Rozhodnutí NS

6 Tdo 1565/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/16/2019
Spisová značka:6 Tdo 1565/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1565.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Pokus trestného činu
Vražda
Výtržnictví
Dotčené předpisy:§ 21 odst. 1 tr. zákoníku
§ 140 odst. 2, 3 písm. e) tr. zákoníku
§ 358 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/24/2019
I.ÚS 1354/19
JUDr. Tomáš Lichovník
odmítnuto
05/14/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1565/2018-62

USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 1. 2019 o dovolání, které podal obviněný V. C., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 8 To 104/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 3/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

1) Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 8 To 104/2017, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání, které podal V. C. [dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, č. j. 49 T 3/2016-653, kterým byl uznán vinným jednak pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, 3 písm. e) tr. zákoníku, a jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a za uvedené trestné činy odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, když pro výkon uloženého trestu byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl zařazen do věznice s dozorem; o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. (blíže rozsudek soudu prvního stupně).
I.
Dovolání a vyjádření k němu


2) Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 8 To 104/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V úvodu dovolání rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení (viz str. 3-5). Pod bodem III. dovolání (str. 5) poukazuje na to, že odvolací soud dostatečně nesplnil pokyn Nejvyššího soudu na náležité zjištění pohnutky jednání obviněného, ale pouze převzal závěry Nejvyššího soudu, aniž by se sám dostatečně zabýval pohnutkou jednání obviněného. Obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „odsouzený měl k realizaci útoku přistoupit až poté, kdy poškozený zaujal jednoznačně odmítavé stanovisko k jeho požadavku na změnu výpovědi ve prospěch jeho dcery v trestním řízení, které proti ní bylo vedeno“ a poukazuje na to, že uvedený závěr neodpovídá provedenému dokazování ani zjištěnému skutkovému stavu, ale tímto postupem podle obviněného chtěl pouze odvolací soud vyhovět Nejvyššímu soudu. Dále obviněný argumentuje tím, že není pravdou, že by objektivní informace o skutečném stavu věci odmítal akceptovat, ale on nebyl schopen tyto akceptovat, když „nalézací soudy došly shodně k závěru, že odsouzený skutečně věřil a dosud věří verzím události tak, jak mu je předkládala jeho manželka a jeho dcera“. V této souvislosti např. poukazuje na to, že byl odsouzen za skutek, který se stal 24. 7. 2015, avšak hlavní líčení ve věci trestního stíhání jeho dcery se mělo konat až dne 17. 9. 2015, tudíž nemohl mít informace o tom, kterého dne se bude konat hlavní líčení v trestní věci jeho dcery. Dále „zásadně popírá“ (viz bod IV. dovolání), že by součástí jeho slovních výpadů proti poškozenému bylo právě postavení poškozeného jako svědka a uvedená skutečnost kromě výpovědi poškozeného z žádného důkazu nevyplývá. Ani za situace jejího prokázání [napadení poškozeného vzhledem k odmítavému stanovisku ke změně výpovědi ve prospěch dcery obviněného] však na uvedený výpad nelze nahlížet odděleně, neboť postavení poškozeného jako svědka bylo pouze součástí slovních výpadů odsouzeného proti poškozenému. V další části dovolání (str. 7-11) poukazuje na pasáže z rozhodnutí soudů a na základě jejich vlastního hodnocení dochází k závěru, že závěr soudu odvolacího, že odsouzený k útoku přistoupil až poté, kdy poškozený zaujal jednoznačně odmítavé stanovisko k jeho požadavku na změnu výpovědi ve prospěch jeho dcery v trestním řízení, které proti ní bylo vedeno, nemůže obstát. V další části dovolání se zabývá otázkou pohnutky a okolnostmi, pro které soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednal po předchozím uvážení (str. 9-10 dovolání). Pod bodem VI. dovolání cituje z výpovědi poškozeného K., aby konstatoval, že zjištěný skutkový stav (ohledně jízdy po eskalátoru) ve svém odůvodnění neodpovídá výroku rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž vyjadřuje své přesvědčení, že vzhledem k tomu, že skutkové zjištění neodpovídá provedenému dokazování ani odůvodnění rozsudku, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a uvedené závěry jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Obviněný vyjadřuje své přesvědčení (bod VII. dovolání), že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin zabití ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 141 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na jím shora uvedené skutečnosti. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu s ohledem na osobu obviněného, který nikdy nebyl trestán, má rodinu a veškerý majetek v České republice, vzhledem k tomu, že s ohledem na závažnost námitek je pravděpodobné, že dovoláním napadené rozhodnutí bude zrušeno, mu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu.

3) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného poukázal na to, že není pravdivé tvrzení obviněného, že by Nejvyšší soud ve svém předchozím zrušovacím usnesení, dal „pokyn“ odvolacímu soudu, náležitě zjistit pohnutku jednání odsouzeného. V další části svého vyjádření poukazuje státní zástupce na to, že pohnuta obviněného byla náležitě zjištěna a řádně odůvodněna v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, přičemž tuto pohnutku nepopřel ani odvolací soud. Pokud obviněný v dovolání brojí proti závěrům plynoucím ze zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu, tyto označuje státní zástupce za nerozhodné. Pokud obviněný popírá motiv svého jednání (bod IV. dovolání), pak touto námitkou není naplněn žádný z dovolacích důvodů. Obdobného charakteru – tedy skutkové námitky, jsou podle státního zástupce rovněž podstatou jeho další dovolací argumentace vyjádřené v bodech V. a VI. dovolání. Státní zástupce rovněž za nedůvodné považuje tvrzení obviněného, že by v předmětné trestní věci měl existovat extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Vzhledem k tomu, že podle mínění státního zástupce byly obviněným uplatněny pouze námitky, kterými je zpochybňován zjištěný skutkový stav a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

II.
Přípustnost dovolání

4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

6) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [v případě, že bylo odvolání obviněného zamítnuto, pak má být podáno v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.
Důvodnost dovolání

8) V souvislosti s podaným dovoláním je nutno nejprve uvést, že obviněný byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, č. j. 49 T 3/2016-653, uznán vinným jednak pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, přičemž o nárocích poškozených na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání a Vrchní soud v Praze z jeho podnětu rozsudkem ze den 18. 10. 2017, sp. zn. 8 To 104/2017, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. c), písm. d) tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, č. j. 49 T 3/2016-653, a nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jednak pokusem zločinu zabití podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 141 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 18 odst. 2 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil obviněného podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu podle § 84 a § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil a nad obviněným vyslovil dohled, přičemž zkušební dobu podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku stanovil v trvání pěti let, když v průběhu této doby obviněnému podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku uložil přiměřenou povinnost podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství a podle svých sil nahradit způsobenou škodu a odčinit nemajetkovou újmu, které trestným činem způsobil, a přiměřené omezení v průběhu zkušební doby se zdržet styku s poškozeným M. K.; ohledně nároků poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 To 104/2017, napadl dovoláním podaným v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupce a Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 372/2018 podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 To 104/2017, současně zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9) Ve vztahu k námitce obviněného, že „na pokyn Nejvyššího soudu měl odvolací soud náležitě zjistit pohnutku jednání odsouzeného, zda jí byla neochota poškozeného bavit se s odsouzeným na téma budoucí svědecké výpovědi poškozeného v trestní věci dcery odsouzeného, jak vyplynulo ze skutkového zjištění soudu prvního stupně či mělo jít o útok odsouzeného na poškozeného jako bezprostřední reakci na předchozí jednání poškozeného vůči dceři a vnukovi odsouzeného“, musí Nejvyšší soud konstatovat (ve shodě se státním zástupcem nejvyššího státního zastupitelství), že žádný takový „pokyn“ ze strany Nejvyššího soudu nebyl odvolacímu soudu dán, a pokud se obviněný (obhajoba) seznámila s usnesením Nejvyššího soudu, pak je nutno objektivně uvést, že odvolacímu soudu bylo vytknuto, že vznikly pochybnosti o správnosti jeho (soudu druhého stupně) postupu a volbě zákonných ustanovení, když rozhodnutí soudu prvního stupně rušil podle § 258 odst. 1 písm. c), d) tr. ř., aniž by odvolací soud náležitě odůvodnil svůj postup podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. Dále bylo poukázáno v rozhodnutí Nejvyššího soudu na to, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, na základě jakých úvah dospěl k závěru o důvodnosti kvalifikace jednání obviněného, kterou zvolil, neboť z jeho odůvodnění nebylo zřejmé, zda byly brány v úvahu všechny důkazy, nikoli pouze znalecký posudek (podrobněji body 8-13). Z uvedené části (bod 13) odůvodnění Nejvyššího soudu vyplývá, že pokud odvolací soud chtěl jednání obviněného kvalifikovat podle § 141 tr. zákoníku a § 18 odst. 2 tr. zákoníku, pak tomu také mělo odpovídat odůvodnění znaků uvedených ustanovení, stejně jako hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., v žádném případě však nebyl odvolacímu soudu ukládán žádný „pokyn“. Odvolací soud byl pouze upozorněn na tu skutečnost, že po zrušení a vrácení věci se bude muset znovu zabývat odvoláním obviněného a při posuzování jeho důvodnosti brát v úvahu také skutečnosti zmíněné Nejvyšším soudem.

10) Pokud jde o námitku „extrémního nesouladu“ i další námitku „porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny“, považuje Nejvyšší soud za potřebné v obecné rovině uvést, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.

11) Vzhledem k tomu, že v nyní podaném dovolání je obviněným především konfrontováno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2018 sp. zn. 8 To 104/2017 (proti kterému dovolání směřuje), s úvahami vyjádřenými odvolacím soudem (Vrchním soudem v Praze) v jeho předchozím rozsudku ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 To 104/2017, proti kterému podal v neprospěch obviněného dovolání nejvyšší státní zástupce (viz bod 8), je nutno upozornit na skutečnost, že dovoláním může být napadeno pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni. Z této zákonné dikce tudíž vyplývá, že předmětem přezkumu dovolacím soudem mohou být pouze námitky směřující k takovému pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně, které se vztahují k předmětnému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 8 To 104/2017, nikoli však námitky, polemika či konfrontace s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 To 104/2017.

12) V souvislosti s uplatněnými námitkami považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl ke skutkovému zjištění (stavu věci o němž nemá pochybnosti), že „obviněný dne 24. 7. 2015 okolo 9.26 hod. v XY v ulici XY po předchozí slovní výměně týkající se předání nezletilého AAAAA (pseudonym) pronásledoval poškozeného M. K. až ke stanici metra XY, kde při jízdě po eskalátorech směrem dolů žádal po poškozeném změnu výpovědi v trestním řízení týkajícím se trestního stíhání jeho dcery, kde M. K. figuroval v pozici poškozeného, a když se tento s ním odmítl na toto téma bavit, přistoupil k němu zezadu v dolní části eskalátorů a se slovy „mám pro tebe tohle, já tě zabiju, já to ukončím“, jej v úmyslu usmrtit fyzicky napadl tím způsobem, že se jej pokusil bodnout nožem s čepelí o délce cca 20 cm a šíří 4 cm, který si předtím přinesl na místo a který skrýval ve srolovaných novinách, do oblasti zad, přičemž poškozený zabránil přímému zásahu tím, že se instinktivně pootočil, v důsledku čehož došlo k říznutí do zad v oblasti levé ledviny, následně poškozený upadl a v podřepu ustupoval před obžalovaným, který v útoku pokračoval tak, že poškozeného uchopil svou pravou rukou v oblasti krku a snažil se jej levou rukou s nápřahem bodnout do horní poloviny hrudníku, přičemž k zásahu nedošlo, neboť poškozený tento útok odrazil rukou, obžalovaný tímto svým jednáním poškozenému způsobil řeznou ránu kůže nad oblastí levé ledviny o délce 8 cm,…

13) Jak již bylo shora uvedeno, soudem prvního stupně bylo jednání obviněného kvalifikováno jednak podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, 3 písm. e) tr. zákoníku, jednak podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud pak odvolací soud odvolání obviněného zamítl, je nesporné, že se ztotožnil nejen s hodnocením důkazů stran zjištěného skutkového stavu věci, ale také se ztotožnil s právní kvalifikací jednání obviněného soudem prvního stupně. V tomto směru je zřejmé, že soudy nižších stupňů se shodly na tom, jak proběhl útok obžalovaného proti poškozenému, přičemž sám odvolací soud poukazuje na to, že o tom „objektivně svědčí mj. záznamy bezpečnostních kamer, a to koresponduje s výpověďmi poškozeného (bod 14 usnesení odvolacího soudu). Soud prvního stupně ve svém rozsudku podrobně reprodukuje výpovědi obviněného, poškozeného, ale také další důkazy, přičemž do kontextu shora uvedených důkazů z časového hlediska zapadají kamerové záznamy, které prokazují nejen postavení obviněného a poškozeného (obžalovaný stál za poškozeným), ale také vlastní útok obviněného s použitím předmětu [(nože, který byl před útokem zabalen v novinové ruličce) – viz blíže str. 24-25,26 rozsudku]. O správnosti úvah soudu prvního stupně mj. svědčí rovněž popis děje před napadením poškozeného [ohledně odchodu z místa, kde mělo dojít k předání syna poškozeného], který je v souladu s tím, jak jej popsala na konfliktu nezaujatá svědkyně M. (v souladu s výpovědí poškozeného), ale např. také sám obviněný, když uváděl, že se „domníval, že poškozený běžel k autu, aby mu odjel“ (v souladu s výpovědí poškozeného). Jako účelové tvrzení obviněného byla vyhodnocena ta část jeho výpovědi, kde popisuje situaci na eskalátorech, kdy jede za poškozeným, přestože sám jej celou dobu pronásleduje a poškozený se naopak snaží před ním uniknout, avšak on (obviněný) se cítí i v tomto postavení být poškozeným ohrožen – že ho napadne, a proto vytáhl nůž [svědkyně M. však žádnou agresi ze strany poškozeného neregistrovala – str. 12 rozsudku].

14) Z usnesení odvolacího soudu ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně dále vyplývá, že „mylné přesvědčení obviněného o předchozím zavrženíhodném chování poškozeného vůči jeho dceři a vnukovi skutečně nebylo jediným motivem jeho útoku; obviněný k jeho realizaci přistoupil až poté, kdy poškozený zaujal jednoznačně odmítavé stanovisko k jeho požadavku na změnu výpovědi ve prospěch jeho dcery v trestním řízení, které proti ní bylo vedeno“. Námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, že „svědkyně M. se ve své výpovědi vůbec nezmínila o tom, že by snad obviněný od poškozeného požadoval změnu či odmítnutí svědecké výpovědi“ či námitka, že „skutek se stal 24. 7. 2015, zatímco první hlavní líčení v trestní věci jeho dcery se mělo konat až 17. 9. 2015 a dcera se o něm nejdříve dozvěděla dne 3. 8. 2015“, tudíž, že nemohou obstát závěry soudů o slovních výpadech obviněného proti poškozenému ve vazbě na postavení poškozeného jako svědka v trestní věci dcery obviněného, které se staly součástí skutkového zjištění a měly svůj dopad na zjišťování pohnutky jednání obviněného, je nutno označit za námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se obviněný snaží prosadit vlastní verzi skutkového děje, zásadně odlišnou od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně a s jehož závěry se ztotožnil soud odvolací, neboť součástí jeho argumentace je mj. tvrzení (viz bod 12), že se cítil chováním poškozeného ohrožen, že jej tento napadne, a proto použil nůž. K těmto námitkám lze snad uvést pouze tolik, že je sice pravdou, že svědkyně M. neuvedla obviněným zmíněnou skutečnost, ale s ohledem na konzistentní výpověď poškozeného, ale i skutečnosti plynoucí z výpovědi zmíněné svědkyně, neměly soudy nižších stupňů důvod pochybovat o hodnověrnosti výpovědi poškozeného (viz str. 26 rozsudku). Ta skutečnost, že v době útoku obviněného na poškozeného, nemusel být obviněnému ještě znám termín konání hlavního líčení, ničeho na věci nemění, neboť obviněný i celá jeho rodina věděla o trestním stíhání jeho dcery, které se v té době nevyvíjelo v duchu jejich představ. Vedle již výše uvedeného je potřebné také uvést, že nelze přijmout ani tvrzení dovolatele, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně absolutně nekoresponduje se zněním skutkové věty, neboť z napadeného rozsudku vyplývá, že v celém svém souhrnu odpovídá skutkové větě, přičemž se věnuje veškerým aspektům trestního jednání obviněného [k uvedené problematice (provázanosti skutkového zjištění s odůvodněním rozhodnutí) se vyjádřil Ústavní soud např. v rozhodnutí II. ÚS 4211/16 (bod 19-21)].

15) Za zavádějící a vytrženou z kontextu je třeba označit v dovolání použitou část věty z rozsudku soudu prvního stupně „likvidace poškozeného byla záměrem konečného řešení situace, která dlouhodobě obviněného stresovala“, z čehož obviněný dovozuje, že jeho pohnutkou nebyla neochota poškozeného se s odsouzeným bavit na téma změny svědecké výpovědi, ale právě domnělé předchozí jednání poškozeného mimořádné intenzity [pokud v této části obviněný odkazuje na str. 19 rozsudku soudu prvního stupně, pak je nutno jej upozornit, že nejde o hodnotící úvahy soudu, ale pouze o konstatování znalkyně (přičemž znalecký posudek je nutno hodnotit jako každý jiný důkaz, v kontextu s dalšími důkazy - § 2 odst. 6 tr. ř.)]. K obsahově shodné argumentaci se již také vyjádřil soud prvního stupně (viz str. 26-27 rozsudku), s jehož závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje. Již shora Nejvyšší soud uvedl, že obhajoba obviněného byla do jisté míry situována jako jednání v nutné obraně (obviněný se bál, že bude napaden, a proto použil nože – přestože ustanovení § 29 hovoří o tom, že nutnou obranou se odvrací přímo hrozící nebo trvající útok). Soud prvního stupně správně uzavřel, že s ohledem na výpověď poškozeného, ale zejména kamerové záznamy se nemůže o nutnou obranu jednat. Soud prvního stupně se rovněž podrobně zabýval otázkou, proč nelze jednání obviněného kvalifikovat podle mírnější právní kvalifikace, a to § 146a odst. 3 tr. zákoníku (ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky) a vysvětlil a zdůvodnil, pro existenci kterých skutečností není možno zmíněnou právní kvalifikaci použít [správně, na základě provedených důkazů byla konstatována neexistence jakéhokoliv zavrženíhodného jednání na straně poškozeného, naopak poškozený musel dlouhodobě snášet zavrženíhodné jednání bývalé manželky, která se jej snažila kriminalizovat (viz str. 27-28 rozsudku), což potvrzuje též usnesení o odložení věci (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 49 T 7/2015 č. l. 11-12)]. Je vhodné ještě zmínit, že soud prvního i druhého stupně v rámci hodnocení důkazů a hodnocení znaků trestných činů v odůvodnění svých rozhodnutí se věnují mj. také zdůvodnění (viz str. 28 rozsudku, bod 18 usnesení), v čem je shledáván rozmysl obviněného a co soud prvního stupně vedlo k závěru, že obviněný jednal po předchozím uvážení. Jestliže obviněný uvedené zpochybňuje argumentací, že musí být mj. prokázána plánovitost takového jednání (str. 9 dovolání), pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že lze odkázat na správné závěry soudu prvního stupně (viz str. 28 odst. 3, 4 rozsudku) a nad rámec uvedeného (viz též bod 18 usnesení) ještě uvádí, že pro naplnění znaku po „předchozím uvážení“ není třeba, aby takový plán byl promyšlen do nejmenších podrobností, ale postačí rámcové vymezení rozhodných skutečností provedení činu, není vyžadována nějaká zvláštní rafinovanost atd. - viz. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2010, 1305-1306 s. [lze sice akceptovat obhajobu obviněného, že nůž nosil do práce, ale uvedeného dne nejel do práce, ale do XY, nůž před vlastním útokem neměl v batohu – viz blíže str. 28 odst. 3, 4 rozsudku, ale ukrytý v novinách – viz str. 26 odst. 3 rozsudku, přehlédnuto rovněž nemohlo být následné jednání obviněného po útoku nožem na poškozeného].

16) Jestliže obviněný v závěru svého dovolání mj. zmiňuje, že jeho jednání by mělo být kvalifikováno podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 141 odst. 1 tr. zákoníku, pak ve shodě se státním zástupcem je nutno konstatovat, že k uvedenému tvrzení neuvedl žádnou další argumentaci [Nejvyššímu soudu tedy nepřísluší domýšlet za obviněného, jaký je rozsah této námitky a v čem ve své podstatě spočívala (6 Tdo 901/2014, 8 Tdo 705/2015)], a pokud mají základ jím zmíněné právní kvalifikace tvořit námitky již výše uvedené, pak jde o námitky alternativního skutkového stavu, který je předkládán obviněným, na základě jím provedeného hodnocení důkazů, tedy nejde o relevantní námitku z pohledu § 265b tr. ř. I přes výše uvedené konstatování však považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že jak je skutek popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, pak v žádném případě nemůže naplňovat znaky trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť pro trestný čin zabití je potřebné naplnění některého ze znaků „silného rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“. Nejvyšší soud záměrně shora (viz bod 11) poukázal na skutkové zjištění soudu prvního stupně, aby bylo zcela zřejmé, že žádný z uvedených znaků potřebný pro kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu zabití, nebyl po provedeném dokazování shledán. Dožaduje-li se tedy obviněný kvalifikace svého jednání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 141 odst. 1 tr. zákoníku, pak je nesporné, že pokud by mělo být jednání obviněného podle jeho představ kvalifikováno, musel by soud změnit skutkové zjištění na základě nového hodnocení důkazů, dle představ obviněného, což však neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

17) Ze skutečností shora uvedených je zřejmé, že primárně zjištěný skutkový stav věci (následně až právní kvalifikace) neodpovídá představám obviněného, neboť ten považuje za nezbytné vložení do skutkového zjištění skutečností [které soudy zjištěny nebyly], které by odůvodnily následnou aplikaci jím zmíněného ustanovení trestního zákoníku. Na případ, kdy obviněný argumentuje v dovolání tím, že uvedeného jednání se nedopustil a skutkový děj proběhl jinak, tj. prosazuje vlastní průběh skutkového děje, pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy [uvedené je v souladu s výše uvedenou otázkou extrémního nesouladu a porušením práva na spravedlivý proces (viz též bod 10].

18) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 16. 1. 2019


JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu