Rozhodnutí NS

25 Cdo 3157/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/26/2018
Spisová značka:25 Cdo 3157/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.3157.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Náklady léčení
Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 449 odst. 1 obč. zák.
§ 7 odst. 1 předpisu č. 108/2006Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/19/2018
III. ÚS 4194/18
JUDr. Pavel Rychetský
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 3157/2018-328


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobců: a) J. N., , b) E. N. a c) K. N., všichni zastoupeni JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti žalovanému: Středočeský kraj, se sídlem úřadu Zborovská 81/11, Praha 5, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Česká pojišťovna, a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, o 267.508 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 C 292/2014, o dovolání žalobkyně c) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, č. j. 25 Co 232/2017-275, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, č. j. 25 Co 232/2017-275, pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně částky 89.618 Kč, se zamítá.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, č. j. 25 Co 232/2017-275, pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně částky 48.792 Kč, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 31. 5. 2016, č. j. 15 C 292/2014-153, ve spojení s doplňujícími rozsudky ze dne 25. 8. 2016, č. j. 15 C 292/2014-177, a ze dne 28. 11. 2017, č. j. 15 C 292/2014-261, zamítl žalobu žalobců a) a b) o zaplacení 209.746,60 Kč s příslušenstvím, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni c) 150.157,80 Kč s příslušenstvím, jinak žalobu ve vztahu k žalobkyni c) o 8.038,20 Kč s příslušenstvím a o 51.550,60 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Mezi účastníky bylo nesporným, že žalovaný jako právní nástupce Nemocnice s poliklinikou Příbram odpovídá za újmu na zdraví, která vznikla při narození žalobkyně c) z důvodu porušení obvyklých diagnostických a léčebných postupů, což vedlo k trvalému a závažnému postižení mozku dcery žalobců a) a b) s následkem porušení jejího psychického a motorického vývoje. Žalobkyně c) trpí středně těžkou mentální retardací, která je komplikována pravidelnými epileptickými záchvaty, projevuje se u ní výrazný zlobný afekt zejména vůči matce, neumí číst a psát, při pohybu je prakticky odkázána na invalidní vozík a vyžaduje celodenní péči jiné osoby. Soud zamítl žalobu žalobců a) a b) na náhradu nákladů na péči o žalobkyni c) a náhradu nákladů jejího léčení za dobu od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013 z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobců, naopak nároky žalobkyně c) shledal oprávněnými, s výjimkou zvýšených výdajů na péči a nesprávně vyúčtovaných cestovních výdajů při cestách do stacionáře, za fyzioterapeutem a na lékařská vyšetření, přičemž současně zohlednil částky již vyplacené ze strany vedlejší účastnice řízení. Nesouhlasil však s tím, že jí byly kráceny o 25 %, protože dřívější dohoda mezi žalobci a) a b) a Českou pojišťovnou, a. s., se týkala jen léčebných výloh a žalobkyně c) ani pojištěný žalovaný účastníky této dohody nebyli. Také neshledal žádný důvod pro krácení o příspěvek na péči, vyplácený podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, protože povinnost k náhradě škody nemůže být snížena jen kvůli tomu, že poškozený je jeho příjemcem, jestliže škůdce odpovídá za škodu v plném rozsahu.

Krajský soud v Praze k odvolání všech žalobců i žalovaného rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 25 Co 232/2017-275, řízení o odvolání žalobců a) a b) pro jeho zpětvzetí zastavil, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nároku žalobkyně c) změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni c) 27.603 Kč s příslušenstvím, žalobu ohledně 122.554,80 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který též správně dovodil, že žalovaný odpovídá za škodu podle § 420 odst. 1 a 2 a § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“). Uplatněnou náhradu nákladů za každodenní péči o žalobkyni c), která vyžaduje v průměru nejméně 10 hodin denně, považoval za účelné náklady spojené s léčením podle § 449 odst. 1 obč. zák., přičemž na základě volné úvahy soudu (§ 136 o. s. ř.) přiměřená úhrada za péči v tomto případě činí 100 Kč za hodinu. Žalobkyni c) by tak za první a druhé čtvrtletí roku 2013 náleželo 90.000 Kč a 91.000 Kč, od těchto částek je však nutno odečíst jak už vyplacených 45.319 Kč a 46.063 Kč, tak příspěvek na péči ve výši 12.000 Kč měsíčně, poskytovaný podle § 7 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb. Tímto příspěvkem se totiž stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci osobám v dlouhodobém nepříznivém zdravotním stavu a závislým na pomoci jiné osoby při zvládání jejich základních životních potřeb. Jde tedy právě o ten účel, na který se žalobkyně c) domáhá odškodnění, a v tomto rozsahu státem hrazených nákladů léčení jí tudíž nemohla vzniknout skutečná škoda. Naproti tomu není na místě odečítat příspěvek na mobilitu podle § 6 odst. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, neboť nemá sloužit k úhradě cestovného, ale jen ke zmírnění negativních dopadů zdravotního stavu poškozeného do jeho života. Nelze také zohledňovat dohodu o náhradě léčebných výloh, jestliže není pro žalobkyni c) a vedlejší účastnici platným závazkem k plnění. Soud prvního stupně správně přiznal žalobkyni c) též náhradu nákladů spojených s léčením, když byla prokázána úhrada nákladů na terapie, masáže a léky v prvním a druhém čtvrtletí roku 2013 ve výši 3.600 Kč a 2.520 Kč, od nichž je však opět nutno odečíst již vyplacené 2.700 Kč a 225 Kč. Podobně na prokázaném cestovném je nutno odečíst již uhrazené 9.709 Kč a 10.662 Kč, ovšem zde na rozdíl od soudu prvního stupně nelze polovinu cest do denního stacionáře v S. a zpět považovat za účelně vynaložené náklady spojené s léčením, neboť ačkoli dobu pobytu žalobkyně c) ve stacionáři využívala žalobkyně a) k vykonání nezbytných činností spojených s údržbou společné domácnosti, bezprostředně to nesouvisí s léčením poškozené. Odvolací soud tak za první a druhé čtvrtletí roku 2013 přiznal jen 3.236 Kč a 3.554 Kč, celkově tak žalobkyni c) na náhradě nákladů na péči a náhradě nákladů léčení náleží 27.603 Kč.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně c) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou hmotněprávních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které dosud dovolacím soudem nebyly vyřešeny. Respektuje výši přiznané částky soudem prvního stupně, ačkoli se domáhala částky vyšší, a nesouhlasí s důvody, které vedly odvolací soud k jejímu snížení. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/2006 se domnívá, že příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb. nelze odečítat od náhrady nákladů na péči o poškozeného, když z ničeho neplyne, že by se tímto příspěvkem měl stát podílet na náhradě škody způsobené cizím zaviněním. Nesouhlasí ani s tím, že by cestovní náklady vynaložené na cestu ze stacionáře zpět nebyly účelně vynaloženými náklady léčení. Po matce poškozené nelze spravedlivě požadovat, aby po dobu pobytu poškozené dcery ve stacionáři vyčkávala dlouhé hodiny nečinně v S., nebo aby sama hradila náklady na cestu, ke které by nemuselo dojít, nebýt protiprávního jednání škůdce. Vynaloženy tedy byly v přímé příčinné souvislosti s tímto protiprávním jednáním, odvolací soud také pominul, že v mezidobí provádí domácí práce, které nelze za přítomnosti žalobkyně c) vykonávat vůbec nebo jen s velkými obtížemi. Navrhuje proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání upozornil, že žalobci opakovaně žalují všechny částky společně, aniž prokázali, že by náklady na péči a náklady léčení hradili společně a nerozdílně; není proto dána aktivní legitimace dovolatelky. Uvádí také, že příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb. je poskytován na stejné úkony, jejichž náhradu žalobci vůči němu uplatňují, šlo by tedy o zneužití sociální dávky, resp. obdrželi-li tento příspěvek, skutečná škoda jim nemohla vzniknout.

Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že účelem příspěvku při péči o blízkou nebo jinou osobu podle zákona č. 100/1988 Sb. nebylo poskytnout tuto sociální dávku osobě, která utrpěla újmu na zdraví pro zajištění určité pomoci, jako je tomu u příspěvku na péči podle zákona č. 108/2006 Sb., ale do jisté míry nahradit pečující osobě ztrátu na příjmu vznikající v důsledku nemožnosti výkonu zaměstnání. Odvolací soud pak správně uzavřel, že příspěvek na péči je poskytován právě na ten účel, na který se žalobkyně domáhá odškodnění, takže v tom rozsahu, v němž jsou jí náklady léčení hrazeny dávkou od státu, jí nemohla vzniknout skutečná škoda. Protože pak občanský zákoník v některých případech výslovně zohledňuje sociální dávky, které poškozená osoba pobírá od státu (§ 447 nebo § 448 obč. zák.), odečet příspěvku na péči nemůže být v rozporu s principy, na kterých stojí úprava náhrady újmy na zdraví. Souhlasí také s rozhodnutím odvolacího soudu ohledně posouzení účelnosti cestovních nákladů vynaložených žalobkyní a), neboť účelné jsou jen ty, které jsou potřebné pro zlepšení či udržení zdravotního stavu poškozeného.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. Dospěl k závěru, že zčásti není dovolání přípustné pro otázku výše nároku na náhradu nákladů na cesty za poškozenou a že ve zbývajícím rozsahu je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky započitatelnosti příspěvku na péči podle zákona č. 108/2006 Sb. do náhrady nákladů na péči podle § 449 odst. 1 obč. zák., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání v tomto rozsahu není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k ustanovením § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.

Podle § 449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením. Podle odst. 3 tohoto ustanovení se náklady léčení a pohřbu hradí tomu, kdo je vynaložil.

Náhrada účelných nákladů spojených s léčením podle této úpravy představuje odškodnění za účelně a prokazatelně vynaložené výdaje spojené s léčením poškozeného, není-li kryto z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Kromě jiného sem patří i náklady nejbližších příbuzných spojené s návštěvami poškozeného ve zdravotnických zařízeních, mají-li na jeho zdravotní stav pozitivní účinek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2991, dále též jen „Soubor“). Protože se na činnostech směřujících ke zlepšení či udržení zdravotního stavu poškozeného mohou podílet i jiné osoby, občanský zákoník v ustanovení § 449 odst. 3 tyto osoby výslovně legitimuje k uplatnění nároků vlastním jménem. Účelně vynaložené náklady léčení je tedy možno přiznat tomu, kdo je skutečně vynaložil a kdo má přímý nárok na jejich náhradu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikovaného pod číslem 30/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na rozdíl od osobně provedených úkonů ze strany třetích osob nebyla soudní praxe nikdy rozporná ve výkladu, že nárok na náhradu skutečně vynaložených částek svědčí tomu, kdo je zaplatil. Vzhledem k jednoznačné dikci § 449 odst. 3 obč. zák. je tak zřejmé, že k podání žaloby na zaplacení částek, které podle žaloby hradili (a původně též uplatnili) žalobci a) a b) na cesty za dcerou do stacionáře, není žalobkyně c) aktivně věcně legitimována; pak jsou bez významu námitky vztahující se k otázce účelnosti nákladů, které dovolatelka sama nevynaložila. Rozsudek ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 48.792 Kč z tohoto titulu, je tedy v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k výkladu § 449 odst. 3 obč. zák. a podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nejsou naplněny. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně c) v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Výklad rozsahu nároků daných úpravou v § 449 obč. zák. byl pak rozšířen zejména rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014 (č. 44/2015 Sbírky), který zohlednil vývoj mimosoudní praxe v oblasti pojištění, novou právní úpravu obsaženou v § 2960 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, a nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12, a ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2930/13, tak, že pod náklady léčení podřadil nejen výdaje, které nejsou hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění a které jsou spojeny s vlastním léčebným procesem, nýbrž i obdobné náklady vynaložené v době, kdy již vlastní léčení skončilo (zdravotní stav je stabilizovaný), avšak některé potíže přetrvávají a vznikají v souvislosti s nimi další výdaje. Ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák. je proto třeba vykládat poněkud šířeji tak, že zakládá nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je v první řadě obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po škodné události, dále ovšem též udržení více či méně stabilizovaného zdravotního stavu i v situaci, kdy se další zlepšení nepředpokládá, a v této souvislosti též nárok na skutečně vynaložené náklady na zajištění pomoci při základních životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví již nemůže sám vykonávat.

Smyslem citovaného ustanovení je dát osobě poškozené na zdraví, jejíž možnosti sebeobsluhy jsou omezeny či zcela ztraceny, prostředky k tomu, aby si zaopatření tohoto typu dokázala zabezpečit. Při vědomí takto vymezené charakteru nároku a povahy poskytované náhrady je třeba vyložit, zda je odůvodněno, aby výše náhrady byla snížena o částky poskytované poškozenému státem formou příspěvku na péči podle zákona č. 108/2006 Sb.

Podle § 7 zákona č. 108/2006 Sb. příspěvek na péči se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Tímto příspěvkem se stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci podle tohoto zákona při zvládání základních životních potřeb osob. Náklady na příspěvek se hradí ze státního rozpočtu (odst. 1). Nárok na příspěvek má osoba uvedená v § 4 odst. 1, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle § 8, pokud jí tuto pomoc poskytuje osoba blízká nebo asistent sociální péče uvedený v § 83 nebo poskytovatel sociálních služeb, který je zapsán v registru poskytovatelů sociálních služeb podle § 85 odst. 1 nebo dětský domov, anebo speciální lůžkové zdravotnické zařízení hospicového typu; nárok na příspěvek má tato osoba i po dobu, po kterou je jí podle zvláštního právního předpisu poskytována zdravotní péče v průběhu hospitalizace (odst. 2).

Podle § 21 odst. 2 písm. d) tohoto zákona příjemce příspěvku je povinen využívat příspěvek na zajištění potřebné pomoci osobou blízkou nebo asistentem sociální péče uvedeným v § 83 nebo poskytovatelem sociálních služeb, který je zapsán v registru poskytovatelů sociálních služeb podle § 85 odst. 1, nebo dětským domovem anebo speciálním lůžkovým zdravotnickým zařízením hospicového typu.

Podle § 21 odstavce 3 tohoto zákona výplata příspěvku může být po předchozím písemném upozornění zastavena, příspěvek může být odňat nebo nepřiznán, jestliže žadatel o příspěvek, oprávněná osoba nebo jiný příjemce příspěvku nesplní některou povinnost uvedenou v odstavci 1 a 2.

Dovolatelka poukazuje na rozsudek ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2127/2006 (č. 68/2007 Sbírky), v němž Nejvyšší soud dovodil, že není žádného zákonného důvodu snižovat rozsah náhrady škody o příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu, vyplácený pečující osobě podle § 80 a násl. zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, neboť vyšel z toho, že účelem této dávky je motivovat osoby blízké k poskytování celodenní péče poškozenému, a náleží mu tedy ze zcela jiného právního důvodu, než je ten, na němž je založena povinnost škůdce nahradit škodu. V posuzované věci jde však o rozdílnou situaci, neboť dovolatelce nenáleží zmíněný příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu, vyplácený pečující osobě, nýbrž přímo jí je poskytován příspěvek na péči podle § 7 a násl. zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Tato sociální dávka sice příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu s účinností od 1. 1. 2007 nahradila, nicméně jejím účelem, jak vyplývá z textu zákona i důvodové zprávy, je umožnit osobě, jejíž dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav vyžaduje péči jiných osob, zajištění potřebné pomoci při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti. Tento příspěvek poskytuje stát v rámci zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci občanům, kteří v důsledku svého dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu jsou odkázáni na soustavnou (nebo částečnou) pomoc jiných osob. Charakteristické pro tyto příspěvky zároveň je, že pro jejich poskytování nemá žádný význam, zda takto postižená osoba je či není schopna zajistit si zcela (nebo zčásti) tuto péči z vlastních nebo jinak získaných prostředků. Jedná se o dávky, u nichž se nárok na plnění odvíjí pouze od potřeby pomoci jiné fyzické osoby při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti, jejíž stupně jsou rozvedeny v ustanovení § 8 až 10 zákona č. 108/2006 Sb., a to bez ohledu na sociální situaci (poměry) postižené osoby. Uvedená dávka tak přispívá k zajištění péče o fyzickou osobu, která toho sama není schopna, ze strany třetí osoby. Jde tedy také o zajišťování nákladů na poúrazovou péči o poškozeného. Při poskytování uvedených dávek se nezkoumá (a pro rozhodování o jejich přiznání to nemá význam), co bylo příčinou toho, že se osoba stala závislou na pomoci jiné fyzické osoby při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti. V případě, že by na stejný účel byla fyzické osobě – poškozenému poskytována náhrada vynaložených nákladů jak ze státních prostředků, tak od osoby povinné k náhradě škody, šlo by o vyplácení dvojité (duplicitní). Účelovost příspěvku se pak jednoznačně podává i ze zákonem stanovené povinnosti příjemce (poškozeného) využívat jej jedině k zabezpečení si potřebné pomoci, přičemž nedodržení této povinnosti je sankcionováno zastavením výplaty či dokonce odnětím příspěvku.

Tento závěr činí Nejvyšší soud při vědomí nálezu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/2012, v němž Ústavní soud vyslovil, že povinnost k náhradě škody nemůže být snížena proto, že poškozený je příjemcem příspěvku na péči; tento závěr byl však vyvozen z předchozí judikatury Nejvyššího soudu (srov. citované rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2127/2006), a nezohledňuje tak dostatečně účel daného příspěvku v rámci odlišně koncipovaných sociálních služeb, které stát osobám v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu prostřednictvím státního rozpočtu zajišťuje. Dovolací soud má tudíž za to, že je na místě tento právní závěr revidovat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05), naopak je nutno vycházet z toho, že v rozsahu nákladů na péči hrazených státem v podobě příspěvku na péči nemůže poškozenému vzniknout skutečná škoda (§ 442 odst. 1 obč. zák.), a zmíněný příspěvek je tak třeba zohledňovat při stanovení výše náhrady nákladů spojených s léčením podle § 449 odst. 1 obč. zák.

Z uvedeného vyplývá, že je-li poškozenému v systému sociálního zabezpečení (služeb) vyplácen příspěvek z důvodu potřeby pomoci jiné fyzické osoby při péči o jeho vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti, je třeba k této skutečnosti přihlédnout při rozhodování o výši náhrady škody na zdraví v podobě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením (péčí) a poskytnutý příspěvek od náhrady nákladů péče odečíst. Dospěl-li odvolací soud k témuž závěru, je napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně c) v části, kde je napadena měnící část rozhodnutí odvolacího soudu ohledně nároku na náhradu nákladů na léčení, podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně c) bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto, a ostatním účastníkům žádné náklady této fáze řízení nevznikly.

Poučení:Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 26. 9. 2018


JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu