Rozhodnutí NS

6 Tdo 353/2012

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/15/2012
Spisová značka:6 Tdo 353/2012
ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.353.2012.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ublížení na zdraví z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 224 odst. 1, 2 tr. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/22/2012
I.ÚS 4457/12
JUDr. Vojen Güttler
zrušeno
07/24/2013
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 353/2012-55



U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2012 o dovolání, které podala obviněná I. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 To 437/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 93/2010, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 1 T 93/2010, byla obviněná I. K. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „jako porodní asistentka nestátního zdravotnického zařízení poskytující ošetřovatelskou péči rizikově těhotné a rizikové rodičce P. P., s níž byla dohodnuta na vedení tzv. domácího porodu, poté, co byla dne 21. 7. 2009 kolem 08.00 hod. telefonicky informována rodičkou o předčasném odtoku plodové vody téhož dne kolem 06.00, nezajistila nezbytnou hospitalizaci rodičky a provedení potřebných vyšetření, medikaci a případnou provokaci porodu a nedodržela tak standardní postup doporučený a schválený výborem České gynekologicko-porodnické společnosti, České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (dále ČGPS ČLS JEP), naopak dne 21. 7. 2009 v 10.00 hod. rodičku v jejím bytě ve III. poschodí domu na adrese Praha 3, J., pouze zevně vyšetřila a poslechla ozvy plodu, vyzvala rodičku, aby si každé tři hodiny měřila teplotu a aby ji zavolala, až bude mít kontrakce, byt rodičky bez dalšího opustila a přestože byla následujícího dne v ranních hodinách rodičkou informována o počátku kontrakcí již v nočních hodinách, začala asistovat u porodu až kolem 17.00 hod. v bytě rodičky, aniž by byla její péče dostatečně organizačně, personálně a materiálně-technicky zajištěna, čímž porušila svou povinnost vyplývající z § 12a odst. 1 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, přičemž obžalovaná během porodu rodičku adekvátně nevyšetřovala, ani její vyšetření nezajistila jinak, v důsledku čehož včas nerozpoznala a řádně a včas nezareagovala na změnu porodu fyziologického na porod nefyziologický, při němž došlo k hypoxii plodu a aspiraci plodové vody s mekoniem, přičemž obžalovaná po porodu asfyktického novorozence A. P. dne 23. 7. 2009 v přesně nezjištěném čase před 00.51:43 hod. tomuto do příjezdu rychlé záchranné služby neposkytla řádnou resuscitační péči, když nezabránila ztrátě tepla, řádně nezajistila průchodnost dýchacích cest a ventilaci dítěte a neměla k dispozici ani potřebné technické a věcné vybavení, čímž rovněž porušila svou povinnost vyplývající z § 12a odst. 1 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, kdy v důsledku tohoto dlouhotrvajícího nedostatečného okysličování organismu poškozeného, k němuž došlo v souvislosti se způsobem vedení porodu obžalovanou, včetně její resuscitace, v jehož průběhu obžalovaná porušila kromě již shora uvedených povinností své povinnosti zdravotnického pracovníka uvedené v § 11 odst. 1 a § 55 odst. 1, odst. 2 písm. a) zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu a dále povinnost vyplývající z čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (uveř. pod č. 96/2001 Sb. m. s.), poškozený utrpěl mimo jiné těžkou perinatální asfyxii provázenou multiorgánovým selháním poškozeného, která vyústila v další těžké choroby, na jejichž následky poškozený A. P. dne 25. 3. 2011 zemřel“. Za to byla obviněná podle § 224 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák., za použití § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání porodní asistentky na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná zavázána k povinnosti uhradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu ve výši 2.702.071,- Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 To 437/2011, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku připomněla, že pojmovým znakem trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. je zaviněné porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, přičemž základní skutková podstata tohoto trestného činu předpokládá porušení obecné prevenční povinnosti, příp. nedovolenost či protiprávnost jednání. Upozornila, že skutková věta rozsudku v tomto směru vychází z nedodržení standardních postupů doporučených a schválených výborem České gynekologicko-porodnické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (dále též „ČGPS ČLS JEP“), z nedodržení povinnosti dostatečně zajistit péči organizačně, personálně a materiálně-technicky s odkazem na § 12a odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (dále jen „zákon o péči o zdraví lidu“) a z porušení § 11 odst. 1 a § 55 odst. 1, 2 písm. a) zákona o péči o zdraví lidu a čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Zdůraznila, že zmíněná ustanovení zákona o péči o zdraví lidu standardy pro porod či domácí porod nestanoví, neboť jde toliko o obecná zákonná ustanovení, která jejich existenci předpokládají a vymezují způsob jejich identifikace. V zásadě odkazují na zásady určené Ministerstvem zdravotnictví ve spolupráci se zákonem zřízenými komorami [§ 55 odst. 2 písm. a)] a na dostupné poznatky právní vědy (§ 11). Dále poznamenala, že uvedený § 12a odst. 1 definuje povinnost provozovatele zdravotnického zařízení respektovat hygienické a technické standardy určené prováděcím předpisem, a tudíž je na danou právní otázku, neaplikovatelný, neboť z rozhodnutí soudů dříve ve věci činných neplyne, že byla zdravotnickým zařízením nebo že takové zařízení provozovala. Stejně tak není právně možné, aby jí bylo přičítáno k tíži porušení zásad zdravotní péče stanovených ministerstvem ve spolupráci s profesní komorou, pokud ze skutkového stavu takový závěr nevyplývá. V neposlední řadě vyslovila též názor, že aplikace čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně je nesprávná, neboť tato stanoví subjektivní práva lidí a povinnosti státu, nikoliv povinnosti lidí a právo státu je vymáhat. Konstatovala, že v úvahu lze vzít jen odkaz na povinnost dodržovat současné poznatky lékařské vědy.

Následně akcentovala, že není zákonné odsoudit osobu za nedodržení něčeho, co nebyla sto objektivně předvídat a dodržet. V daném případě je z hlediska zákona hraničním momentem, kdy jednání přestává být trestným činem pro absenci zavinění, definice nevědomé nedbalosti podle § 5 písm. b) tr. zák. Zde uvedená kriteria zavinění se musí vztahovat i na porušení důležité povinnosti ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty a na příčinnou souvislost s následkem, resp. účinkem. Otázka zavinění se tak právně redukuje na otázku, zda byla schopna objektivně vyhodnotit situaci tak, že měla zjednat intervenci lékaře, popřípadě, zda byla sto poskytnout adekvátní resuscitační péči a zda porušila závazná pravidla péče. Přitom seznala, že k těmto skutečnostem její zavinění vztahovat nelze. Prohlásila, že otázka porušení důležité povinnosti, která byla v procesním diskursu redukována na otázku, zda postupovala lege artis, se v právním hodnocení soudu opírá pouze o otázku dodržení standardů doporučených a schválených výborem ČGPS ČLS JEP, jež nemohly založit její povinnost, neboť nesplňují formální požadavky na existenci standardu ani definici standardů vztahujících se k její činnosti materiálně. Doporučené postupy jednoho občanského sdružení, které není ani veřejnou ani soukromou akademickou institucí, ani zákonem vytvořenou profesní komorou, nýbrž pouze zájmovou skupinou s nepovinným členstvím osob působících v daném oboru, podle ní mohou představovat hlas v diskusi, nikoliv formální vyjádření legis artis. Dodala, že zmíněné standardy navíc nebyly vytvořeny přezkoumatelným způsobem, nepředcházel jim adekvátní statistický výzkum a jeho kvantitativní analýza, stejně jako kvalitativní analýza konkurenčních postupů. Samy se označují za doporučené postupy a upravují pouze otázku lékařské péče a nikoliv otázky vedení porodu z jiných hledisek. Nepředpokládají jiný než klinický a v podstatě preventivně intervenční způsob vedení porodu výhradně v nemocničním prostředí, ačkoliv platné právo vychází z předpokladu, že rozsah variant vedení porodu je širší. Také argumentovala, že ústavní předpisy, mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána, a unijní právo (konkrétně směrnice Rady č. 80/155/ EHS) stanoví právo na volbu místa porodu (viz též rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ternovzsky v. Hungary ze dne 14. 12. 2010, č. 67545/09). Tento závěr reflektuje i judikatura českých soudů (viz např. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 1 Nc 1/2012). Vyjádřila přesvědčení, že platné právo nadřazuje některé otázky volby nad rozhodnutí lékaře a vytváří nepochybné pole svobody, které musí stát i lékaři respektovat a které musí stát vůči lékařům vynucovat. Pokud standardy občanského sdružení tuto skutečnost nereflektují a neumožňují volbu místa porodu, tak v rozsahu, v jakém popírají tento základní právní princip, nemohou vytvářet lex artis. Současně shledala, že občanské sdružení nemůže ukládat povinnosti jiným osobám, než svým členům, a tudíž nemůže ani stanovit povinnost vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce ve smyslu § 224 odst. 2 tr. zák. Ztrestnění porušení povinností stanovených občanským sdružením třetími osobami je porušením principu, že není trestu a viny bez zákona. Poukázala rovněž na § 5 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, popř. na skutečnost, že nezávazný charakter doporučení České lékařské společnosti již v minulosti ve svých rozhodnutích dovodil Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), viz např. rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1421/2008. Dodala, že dodržela standardy Světové zdravotnické organizace OSN (WHO) postavené na rozsáhlých výzkumech a analýzách.

Dále uvedla, že odsuzující rozsudek je postaven i na právním závěru, že nerozpoznala povahu porodu a neposkytla řádně péči, když úvaha soudu, která tyto skutečnosti podřazuje pod zavinění, staví jednak na nedodržení stanovených postupů a jednak na nezajištění materiálních podmínek. Vyjádřila přesvědčení, že ze skutkového stavu plyne, že s ohledem na okolnosti v dané situaci učinila, co se dalo. Závěr, že se snažila, jak mohla, soudy nijak nezpochybnily. Z dokazování vyplynulo, že domácí porod byl volbou rodičky a že ona (obviněná) tak mohla stát pouze před volbou, zda se jej zúčastní a poskytne maximum svých služeb v rámci možností, které bude mít, nebo se jej nezúčastní. Konstatovala, že je nepochybný závěr, že odmítnutí služby by nevedlo k donucení rodičky podrobit se klinickému porodu. Za těchto okolností lze stěží spatřovat její zavinění, pokud porod probíhal v rámci předpokládaného průběhu. Rychlou záchrannou službu zavolala bez ohledu na vůli rodičky až v okamžiku, kdy měla za to, že tak může učinit. Lze samozřejmě vést úvahu, zda větší provázanost péče porodní asistentky a lékařského zázemí by nezvýšila šance na předejití komplikacím. Taková úvaha se ale míjí s otázkou jejího zavinění, když spolupráce na porodu vedeném doma nebyla možná z důvodů, které nelze přičítat jí, ale zdravotnickým zařízením a jejich pracovníkům. Jakkoliv lze výsledek porodu považovat za tragický, nelze jej přičítat její osobě ani z hlediska zavinění v trestněprávním slova smyslu, ani z jiných hledisek obecné etiky či předvídatelnosti vývoje událostí. Podle ní je právní hodnocení skutku nesprávné a formulace skutkové věty neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. V neposlední řadě seznala, že závěr soudů dříve ve věci činných ohledně nedostatečnosti personálního, materiálního a technického vybavení je nezákonný, jelikož v červenci 2009 v tuzemsku neplatil žádný obecně závazný předpis upravující rozsah a druh personálního, materiálního a technického vybavení, kterým by porodní asistentky musely při vedení porodu v domácnosti disponovat. V tomto ohledu jednala v situaci sine lege, a její trestní odpovědnost je tak vyloučena.

