Rozhodnutí NS

28 Cdo 3721/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/27/2018
Spisová značka:28 Cdo 3721/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3721.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Bezdůvodné obohacení
Rozsudek částečný
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017
§ 156 odst. 2 o. s. ř.
§ 119 odst. 2 o. s. ř.
§ 156 odst. 2 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3721/2018-379


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce F. R., narozeného dne XY, bytem v XY, proti žalovaným 1) M. R., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Maiem, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla 1800/2, a 2) R. R., narozené dne XY, bytem XY, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení částky 3.383.954,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 18/2012, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2017, č. j. 17 Co 194/2015-308, t a k t o :


Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Prostějově částečným rozsudkem ze dne 12. 5. 2015, č. j.4 C 18/2012-253, zamítl „žalobu, že žalovaná R. R. je povinna společně a nerozdílně s žalovaným M. R. zaplatit žalobci částku 3.383.954,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení ročně od 29. 11. 2011 do zaplacení“ (výrok I.), a rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení se žalované R. R. nepřiznává (výrok II.). Ve vztahu k žalované totiž dospěl k závěru, že žaloba proti ní o vydání bezdůvodného obohacení není důvodná, a proto „vyloučil žalovanou z tohoto řízení“.

K odvolání žalobce (směřujícímu proti výroku o věci samé částečného rozsudku soudu prvního stupně) a žalované (směřujícímu proti výroku o nákladech řízení tohoto rozsudku) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 2. 2017, č. j. 17 Co 194/2015-308, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že soud prvního stupně nařídil ve věci několik jednání, naposledy dne 4. 8. 2014 (při němž vyslechl žalovanou jako účastnici řízení), které odročil na neurčito za účelem „vyčkání vyjádření zástupkyně žalované, popřípadě výsledku jednání účastníků o vypořádání SJM“. Přípisem odeslaným dne 11. 9. 2014 zástupcům všech účastníků pak soud prvního stupně požádal o podání zprávy, zda mezi žalovanými probíhá jednání o vypořádání jejich společného jmění manželů, a pokud nikoli, uložil zástupcům účastníků podat „závěrečné návrhy“, na nějž reagovali zástupci účastníků písemně předloženými závěrečnými návrhy ve věci (žalovaná dne 29. 9. 2014, žalobce a žalovaný dne 6. 10. 2014). Poté soud prvního stupně rozhodl dne 12. 5. 2015 částečným rozsudkem, aniž by účastníky či jejich zástupce předvolal, jak to vyplývá z protokolu o vyhlášení rozsudku. Odvolací soud - aniž se zabýval námitkami uplatněnými v podaných odvoláních - dospěl s poukazem na § 115 odst. 1, § 115a, § 122 a § 156 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), k závěru, že soud prvního stupně se „dopustil závažného procesního pochybení, které lze kvalifikovat jako vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že ve věci samé rozhodl částečným rozsudkem, aniž by k vyhlášení rozsudku nařídil jednání“. Částečný rozsudek sice vyhlásil veřejně, nicméně tak neučinil po jednání, neboť poslední jednání konané ve věci dne 4. 8. 2014 nebylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí, nýbrž za účelem „vyčkání vyjádření zástupkyně žalované, popř. výsledku jednání účastníků o vypořádání SJM“. Z postupu soudu prvního stupně přitom nelze dovodit ani to, že by byly splněny podmínky stanovené v § 115a o. s. ř., které upravuje možnosti, kdy k projednání věci není třeba nařizovat jednání. Kromě toho nelze dle odvolacího soudu přehlédnout ani to, že ačkoli po 4. 8. 2014 nebylo ve věci nařízeno jednání, soud prvního stupně vycházel při svém rozhodnutí z listin ve spise založených, konkrétně ze tří rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově, z nichž činil skutkové závěry, aniž by těmito listinami provedl důkaz a aniž by účastníci měli možnost se k takto provedeným důkazům vyjádřit. Na tom nemění nic ani to, že soud prvního stupně měl k dispozici písemné závěrečné návrhy účastníků ve věci. Tímto svým postupem odňal účastníkům možnost jednat před soudem, přičemž u odvolacího soudu nemohla být zjednána náprava.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje „ve vyřešení otázek hmotného a procesního práva dovolacím soudem dosud neřešených“, a to:

1) zda „postupoval soud první instance v souladu s právními předpisy, jestliže rozhodl částečným rozsudkem s tím, že rozsudek byl vyhlášen po uplynutí lhůty, která v rozporu s ustanovením § 156 odst. 2 překročila dobu deseti kalendářních dnů“,

2) zda „musí být příslušným soudem první instance při jednání, které předchází vydání částečného rozsudku ve věci provedeno dokazování v souladu s ustanovením § 122 odst. 1 v celém rozsahu, tedy musí být rozhodnuto o všech navržených důkazech, ačkoliv s předmětem částečného rozsudku ve věci nesouvisí“,

3) zda „je možné k částečnému rozsudku přistupovat jako k samostatnému druhu rozhodnutí, kdy je soud vázán účelem tohoto druhu rozhodnutí a zejména pak požadavkem na rychlou a účinnou ochranu práv a požadavkem na předcházení zneužívání procesních práv účastníků řízení“.

Dovolatelka namítá, že „odvolací soud dostatečně nezohlednil účel a důvody vydání částečného rozsudku, zejména s ohledem na požadavek přistupovat k soudnímu řízení v souladu s § 1 o. s. ř. jako k nástroji spravedlivé ochrany soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, když hodnotil postup při jeho vydání v kontextu § 156 odst. 2, § 122 a § 115 a násl. o. s. ř., tak, jakoby se jednalo o rozsudek, kterým je rozhodováno o celé projednávané věci, a nikoliv tak, že se jedná o rozhodnutí odlišné a specifické. Vyslovuje názor, že „částečný rozsudek je zvláštní druh soudního rozhodnutí, který je svým účelem odlišný od rozsudku, kterým je rozhodnuto o celé projednávané věci“, že „rozsudek, kterým není rozhodnuto o celé projednávané věci, zejména nemůže trpět nedostatky týkajícími se neukončeného procesu dokazování“, neboť „základním účelem tohoto druhu či poddruhu soudního rozhodnutí je vypořádat se s věcí částečně, tedy ne v celém rozsahu, tudíž ani dokazování nemůže být v celém rozsahu požadováno“. Dále vyslovila přesvědčení, že v části věci, o níž bylo rozhodnuto částečným rozsudkem, bylo dokazování provedeno řádně a v souladu s § 122 o. s. ř., přičemž desetidenní lhůtu pro vydání rozsudku obsaženou v § 156 odst. 2 o. s. ř. považuje za pořádkovou, jejíž nedodržení nezakládá ani nepřispívá k „závažnému procesnímu pochybení prvoinstančního soudu, když žádnému z účastníků nevznikla nedodržením této pořádkové lhůty v rámci řízení před soudem prvního stupně žádná újma a když nelze předpokládat, že by soud prvního stupně rozhodl vzhledem k nároku žalobce vůči žalované jiným způsobem“. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že částečný rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje a ve výroku II. se mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně.

Žalovaný v písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastnicí řízení, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům spoluobčanů (§ 1 o. s. ř.). Účel občanského soudního řízení se naplňuje především v rozhodnutí soudu ve sporu nebo v jiné právní věci.

K otázce ad 1):

Podle § 156 odst. 2 o. s. ř. rozsudek se vyhlašuje zpravidla hned po skončení jednání, které rozsudku předcházelo; není-li to možné, soud k vyhlášení rozsudku odročí jednání nejdéle na dobu deseti kalendářních dnů. Ustanovení § 119 odst. 2 a 3 se v tomto případě nepoužijí.

Z citovaného § 156 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že rozsudek soud vyhlašuje po skončení jednání, popřípadě při odročeném jednání. Za účelem vyhlášení rozsudku lze odročit jednání nejdéle na dobu deseti kalendářních dnů (přičemž vyhlášení rozsudku je třeba uvést v protokolu o jednání). Z toho důvodu též zákon stanoví, že v případě odročení jednání k vyhlášení rozsudku se ustanovení § 119 odst. 2 o. s. ř. nepoužije (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1876/98).

Jestliže v posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně poslední jednání konané ve věci dne 4. 8. 2014 neodročil za účelem vyhlášení rozhodnutí, nýbrž za účelem „vyčkání vyjádření zástupkyně žalované, popř. výsledku jednání účastníků o vypořádání SJM“, pak je jednoznačné, že ustanovení § 156 odst. 2 o. s. ř. se na danou věc nevztahuje. Tato otázka tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

K otázce ad 2):

Základem pro rozhodnutí soudu je dokazováním zjištěný skutkový stav věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Dokazování provádí soud při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.). Účastníci mají právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§ 123 o. s. ř.). V pravidle uvedeném v § 122 odst. 1 o. s. ř. se promítají požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces, a sice veřejnost jednání, jakož i právo každého účastníka být přítomen projednání věci a samozřejmě také právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny); srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 1996, sp. zn. III. ÚS 113/96. Občanský soudní řád realizuje tyto aspekty práva na spravedlivý proces především v ustanoveních věnovaných veřejnosti jednání (§ 116 o. s. ř.), předvolání účastníků k jednání (§ 115 o. s. ř.), právu být přítomen u dokazování prováděného jinak než u jednání (§ 122 odst. 2 o. s. ř.), a konečně v právu vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které mají být provedeny (§ 123 o. s. ř.). Tím je na ústavní i zákonné úrovni vyloučeno provádět dokazování in camera, bez možnosti účasti veřejnosti a účastníků. Má-li tedy být provedeno dokazování, musí soud vždy nařídit jednání. Výjimku z tohoto pravidla by mohl stanovit leda zákon (např. § 115a o. s. ř., § 77 odst. 1 z. ř. s.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006).

Ani tato otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ustanovení § 122 odst. 1 o. s. ř. nestanoví, „aby dokazování bylo provedeno v celém rozsahu“, nýbrž zakotvuje povinnost soudu provádět dokazování při jednání.

K otázce ad 3):

Podle § 152 odst. 2 o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.

Zákon v citovaném ustanovení - za podmínky, že je to účelné - připouští, aby soud rozhodl samostatným rozsudkem jen o části předmětu řízení (částečným rozsudkem) nebo jen o základu projednávané věci (mezitímním rozsudkem) a aby o zbývající části předmětu řízení nebo o výši nároku rozhodl v konečném rozsudku. Částečným rozsudkem může být rozhodnuto o části nároku, o nároku jen jednoho ze žalobců, o nároku uplatněném vůči jednomu ze žalovaných, o jedné z více věcí spojených ke společnému řízení nebo o vzájemné žalobě. Skutečnost, že soud rozhodl jen o části projednávané věci nebo jen o jejím základu, je třeba výslovně vyjádřit nejen v záhlaví rozsudku, ale i v jeho výroku; je proto třeba ve výroku těchto rozsudků uvést, že o další části předmětu řízení nebo o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Předpokladem pro vydání jak částečného, tak mezitímního rozsudku přitom je, jak uvedeno výše, aby byla splněna podmínka „účelnosti“ vyjádřená v § 152 odst. 2 větě druhé o. s. ř. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1509/2010). Možnost soudu rozhodnout pouze o části projednávané věci částečným rozsudkem je potvrzována taktéž ustáleným výkladem zastávaným odbornou literaturou (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1029, bod V. 2, a Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní, 2. vydání, Praha: Linde, 2002, s. 286), jakož i soudní praxí (srov. dále opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1509/2010, a usnesení téhož soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 628/2012).

Rozdíl mezi rozsudkem, jímž soud rozhoduje o celé projednávané věci, a částečným rozsudkem tedy spočívá v tom, že rozsudkem musí být rozhodnuto o celém předmětu řízení tak, jak byl vymezen žalobním petitem (nebo usnesením o zahájení řízení bez návrhu), a částečným rozsudkem může být rozhodnuto o části nároku, o nároku jen jednoho ze žalobců, o nároku uplatněném vůči jednomu ze žalovaných, o jedné z více věcí spojených ke společnému řízení nebo o vzájemné žalobě, ovšem jen tehdy, jestliže to nevylučuje hmotněprávní povaha nároku nebo povaha společenství účastníků (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2146/2016). Částečný rozsudek soud vydat může, ale nemusí, neboť zákon účelnost takového postupu ponechává na uvážení soudu. Shledá-li soud důvody pro vydání částečného rozsudku, může jej vydat i bez návrhu účastníků; k účelnosti takového postupu však účastníci mají právo se vyjádřit. Pravidla pro dokazování uvedená pod bodem ad 2) tohoto rozhodnutí, jakož i další ustanovení občanského soudního řádu o rozsudku (srov. § 153, § 153a, § 153b, § 154 a § 155 o. s. ř. s tím, že soud nerozhoduje o náhradě nákladů řízení, a § 156 až 166 o. s. ř.), včetně § 119 o. s. ř., platí rovněž i v případě, že soud shledá důvody pro vydání částečného rozsudku.

Z uvedeného vyplývá, že ani otázka 3) formulovaná dovolatelkou přípustnost dovolání nezakládá.

Je tak možno shrnout, že rozhodl-li soud prvního stupně - jak vyplývá z obsahu spisu - částečným rozsudkem bez nařízení jednání, ačkoliv ve vztahu k žalované bylo rozhodnuto ve věci samé, účastníci ani jejich zástupci se práva účasti na projednání věci nevzdali a ani s rozhodnutím věci bez nařízení jednání před soudem prvního stupně nevyslovili souhlas (ostatně k tomu ani neměli příležitost, když nebylo nařízeno jednání), vycházel-li dále při vydání částečného rozsudku z důkazů, které nebyly provedeny při jednání, a neměli-li účastníci možnost vyjádřit se k těmto důkazům, jakož i k účelnosti postupu podle § 152 odst. 2 o. s. ř., odňal soud prvního stupně tímto nesprávným postupem účastníkům možnost jednat před soudem - viz § 229 odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4110/2014). Pakliže odvolací soud k těmto vadám řízení před soudem prvního stupně ve smyslu § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přihlédl, i když nebyly uplatněny v odvolání žalobce ani žalované, rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Protože dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 11. 2018


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu