Rozhodnutí NS

5 Tdo 276/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/10/2019
Spisová značka:5 Tdo 276/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.276.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ohrožování výchovy dítěte
Znásilnění
Dotčené předpisy:§ 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku
§ 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku
§ 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§ 201 odst. 3 písm. a, b) tr. zákoníku
§ 185 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/06/2019
I.ÚS 1837/19
JUDr. Tomáš Lichovník
odmítnuto
08/13/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 276/2019-1333


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný V. A., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres Rakovník, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 10 To 66/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 2/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného V. A. odmítá.


Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 7. 2018, sp. zn. 3 T 2/2018, byl obviněný V. A. uznán vinným jednak dvěma zvlášť závažnými zločiny znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchanými v jednočinném souběhu s přečiny ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), tr. zákoníku [body 1) a 2) výroku o vině] a současně zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku [bod 3) výroku o vině]. Za to mu byl podle § 185 odst. 3 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně soud prvního stupně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 1 T 64/2017, který nabyl právní moci dne 20. 7. 2017, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu krajský soud obviněnému uložil povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozeným AAAAA, nar. XY, a BBBBB, nar. XY, každé ve výši 200 000 Kč. Obě poškozené odkázal podle § 229 odst. 2 tr. řádu se zbytkem jejich nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Podle skutkových zjištění spáchal obviněný trestnou činnost popsanou pod bodem 1) výroku o vině ve stručnosti tím, že v XY, okres Karlovy Vary, v XY, okres Louny, v XY, okres Most, v Mostě a v XY, okres Louny, v přesně nezjištěné době, nejméně od 24. 4. 2008 do 24. 4. 2015, v bytech, v nichž bydlel se svojí družkou D. V. a dětmi, opakovaně a v přesně nezjištěném počtu případů s úmyslem se sexuálně uspokojit, svlékal dceru své družky nezletilou poškozenou AAAAA, nar. XY, jejíž věk znal, opakovaně jí do přirození a do konečníku zasouval penis, ačkoli se poškozená bránila tak, že se mu snažila vysmeknout, plakala, kopala jej, vyzývala, aby svého jednání zanechal, její odpor překonával držením nebo využíval toho, že spala, pohlavních styků s poškozenou zanechal až v říjnu 2012, když začala menstruovat, od této doby až do patnácti let věku poškozené v přesně nezjištěném počtu případů jí zasouval do přirození prsty, přičemž tak činil v době, kdy spala a nebyla schopna se jeho jednání bránit. Trestnou činnost popsanou pod bodem 2) výroku o vině obviněný páchal na shodných místech, a to v přesně nezjištěné době od 3. 5. 2008 do 3. 5. 2016, rovněž v úmyslu se sexuálně uspokojit osahával na přirození dceru své družky nezletilou BBBBB, nar. XY, přes její nesouhlas jí do přirození zasouval penis a vykonával pohlavní styky, čemuž se poškozená bránila tak, že jej odstrkovala, kopala a vyzývala, aby svého jednání zanechal, avšak s ohledem na jeho fyzickou převahu zcela neúspěšně. V případě trestné činnosti pod bodem 3) výroku o vině v XY, okres Rakovník, v nočních hodinách z 9. 5. 2017 na 10. 5. 2017 v jednom z pokojů rodinného domu obviněný v úmyslu se sexuálně uspokojit využil toho, že nezletilá poškozená BBBBB usnula a nebyla schopna se jeho jednání bránit, osahával ji přes pyžamové kalhoty na přirození, svého jednání zanechal poté, co se poškozená probudila.

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný a poškozené AAAAA a BBBBB odvoláními, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 10 To 66/2018, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

II. Dovolání a vyjádření k němu

a) Dovolání obviněného

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný V. A. dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Hany Havelkové a uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.

5. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný uvedl, že „soud provedl špatné hmotněprávní posouzení skutku, jelikož vzal za prokázané, že skutkem byla způsobena těžká újma na zdraví“. K újmě přitom nebylo provedeno řádné znalecké zkoumání a poškozené ve vztahu k ní nebyly vyslechnuty. Z chování dívek není újma na zdraví dosahující intenzity tzv. těžké újmy zřejmá, např. i proto, že obviněného navštěvují ve výkonu trestu odnětí svobody.

6. Obviněný je přesvědčen nejen o své nevině, ale i porušení zásady rovnosti stran podle čl. 37 Listiny základních práv a svobod, když soudy ve věci rozhodující postupovaly striktně podle obžaloby, což se promítlo zejména v tom, že nebyly provedeny důkazy ve prospěch obviněného, ale výlučně ty, které svědčí v jeho neprospěch. Pochybnosti panují i ohledně závěrů, k nimž dospěla PhDr. Karolína Malá, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie a dětská klinická psychologie. Žádný ze soudů při posuzování viny obviněného nezohlednil, že v rodině jeho (bývalé) družky svědkyně D. V. žil od sedmnácti let, již tehdy pečoval o její čtyři děti z předchozích partnerských vztahů. Upozornil rovněž, že matka poškozených svědkyně D. V. s dětmi žila ve velice skromných poměrech a péčí o mladší děti byli povinni jejich starší (nevlastní) sourozenci. Ze svého obvinění dovolatel viní matku nezletilých, která ze strachu či pomsty za to, že ji obviněný chtěl opustit, navedla obě poškozené k nepravdivým tvrzením. Ke změně postoje (bývalé) družky obviněného svědkyně D. V. uvedl, že „…je klidně možná, jelikož ve vztazích mezi páry je možné i odpuštění nebo lítost nad vlastními chybami (…). Nyní všichni musí žít bez otce s vědomím vlastní viny, kterou zatím nelze odčinit.“. Dovolatel je přesvědčen, že jeho nevina je zřejmá i z toho, že obě poškozené „odvolání“ svých původních výpovědí logicky odůvodnily.

7. Podle obviněného soudy jednak nesprávně vyhodnotily výpovědi svědků Š. B. a D. R. a dále pochybily, když nevyslechly policisty, kteří dívky vyslýchali poté, co se doznaly ke křivému obvinění, neprováděly dokazování ve škole, do níž dívky docházely, nevyslechly pracovnice OSPOD, ani nepředvolaly k podání výpovědi D. K. (správně D. K., jak již poznamenal na straně 9 odůvodnění svého usnesení Vrchní soud v Praze; pozn. Nejvyššího soudu). K tíži obviněného byl vykládán i znalecký posudek z oboru sexuologie. Dovolatel sdělil, že v současnosti je již připraven podstoupit PPG vyšetření, neboť si je jist, že bude prokázána jeho zdravá sexuální preference.

8. Obviněný je přesvědčen, že vrchní soud ve veřejném zasedání postupoval nestandardně, když poškozené (zbytečně) předvolal k osobnímu výslechu proto, aby si učinil vlastní názor o jejich věrohodnosti. Tím spíš, pokud jedna z dívek byla v té době ještě nezletilá. Předseda senátu dívky navíc vyslýchal zdlouhavě a otázky jim úmyslně pokládal zavádějícím způsobem, přičemž obsah usnesení vrchního soudu v určitých pasážích neodpovídá zvukovému záznamu. Aby se o tom přesvědčil i Nejvyšší soud, požádal, aby si tento zvukový záznam přehrál. Pakliže si odvolací soud chtěl učinit závěr o věrohodnosti dívek, neměl je k veřejnému zasedání předvolávat a opakovaně vyslýchat, ale měl přibrat jiného, tedy nezaujatého znalce za účelem vypracování revizního znaleckého posudku. O nepodjatosti znalkyně PhDr. Karolíny Malé lze mít pochybnosti, neboť vypracovávala znalecký posudek také ve věci L. A., nar. XY (věci, v níž byl obviněný prošetřován rovněž pro pokračující zvlášť závažné zločiny znásilnění; pozn. Nejvyššího soudu) a následně v souvislosti s tímto trestním řízením posuzovala poškozené AAAAA a BBBBB.

9. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu (nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03) považuje dovolatel rozhodnutí soudů nižších stupňů za vadná vzhledem k extrémnímu nesouladu jejich skutkových závěrů s provedenými důkazy, což se v konečném důsledku promítlo v nesprávném právním posouzení věci. Navíc pro výskyt tzv. opomenutých důkazů jsou rozhodnutí soudů obou stupňů nepřezkoumatelná. Jako velice přísnou vnímá obviněný výši uloženého trestu.

10. Dovolatel závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, tak i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni, a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Současně Nejvyššímu soudu navrhl, aby mu před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon trestu odnětí svobody. Souhlasil přitom s projednáním věci v neveřejném zasedání.

11. Obviněný V. A. po uplynutí lhůty k podání, resp. doplnění dovolání, zaslal Nejvyššímu soudu ještě dvě vlastnoruční podání, v jejichž obsahu v zásadě opět pouze zreprodukoval svou dovolací argumentaci, přičemž kladl důraz na svou nevinu, zlepšené vztahy s oběma poškozenými, které jej navštěvují ve věznici, a žádal Nejvyšší soud o pomoc.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného

12. Opis dovolání obviněného byl zaslán Nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně JUDr. Martiny Havlíkové. Podle jejího názoru uplatnil obviněný v rámci svého dovolání argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z odvolání. Těmito námitkami se přitom náležitě a dostatečně podrobně zabýval soud druhého stupně a jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, lze na ně tudíž bez výhrad odkázat.

13. Jednání dovolatele bylo prokázáno nejenom prvotními výpověďmi poškozených AAAAA a BBBBB, ale i znaleckými posudky, jimiž byla posuzována věrohodnost poškozených. Z provedeného dokazování přitom vyplynulo, že obviněný V. A. se jednání popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině dopustil. S ohledem na rodinné prostředí, ve kterém obviněný a poškozené žili, však docházelo v průběhu trestního řízení k manipulaci s výpověďmi poškozených.

14. Státní zástupkyně dále doplnila, že se obviněný v rámci dovolací argumentace zabývá výlučně otázkami skutkovými, resp. komentuje rozsah dokazování a soudům vytýká neprávnost hodnocení důkazů. Tvrzení obviněného však nemohou obstát, protože skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně právně kvalifikoval. Stejně se ostatně vyjádřil již odvolací soud. Lze proto shrnout, že se obviněný domáhá výlučně odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, kdy tvrdí, že hodnocení důkazů mělo výrazně vyznít v jeho prospěch. Takové výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1, 2 tr. řádu.

15. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. A. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, za podmínek podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. v neveřejném zasedání.
c) Žádost svědkyně D. V. a poškozených

16. Dne 13. 3. 2019 byla Nejvyššímu soudu prostřednictvím doručovatele poštovních služeb v rámci jedné zásilky doručena dvě podání, každé označené jako „žádost“. Pisatelkou první z nich je svědkyně (bývalá) družka obviněného D. V., prostřednictvím níž svědkyně Nejvyšší soud žádá o přehodnocení trestu, který byl obviněnému uložen. Druhé podání je podepsáno poškozenými BBBBB a AAAAA, které ve shodě se svou matkou žádají Nejvyšší soud o změnu trestu uloženého obviněnému. S obsahem těchto podání se Nejvyšší soud seznámil, avšak v rámci dovolacího řízení k nim nemohl přihlížet pouze jako k podpoře obhajoby obviněného.

III. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

17. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti předložených námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

18. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vyjmenovaných důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly. Pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu musí vytýkaná vada napadeného rozhodnutí spočívat v nesprávné aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je přezkoumání hmotněprávní kvalifikace skutku, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. V dovolacím řízení proto není možné namítat způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, samotný postup provádění důkazů i rozsah dokazování, stejně jako skutková zjištění soudů, pokud mají oporu v obsahu výsledků dokazování. Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter, přičemž je zásadně přihlíženo k tomu, zda skutková zjištění soudů odpovídají užitému ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákona.

19. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. O takový případ však v posuzované věci nejde. Druhou skupinu vad, jež je možné namítat prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu, jsou situace, v nichž byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí naplněn některý z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

20. Nejvyšší soud shledal, že obsah dovolací argumentace obviněného neodpovídá uplatněným ani žádným jiným důvodům dovolání.
b) K dovolacím námitkám obviněného V. A.

21. Úvodem je třeba poznamenat, že konkrétní výhrady obviněného, které uplatnil v rámci svého dovolání, se netýkají nesprávností při aplikaci hmotného práva, ale směřují výlučně proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, a to jak posuzování věrohodnosti (prvotních) výpovědí poškozených AAAAA a BBBBB, tak i výsledků jejich znaleckého zkoumání, zpochybnil i osobu zpracovatelky těchto znaleckých posudků, namítal nedostatečný rozsah dokazování. Obsah dovolací argumentace je skutečně třeba charakterizovat jako pokračování dosavadní obhajoby primárně založené na lživých tvrzeních obou poškozených na počátku trestního řízení a popírání spáchání trestné činnosti vůči nim. Podstatou výhrad obviněného je odmítnutí skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil i odvolací soud. Sám dovolatel neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, které by bylo způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jedinou výhradou, která by povahu právní námitky mohla vzbuzovat, je ta, podle níž obviněný svým jednáním nezpůsobil poškozeným těžkou újmu na zdraví. Ta je však v daném případě naprosto nepřípadná, neboť obviněný V. A. nebyl uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, jež zahrnuje kvalifikační okolnost spočívající ve způsobní těžké újmy na zdraví. Byl sice uznán vinným tímto zvlášť závažným zločinem podle přísnější trestní sazby odstavce třetího, ale v alternativě uvedené pod písmenem a), tj. že čin spáchal na dítěti mladším patnácti let (srov. tzv. právní větu odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně a označení užité právní kvalifikace). Dovolání obviněného tak obsahuje výlučně námitky skutkové resp. procesní povahy, což zvolené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu nepřipouštějí.

22. S ohledem na obsah trestního spisu je zřejmé, že již soud prvního stupně si byl vědom poněkud netypické důkazní situace. Poškozené AAAAA a BBBBB nejprve obviněného ze spáchání trestné činnosti usvědčovaly, podrobně popisovaly jejich soužití ve společné domácnosti a sexuální ataky ze strany obviněného, na něž matka nereagovala. Ještě v průběhu přípravného řízení, pravděpodobně pod vlivem členů jejich rodiny, zejména matky D. V., svá původní tvrzení odvolaly s tím, že si všechno vymyslely, neboť bylo jejich dlouhodobým přáním, aby obviněný opustil společnou domácnost, snažily se vzít vinu na sebe i pod možnou hrozbou trestního postihu pro trestný čin křivého obvinění. Krajský soud v Plzni provedl celou řadu nepřímých důkazů (včetně znaleckých posudků), které poté s velkou pečlivostí hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich vzájemném souhrnu, přesvědčivým a srozumitelným způsobem vyložil, proč neuvěřil změně výpovědí obou poškozených a při respektování obecných zásad formální logiky rozhodl o vině obviněného žalovaným skutkem. Soud prvního stupně od počátku věnoval značnou pozornost prověření teze obviněného, podle níž předmětné trestní stíhání bylo vyvoláno poškozenými záměrně ve snaze o „kriminalizaci“ jeho osoby. Pokud v podrobném hodnocení všech ve věci opatřených a provedených důkazních prostředků okresní soud dospěl k závěru o důvěryhodnosti jmenovaných poškozených, resp. věrohodnosti jejich prvotních výpovědí, nelze mu v tomto ohledu ničeho vytknout. Pečlivě se totiž vypořádal skutečně se všemi důkazy v souladu s jejich obsahem bez toho, že by pominul ty, jež považoval obviněný za stěžejní pro svou obhajobu. Logicky a přesvědčivě soud vyjádřil důvody, pro něž tak učinil (srov. strany 29 až 35 rozsudku Krajského soudu v Plzni).

23. Je třeba odmítnout námitky obviněného, jimiž vytýkal soudům jednostranně vedené dokazování v jeho neprospěch, neboť se krajský soud snažil návrhům obviněného vyhovět, což je zřejmé i z toho, že ačkoli soud v závěru hlavního líčení dne 10. 7. 2018 konstatoval, že podle § 216 odst. 1 tr. řádu nebudou ve věci prováděny další důkazy (viz č. l. 947 trestního spisu), následně v hlavním líčení dne 23. 7. 2018 podle § 218 odst. 1 tr. řádu dokazování ještě doplnil (srov. č. l. 971 trestního spisu). Pokud i poté soud některé z navrhovaných důkazů neprovedl, své rozhodnutí náležitě odůvodnil (srov. strana 29 rozsudku soudu prvního stupně). Z principu nezávislosti soudů zakotveném v čl. 82 Ústavy České republiky mj. vyplývá, že závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů, a to kteroukoli ze stran provede. V každém stadiu trestního řízení tak soudy musí zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování a není jejich povinností akceptovat všechny návrhy na opatření či provedení důkazu. Pokud soud dospěl k závěru, že skutkový stav byl ve věci zjištěn dostatečným způsobem, další dokazování by bylo nadbytečné, neboť by nepřineslo nové poznatky významné z hlediska rozhodnutí o obžalobě a svůj názor zdůvodnil, nelze považovat obviněným navržené a soudem neprovedené důkazy za opomenuté.

24. Nejvyšší soud považuje za nutné poukázat rovněž na pečlivý a odpovědný přístup Vrchního soudu v Praze k projednání odvolání obviněného (mimochodem obsahově téměř totožného s dovoláním, viz l. 1026 a násl. trestního spisu) a poškozených. V rámci veřejného zasedání vrchní soud provedl (nejenom) opakovaný výslech obou poškozených AAAAA a BBBBB a obviněného, ale i celou řadu dalších důkazů (srov. strany 7 až 9 usnesení odvolacího soudu). Stejně jako soud prvního stupně, i odvolací soud zamítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování a neopomenul odůvodnit, proč tak učinil (srov. strana 9 usnesení Vrchního soudu v Praze). Při svém rozhodování tak odvolací soud postupoval podle zásad bezprostřednosti a ústnosti, které jsou primárně aplikovány v řízení před soudem prvního stupně, vědom si značného významu těchto důkazních prostředků pro rozhodnutí ve věci. Závěr o věrohodnosti výpovědí poškozených se tak opírá nejen o názor okresního soudu, ale i o výsledky vlastního poznání a hodnocení vrchního soudu, což lze vnímat ve prospěch obviněného.

25. Pokud obviněný zpochybnil způsob provádění výslechů poškozených (zejména v té době ještě šestnáctileté, tedy nezletilé poškozené BBBBB) v průběhu veřejného zasedání a považoval je za „nestandardní“, lze mu sice přisvědčit, jak již bylo zmíněno, že nejde o běžnou soudní praxi, nicméně v dané věci byl Vrchní soud v Praze veden záměrem sám si vytvořit co nejširší předpoklady pro posouzení obhajoby obviněného a pro spravedlivé rozhodnutí ve věci. Podle § 102 odst. 1 tr. řádu, je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat. Podle § 102 odst. 2 tr. řádu v dalším řízení má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. Posouzení, zda jde o takový případ, vždy záleží na všech okolnostech konkrétní trestní věci, a zejména na důkazní situaci. Jedním z důvodů může být nutnost respektovat právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož má obviněný právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě; tak tomu bylo i v posuzované věci, v níž odvolací soud musel zvažovat (i třeba za podmínek vyvolání pro poškozené nepříjemných vzpomínek) nutnost opakovaného výslechu poškozených, nejen proto, aby nebylo postupem orgánů činných v trestním řízení dotčeno právo obviněného na spravedlivý soudní proces, ale rovněž aby mohl sám posoudit obtížnou důkazní situaci, jež byla vyvolána především změnou výpovědí obou poškozených.

26. Přezkumná činnost odvolacího soudu proto završila pečlivý a důsledný přístup soudu prvního stupně k projednávané trestní věci obviněného V. A. a je možné jen zopakovat, že dokazování v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě a uvážení všech okolností z něho vyplývajících při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu poskytlo dostatečný podklad pro vyslovení viny a trestu obviněného, jak je vyjádřeno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to aniž by snad zůstaly některé z důkazů opomenuty. Proto nelze než považovat za správné dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni.
    27. K námitce podjatosti znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie a dětská psychologie PhDr. Karolíny Malé, která vypracovala znalecké posudky na osoby poškozených AAAAA a BBBBB, již obviněný uplatnil také v odvolacím řízení, se dostatečným způsobem vyjádřil odvolací soud na stranách 10 až 11 svého usnesení. Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s jeho závěry, podle nichž v dané věci nesvědčí žádné známé okolnosti o negativním vztahu znalkyně k osobě obviněného či jejímu neobjektivnímu přístupu k výkonu zadaného úkolu vyšetřit obě poškozené a výsledky znaleckého zkoumání zpracovat do odborných posudků. Ani samotný obsah znaleckých posudků nevyvolává pochybnosti o odpovědném přístupu znalkyně k zodpovězení položených otázek, stejně jako při vysvětlování změny tvrzení obou poškozených a jejich postoje k obviněnému v průběhu trestního řízení. Pokud obviněný svůj závěr o podjatosti znalkyně PhDr. Karolíny Malé založil na tom, že vypracovávala posudek i na osobu L. A. (prověřována pravdivost tvrzení o povaze a původu poranění nezletilé v jiné samostatně vedené věci), nezbývá než ve shodě s odvolacím soudem poznamenat, že tato skutečnost nikterak nezakládá neobjektivní přístup PhDr. Karolíny Malé k její znalecké práci v předmětné trestní věci. Navíc, jak již bylo uvedeno, soudy hodnotily výsledky odborného zkoumání této znalkyně v souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy, jejich závěry vychází tudíž z celého komplexu výsledků dokazování, který společně se znaleckými posudky svědčí o spáchání skutků popsaných v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně.

    28. Je třeba odmítnout také námitku obviněného o existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud druhého stupně a obsahem provedeného dokazování, jež by následně mohl vést k jeho vadnému právnímu posouzení. Obviněný V. A. ve svém dovolání pokračoval v podrobném „rozboru“ výsledků dokazování, avšak interpretoval je výlučně tak, že nedávají podklad pro vyslovení viny. Ani Ústavní soud, který ve své rozhodovací praxi o stížnostech obviněných výjimečně shledá důvod pro zásah do pravomocného rozhodnutí, nepovažuje za přednesenou vadu tzv. extrémního rozporu mezi obsahem dokazování a skutkovým zjištěním soudů a jeho následném právním posouzení, případy, kdy stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a vlastním (odlišným) hodnocením provedených důkazů, označí soudy zjištěný skutek a jeho právní kvalifikaci za nesprávné (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 188/94, uveřejněný pod č. 39 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejvyšší soud nezjistil, že by se soud prvního stupně dopustil jakékoli deformace obsahu některého z důkazních prostředků, případně že by některé z nich záměrně nezahrnul do svých hodnotících úvah, jak již bylo uvedeno výše. Skutek, jak byl zjištěn v návaznosti na obsah provedeného dokazování, je výsledkem vyčerpávajícího a přesvědčivého procesu hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu Krajským soudem v Plzni, následné též Vrchním soudem v Praze, které stejnou pozornost věnovaly jak důkazům obžaloby, tak i obhajoby. Nelze nic namítat proti jejich úvahám, z nichž je zřetelné, proč odmítly tvrzení obviněného a vytvořily, či se ztotožnily se skutkovým zjištěním založeném na nepřímých důkazech, které logicky navazovaly na prvotní výpovědi poškozených BBBBB a AAAAA (důkazy přímé). Za této situace nelze napadenému rozhodnutí i jeho předcházejícímu řízení důvodně vytknout nesprávné skutkové zjištění a jeho právní posouzení.

    29. Námitka, kterou obviněný zaměřil proti výroku o trestu a považoval jej za nepřiměřeně přísný, není podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani pod žádný jiný dovolací důvod. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, lze, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz usnesení č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněný nevznesl výhrady proti uložení souhrnného trestu, které by za jiných okolností mohly být podřazeny dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Výměra souhrnného trestu těsně nad polovinou zákonné trestní sazby, jak byla stanovena již soudem prvního stupně a odvolací soud se s ní zcela ztotožnil, proto odpovídá závažnosti všech trestných činů, za něž byl obviněnému ukládán trest odnětí svobody, který již ze zákona musel být trestem nepodmíněným. Ani v tomto ohledu netrpí napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení vytýkanou vadou.

    30. Ve shodě s názorem státní zástupkyně je možné shrnout, že obviněný ve svém dovolání v podstatě zopakoval výhrady, jež uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku a uplatňoval je v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně. S každou z nich se dostatečným způsobem vypořádal soud prvního stupně a následně též odvolací soud. Pro dovolací řízení však bylo významné, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku neoznačil žádnou námitku vytýkající vadu v použití hmotného práva, jak předpokládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V souladu s ustálenou soudní praxí obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. řádu. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde nestačí a vede k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod č. T 420, ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002), to vše v souladu s názorem stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu).

    IV. Závěrečné shrnutí

    31. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného V. A. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, učinil tak v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

    32. Současně Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, neboť takový návrh mohla ve smyslu znění § 265h odst. 3 tr. řádu podat pouze předsedkyně senátu soudu prvního stupně, která jej však neučinila. Nejvyšší soud vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného rovněž neshledal důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu.


    Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).


    V Brně dne 10. 4. 2019

    JUDr. Blanka Roušalová
    předsedkyně senátu