Rozhodnutí NS

30 Cdo 1571/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/28/2019
Spisová značka:30 Cdo 1571/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1571.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/26/2019
III.ÚS 2427/19
III.ÚS 2427/19
JUDr. Milada Tomková
odmítnuto
05/09/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1571/2019-105


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce V. D., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Újezd 409/19, proti žalované České republice - České národní bance, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 864/28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 23/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 28 Co 310/2018-77, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í:


Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2018, č. j. 27 C 23/2018-26, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 452 688,80 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobce zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky z titulu náhrady škody způsobené mu tvrzeně nesprávným úředním postupem Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami a Ministerstvem financí. Těmto orgánům vytýkal nesprávný postup při výkonu dozorové činnosti nad Živnostenským spořitelním a úvěrovým družstvem, jehož byl sám členem.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Posuzované dovolání žalobce neobsahuje ve vztahu k výhradě zpochybňující správnost posouzení námitky promlčení jím uplatněného nároku náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce vůči ní řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Nejvyšší soud setrvale judikuje, že dovolatelé jsou povinni v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považují pro ně za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují. K projednání dovolání je naopak nezbytné, aby z něj bylo ve vztahu ke každé jednotlivé předkládané otázce zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

Žalobce v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kdy soudy obou stupňů svá rozhodnutí opřely o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu reprezentovanou usnesením ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 838/2005, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1429/2013. Jen jimi řešená otázka má být na základě dovolání žalobce ve smyslu § 237 o. s. ř. dovolacím soudem posouzena jinak. Obě uvedená rozhodnutí však neřešila otázky promlčení nároku, nýbrž se výlučně zabývala posouzením vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou tvrzeným zanedbáním dohledu orgánů veřejné moci nad investičními fondy. Je proto zcela zřejmé, že žalobcem takto konstruovaná přípustnost dovolání se vztahovala výlučně k otázce samotné odpovědnosti státu za tvrzeně vzniklou škodu a nikoliv k problematice posouzení promlčení uplatněného nároku, vůči níž naopak předpoklad přípustnosti dovolání konkrétně nevymezil.

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Lze odkázat i na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná.

Ve vztahu k otázce zpochybňující závěr odvolacího soudu o promlčení žalobou uplatněného nároku proto dovolání žalobce postrádá zákonem obligatorně vyžadované vymezení důvodu přípustnosti dovolání a nelze jej v tomu odpovídajícím rozsahu věcně projednat (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

Jestliže se žalobci nepodařilo procesně korektně zpochybnit samostatný důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce z důvodu jeho promlčení nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení (založeného žalobcem na zpochybnění závěru odvolacího soudu, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo) by se nemohlo v poměrech žalobce nijak příznivě projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je i v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, které nebyly ve lhůtě k podání dovolání odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a zčásti nebylo shledáno přípustným.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.) související s písemným vyjádřením k dovolání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. 5. 2019


JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu