Rozhodnutí NS

26 Cdo 2051/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/24/2019
Spisová značka:26 Cdo 2051/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2051.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nájem nebytových prostor
Dotčené předpisy:§ 676 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 2051/2018-106
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobkyň a) M. D., narozené XY, bytem XY, a b) H. K., narozené XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalovanému Česká pošta, s.p., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, IČO 47114983, o zaplacení částky 333 141,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 164/2015, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2017, č. j. 55 Co 378/2017-86, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovanému každá jednou polovinou na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :¨


Žalobou podanou dne 30. 9. 2015 se žalobkyně jako spoluvlastnice nebytových prostor v budově XY v k. ú. XY (dále jen „předmětné nebytové prostory“ resp. „nebytové prostory“) domáhaly po žalovaném zaplacení částky 333 141,25 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného za období leden až březen 2015. Uvedly, že dne 26. 6. 2009 uzavřely se žalovaným nájemní smlouvu na dobu určitou do 31. 12. 2012 a že po tomto datu se nájemní smlouva obnovila ve smyslu § 676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), na dobu jednoho roku. Protože žalovaný užíval nebytové prostory i po 1. 1. 2014, byly splněny podmínky předvídané v § 2285 ve spojení s § 2311 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „ o. z.“), a nájem byl znovu ujednán na dobu dvou let. K řádnému ukončení nájemního vztahu i přes vyklizení nebytových prostor nedošlo, a žalovaný je tak povinen hradit nájemné do okamžiku jeho skončení, tj. do 2. 1. 2016.

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 4. 2017, č. j. 65 C 164/2015-49, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 12. 2017, č. j. 55 Co 378/2017-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel přitom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých žalobkyně jako pronajímatelky a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 26. 6. 2009 ohledně předmětných nebytových prostor nájemní smlouvu na dobu určitou s délkou trvání od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012. Zároveň si dohodli, že nájemní vztah sjednaný touto smlouvou může být prodloužen vzájemnou dohodou smluvních stran o dalších pět let a že nejpozději šest měsíců přede dnem ukončení smlouvy je nájemce povinen písemně oznámit pronajímatelkám, zda má či nemá zájem o prodloužení smlouvy na další období (srov. čl. III. smlouvy). Žalovaný užíval předmětné nebytové prostory i po skončení nájemní smlouvy po celý rok 2013 a rok 2014, dopisem ze dne 20. 10. 2014 oznámil žalobkyním, že nájem nebytových prostor skončí uplynutím doby ke dni 2. 1. 2015 a že po tomto datu nezamýšlí v nájmu dále pokračovat a prostory vyklidí, což učinil. Odvolací soud se tak zabýval spornou otázkou, zda nájemní poměr trval i v roce 2015. Uvedl, že při faktickém užívání nebytových prostor došlo od 1. 1. 2013 k obnovení nájemní smlouvy (s ohledem na skončení nájmu k 31. 12. 2012) podle ustanovení § 676 obč. zák. na dobu jednoho roku a že k opakovanému obnovení nájmu za stejných podmínek pak došlo rovněž i pro následující rok 2014. Uzavřel, že opakovaně obnovená nájemní smlouva mohla trvat od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 a že v případě, kdy jedna ze smluvních stran nadále neprojevila vůli v tomto vztahu pokračovat, došlo k zániku nájemního poměru. Úvahu, že byl nájem vlivem přijetí nové právní úpravy v § 2285 ve spojení s § 2311 o. z. prodloužen od 1. 1. 2014 na dva roky, neakceptoval právě s ohledem na opakované obnovení nájmu s délkou trvání na jeden rok.

Dovolání žalobkyň proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“, neboť předložená právní otázka (zda došlo k obnovení nájemního vztahu i na rok 2015) již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od řešení této otázky se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; přitom rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v konečném výsledku v souladu.

V rozsudku ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2689/2012, vyložil Nejvyšší soud ustanovení § 676 obč. zák. tak, že pokud se účastníci nájemního vztahu sjednaného na dobu určitou dohodli ohledně skončení nájmu ve smyslu § 676 odst. 1 obč. zák. jinak, nájem neskončí uplynutím doby, na níž byl sjednán, nýbrž skončí ve smyslu jiného ujednání účastníků. Má-li nájem takto skončit na základě jiného ujednání účastníků nájemního vztahu, je z povahy věci vyloučeno, aby se mohl obnovovat ve smyslu § 676 odst. 2 obč. zák., tedy jinak řečeno, jestliže se účastníci dohodli, že nájemní vztah se prodlouží jinak - při splnění sjednaných podmínek (jako v dané věci), je vyloučeno jeho obnovení podle § 676 odst. 2 obč. zák.

V projednávané věci žalovaný jako nájemce nevyužil postupu dohodnutého v nájemní smlouvě a o prodloužení nájmu nepožádal. Nájemní poměr tak skončil uplynutím doby ke dni 31. 12. 2012 a po tomto datu užíval žalovaný předmětné nebytové prostory bez právního důvodu. Jestliže je počátkem roku 2015 vyklidil, finanční náhrada za jejich užívání v prvním čtvrtletí roku 2015 nepřichází v úvahu.

Protože není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, Nejvyšší soud dovolání žalobkyň proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 4. 2019


JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu