost takového jiného posouzení ani nenaznačil, natož aby, jak bylo v intencích ustálené judikatury jeho povinností, seznámil účastníky se svým odlišným právním názorem a dal jim tak příležitost se k němu vyjádřit. Takový procesní postup je nejen v rozporu s ustanovením § 6 věty první o. s. ř., nýbrž má především ústavně-právní rozměr; Ústavní soud a shodně s ním též Nejvyšší soud důsledně posuzují překvapivost rozhodnutí soudu jako odepření práva na právní slyšení ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a tedy jako porušení práva na spravedlivý proces.

Taková vada řízení mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru odvolacího soudu účastníkům řízení vyplývá z toho, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu věci a jeho právnímu posouzení, jak k nim dospěl soud prvního stupně, a druhá strana se vyjadřuje k argumentaci obsažené v odvolání. Argumentace stran se tedy vztahuje k napadenému prvoinstančnímu rozhodnutí, přičemž žádná z nich nemůže bez dalšího předvídat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, v čem bude spočívat jeho podstata a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní. Ve zde souzené věci bylo pro žalobkyni klíčovou informací, že je tu důvod brojit proti názoru, že odpovědnost žalované 2 nemůže být dána odvozeně od odpovědnosti žalované 1. Jestliže se dozvěděla až z rozhodnutí odvolacího soudu o tom, jaké skutečnosti shledal tento soud významnými pro posouzení věci, pak již neměla příležitost uplatnit své stanovisko jinak než až v rámci mimořádného opravného prostředku proti pravomocnému rozhodnutí, uplatnění nových skutečností a důkazů ve věci samé je však v dovolacím řízení zapovězeno (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.).

Protože rozhodnutí odvolacího soudu v prvním (měnícím) výroku není ze shora uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v tomto výroku podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislým (druhým) výrokem o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně v příslušné jeho části, Nejvyšší soud proto zrušil též toto rozhodnutí ve vztahu k žalované 2 ve výroku pod bodem I a v závislých výrocích o nákladech řízení pod body II a III a věc se v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu ve třetím (kasačním) výroku dovolatelka vymezila dovolací důvod, avšak na sdělení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zcela rezignovala. Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání, jehož absence zatěžuje dovolání vadou, pro niž nelze přistoupit ke zkoumání jeho přípustnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 856/2014). Uvedené nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. V této části proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné odmítl.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. 4. 2019


JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu