Rozhodnutí NS

7 Tdo 1585/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/09/2019
Spisová značka:7 Tdo 1585/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1585.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přijetí úplatku
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř.
§ 331 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/04/2019
II. ÚS 1095/19
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
04/16/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1585/2018-70


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 9. 1. 2019 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných P. Z., nar. XY v XY, bytem XY a J. B., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 12 To 95/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 52/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Z. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 4. 8. 2016, č. j. 2 T 52/2015-1633, byli obvinění P. Z. a J. B. uznáni vinnými přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl obviněný P. Z. odsouzen podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu dvou let a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodčího, asistenta rozhodčího nebo delegáta svazu ve všech utkáních organizovaných Fotbalovou asociací ČR na tři a půl roku. Obviněný J. B. byl odsouzen podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu dva a půl roku a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodčího, asistenta rozhodčího nebo delegáta svazu ve všech utkáních organizovaných Fotbalovou asociací ČR na tři a půl roku. Kromě toho bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu obviněných A. Ch., L. V., O. K., J. H., Z. K., L. R., V. P., J. Ch., V. Š., M. S., P. T., J. F., B. H., dříve J., P. K., P. H., J. K. a J. S.

Obviněný P. Z. se uvedeného přečinu dopustil v případě uvedeném pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně v podstatě tím, že přijal nabídku úplatku L. V., který ho z pozice bývalého trenéra fotbalového týmu Zásmuky kontaktoval telefonicky dne 3. 5. 2013 ve 20:22:07 hod. s nabídkou úplatku 1 000 Kč pro každého rozhodčího a delegáta Středočeského krajského fotbalového svazu za zmanipulování fotbalového zápasu ve prospěch týmu Zásmuky, konaného dne 5. 5. 2013 od 10:00 hod. na hřišti SK Benešov mezi fotbalovým mužstvem Benešov B a fotbalovým týmem Zásmuky A, když v předmětném zápase vystupoval obviněný v pozici rozhodčího.

Obviněný J. B. se uvedeného přečinu dopustil v případech uvedených pod body 8) a 9) rozsudku soudu prvního stupně a to v podstatě tím, že

ad 8) dne 10. 11. 2013 před začátkem fotbalového zápasu č. A3B1203, organizovaného Středočeským krajským fotbalovým svazem mezi fotbalovými týmy FK Vysoká a TJ AFK ELETIS Lužec, který se konal dne 10. 11. 2013 od 14:00 hod. na fotbalovém hřišti obce XY, okres Mělník, v kabině rozhodčích nabídl zástupce týmu FK Vysoká J. L. jemu jako pomocnému rozhodčímu, hlavnímu rozhodčímu J. F. a pomocné rozhodčí B. H., dříve J., úplatek ve výši 3 000 Kč za ovlivnění fotbalového zápasu ve prospěch SK Vysoká, na což obviněný reagoval tím, že pomoc přislíbil a doplnil, že nebyla dána žádná nabídka ze strany týmu Lužec a následně po ukončení zápasu J. L. opět v kabině rozhodčích jim přislíbenou částku 3 000 Kč vyplatil.

ad 9) před fotbalovým zápasem č. A3B1004, organizovaného Středočeským krajským fotbalovým svazem mezi FK Vysoká a SK Labský Kostelec, který se konal dne 27. 10. 2013 od 14:30 hod. na fotbalovém hřišti v obci XY, krátce před konáním zápasu nabídl J. L. z pozice zástupce fotbalového týmu FK Vysoká jemu jako hlavnímu rozhodčímu a pomocnému rozhodčímu J. H. finanční hotovost ve výši 3000 Kč za to, že ovlivní předmětný fotbalový zápas ve prospěch FK Vysoká, kdy rozhodčí na tuto nabídku reagovali příslibem se slovy „když to půjde, tak pomůžou“ a po zápase, který dopadl 4:2 ve prospěch FK Vysoká, J. L. přislíbenou částku vyplatil do jeho rukou.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obvinění P. Z., J. B., jakož i další obvinění A. Ch., O. K., J. H., L. R., V. P., J. Ch., J. F., B. H., dříve J., P. K., P. H., J. K. a J. S. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č. j. 12 To 95/2017-1950, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výrocích o trestech obviněných P. Z., J. B., a dále A. Ch., O. K., J. H., L. R., V. P., J. Ch., J. F., B. H., dříve J., P. K., P. H., J. K., J. S. a za podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. o trestech znovu rozhodl při nezměněném výroku o vině. Obviněné P. Z. a J. B. odsoudil shodně podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku k trestům odnětí svobody na deset měsíců s podmíněným odkladem jejich výkonu podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu patnácti měsíců a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jim uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodčího nebo asistenta rozhodčího ve všech utkáních organizovaných Fotbalovou asociací ČR na dva roky.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný P. Z. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť soudy obou stupňů „hodily všechny obviněné do jednoho pytle“ a argumentovaly totožným modem operandi. Nijak neodlišily skutek kladený mu za vinu a ani důkazní situaci ohledně tohoto skutku, od ostatních skutků. Jeho případ se přitom výrazně liší od ostatních. Postup zejména odvolacího soudu evokuje nepřípustný princip tzv. kolektivní viny. Soudy hodnotily důkazy jednostranně a výrazně v jeho neprospěch. Nebyly naplněny znaky trestného činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku, když žádný úplatek nedostal a navíc zápas dopadl naopak, než jak měl být ovlivněn nabídkou úplatku. Z obsahu telefonního hovoru je patrné, že nepřistupoval ke komunikaci vážně a navíc absentuje jednoznačný projev jeho vůle akceptovat jakoukoliv nabídku ovlivnění zápasu, jakož i vážnost projevu jeho vůle. Namítl nezákonnost odposlechů, neboť soud povolil odposlech na základě neurčitě vymezeného důvodu a bez konkrétního vztahu k jeho osobě. Kromě toho zdůraznil, že své potrestání považuje za nepřiměřeně přísné.

Závěrem obviněný P. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudek soudu druhého stupně napadl dovoláním prostřednictvím obhájce i obviněný J. B. a opřel jej o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť důkazy použité v řízení nebyly získány zákonným způsobem. Z audiovizuálního záznamu nelze vycházet. Tento důkaz byl získán na podkladě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. Nt 2304/2013, kdy při jeho vydávání došlo k porušení zákona, jelikož policejní orgán v podnětu na jeho vydání záměrně zatajil některé podstatné skutečnosti, které předtím bránily jeho vydání. Odvolací soud se nedostatečně zabýval také zákonností příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 37 Nt 2200/2013/V. Podklad státního zástupce k vydání příkazu k odposlechu je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, neboť státní zástupce rezignoval na řádné zdůvodnění doby trvání navrhovaného odposlechu a neuvedl důvody, proč nelze ve věci postupovat jiným způsobem. Soud neposuzoval ani materiální podmínky pro vydání příkazu k odposlechu, když pouze nekriticky převzal názor státního zástupce. K takto nezákonně zjištěným skutečnostem nemůže soud přihlížet.

Závěrem obviněný J. B. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněných vyjádřil a poukázal na to, že oba obvinění v dovoláních uvedli argumentaci, kterou uplatnili již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž soudy obou stupňů se s těmito výhradami dostatečně vypořádaly. K dovolání J. B. uvedl, že veškeré jeho výhrady stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, neboť uplatňuje námitky procesní povahy směřující do hodnocení důkazů, jejich validity, tedy procesu dokazování a skutkových zjištění. Zpochybňuje zákonnost pořízení audiovizuálních záznamů. Jedinou výjimkou by bylo, pokud by tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Takováto situace však v tomto případě nenastala, neboť záznamy byly získány zákonným způsobem. K dovolání obviněného P. Z. uvedl, že v převážné míře pouze zpochybňuje skutková zjištění a hodnocení důkazů soudem, přičemž jeho tvrzení jsou v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními soudů. Z těchto je totiž patrno, že úplatek ze strany L. V. byl obviněnému jednoznačně nabídnut a tento na něj přistoupil zcela vážně a srozumitelně, formou nevzbuzující žádné pochybnosti. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani výhrady ohledně příliš přísného trestu. Na straně druhé by snad bylo možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit ty výhrady, jejichž prostřednictvím zpochybňuje naplnění objektivní stránky trestného činu přijetí úplatku, tyto výtky jsou však zjevně neopodstatněné.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a dovolání obviněného P. Z. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného P. Z. je zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného J. B. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky obviněných směřující do skutkových zjištění soudů a provedeného dokazování obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněný P. Z. se navíc snaží nastínit jiný průběh skutkového děje, který by svědčil v jeho prospěch a naopak zpochybňuje skutková zjištění soudů. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však v projednávané věci neshledal žádné rozpory, natož extrémní, soudy v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. provedly veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle § 2 odst. 6 tr. ř. pečlivě hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněných byla spolehlivě vyvrácena v případě obviněného P. Z. záznamem telefonického hovoru a v případě obviněného J. B. audio a videozáznamy. Námitkám obviněných, že výše uvedené důkazy byly získány nezákonným postupem a není možno je pro řízení použít, nelze přisvědčit. Je třeba uvést, že námitkou zákonnosti důkazů se podrobně zabýval již soud druhého stupně (str. 19 a násl. rozsudku soudu druhého stupně), přičemž se Nejvyšší soud s jeho závěry plně ztotožnil a lze na ně pro stručnost odkázat. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani porušení práva na spravedlivý proces, nebyl zde důvod k zásahu Nejvyššího soudu do zjištěného skutkového stavu.

K námitce obviněného P. Z. stran nepřiměřené přísnosti trestu Nejvyšší soud pouze připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Vzhledem k tomu, že trest uložený obviněnému není trestem, který zákon nepřipouští, Nejvyšší soud shledal, že námitka obviněného nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit námitku obviněného P. Z., kterou do jisté míry zpochybňuje naplnění objektivní stránky trestného činu přijetí úplatku. V tomto směru obviněný namítl, že žádný úplatek nedostal a dále, že výsledek zápasu byl odlišný od požadavku L. V. a mužstvo Zásmuk bylo naopak poškozeno. Pokud obviněný dovozuje, že se trestného činu přijetí úplatku nemohl dopustit právě proto, že žádný úplatek de facto nedostal, je na místě poznamenat, že trestný čin přijetí úplatku může být spáchán nikoliv jen v situaci, kdy se pachateli určité neoprávněné výhody dostalo, ale rovněž tehdy, pokud je takové osobě poskytnut slib úplatku a tato osoba nabídku neodmítne a výslovně nebo konkludentně s ní souhlasí, neboť znak dá si slíbit úplatek, je formou přípravy, která je povýšena na dokonaný trestný čin. Je pak nerozhodné, zda dojde ke splnění slibu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3162). Pokud v této souvislosti obviněný zdůraznil, že výsledek zápasu byl pro mužstvo Zásmuk nepříznivý, pak tato skutečnost není relevantní, neboť k dokonání trestného činu došlo již okamžikem, kdy obviněný akceptoval slib úplatku. Skutečnost, že přijetí úplatku nebo slibu úplatku neovlivnilo osobu obstarávající věci obecného zájmu nebo podnikající osobu, je z hlediska právní kvalifikace jejího jednání podle tohoto ustanovení bez významu. Jestliže úplatek nebo slib úplatku měl vliv na jednání pachatele, zvyšuje tato okolnost závažnost trestného činu (opětovně srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3162). Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že touto námitkou se již v dostatečné míře zabýval soud druhého stupně (str. 32 rozsudku soudu druhého stupně), dospěl ke správným závěrům, se kterými se Nejvyšší soud ztotožnil, a proto lze na toto odůvodnění pro stručnost odkázat. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Obiter dictum je namístě poznamenat, že obvinění většinu námitek obsažených v dovoláních uplatnili ve své obhajobě před soudem prvního stupně i v odvoláních. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného P. Z. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Námitky obviněného J. B. se zcela míjí s věcným naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. B. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Vzhledem k výraznějšímu časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku dne 31. 5. 2017 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláními obviněných předložena dne 17. 12. 2018. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 1. 2019



JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu