Rozhodnutí NS

7 Tdo 428/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/06/2019
Spisová značka:7 Tdo 428/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.428.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Podvod
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku
§ 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/18/2019
I.ÚS 2344/19
I.ÚS 2344/19
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
11/09/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 428/2019-3053


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 6. 5. 2019 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných M. U., nar. XY v XY, bytem XY, okres Pelhřimov a M. T., nar. XY ve XY, bytem XY, okres Vsetín, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2018, sp. zn. 9 To 65/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 3/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. U. a M. T. odmítají.

Odůvodnění:


1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2017, č. j. 2 T 3/2015-2280, byli obvinění M. U. a M. T. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále také tr. zák.), a podle § 250 odst. 3 tr. zák. byl každý z nich odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem. Obviněnému M. T. byl dále podle § 56a odst. 1 tr. zák. uložen trest propadnutí náhradní hodnoty. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

2. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními oba obvinění a státní zástupce v jejich neprospěch. Z podnětu odvolání státního zástupce soud druhého stupně rozsudkem ze dne 4. 5. 2018, č. j. 9 To 65/2017-2905, zrušil ohledně obou obviněných rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a s nepatrným formulačním upřesněním popisu skutku je znovu uznal vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil každého z nich podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon je podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku dále obviněnému M. T. uložil trest propadnutí náhradní hodnoty. O náhradě škody rozhodl podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. Odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl.

3. Obvinění se podle skutkových zjištění soudu druhého stupně dopustili uvedeného trestného činu v podstatě tím, že společně po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu obohatit společnost M. M., a jejím prostřednictvím i sebe, tím, že této společnosti bude zaplaceno za zboží vyrobené podstatně levněji v Čínské lidové republice, jako za zboží vyrobené v Evropské Unii v kvalitě požadované normami EU pro rafinérský provoz ve společnosti ČESKÁ RAFINÉRSKÁ, a. s. (dále jako poškozená),

obviněný M. U. jako zaměstnanec poškozené ve funkci vyjednavače obchodních smluv – nákup technického materiálu, objednal dne 13. 3. 2008 u společnosti M. M., zastoupené jednatelem obviněným M. T., hutní materiál v celkové hodnotě 1 620 416 EUR bez DPH, ačkoli věděl, že podle vnitřních předpisů svého zaměstnavatele nebyl oprávněn objednávku v takové hodnotě učinit,

a obviněný M. T. jako jednatel společnosti M. M., tento požadovaný hutní materiál bezprostředně poté objednal u společnosti Flash Steel, a. s., následně obviněný M. T. tuto objednávku zrušil s tím, že objednávku v celém rozsahu převezme společnost KRUM – INVEST, a. s., která dne 25. 3. 2008 stejné zboží u společnosti Flash Steel, a. s., objednala za celkem 602 040,88 EUR včetně DPH se specifikací, že na trubkách má být označení v angličtině, nikoli v čínštině a mají být bez označení výrobce a v certifikátech o tom, že zboží splňuje příslušné normy má být uvedena jako výrobce společnost M. M., a jako odběratel společnost DMB UNIVERSE LLC, New York, USA (podle daňových dokladů dodáno v období od 8. 9. 2008 do 8. 1. 2009), předmětné zboží následně společnost KRUM – INVEST, a. s., prodala celkem za 974 400,50 EUR včetně DPH společnosti DROPA, a. s., (podle daňových dokladů dodáno v období od 10. 9. 2008 do 10. 12. 2008), a ta zboží převedla na společnost M. M., (objednávka z 25. 3. 2008 v celkové ceně 1 600 178,72 EUR vč. DPH, podle daňových dokladů dodáno v období od 2. 9. 2008 do 15. 12. 2008), za kterou jednal obviněný M. T., a která zboží dodala postupně v době od 26. 9. 2008 do 9. 1. 2009 původnímu objednateli – poškozené společnosti, a to za celkovou kupní cenu ve výši 1 619 684 EUR vč. 19% DPH, která byla v plném rozsahu uhrazena v období od 23. 10. 2008 do 12. 1. 2009 v celkové výši 1 792 977 EUR, přičemž předmětné zboží bylo převezeno ze skladu společnosti Flash Steel, a. s., v XY, přímo do skladu poškozené v XY,

a takto oba obvinění jednali přesto, že věděli, že objednaný hutní materiál má být použit v rafinerském provozu poškozené a musí proto splňovat normy platné v zemích EU, a z tohoto důvodu obviněný M. T. do nabídky společnosti M. M., ze dne 12. 3. 2008 uvedl jako zemi původu zboží – EU, a oba obvinění poté, kdy poškozená v dubnu 2008 měla požadavek od zakázky odstoupit, příp. ji redukovat, z důvodu vysoké ceny zakázky a dále z důvodu, že zakázky v takovém rozsahu není potřeba, opakovaně nepravdivě uváděli, že výrobcem předmětného hutního materiálu je společnost z Francie, kdy zároveň v úmyslu zajistit dokončení obchodu a získat předpokládaný zisk pro společnost M. M., uváděli zjevně nepravdivé informace o tom, že rozpracovanost zakázky v závodu ve Francii je v takovém rozsahu, že díly jsou ze 70% – 100% vyrobeny, jsou ve stadiu zkoušek, chybí pouze tepelné zpracování, povrchová úprava a testování, a poté, kdy poškozená požadovala kontrolu rozpracovanosti zakázky, nabídl obviněný M. T. dne 30. 6. 2008 zajištění kontroly u údajného dodavatele zboží – společnosti DMV France, kdy následně obviněný M. U. svému zaměstnavateli sdělil, že zjistil, že uvedená francouzská společnost má měsíční celozávodní dovolenou, a proto se kontrola za účasti obviněných a K. P. z externí společnosti TEDIKO, s. r. o., kterého obvinění uvedli v omyl ohledně předmětu kontroly a který nebyl obeznámen s tím, proč se kontrola provádí, uskutečnila dne 21. 7. 2008 v XY, kde měla část zboží být již skladována, kdy však ve skladu přímého dovozce společnosti Flash Steel, a. s., nebyli, kontrolu jen předstírali v jiných prostorech a v zápisu z jednání záměrně konstatovali, že „vlásenky jsou kompletně předválcovány, připraveny na konečnou úpravu, kdy chybí operace – tepelné zpracování, moření, kalibrace, dělení, materiální zkoušky, které vyžadují časovou náročnost cca 2 měsíce“, na základě čehož doporučili uvedenou zakázku dopracovat do finální podoby, kdy k zápisu doložili tři fotografie jiného obdobného hutního zboží, ačkoli věděli, že závod ve Francii uvedenou zakázku nikdy nerealizoval a dne 21. 7. 2008 nemohla být provedena fyzická kontrola rozpracovanosti materiálu, neboť předmětný hutní materiál byl vyroben v Čínské lidové republice a do České republiky byla první část zboží z Čínské lidové republiky dovezena až dne 5. 9. 2008, čímž oba obvinění společným jednáním uváděli poškozenou v omyl, činili záměrné kroky k tomu, aby uvedený obchodní případ byl dokončen a přiměli tak poškozenou společnost k úhradě částky ve výši 1 619 684 EUR (41 748 405,54 Kč) za zboží, které v důsledku toho, že nebylo vyrobeno v EU, nebylo certifikováno na použití v petrochemickém průmyslu v provozu poškozené, nesplňovalo potřebnou kvalitu a jednalo se o zakázkovou výrobu pro specifický provoz poškozené společnosti v XY, nemělo pro objednatele žádnou hodnotu, vyjma drobných univerzálních dílů v hodnotě 474 747,25 Kč, které byly v provozu použity, čímž obvinění způsobili poškozené škodu ve výši 41 273 668,29 Kč a společnost M. M., obohatili o částku rovnající se rozdílu cen, tedy přibližně o 1 000 000 EUR.

4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný M. U. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Popřel, že by se dopustil jednání kladeného mu za vinu napadeným rozsudkem a ze své funkce ani nemohl tento trestný čin spáchat. Soudy nesprávně hodnotily důkazy v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř. Rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, odvolací soud rovněž rezignoval na řádné odůvodnění svého rozhodnutí, ale jen se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Poškozená získala materiál, který si objednala, tento měl potřebnou kvalitu a byl vhodný ke zpracování. Část materiálu poškozená již zpracovala a tato skutečnost by měla mít vliv na náhradu škody i právní kvalifikaci. Žádné důkazy neprokazují, že by spáchal projednávaný skutek, nebyla prokázána objektivní ani subjektivní stránka trestného činu podvodu. Namítl, že soudy se nezabývaly otázkou, zda byl vzorek sloužící pro vypracování znaleckého posudku odebrán ze správného zboží, a to ačkoli znalec sám zpochybnil způsob odběru jednotlivých vzorků. Kromě toho vzorky byly odebrány v roce 2014 a nikoli v době dodání tohoto zboží, což může ovlivnit jeho kvalitu. Soudy nesprávně určily výši škody, když vycházely pouze z tvrzení poškozené. Bez přesného zjištění škody nelze dospět k závěru o jeho vině, což může ovlivnit i výši trestní sazby. Ve věci je extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními z nich učiněnými a též naplněním znaků trestného činu podvodu. Vlastním výkladem soudy zdeformovaly skutková zjištění a nepřipustily důkazy, které svědčily ve prospěch obhajoby, což je v rozporu s § 2 odst. 5 tr. ř., když z rozhodnutí není ani zcela zřejmé, proč bylo provedení navrhovaných důkazů považováno za nadbytečné. Z tohoto důvodu se jedná v případě těchto důkazů o tzv. opomenuté důkazy.

5. Chybí příčinná souvislost mezi omylem určité osoby a jí učiněnou majetkovou dispozicí, resp. touto dispozicí a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Zástupci poškozené společnosti nejednali v omylu nebo neznalosti, když veškeré skutečnosti jim byly známé a celý proces podléhal jejich kontrole. Pochybili vedoucí pracovníci poškozené, neboť oni měli na starost kontrolu. Neposkytl údajně klamavou informaci o kvalitě zboží, zvláště když toto zboží prošlo kontrolou jako zcela v pořádku a připravené ke zpracování. Nebylo prokázáno, že by uzavřel dohodu s obviněným M. T.

6. Jednalo se o obchodněprávní vztahy mezi právnickými osobami a tyto nelze, v souladu se zásadou ultima ratio, řešit prostředky trestního práva. Soudy nedodržely princip individualizace trestů, když nepřihlédly k povaze a závažnosti jeho jednání, osobním, rodinným a dalším poměrům, jakož ani k délce trestního stíhání a jeho zdravotnímu stavu. Při správném zohlednění těchto okolností by byly splněny podmínky pro použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Výrok o náhradě škody rovněž nemá oporu v dokazování a soud měl odkázat poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních.

7. Závěrem obviněný M. U. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a sám ve věci rozhodl, případně přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

8. Rozsudek soudu druhého stupně napadl dovoláním prostřednictvím obhájce rovněž obviněný M. T. a opřel jej o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že nebylo prokázáno, že by se dopustil zločinu podvodu a z provedených důkazů je patrné, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty žádného trestného činu, jelikož poškozená vlásenky, které splňovaly požadovanou kvalitu k použití v petrochemickém průmyslu, použila pro účel, pro který je objednala. Zdůraznil, že obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu je následek, kterým je samotná existence a rozsah škody. Tu měl stanovit jiný znalec, neboť stávající nezkoumal ty správné trubky. Přestože byly tyto trubky označeny za nevyhovující, byly použity v rafinérském provozu. Soudy nerespektovaly hmotně právní pravidlo pro stanovení výše způsobené škody podle § 137 odst. 1 tr. zákoníku, když nebylo možné stanovit cenu obvyklou. Tvrzení poškozené o vzniklé škodě, ani závěry znaleckého posudku, nejsou pravdivé, a proto jsou závěry soudů v extrémním nesouladu se skutkovým zjištěním v otázce stanovení výše škody.

9. Soudy opomněly provést důkazy tím, že nevyhověly některým návrhům na doplnění dokazování. V důsledku nesprávného hodnocení důkazů pak dospěly ke skutkovému ději uvedenému v rozsudku, ačkoli se tak skutek nestal. Tímto vadným postupem soudů vznikl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich vyvozenými. Pokud by byl skutek zjištěn správně, nebylo by jej možné posoudit jako trestný čin. Zpochybnil správnost znaleckého posudku Ing. Jiřího Janovce, CSc., když problém spočívá i v tom, že trubky nebyly zkoumány k datu dodání, ale až několik let poté, přičemž skladováním mohlo dojít k jejich znehodnocení. Z žádného důkazu nevyplynulo, že by společně s obviněným M. U. kohokoliv uváděli v omyl a měli v úmyslu způsobit poškozené škodu dodáním nekvalitního zboží. Objednávka neobsahovala podmínku, že zboží musí být z EU, pouze obsahovala normu, kterou musí splňovat. Zajištění zboží prostřednictvím subdodavatelů je běžné a názor soudů, že tyto objednávky u subdodavatelů byly fiktivní, je pouze jejich domněnkou, která je v extrémním logickém rozporu s provedenými důkazy. Cena, za kterou zboží nabídl, byla v dané době cenou obvyklou a poškozená společnost k nabídce neměla připomínky. Objednávka v poškozené společnosti podléhala schválení, tudíž jednání obviněného M. U. mohlo mít nanejvýš nedbalostní charakter a porušilo pouze vnitrofiremní schvalovací postupy, avšak nemohlo naplnit znaky trestného činu podvodu.

10. Skutek měl být posouzen podle mírnější právní kvalifikace podle trestního zákona účinného v době projednávaného skutku, a nikoli podle trestního zákoníku později platného. Správně tedy uzavřel soud prvního stupně, že s ohledem na § 88 odst. 1 tr. zák. nelze posoudit jeho jednání podle § 250 odst. 4 tr. zák. Současný trestní zákoník takový korektiv nezná.

11. Závěrem obviněný M. T. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obou obviněných vyjádřil. K námitce stran určení výše způsobené škody, aby byla cena zboží skutečně dodaného odečtena od zaplacené částky poškozeným za objednané zboží, uvedl, že podle ustálené judikatury nelze od způsobené škody odečítat náklady pachatele trestného činu a tyto náklady nemají žádný vliv na posouzení viny či výše škody a nemusí proto být zjišťovány. Odvolací soud vyčíslil škodu správně a tato námitka obviněných je zjevně neopodstatněná. Není důvodnou ani námitka obviněného M. T., že jeho jednání mělo být posouzené podle dříve platného trestního zákona, neboť vychází z nepodloženého předpokladu, že by byly naplněny důvody pro zmírnění právní kvalifikace podle § 88 odst. 1 tr. zák. S právní kvalifikací se správně a přesvědčivě vypořádal odvolací soud. Další námitky obviněného M. T. jsou námitkami procesními a nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.

13. Námitky obviněného M. U. procesního charakteru, dále kterými nesouhlasí s hodnocením důkazů a namítá opomenuté důkazy, neodpovídají dovolacím důvodům podle § 265b tr. ř. Pokud dále namítl, že soudy měly užít zásadu subsidiarity trestní represe, pak samotná existence občanskoprávního či obchodněprávního vztahu nepostačuje k tomu, aby byla vyloučena i trestní odpovědnost pachatele souvisejícího trestného činu. Neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných, přičemž čin obviněného M. U. žádné takové výjimečné znaky nemá. Soudy tedy správně posoudily projednávaný skutek jako trestný čin. Námitka, že mu měl být snížen trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, není podle judikatury podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod. Vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit námitky jen v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze pokud byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Pokud obviněný M. U. namítl s odkazem na judikaturu porušení ústavní zásady proporcionality trestání, pak jeho odkaz na judikaturu není přiléhavý a je namístě konstatovat, že obviněný k tomuto neuvedl žádné skutečnosti, které by případně opodstatňovaly z tohoto důvodu zásah Nejvyššího soudu do napadeného rozhodnutí.

14. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

17. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

18. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

19. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

20. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

21. Námitky, kterými obvinění polemizují se skutkovými zjištěními soudů, výhrady směřující proti hodnocení a rozsahu provedených důkazů nelze s ohledem na výše uvedené podřadit pod uplatněný, ale ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Ačkoli obvinění namítli, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, tuto námitku postavili výhradně na vlastní verzi skutkového děje, která je však diametrálně odlišná od skutkových závěrů soudů. Formálně by takováto námitka byla s to naplnit uplatněný dovolací důvod, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, a proto ji nelze pod tento, ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř., podřadit.

22. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však v hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně neshledal žádné rozpory, natož extrémní, neboť soudy zcela v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. provedly veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle § 2 odst. 6 tr. ř. pečlivě hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněných byla spolehlivě vyvrácena především výpověďmi svědků M. K., K. P., I. K., výpovědí znalce z oboru strojírenství, odvětví všeobecné a těžké, doc. Ing. Jiřího Janovce, CSc., fakturami mezi společnostmi KRUM – INVEST, a. s., DROPA, a. s., a M. M., a obsahem vnitřních předpisů poškozené společnosti. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, nebyl zde důvod k zásahu Nejvyššího soudu do soudy zjištěného skutkového stavu. Ve světle uvedeného pak nemůže uplatněný, ale ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., naplňovat námitka stran porušení zásady in dubio pro reo, neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).

23. Co se týče obviněnými namítaného neprovedení některých jimi navrhovaných důkazů, Nejvyšší soud s ohledem na ústavněprávní rovinu této námitky doplňuje, že podle ustálené judikatury nejsou soudy povinny vyhovět všem návrhům obhajoby na provedení důkazů, jestliže: 1. tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2. důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, 3. důkaz je nadbytečný, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Je namístě konstatovat, že v tomto případě soudy řádně zdůvodnily, proč považovaly doplnění dokazování navrhované obviněnými ohledně kvality materiálu a určení výše škody za nadbytečné (viz str. 30-31 rozsudku soudu prvního stupně a str. 11, odst. 22 rozsudku odvolacího soudu), tedy v rámci výše uvedených bodů se jednalo o důvod pod bodem 3, a nemohlo se proto jednat o případ tzv. opomenutých důkazů.

24. Ani námitku obviněného M. U. ohledně nepřiměřeně přísného trestu s ohledem na individualizaci trestu nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).

25. Nad rámec uvedeného lze uvést, že trest uložený obviněnému zákon připouští a byl uložen na samé dolní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody od pěti do deseti let podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku. Odvolací soud se navíc uloženým trestem dostatečně zabýval v odůvodnění svého rozsudku, se kterým se Nejvyšší soud ztotožnil a lze na něj pro stručnost odkázat (str. 14 odst. 42 rozsudku odvolacího soudu, přičemž částečně odkázal i na odůvodnění uložení trestu soudem prvního stupně na 31-32 rozsudku soudu prvního stupně). Nelze akceptovat ani poukaz obviněného na judikaturu Ústavního soudu stran proporcionality trestní represe, neboť tato není přiléhavá k nyní projednávané věci, jelikož se týká nedbalostních trestných činů a obviněný ve svém dovolání ani blíže neuvedl argumenty (především rodinné vazby), které by případné posouzení trestu jako porušujícího zásadu proporcionality trestní represe mohly opodstatnit. Ani z tohoto pohledu tak nelze shledat argumentaci obviněného relevantní.

26. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podřaditelná námitka obviněného M. T., že jeho jednání mělo být posouzeno podle § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák., a nikoli podle nového trestního zákoníku. Podle § 250 odst. 3 tr. zák. hrozí pachateli trestného činu podvodu trest odnětí svobody na dvě až osm let, podle § 250 odst. 4 tr. zák. na pět až dvanáct let a podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody na pět až deset let. Obviněný M. T. ve svém dovolání argumentoval tím, že by v jeho případě mělo v souladu s rozhodnutím soudu prvního stupně dojít k aplikaci ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., podle kterého se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Je tedy toho názoru, že by se na jeho případ dané ustanovení vztahovalo a z toho důvodu by jeho jednání mělo být posouzeno podle § 250 odst. 3 tr. zák., tedy s trestní sazbou nižší, než je trestní sazba v § 209 odst. 5 tr. zákoníku, podle které ho odsoudil odvolací soud. Je namístě uvést, že obviněný své tvrzení založil toliko na svém přesvědčení, že by na jeho skutek mělo být aplikováno pravidlo § 88 odst. 1 tr. zák., s čímž se však nelze ztotožnit. Jak správně uzavřel odvolací soud, jednání obviněných bylo sofistikované, plánované a v jejich postoji k trestné činnosti není patrná sebereflexe. Navíc výše způsobené škody mnohonásobně přesahuje hranici škody velkého rozsahu (jak podle tr. zák., tak i podle tr. zákoníku), což lze v souhrnu pokládat za skutečnosti, které společenskou škodlivost jednání obviněných zcela zjevně zvyšují (viz str. 13, odst. 32 rozsudku odvolacího soudu). Podle Nejvyššího soudu zde není žádná rozhodující okolnost, která by mohla reálně snižovat konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti spáchaného trestného činu a opodstatnila by tak aplikaci ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., a to za předpokladu užití trestního zákona č. 140/1961 Sb. S ohledem na uvedené by pak bylo namístě jednání obviněných kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 4 tr. zák., pro nějž je stanovena sazba trestu odnětí svobody od pěti do dvanácti let. Protože je tato trestní sazba vyšší, než jakou lze uložit za trestný čin podvodu podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku (pět až deset let), odvolací soud postupoval správně, pokud v souladu s § 16 odst. 1 tr. zák. (stejné pravidlo rovněž v § 2 odst. 1 tr. zákoníku), skutek obviněných posoudil podle nového zákona č. 40/2009 Sb., tedy tr. zákoníku, který je pro obviněné příznivější. Nad rámec uvedeného lze rovněž konstatovat, že pokud soud prvního stupně pro aplikaci § 88 odst. 1 tr. zák., a tudíž § 250 odst. 3 tr. zák., argumentoval mimo jiné dlouhou dobou, která uběhla od spáchání předmětného skutku, pak se tato neměla odrazit v samotné právní kvalifikaci jednání, ale soud prvního stupně ji měl zohlednit v rámci ukládání trestu. Je dále namístě uvést, že se s touto otázkou zevrubně a vyčerpávajícím způsobem zabýval odvolací soud a Nejvyšší soud se s jeho argumentací plně ztotožnil (srov. str. 12-13, odst. 30-34 rozsudku odvolacího soudu). S ohledem na uvedené shledal Nejvyšší soud námitku obviněného M. T. zjevně neopodstatněnou.

27. Také námitka obviněných stran nesprávného určení výše způsobené škody a porušení § 137 tr. zákoníku ve vztahu k § 209 tr. zákoníku je s to naplnit obviněnými uplatněný dovolací důvod, neboť – spočívala-li by tvrzená nesprávnost v nesprávné interpretaci a potažmo aplikaci ustanovení § 137 tr. zákoníku – pak by napadené rozhodnutí bylo zatíženo vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1407/2016). Obvinění především namítli, že soudy výši škody neurčily v souladu s § 137 tr. zákoníku a od výše škody neodečetly cenu obviněnými dodaného materiálu. Zbytek dovolací argumentace obviněných stran určení výše škody, především pokud brojí proti závěrům znalce, je ryze skutkového charakteru, a s ohledem na již uvedené ji pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Je však namístě konstatovat, že zboží, které obvinění poškozené společnosti dodali, bylo zboží nesprávné, nevhodné, pro poškozenou nepoužitelné (krom univerzálního materiálu v hodnotě 474 737,25 Kč) a nebylo to zboží, které bylo předmětem závazkového vztahu, přičemž obvinění si tohoto byli vědomi a jednali v úmyslu poškozenou uvést v omyl. Toto zboží tak bylo pouhým prostředkem ke spáchání trestného činu podvodu a jeho případná hodnota je nákladem obviněných vynaloženým na spáchání tohoto trestného činu. Škoda, která vznikla poškozené, tak nemohla být snížena o náklady, které obvinění vynaložili v souvislosti se spácháním trestného činu. Navíc je třeba doplnit, že kvantifikovaným znakem trestného činu podvodu je škoda, a nikoli obohacení pachatele, tj. jeho prospěch, resp. zisk (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1302/2008). V nyní projednávaném případě tak soudy postupovaly správně, pokud dospěly k závěru, že za výši způsobené škody považovaly poškozenou společností zaplacenou kupní cenu, od které odečetly pouze univerzální materiál, který byl poškozenou použit, a to v celkové hodnotě 474 737,25 Kč. S obdobnou námitkou se přitom vypořádával již odvolací soud a na jeho přiléhavou argumentaci, se kterou se Nejvyšší soud ztotožnil, lze dále odkázat (str. 11-12, odst. 25-26 rozsudku odvolacího soudu). Je proto namístě uzavřít, že i tato námitka obviněných je zjevně neopodstatněná.

28. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit i námitku obviněného M. U. ohledně prokázání naplnění objektivní stránky trestného činu, byť je tato námitka částečně založena na skutkovém podkladu. Obviněný především uvedl, že zaměstnanci poškozené společnosti nejednali v omylu a nebyla tak naplněna příčinná souvislost mezi omylem určité osoby a jí učiněnou majetkovou dispozicí, resp. mezi majetkovou dispozicí a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, ze kterých Nejvyšší soud s ohledem na již výše uvedené vychází, zcela jednoznačně vyplývá postupné, plánované úmyslné jednání obviněných, které směřovalo k uvedení zaměstnanců poškozené společnosti v omyl s úmyslem z poškozené neoprávněně vylákat finanční prostředky, což se obviněným také podařilo. Poškozené společnosti bylo doručeno, prostřednictvím jednání obou obviněných, zboží, které si tato společnost neobjednala a o které neměla zájem, čehož si oba obvinění museli být vědomi. Příčinná souvislost mezi úmyslným jednáním obviněných, provedením majetkové dispozice (tedy provedením předmětné transakce), vznikem škody na cizím majetku (vzniklá škoda ve výši 41 273 668,29 Kč) a obohacením obviněných o rozdíl mezi hodnotou dodaného zboží a zaplacenou cenou tak byla soudy prokázána. Zde lze především zdůraznit jednání obviněného M. U., který v rámci schvalovacího procesu nejprve zadal do systému měnu v českých korunách, aby ji po schválení změnil na eura, čímž obešel schvalovací proces podle vnitřních předpisů poškozené. Rovněž lze připomenout následující kroky obviněného M. U., kdy sdělil poškozené společnosti, že z důvodu celozávodní měsíční dovolené francouzského dodavatele nelze provést potřebnou kontrolu, následné uvedení v omyl svědka K. P. i další jednání, které mělo poškozenou společnost přinutit k dokončení uvedené obchodní transakce, a to i přesto, že tato o ni v předmětné době neměla zájem. I s touto námitkou se přitom v rámci odůvodnění svého rozsudku vypořádal odvolací soud a lze na něj ve stručnosti odkázat (str. 9-10, odst. 12-13 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného M. U. zjevně neopodstatněnou.

29. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit také námitku obviněného M. U. stran porušení zásady ultima ratio, kdy namítl, že jeho jednání nemohlo mít trestněprávní rozměr, přičemž se jednalo o obchodněprávní vztahy mezi právnickými osobami. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněných, které bylo kvalifikované jako trestný čin podvodu, nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Naopak je namístě zdůraznit, jak Nejvyšší soud již uvedl, že je zvyšována především výší škody, která mnohonásobně přesáhla dolní hranici škody velkého rozsahu podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku, stejně jako sofistikovaným provedením celého skutku. Na základě uvedeného je namístě shledat i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

30. Kromě toho lze zdůraznit, že obvinění obdobné námitky obsažené v dovoláních uplatnili již ve své obhajobě před soudem prvního stupně i v odvoláních. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

31. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
    32. Obiter dictum je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 4. 5. 2018, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 29. 3. 2019 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.

    Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
    V Brně dne 6. 5. 2019

    JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
    předseda senátu