Rozhodnutí NS

28 Cdo 1334/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/18/2019
Spisová značka:28 Cdo 1334/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1334.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Církev (náboženská společnost)
Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 1334/2019-344


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov, IČO: 42396565, se sídlem v Českém Krumlově, Horní 156, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, proti žalovanému: Povodí Vltavy, státní podnik, IČO: 70889953, se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8, zastoupený JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, o vydání pozemku, eventuálně o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 174/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. prosince 2018, č. j. 19 Co 1461/2018-306, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.
    II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

    Žalovaný napadl dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2018, č. j. 25 C 174/2017-260, potvrzen ve výroku II., jímž byl nahrazen projev vůle žalovaného uzavřít se žalobkyní smlouvu o převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (vymezeného geometrickým plánem tvořícím součást rozsudku soudu prvního stupně), a v nákladovém výroku III. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

    Přípustnost dovolání spatřoval dovolatel v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky výkladu pojmu „funkční souvislost“ nemovitých věcí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), jestliže shledal, že pozemek, na němž se nachází vodní tok přivádějící vodu do rybníku, funkčně souvisí s bezprostředně sousedícím pozemkem ve vlastnictví oprávněné osoby, na kterém je rybník situován. Odkazoval přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, a jeho usnesení sp. zn. 28 Cdo 2354/2018.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

    Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

    Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební, nikoliv funkční. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí. Srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 151/2018, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či jeho usnesení ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017 a ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017.

    Jestliže tedy odvolací soud se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu, kdy nárokovaný pozemek, na němž se nachází koryto vodního toku (Svinecký potok), bezprostředně sousedí s žalobkyní již vlastněným pozemkem, na kterém je situován rybník Děkanec, jehož hospodářské využití, coby tzv. nebeského rybníku (rybník, který nemá trvalý přítok, a je tak závislý na akumulaci dešťových či sněhových srážek), je odvislé od regulace průtoku vody (za využití jednoduchého hradítka) korytem dotčeného potoka, uzavřel, že v projednávané věci je dána funkční souvislost uvedených pozemků ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., vyplývající z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi jejich hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich přírodní ráz, nikterak se tím od výše citované judikatury, od níž není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci, neodklonil.

    Závěry odvolacího soudu přitom očividně nekolidují ani s dovolatelem poukazovaným (již výše citovaným) rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, jenž na podkladě skutkových konkluzí učiněných v jím posuzovaném řízení dovodil, že funkční souvislost pozemků nemůže být sama o sobě odvíjena od jednoty právní (vlastnické) či spotřební nebo z pouhé jejich územní blízkosti (sousedství). Skutkově se pak posuzovaný případ zjevně odlišuje i od věci řešené v dovolatelem odkazovaném usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2354/2018, v níž se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu nebyla shledána funkční souvislost mezi zemědělskými pozemky a pozemky, na nichž se nacházelo koryto vodního toku, jenž byl využit k melioračním opatřením sloužícím k odvodnění pozemků v celé spádové oblasti (nikoliv toliko pozemků vlastněných oprávněnou osobou), ani funkční souvislost mezi vodním tokem a průtočným rybníkem, tj. rybníkem, jenž jest na rozdíl od projednávané věci vodním tokem trvale napájen.

    Zpochybňuje-li přitom dovolatel samotné závěry o existenci užitné souvztažnosti mezi posuzovanými pozemky, jde nadto toliko o polemiku se skutkovými konkluzemi soudů nižších stupňů. Platí přitom, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4097/2018). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

    Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v posuzovaném případě naplněny nejsou.

    Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

    Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

    Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni, která se k dovolání nevyjádřila, za dovolacího řízení náklady nevznikly.

    Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

    P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 18. 6. 2019


    Mgr. Zdeněk Sajdl
    předseda senátu