Rozhodnutí NS

3 Tdo 939/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/26/2018
Spisová značka:3 Tdo 939/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.939.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Trest odnětí svobody
Výkon trestu odnětí svobody
Dotčené předpisy:§ 56 odst. 1 tr. zákoníku
čl. II. předpisu č. 58/2017Sb.
čl. IV předpisu č. 58/2017Sb.
§ 259 odst. 4 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 939/2018-32


USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 dovolání nejvyššího státního zástupce podané ve prospěch V. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 10 To 98/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 2/2017 t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.


O d ů v o d n ě n í :

I.
Dosavadní průběh řízení

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 7 T 2/2017, byl obviněný shledán vinným pod bodem 1) zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), který spáchal tím, že
1) v přesně nezjištěné době od 25. 12. 2006 do 6. 11. 2014, zejména v období školních prázdnin a svátků, nejprve v domě v Z. ulici ve V., následně na společné chodbě a v bytě v domě v A. ulici v A., a posléze v rodinném domě v H. ulici v R. v P., za účelem vlastního sexuálního uspokojení a přes její zjevně nízký věk, který jako její nevlastní bratranec znal, dílem zneužívaje jejího nízkého věku a s tím související nedostatečné rozumové vyspělosti, díky které jeho jednání nerozuměla, nechápala jeho význam a důsledky, v důsledku čehož nedokázala posoudit význam kladení odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku, a dílem zneužívaje fyzické převahy, současně drže ji pevně za hlavu či boky tak, že nemohla utéci, přiměl v přesně nezjištěném počtu případů v řádu desítek nezletilou poškozenou „AAAAA“*) k felacím pohlavního údu a análním pohlavním stykům, přičemž uvedeného jednání se dopouštěl přesto, že nezletilá, zejména při análních pohlavních stycích plakala a dávala najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním,
    a pro skutek uvedený pod bodem 2) skutkové věty trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, kterého se dopustil tím, že

    2) v přesně nezjištěné době od 1. 7. do 31. 8. 2008 v A., za účelem vlastního sexuálního uspokojení, přes její zjevně nízký věk, s nímž musel být srozuměn, a pod pohrůžkou, že pokud nevyhoví jeho požadavkům, sdělí jejím rodičům, že předchozího dne porušila zákaz jít ke kamarádce do bazénu, požadoval po tehdy nezletilé poškozené „BBBBB“*), aby mu prováděla felaci pohlavního údu, přičemž nezletilá mu ze strachu z reakce rodičů v případě, že by se o porušení zákazu dozvěděli, na společné chodbě domu v A. ulici v A. vyhověla, když se však v zápětí rozhodla přestat, uchopil ji obžalovaný za hlavu a přes její odpor spočívající v odstrkávání ji pohybováním hlavou vpřed a vzad donutil ve felaci pokračovat, následně ji přitáhl k sobě a drže ji jednou rukou kolem pasu jí přes její pokračující verbální i fyzický odpor jednak sáhl pod kalhoty na přirození, jednak se jí pokoušel líbat.

    Společně za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným dne 17. 1. 2017 trestním příkazem Okresního soudu v Děčíne sp. zn. 4 T 7/2017, mu byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti (6) let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.

    Obviněnému byla dále uložena povinnost k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř., jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.

    Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný odvolání, které zaměřil do výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody.

    O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 10 To 98/2017, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl při nezměněných skutkových zjištěních, že obviněný svým jednáním označeným ve skutkové větě výroku pod body 1) a 2) spáchal pokračující zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za toto jednání a dále za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným dne 17. 1. 2017 trestním příkazem Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 4 T 7/2017, uložil obviněnému podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti (6) let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.

    Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 4 T 7/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí navazující, a podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost k náhradě škody specifikované v tomto rozsudku.

    Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 10 To 98/2017, podal podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. ve prospěch obviněného dovolání nejvyšší státní zástupce.
    II.
    Dovolání

    Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání napadl shora uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, a to z důvodu nesprávného právního posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po zběžné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení uzavírá, že skutková zjištění, k nimž dospěl nalézací a posléze i odvolací soud, jsou správná a úplná, stejně jako právní kvalifikace stíhaného jednání. Totéž platí i o výroku o trestu, pokud se týká druhu i výměry trestu. Ve vztahu k výroku o náhradě škody nemá taktéž výhrad. Za nesprávný považuje nejvyšší státní zástupce výrok o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Vrchní soud ve svém rozsudku ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 10 To 98/2017, zařadil obviněného podle § 56 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2017, do věznice s dozorem, tedy do typu věznice, která v době jeho rozhodování již neexistovala. Nejvyšší státní zástupce připomíná, že soud prvního stupně o zařazení obviněného do věznice s dozorem rozhodoval dne 29. 8. 2017, tedy ještě před účinností zákona č. 58/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony (dále jen „zákon č. 58/2017 Sb.“). Tento zákon zredukoval dosavadní diferenciaci věznic toliko do dvou typů – věznice s ostrahou a věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž ukládá, že do věznice s ostrahou je třeba zařadit ty vězně, kteří nesplňují podmínky pro zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž další diferenciace je pak věcí orgánů Vězeňské služby ČR. Své rozhodnutí zařadit obviněného do již neexistujícího typu věznice odůvodnil Vrchní soud v Praze tím, že zařazením do věznice s ostrahou podle aktuálně účinné právní úpravy by došlo k porušení principu reformatio in peius podle § 259 odst. 4 tr. ř. S tímto názorem Vrchního soudu v Praze nejvyšší státní zástupce nesouhlasí, když upozorňuje, že zákon č. 58/2017 Sb., obsahuje přechodná ustanovení čl. II, která dopadají na všechny případy, kdy je po 1. 10. 2017 rozhodováno o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, tedy i na případy, kdy po tomto datu rozhoduje odvolací soud. Nejvyšší státní zástupce má za to, že je zde jasně daná povinnost soudu – ať již nalézacího nebo odvolacího – rozhodnout podle účinné právní úpravy a že tímto nemůže dojít k porušení § 259 odst. 4 tr. ř. Obviněný tedy měl být zařazen pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou, přičemž poukazuje na skutečnost, že kdyby zákonodárce chtěl zařazovat i po 1. 10. 2017 obviněného do věznice s dozorem, pak by po určitou přechodnou dobu tento typ věznice pravděpodobně zachoval, což však neučinil. V neposlední řadě pak připomíná, že zařazením obviněného do věznice s ostrahou se na jeho faktickém postavení ničeho nezmění. Tímto pochybením tak odvolací soud zatížil své rozhodnutí nesprávným právním posouzením ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

    S ohledem na výše uvedené proto nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 10 To 98/2017, ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody zrušil, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.

    Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému V. S., který jej obdržel dne 30. 5. 2018 (č. l. 933). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření obviněného k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání nejvyššího státního zástupce a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
    III.
    Přípustnost dovolání

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

    Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 10 To 98/2017, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
    IV.
    Důvodnost dovolání

    Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

    Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

    K dovolacímu důvodu podle písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že v rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

    Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.

    Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.

    Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

    Dovolání nejvyššího státního zástupce lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

    V daném případě přichází v úvahu varianta jiného nesprávného právního posouzení spočívajícího v nesprávné aplikaci zákonných ustanovení pro určení způsobu výkonu trestu odnětí svobody podle § 56 tr. zákoníku.

    Podle § 56 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2017 se nepodmíněný trest odnětí svobody vykonával diferencovaně ve věznici a) s dohledem, b) s dozorem, c) s ostrahou, nebo d) se zvýšenou ostrahou. Odstavec 2 pak upravoval podmínky pro zařazení odsouzeného do určitého typu věznice. Podle odstavce 3 soud mohl zařadit pachatele do věznice jiného typu, než do které měl být podle odstavce 2 zařazen, měl-li se zřetelem na závažnost trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele za to, že bude působení na něj, aby vedl řádný život, v jiném typu věznice lépe zaručeno.

    Podle § 56 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2017 se nepodmíněný trest odnětí svobody vykonává diferencovaně ve věznici a) s ostrahou, nebo b) se zvýšenou ostrahou. Podle odstavce 2 soud zpravidla zařadí do věznice a) s ostrahou pachatele, u kterého nejsou splněny podmínky pro zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou, b) se zvýšenou ostrahou pachatele, kterému byl uložen výjimečný trest (§ 54), kterému byl uložen trest odnětí svobody za trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§ 108), kterému byl za zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3) uložen trest odnětí svobody ve výměře nejméně osm let, nebo který byl odsouzen za úmyslný trestný čin a v posledních pěti letech uprchl nebo se pokusil uprchnout z vazby, z výkonu trestu nebo z výkonu zabezpečovací detence. Odstavec 3 pak zůstal nezměněn, když určuje, že soud může zařadit pachatele do věznice jiného typu, než do které má být podle odstavce 2 zařazen, má-li se zřetelem na závažnost trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele za to, že bude působení na něj, aby vedl řádný život, v jiném typu věznice lépe zaručeno.

    Podle čl. II odst. 1 zákona č. 58/2017 Sb. se zařazení odsouzených k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem a do věznice s dozorem dnem nabytí účinnosti tohoto zákona mění na zařazení do věznice s ostrahou. Podle odstavce 2 se při rozhodování o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin spáchaný přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použije § 56 tr. zákoníku, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. A konečně podle odstavce 3 se k návrhu na přeřazení do jiného základního typu věznice, o kterém nebylo pravomocně rozhodnuto přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nepřihlíží, nejde-li o návrh na přeřazení z věznice se zvýšenou ostrahou do věznice s ostrahou nebo o návrh na přeřazení z věznice s ostrahou do věznice se zvýšenou ostrahou.

    Podle čl. IV zákona č. 58/2017 Sb. se odsouzení zařazení k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem za nedbalostní trestné činy ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona považují za umístěné do oddělení s nízkým stupněm zabezpečení, odsouzení zařazení k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem za jiné než nedbalostní trestné činy za umístěné do oddělení se středním stupněm zabezpečení a odsouzení zařazení k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dozorem a do věznice s ostrahou za umístěné do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení, nestanoví-li Vězeňská služba jinak.

    Podle § 259 odst. 4 tr. ř. v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného.

    Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 10 To 98/2018, dospěl k závěru, že nelze na daný případ aplikovat ustanovení účinné v době jeho rozhodování, tedy po 1. 10. 2017, ale naopak je třeba uložit způsob výkonu trestu odnětí svobody podle předchozí právní úpravy, což rozsáhle odůvodnil (bod 35–80 rozsudku). Nejvyšší soud však žádnému z uvedených argumentů Vrchního soudu v Praze nepřisvědčil.

    Za nesprávný je třeba považovat výklad § 56 tr. zákoníku ve znění po 1. 10. 2017 a přechodného ustanovení čl. II zákona č. 58/2017 Sb., který přijal Vrchní soud v Praze. Ten uvádí, že přechodné ustanovení čl. II odst. 2 zákona č. 58/2017 Sb. nezakládá důvod pro rozhodování o změně zařazení odsouzeného do určitého typu věznice podle nové diferenciace v rámci odvolacího řízení, když z tohoto ustanovení naopak vyplývá, že se aplikuje jen tehdy, pokud odvolací soud rozhoduje nově o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Tento výklad odůvodňuje úmyslem zákonodárce, který by v případě, že by chtěl, aby bylo podle přechodného ustanovení rozhodováno vždycky, toto jistě formuloval jinak a nikoliv pouze úzce pro rozhodování o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Tento názor vrchního soudu je podle Nejvyššího soudu nesprávný, když nemá oporu v textu zákona ani při použití všech dostupných výkladových pravidel. Naopak má Nejvyšší soud za to, že již ze samotné litery ustanovení § 56 tr. zákoníku vyplývá, že se pravidlo zde určené použije v případě jakéhokoliv rozhodování o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, bez ohledu na to, v jaké fázi trestního řízení (zda před nalézacím či odvolacím soudem) je činěno. Tomuto svědčí i teleologický výklad. Je třeba pochybovat o tom, že by zákonodárce v případě, kdy by měl v úmyslu vztáhnout pravidlo obsažené v čl. II odst. 2 zákona č. 58/2017 Sb. na všechna rozhodování, zvolil jiný výraz, když právě užitý výraz rozhodování je obecný, a naopak by bylo logické, aby v případě, kdy měl na mysli užší okruh rozhodování, toto vyjádřil přímo v textu. Argumentace vrchního soudu se tak jeví jako nepřesvědčivá, což nelze napravit ani dalšími úvahami nad možnostmi zákonodárce jakými mohl svůj úmysl vyjádřit. Nejvyšší soud konstatuje, že takovýto výklad je značně spekulativní, když nic nesvědčí tomu, že by měl zákonodárce takovouto úpravu na mysli, což koneckonců ani neproklamoval, ani neuvedl v důvodové zprávě apod. Vrchní soud v rámci svého odůvodnění předestírá množství úvah, včetně možných protiargumentů, se kterými se vypořádává, avšak toto nelze označit jinak než za irelevantní ve vztahu ke konkrétní věci, svědčící spíš ve prospěch jakési polemiky se zákonodárcem samotným než jako adekvátní odůvodnění. Konečný závěr týkající se výkladu slova rozhodování zastávaného vrchním soudem navíc odporuje i veškeré logice, když by v důsledku takovéhoto výkladu došlo k nepřehlednému rozštěpení rozhodování o způsobu výkonu trestu. Nejvyšší soud nadto připomíná, že v projednávané věci rozhodoval vrchní soud tak, že předcházející rozsudek zrušil a nově rozhodoval ve věci, tudíž zde není dán prostor pro úvahy o tom, zda na něj vůbec dané pravidlo dopadá, když se jedná zcela evidentně o nové rozhodování o způsobu výkonu trestu odnětí svobody po 1. 10. 2017, a proto měl být aplikován § 56 tr. zákoníku v účinném znění (tedy ve znění zákona č. 58/2017 Sb.). K tomuto závěru koneckonců v závěru svých polemických úvah dospěl i vrchní soud sám (v bodě 55 rozsudku).

    Další okruh argumentů svědčící ve prospěch závěru vrchního soudu o nepoužitelnosti účinné právní úpravy je pak podporován zásadou reformatio in peius podle § 259 odst. 4 tr. ř. Vrchní soud upozorňuje, že vzájemný poměr ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. a přechodného ustanovení čl. II odst. 2 zákona č. 58/2017 Sb. je rovnocenný, když se jedná o právní normy stejné právní síly. V této kolizi by pak mělo podle názoru Vrchního soudu v Praze převážit pravidlo reformatio in peius jakožto vyjádření dlouhodobě neměnného a stabilního principu, zajištujícího obžalovanému právní jistotu nezhoršení jeho postavení, nad přechodným ustanovením řešícím krátkodobý časový horizont, situaci jednorázové změny věznic. K tomuto je třeba uvést, že i sám vrchní soud si uvědomuje, že došlo k naprosté změně pojetí diferenciace typů věznic a že tedy vyvstává otázka, zda věznice s ostrahou v pojetí předešlé právní úpravy je totožná, s pojetím zakotveným zákonem č. 58/2017 Sb. Vrchní soud dospěl k názoru, že tím, že zákonodárce neposkytl vodítko pro určení vztahu mezi předchozími a nynějšími režimy věznic, nezaručil dostatečně, že nedojde k faktickému zhoršení postavení obviněného při zařazení do věznice s ostrahou namísto věznice s dozorem. Ani s tímto argumentem vrchního soudu nelze souhlasit, když takovéto vodítko pro „převod“ mezi původní právní úpravou (4 typy věznic – s dohledem, s dozorem, s ostrahou a se zvýšenou ostrahou) a nyní účinnou právní úpravou (2 typy věznic s vnitřní diferenciací režimů – věznice s ostrahou dělená na nízký stupeň zabezpečení, střední stupeň zabezpečení, vysoký stupeň zabezpečení a věznice se zvýšenou ostrahou) lze najít v přechodném ustanovení čl. IV zákona č. 58/2017 Sb. Toto zcela pregnantně určuje podmínky, za kterých mají být odsouzení zařazeni do určitého režimu ve věznici ex lege, neurčí-li vězeňská služba jinak. Je tedy nastaven jakýsi „automatický převodník“, přičemž je možné, aby z určitých důvodů byl odsouzený zařazen i do jiného stupně zabezpečení na základě rozhodnutí příslušného orgánu Vězeňské služby. Toto zákonné ustanovení myslí právě i na přechod právní úpravy, kdy vězni zařazení do věznice s dozorem za účinnosti staré právní úpravy mají být automaticky zařazeni do věznice s ostrahou s vysokým stupněm zabezpečení. Jedná se o zcela jednoznačné pravidlo, které nedává možnost pro úvahy nad úmyslem zákonodárce, který by vedl k závěru protichůdnému vůči slovnímu vyjádření.

    Nejvyšší soud konstatuje, že nelze na věznici s ostrahou nahlížet optikou předchozí právní úpravy, avšak je třeba přijmout, že způsob výkonu trestu odnětí svobody a celý koncept diferenciace věznic byl změněn a nelze tedy dovozovat, nadto proti textu přechodného ustanovení, že zde je paralela mezi věznicí s dozorem a středním stupněm zabezpečení nynější věznice s ostrahou, jak nesprávně činí Vrchní soud v Praze. S ohledem na tyto skutečnosti tedy nelze přisvědčit ani aplikaci pravidla reformatio in peius, když ke zhoršení postavení obviněného zařazením do věznice podle účinné právní úpravy nedochází. I kdyby byl obviněný zařazen podle § 12b zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, do režimu s vysokým stupněm zabezpečení, tak tento stupeň odpovídá podle přechodných ustanovení zákona č. 58/2017 Sb. zařazení do věznice s dozorem, tudíž postavení obviněného zůstává zachováno i v případě nejpřísnějšího zařazení podle novely. Naopak existuje teoretická možnost, že se postavení obviněného zlepší, když bude rozhodnutím Vězeňské služby zařazen do režimu mírnějšího zabezpečení.

    Obviněnému byl uložen trest po účinnosti novely, která předpokládala jen dva typy věznic, tudíž se měl vrchní soud řídit účinnou právní normou, přičemž je zde i zcela evidentní pravidlo pro zařazení odsouzených do konkrétního režimu věznice, jež nijak neimplikuje obecné zhoršení podmínek výkonu trestu odnětí svobody. Tímto se tedy pravidlo obsažené v přechodném ustanovení čl. II zákona č. 58/2017 Sb. nedostává do kolize se zásadou reformatio in peius, v konkrétním případě s ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř. Nic tedy nebránilo tomu, aby v případě obviněného V. S. byla aplikována právní úprava účinná v době rozhodování odvolacího soudu a tento byl zařazen do věznice s ostrahou podle zákona č. 58/2017 Sb. K tomu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 8 Tdo 498/2018, a usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 3 Tdo 545/2018.

    Jako obiter dictum Nejvyšší soud uvádí, že nynější pojetí způsobu výkonu trestu a diferenciace věznic je odlišná od předchozí, a proto je nelze ztotožňovat. Současné pojetí věznice s ostrahou obsahuje tři režimy zabezpečení, přičemž však upravuje v rámci přechodných ustanovení čl. IV vlastní systém „převodu“ způsobu výkonu trestu uloženého podle předchozí a nové právní úpravy. Ani skutečnost, že aktuálně účinný systém diferenciace používá stejnou terminologii pro označení typu věznic (konkrétně myšleno věznice s ostrahou) neznamená, že se jedná o obsahově totožné nebo zaměnitelné pojmy, když nynější chápání tohoto typu je zcela odlišné. Nelze tedy dospět k závěru, že věznice s ostrahou v novém právním pojetí je přísnějším typem věznice oproti věznici s dozorem a s dohledem, jako tomu bylo v předchozí právní úpravě. Stejně tak nelze přijmout ani závěr vedoucí k zjednodušenému přiřazení jednotlivých stupňů zabezpečení k předchozím typům věznic, když toto jde přímo proti textu, smyslu i účelu zákona. Současné pojetí věznice s ostrahou, ač je terminologicky pojmenováno stejně, je jiné a zahrnuje komplexně způsob výkonu trestu, pro který nejsou splněny podmínky výkonu ve věznici se zvýšenou ostrahou [§ 56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Tímto lze dospět k závěru, že nynější pojetí věznice s ostrahou je širší a komplexnější než bylo v minulé právní úpravě a nelze je zjednodušeně ztotožňovat. Samotný aktuální systém výkonu trestu odnětí svobody pak upravuje interní diferenciaci věznice s ostrahou na tři stupně zabezpečení – nízký, střední a vysoký, přičemž o zařazení rozhoduje Vězeňská služba sama. Podle přechodného ustanovení čl. IV zákona č. 58/2017 Sb., je třeba odsouzené k výkonu trestu do věznice s dozorem či s ostrahou zařadit do věznice s ostrahou s vysokým stupněm zabezpečení, nestanoví-li Vězeňská služba jinak. Obviněnému nehrozí tedy jakékoliv zhoršení jeho postavení, když i v případě, že by byl zařazen do věznice s dozorem před účinností novely trestního zákoníku, byl by ex lege zařazen do režimu věznice s ostrahou s vysokým zabezpečením, tedy do režimu nejpřísnějšího.

    Nejvyšší soud taktéž připomíná ustanovení § 3 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého může být pachateli uložen vždy jen takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje. Ačkoliv se zmiňované ustanovení vztahuje toliko na druh trestu, Nejvyšší soud má za to, že obdobný závěr je třeba přijmout i ve vztahu ke způsobu výkonu trestu, tedy že i tento je třeba podřídit účinné právní úpravě, nikoliv již neexistující právní normě.

    Obviněný byl nalézacím soudem zařazen dne 29. 8. 2017 (tedy za účinnosti předchozí právní úpravy § 56 tr. zákoníku) do věznice s dozorem, tedy do věznice mírnějšího typu než podle § 56 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 56 odst. 3 tr. zákoníku s tím, že obviněný nebyl až do roku 2017 trestán, není na něho třeba působit přísnějším způsobem výkonu trestu, když tento nepochybně ochrání společnost před případným dalším protiprávním jednáním obžalovaného.

    Nejvyšší soud však současně akcentuje, že obviněný byl již na základě byť chybného rozhodnutí vrchního soudu zařazen do věznice podle přechodných ustanovení zákona č. 58/2017 Sb., jak je blíže uvedeno výše, a na postavení obviněného se tak nemůže ničeho změnit. Stejně tak nelze s ohledem na časový interval, který uplynul od účinnosti zákona č. 58/2017 Sb. opodstatněně očekávat, že by v případě vyhovění dovolacímu návrhu nejvyššího státního zástupce (zrušení napadeného rozhodnutí ve výroku o trestu podle § 265k odst. 2 tr. ř. a rozhodnutí podle § 265m tr. ř.) takovéto rozhodnutí jakkoliv ovlivnilo rozhodovací praxi soudů či snad, že by mělo edukativní význam pro vrchní soud.
    V.
    Závěr

    Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na výše uvedené tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státní zástupce je neopodstatněné, a proto jej podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

    Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


    P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 26. 9. 2018


    JUDr. Petr Šabata
    předseda senátu

    *) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.