Rovněž namítla, že v rozhodnutí je nesprávně hodnocena otázka příčinné souvislosti mezi zaviněním a následkem. Soud vyšel z toho, že nedodržela standardy občanského sdružení, že tyto standardy jsou lex artis a že během porodu nastala asfyxie novorozence, jejímž důsledkem bylo jeho těžké postižení a následná smrt. Uvedla, že ze znaleckého dokazování plyne nepochybná příčinná souvislost mezi asfyxií a smrtí poškozeného. Příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem asfyxie však podle ní prokázána nebyla. K tomu poznamenala, že ze znaleckého posudku se podává, že příčinu hypoxie, čas jejího výskytu a délku trvání není možné určit, že průběh porodu nebyl nijak atypický, protrahovaný ani nepostupující a že výskyt hypoxie je možný i při stabilitě ozev plodu. Prohlásila, že nebylo prokázáno, že by měla objektivní možnost výskyt hypoxie či změnu fyziologického porodu v patologický v podmínkách porodu v domácnosti zjistit, ani že by průběh porodu v některém okamžiku nasvědčoval na tíseň plodu či na změnu na porod patologický. Podle ní se soud pokusil nedostatek příčinné souvislosti kompenzovat tím, že ve skutkové větě, bez ohledu na subjektivní stránku věci, akcentoval neposkytnutí řádné resuscitační péče (i když současně seznal, že v daný okamžik učinila vše, co učinit mohla). Zdůraznila, že trestní právo nezná objektivní trestní odpovědnost za výsledek bez ohledu na zavinění a že byla odsouzena pouze za to, že se odchýlila od představ části lékařské veřejnosti. V této souvislosti též poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 219/2005 a sp. zn. 8 Tdo 1421/2008, jež vyzdvihují význam kritického hodnocení znaleckých posudků soudem.

Posléze argumentovala, že současné mimoprávní hodnotové systémy (morálka, etika), stejně jako právo podřizují léčebné a podobné postupy požadavkům na ochranu lidské důstojnosti, s níž souvisí i svoboda volby, zda být či nebýt léčen, jakou variantu léčby zvolit, jakou variantu odmítnout. Jakkoliv mohou mít tyto volby dopad na účinnost léčby, staví právo v souladu s morálkou a etikou svobodu jednotlivce a lidskou důstojnost nad požadavky lékařů, byť by byly sebelépe odůvodněny. Také lékařské právo vyjádřené v Úmluvě o biomedicíně je koncipováno jako ochrana osobní integrity a důstojnosti před případnými lékařskými zásahy. Prohlásila, že každý zásah do integrity jednotlivce a jeho důstojnosti spojený s lékařskou péčí, který je proti vůli pacienta, by měl mít zákonnou licenci a předvídatelný rámec svého vynucení (čl. 4 Listiny základních práv a svobod). Pokud platné právo v tomto směru vytváří mezeru, nelze její dopady přičítat v rámci trestní odpovědnosti její osobě. Konstatovala, že nikdy nikomu nevnucovala porod doma, že žádnou ze zmíněných voleb neprovedla, pouze poskytla službu někomu, kdo tuto volbu učinil (rodičce) s vědomím, že tato osoba volbu činí při plném vědomí hypotetických následků (rodička dokonce studovala porodní asistenci na vysoké škole). Podotkla, že znalecké posudky připouštějí, že by porod mohl skončit stejně tragicky, pokud by proběhl v porodnici. Vyjádřila přesvědčení, že v průběhu porodu postupovala nejlépe, jak mohla, dodržela postup doporučený WHO, ostatně neměla ani zákonný mandát činit nic jiného, než co činila.

Shledala, že rozhodnutí vykazuje také jiné nesprávné hmotně právní posouzení dané extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Připomněla, že ani dovolací řízení nemůže být zcela prosto kritické úvahy stran práva na spravedlivý proces (viz čl. 4 Ústavy České republiky). V této souvislosti odkázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1421/2008 či Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) sp. zn. I. ÚS 4/04 a sp. zn. IV. ÚS 128/05. Namítla, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na skutkových závěrech, které jsou v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování. Ačkoliv skutková zjištění znalců, jež soud mlčky aproboval, popírají subjektivní stránku skutku, nebyla tato ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu ani v usnesení soudu odvolacího reflektována. Naopak, právní závěr obou soudů, podle něhož porušila svou povinnost rozpoznat změnu porodu z fyziologického na patologický, je s takovými skutkovými zjištěními v přímém rozporu. Uvedla, že soudy dříve ve věci činné i znalecký ústav opřely skutkový závěr, že na těle poškozeného a v jeho dýchacím traktu bylo po porodu přítomno mekonium, výlučně o výpověď MUDr. H.. Přitom ponechaly zcela bez povšimnutí skutečnost, že přítomnost mekonia na těle či v dýchacím traktu poškozeného přímo či nepřímo popřeli všichni ostatní aktéři porodu (obviněná, matka a otec poškozeného i lékaři Ústavu pro matku a dítě v Podolí). Podle ní není za dané situace závěr o přítomnosti mekonia na těle a v dýchacích cestách poškozeného právně udržitelný. Podle jejího názoru jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů částečně nepřezkoumatelná v tom smyslu, že se závěry skutkové věty odchylují od řady provedených důkazů a že jejich odůvodnění jednak do značné míry pominula věcné hmotně právní argumenty obhajoby a jednak obsahují značný počet zkratkovitých úvah. Prohlásila, že úplné opomenutí obhajoby a absence logického zdůvodnění hmotně právních závěrů soudu je porušením práva na spravedlivý proces zpochybňujícím hmotně právní závěry, které z procesu vzcházejí. Závěry o vině jsou v podstatě mnohdy neverifikovatelné a s jejich dílčími předpoklady nelze rozumně polemizovat, protože není zřejmé, o jaké další důvody a předpoklady se opírají.

Následně uvedla, že v průběhu řízení byla porušena její procesní práva do té míry, že z řízení vzešlý hmotně právní závěr je tím natolik ovlivněn, že není možné vést samostatnou úvahu o jeho správnosti. Rozhodnutí je podle ní nezákonné z důvodu porušení práva na spravedlivý proces. V řízení navrhovala řadu důkazů, které nebyly provedeny. Odvolacímu soudu vytkla, že navržené důkazy neprovedl, aniž by o jejich neprovedení jakkoliv rozhodl. V této souvislosti mj. zdůraznila, že znalecký posudek musí vypracovat znalec příslušné odbornosti a že znalcům lékařům porodníkům nepřísluší hodnotit postup samostatné porodní asistentky (k tomu viz stanovisko č. 20/2000 Sb. rozh. tr. či rozhodnutí sp. zn. 1 Tzn 9/97, popř. Mach, J.: Lékař a právo. Praktická příručka pro lékaře a zdravotníky. Grada Publishing, Praha 2010, s. 88 - 94). Vyslovila též názor, že znalci byli vůči ní podjatí, neboť ohledně její činnosti zastávají striktně odlišné profesní stanovisko. Ohradila se i proti tomu, že její návrh na provedení veškerých důkazů byl zamítnut až po osmi měsících na samém konci hlavního líčení. Podle svých slov byla nalézacím soudem držena v dobré víře, že návrhu na provedení důkazů bude vyhověno, přičemž tento byl zamítnut v okamžiku, kdy již nemohla vlastní procesní péčí obstarat důkazy jiné. V neposlední řadě zmínila, že pokud soud zamítá návrh důkazu směřující k dokázání právně relevantní skutečnosti s odůvodněním, že důkaz měl prokázat zcela jinou právně nerelevantní skutečnost, a to bez dalšího odůvodnění, jedná se o exces, který zasahuje do práva na spravedlivý proces.

Dále seznala, že k nesprávnému hmotně právnímu posouzení došlo i stran výroku o trestu, když byly nesprávně aplikovány zásady trestního zákona pro ukládání trestu, zejména zásada individualizace a přiměřenosti, resp. když byly nesprávně shledány přitěžující okolnosti. Výrok o trestu označila za nepřiměřený, tedy nezákonný a částečně nepřezkoumatelný s tím, že mnohé předpoklady, které vedly soud k uložení trestu, nemají oporu v dokazování, popř. že je nelze procesně z dostupných podkladů rozumně verifikovat.

Namítla, že ve vztahu k části výroku o náhradě škody nebyly dány procesní předpoklady pro vydání rozhodnutí (tím bylo porušeno i právo na spravedlivý proces). Připomněla, že jí byla uložena povinnost uhradit poškozené škodu ve výši 2.702.071,- Kč, za situace, kdy část nároku ve výši 1.604.141,- Kč byla řádně uplatněna před zahájením dokazování, kdežto zbývající část nároku ve výši 1.097.930,- Kč poškozená přihlásila do řízení až dne 19. 9. 2011, tedy po zahájení dokazování. Podle ní tak jde o nárok přiznaný ultra petitum, resp. rozhodnutí ultra vires. Dále argumentovala, že rozhodnutí je založeno na nesprávném hmotně právním posouzení civilněprávní otázky odpovědnosti za škodu. Prohlásila, že soud vyšel z předpokladu, že veškeré náklady spojené s léčbou jdou k její tíži, aniž by se zabýval otázkou příčinné souvislosti mezi jejím zaviněním a výší jednotlivých položek nákladů údajně vzniklých poškozené. Do kauzálního nexu mohlo vstupovat více faktorů, které mohly vyvolat další náklady na léčbu, za něž ovšem nenese odpovědnost. V tomto směru soudům dříve ve věci činným vytkla, že zcela pominuly skutečnost, že i v případě, že by z její strany k žádnému protiprávnímu jednání nedošlo, by poškozenému prokazatelně vznikly nezanedbatelné náklady spojené s poskytnutím péče související s porodem poškozeného, a to i s ohledem na to, že posudky nedokázaly dát odpověď na otázku, zda by jiný postup vedl k jinému výsledku. Nárok přiznaný poškozené v rozsudku představuje nepřípustné rozšiřování její občanskoprávní odpovědnosti, kdy je jí nařízeno nejenom hrazení nákladů vzniklých v důsledku jejího jednání, ale rovněž dalších provozních nákladů, které je veřejná zdravotní pojišťovna povinna nést z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Rozhodnutí o adhezním nároku poškozené označila za nepřezkoumatelné a nezákonné.

Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud jednak v souladu s § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 1 T 93/2010, a dále aby v plném rozsahu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 To 437/2011, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 1 T 93/2010, a zprostil ji viny, případně, pokud sám ve věci nerozhodne, aby vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k novému projednání.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Připomněla, že podstatou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je posouzení, zda byla správně aplikována ustanovení trestního zákona na skutkový stav, který byl zjištěn soudy. Dovolacímu soudu nepřísluší přezkum průběhu dokazování nebo hodnocení důkazů. Výjimečný zásah v tomto směru může odůvodnit pouze natolik příkrý rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, že budou dotčeny základní principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Státní zástupkyně shledala, že dovolacím námitkám obviněné vážícím se k objektivní stránce skutkové podstaty trestného činu, návazně k tvrzené absenci stránky subjektivní a k dalším výhradám dovozujícím ve svém souhrnu porušení práva na spravedlivý proces, především práva na obhajobu, je třeba přiznat relevanci stran naplnění uplatněného dovolacího důvodu. Vzápětí však dodala, že jim není možné přiznat opodstatněnost.

Uvedla, že základní otázky, které je nutno ve vazbě na podané dovolání řešit, jsou: zda obviněná jednala v rozporu se svými povinnostmi zdravotního pracovníka vykonávat své povolání svědomitě, poctivě, v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy (tzv. postup lege artis), zda jednala zaviněně, minimálně ve formě nevědomé nedbalosti, zda následek - těžká újma na zdraví a posléze smrt poškozeného je v příčinné souvislosti s jejím jednáním a zda byl obviněné garantován spravedlivý průběh procesu.

Následně poznamenala, že obviněná polemizuje s okruhem povinností, které měla podle soudů porušit, s tím, že se nejedná o žádné standardy pro porod či domácí porod, poukazuje na absenci pravidel vytyčených ze strany státu a dovozuje, že za těchto okolností nelze o její vině uvažovat. Státní zástupkyně prohlásila, že s takto pojatou obhajobou nelze souhlasit. V prvé řadě odmítla snahu o přenášení odpovědnosti na stát či na zdravotnictví jako celek. Ani z absence konkrétních pravidel, která ostatně není výjimkou u řady zdravotnických postupů, nelze dovodit absenci odpovědnosti porodní asistentky za důsledky možných komplikací porodů, a to platí zvláště v případech ztížených podmínek domácích porodů. Akcentovala, že obviněná se jako porodní asistentka rozhodla pro účast u domácího porodu, čímž na sebe vzala odpovědnost za to, že z její strany bude poskytnuta péče v souladu s postupem lege artis (postup v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy a se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy). Povinnost zdravotnického pracovníka postupovat při poskytování péče v mezích svých kompetencí lege artis je jednou z jeho základních povinností, vyplývajících z jeho povolání, ale také stanovených obecně závaznými právními předpisy (viz ustanovení zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu a čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně). V trestně právní nauce postup lege artis zahrnuje správnou diagnostiku, správnou indikaci i správné vedení příslušného zákroku, vše v mezích konkrétního rozsahu úkolů, pracovního zařazení i konkrétních podmínek a objektivních možností (srov. Těšinová, J., Žďárek, R., Policar, R. Medicínské právo, I. vydání, Praha, C. H. Beck, 2011, s. 24 - 35). Pro stanovení obsahu tohoto pojmu se považuje za klíčový soulad s příslušnými profesními standardy, které až na výjimky v České republice neexistují ve formě obecně závazného právního předpisu. Rovněž metodická doporučení Ministerstva zdravotnictví a závazná stanoviska profesních komor zdaleka nepokrývají celý okruh poskytované zdravotní péče. Obsah tohoto pojmu jako pojmu odborného bude odborníky - lékaři pravidelně nalézán v aktuálních odborných publikacích, v obsahu soudobé výuky na lékařských fakultách a v doporučeních odborných společností. Všechny tyto podklady je třeba hodnotit pečlivě nejen jednotlivě, ale také ve svém souhrnu, při vědomí, že konkrétní doporučení odborného postupu není vždy závazným pokynem, určujícím hranici mezi postupem lege artis a non lege artis. Tento přístup se týká také doporučení a standardů vydávaných odbornými společnostmi, nevyjímaje ČGPS ČLS JEP. Je skutečností, že se jedná o občanské sdružení, jež není způsobilé k vydávání závazných standardů, které by bylo třeba bezpodmínečně dodržovat napříč zdravotními pracovníky v České republice (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1421/2008), to však neznamená, že by doporučení odborných společností neměla vůbec žádnou váhu, byť konkrétního zdravotního pracovníka, který činí rozhodnutí o volbě vhodného postupu, samostatně právně nezavazují. Zvláště při komplikacích a závažných důsledcích zvoleného postupu zdravotníka bude namístě brát uvedená doporučení v potaz při formování odpovědi na otázku, zda jeho postup byl adekvátní, odborně správný, tedy lege artis.

Státní zástupkyně dospěla k závěru, že na jednání obviněné je třeba aplikovat všechna ustanovení zákona o péči o zdraví lidu, která jsou obsažena ve výroku odsuzujícího rozsudku, jakkoli obecná se obviněné mohou zdát. Vztáhnout na ni lze také povinnosti zdravotnického zařízení (viz právní úprava zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních). Zdůraznila, že podle § 4 odst. 1 citovaného zákona musí být také nestátní zdravotnické zařízení pro druh a rozsah jím poskytované zdravotní péče personálně, věcně a technicky vybaveno a musí splňovat požadavky kladené na jeho provoz. Dodala, že v červenci roku 2009 sice neobsahovala žádná obecně závazná právní norma přesný a vyčerpávající soupis tohoto vybavení, avšak to neznamená, že by bylo možné okruh vybavení vykládat svévolně či dokonce dovozovat na možné nulové vybavení; s patřičným vybavením zákon evidentně počítal. Nalézací soud se podle názoru státní zástupkyně této otázce v odůvodnění svého rozsudku podrobně věnoval. Odkázal na související vyhlášky Ministerstva zdravotnictví s důrazem na povinnost uvedenou v § 5 odst. 1 písm. e), podle níž porodní asistentka sleduje stav plodu v děloze všemi vhodnými klinickými i technickými prostředky, rozpoznává u matky, plodu nebo novorozence příznaky patologií, které vyžadují zásah lékaře, a pomáhá mu v případě zásahu. Soud mj. trefně poznamenal, že vybavení obviněné nesplňovalo ani vybavení doporučované Světovou zdravotnickou organizací (WHO), kde je kromě jiného uveden ambuvak, dětská maska a odsávačka. Zmínila také doporučení WHO/FRH/MSM/96.24, které u normálního porodu, kde je riziko nízké, vyžaduje mj. pečlivé sledování vyškolenou a způsobilou porodní asistentkou, aby byly včas zjištěny počínající komplikace, přitom vyzdvihla, že obviněná vedla porod rizikově těhotné a rizikové rodičky, k čemuž nebyla oprávněna. Doplnila, že všechny shora uvedené skutečnosti nijak nezpochybňují právo na místo volby porodu, resp. že uváděný rozsudek ve věci Ternovszky proti Maďarsku (67545/09) nelze na poměry v České republice bez dalšího aplikovat, když porušení práva na ochranu soukromí podle čl. 8 Úmluvy, bylo v daném případě shledáno za stavu, kdy podle maďarských právních předpisů hrozil zdravotníkům za provedení domácího porodu postih za spáchání správního deliktu.

Státní zástupkyně dospěla k závěru, že nalézací soud správně v daných souvislostech na základě zjištěných skutečností, zejména na základě znaleckých posudků, dovodil, že postup obviněné nebyl správným odborným postupem, postupem lege artis. Došlo k porušení celé řady povinností, z nichž nejzávažnější jsou popsány ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Soud přitom nepochybil, pokud shledal postup non lege artis také při resuscitaci, když v důsledku absence materiálního zabezpečení nebyla zajištěna ventilace dítěte, nebylo zabráněno ztrátě tepla, a řádná resuscitace byla poskytnuta až lékařkou záchranné služby.

Pokud jde o otázku zavinění, státní zástupkyně se ztotožnila se závěrem soudu prvního stupně v tom smyslu, že subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu je dána nedbalostí vědomou.

K příčinné souvislosti především soud nalézací podrobně rozvedl, z jakých důvodů uzavřel, že k hypoxii plodu a aspiraci plodové vody včetně mekonia muselo dojít v průběhu porodu, konkrétně v jeho poslední hodině, v důsledku způsobu vedení porodu. Nelze tak souhlasit s názorem obviněné o naprosto nezbytném dalším znaleckém zkoumání a nevýznamnosti vyjádření znalců z oboru zdravotnictví v odvětvích gynekologie, porodnictví, neonatologie, patologie a soudního lékařství, která lze celkově považovat za relevantní a plně postačující pro posouzení otázek spojených s porodem, a to v jakémkoli prostředí.

V návaznosti na uvedené státní zástupkyně prohlásila, že tvrzený extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a provedeným dokazováním neshledává.

Dále uvedla, že obviněná byla shledána vinnou ze spáchání trestného činu za dodržení pravidel spravedlivého procesu. Je skutečností, že zdaleka ne všechny důkazy navrhované ze strany obhajoby soud provedl, kdy jednal v souladu se zásadou, že si má opatřit všechny podklady potřebné pro své rozhodnutí tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to právě v míře potřebného rozsahu s ohledem na § 2 odst. 5 tr. ř. Náhled soudu stran nadbytečnosti výslechu dalších svědků, zpracování dalšího znaleckého posudku a provedení dalších listinných důkazů jako čtení Příručky pro porodní péči Rady Národní zdravotní pojišťovny Holandska akceptovatelným způsobem plyne z odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Z odůvodnění je rovněž patrné, že k zamítnutí všech důkazů nedošlo rozhodně výlučně s odkazem na „jiný předpoklad skutečnosti, která má být dokazována (údajně kvalita péče)“. Odlišný názor obviněné sám o sobě nezakládá porušení jejího práva na spravedlivý proces, na čemž nemění nic ani skutečnost, že návrhy na provedení důkazů byly zamítnuty v závěru hlavního líčení.

V neposlední řadě připomněla, že brojit vůči druhu a výměře uloženého trestu
s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí je možné relevantně výlučně s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněná ve svém dovolání neuplatnila. Podle něj lze iniciovat dovolací řízení, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, která mohou narážet na principy svázané s účelem trestu, včetně nutné individualizace ve vazbě na vhodnost a přiměřenost nelze namítat nejen prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu, ale ani žádného jiného uvedeného v § 265b tr. ř., přestože by mohl být reálně uložen trest nepřiměřeně přísný, případně též trest nepřiměřeně mírný. Státní zástupkyně konstatovala, že obviněné byly uloženy přípustné druhy trestů a že jejich konkrétní výměry není možné s ohledem na hlediska smyslu a účelu trestu považovat za zcela zjevně nepřiměřené.

K výhradě směřující proti výroku o náhradě škody, kterým byla obviněné podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví částku ve výši 2.702.071,- Kč, státní zástupkyně poznamenala, že tato byla vyřešena již odvolacím soudem, na jehož odmítavou argumentaci lze odkázat.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 To 437/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).

V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněné dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., dílem jsou zjevně neopodstatněné (viz argumentaci níže).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné směřují z části primárně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněná totiž soudům vytýká rovněž vadné a neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (zejména pokud se jedná o průběh porodu poškozeného A. P. a její postup při zajišťování péče o rodičku P. P., resp. o poškozeného A. P. během tohoto porodu a bezprostředně po něm). Zčásti až sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala jen z tvrzeného vadného a neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“

V daných souvislostech je možno dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují vadu v podobě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, skutkovými a právními závěry (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). V daném kontextu je na místě uvést, že v soudním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, přičemž soudy obou stupňů byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Nelze jim tudíž vytýkat svévoli a současně je možné konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 tr. ř. Činí-li za této situace obviněná kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a rovněž z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněná neuplatnila), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněné de facto směřující proti nepřiměřené přísnosti výroku o trestu z rozsudku nalézacího soudu potvrzeného usnesením odvolacího soudu pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit.

Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněné byly uloženy přípustné druhy trestů v rámci trestních sazeb stanovených v trestním zákoně v souvislosti s trestným činem, jímž byla uznána vinnou.

Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Obviněná však ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž zpochybnila naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu, jímž byla uznána vinou. Takové námitky lze z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [případně ve spojení s uplatněným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] označit za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitky (a tím i dovolání jako celek) zjevně neopodstatněné.

Trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odstavce 2 citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, který se takového činu dopustí proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

Trestní zákon ponechává soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel svým trestním jednáním porušil, je porušením důležité povinnosti. Za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona je přitom možno považovat jen porušení takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr). Ačkoli trestní zákon hovoří o důležité povinnosti uložené podle zákona, v praxi se touto povinností rozumí i povinnost uložená jiným obecně závazným právním předpisem nebo i konkrétní příkaz, vydaný na základě zákona a způsobem tam uvedeným. Aby bylo možno uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (srov. rozhodnutí č. 31/1966, č. 5/1962 a č 39/1963 Sb. rozh. tr.).

Na tomto místě je zapotřebí v první řadě připomenout, že obviněná v inkriminované době vykonávala povolání porodní asistentky nestátního zdravotnického zařízení. Nelze než přisvědčit státní zástupkyni, že povinnost porodní asistenky, tj. zdravotnického pracovníka, postupovat při poskytování péče v mezích svých kompetencí „lege artis” je jednou z jejích základních povinností, resp. že tato důležitá povinnost pro ni vyplývá nejen z jejího povolání, ale i z obecně závazných právních předpisů (viz níže citované ustanovení § 11 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu).

Pojem „lege artis“ vznikl zkrácením z latinského „de lege artis medicinae“, tedy podle pravidel umění lékařského. Tento pojem není v právnické literatuře zcela jasně definován. Obvykle bývá interpretován ve spojení s § 11 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu, podle kterého: „Zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Podmínky poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních stanoví zvláštní zákony. Zdravotní péči poskytují dále zařízení sociálních služeb s pobytovými službami, jde-li o ošetřovatelskou a rehabilitační zdravotní péči o pojištěnce v nich umístěné, a to za podmínek a v rozsahu stanoveném ve zvláštním právním předpisu.“ Za zdravotní péči „lege artis“ je tedy považována zdravotní péče v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. V podobném duchu je formulován i čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (viz sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 96/2001 Sb. m. s.), podle něhož: „Jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy.“

Aby mohl být preventivní, diagnostický nebo terapeutický postup uznán jako postup „lege artis“, musí splňovat alespoň následující dvě kritéria:
- jde o odborně medicínsky uznávaný (tedy ověřený nebo osvědčený) postup, jehož účinnost, resp. účelnost a důvodnost se všeobecně, nebo alespoň převážně, přijímá,
- je v souladu s aktuálním stavem vědy, s dosaženou nejvyšší úrovní teoretických a praktických poznatků v oblasti poskytování zdravotní péče.
Otázka, co je uznávaný postup nebo aktuální stav vědy, není z důvodu neustálého vývoje poznání záměrně právně specifikována, proto není ani jednoznačně právně určeno, jaký konkrétní postup je v konkrétní situaci „lege artis“.

Obsah pojmu „lege artis“ jako pojmu odborného bude pravidelně nalézán v aktuálních odborných publikacích, v soudobé výuce na lékařských fakultách a v doporučeních odborných společností. Všechny tyto podklady je nezbytné hodnotit pečlivě nejen jednotlivě, ale také v jejich souhrnu, při vědomí, že konkrétní doporučení odborného postupu není vždy závazným pokynem, určujícím hranici mezi postupem „lege artis“ a „non lege artis“. Tento přístup se týká také doporučení a standardů vydávaných odbornými společnostmi, včetně České gynekologicko-porodnické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. V návaznosti na dovolací argumentaci obviněné nutno akcentovat, že ze skutečnosti, že odborné společnosti, co by občanská sdružení, nemají způsobilost k vydávání právních aktů, které by zavazovaly pracovníky tuzemského zdravotního sektoru, nelze dovodit závěr, že by doporučení odborných společností neměla při rozhodování zdravotního pracovníka o postupu jeho péče vůbec žádnou váhu. Zvláště v případě komplikací a závažných důsledků zvoleného postupu zdravotního pracovníka bude zcela namístě brát uvedená doporučení v potaz při formování odpovědi na otázku, zda určitý postup je či není „lege artis“. Konečné zodpovězení této otázky v konkrétním posuzovaném případě ovšem přísluší soudu. Ten v meritorním rozhodnutí zhodnotí adekvátnost a odbornou správnost zvoleného postupu na podkladě znaleckých nebo ústavních posudků, případně dalších důkazů.

V dané souvislosti Nejvyšší soud upozorňuje také na ustanovení § 55 odst. 2 písm. a) zákona o péči o zdraví lidu, které stanoví, že: „Každý zdravotnický pracovník je povinen zejména vykonávat své povolání v rozsahu a způsobem, pro něž zásady určuje Ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci s profesními organizacemi“.

Nejvyšší soud ve shodě se státní zástupkyní shledává, že na výkon povolání obviněné dopadala ustanovení zákona o péči o zdraví lidu, jež jsou citována v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jakkoli obecná se obviněné mohou jevit. Na obviněnou se vztahovaly také povinnosti zdravotnického zařízení podle zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění pozdějších předpisů (pojem zdravotnické zařízení totiž nepochybně zahrnuje nejen prostory, v nichž je zdravotní péče poskytována, ale i fyzické a právnické osoby oprávněné poskytovat zdravotní péči), a to včetně povinnosti podle § 4 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož: „Nestátní zařízení musí být pro druh a rozsah jím poskytované zdravotní péče personálně, věcně a technicky vybaveno a musí splňovat požadavky kladené na jeho provoz.“ K tomu je třeba podotknout, že byť v době spáchání činu žádná obecně závazná právní norma nestanovila přesný a vyčerpávající soupis materiálně-technického vybavení porodních asistentek, nelze mít za to, že by bylo možné okruh jejich standardního vybavení vykládat svévolně či dokonce dovozovat na možné nulové vybavení; s patřičným vybavením zákon evidentně počítal. Nalézací soud k této problematice naprosto přiléhavě zmínil vyhlášku ministerstva zdravotnictví č. 49/1993 Sb., o technických a věcných požadavcích na vybavení zdravotnických zařízení, jež určuje mj. i povinné vybavení pro poskytovatele resuscitační péče, resp. vyhlášku ministerstva zdravotnictví č. 424/2004 Sb., kterou se stanoví činnosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, v jejímž § 5 odst. 1 písm. e) je uvedeno, že porodní asistentka: „sleduje stav plodu v děloze všemi vhodnými klinickými i technickými prostředky, rozpoznává u matky, plodu nebo novorozence příznaky patologií, které vyžadují zásah lékaře, a pomáhá mu v případě zásahu; při nepřítomnosti lékaře provádí neodkladná opatření“. Nutno dodat, že věcné vybavení obviněné při porodu poškozeného A. P. neodpovídalo ani vybavení doporučovanému Světovou zdravotnickou organizací (WHO).

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že soudy dříve ve věci činné na základě zjištěného skutkového stavu, podloženého zejména závěry znaleckých posudků, správně dovodily, že postup obviněné nejen v průběhu porodu, ale i před ním a po něm nebyl postupem „lege artis“. Ze strany obviněné došlo k porušení celé řady důležitých povinností vyplývajících pro ni z jejího povolání, resp. uložených jí podle zákona. Konkrétně lze uvést, že tato nezjistila rizikovost těhotenství P. P. a nevhodnost vedení domácího porodu, jak měla, nevedla řádnou zdravotnickou dokumentaci jmenované rodičky, nedodržela standardní postup při předčasném odtoku plodové vody, v důsledku naprosto nedostatečného monitoringu matky a jejího dítěte neodhalila změnu fyziologického porodu na porod patologický a mj. vzhledem k absenci náležitého materiálního vybavení porodní asistentky po porodu řádně nezajistila resuscitaci dítěte.

Příčinný vztah je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu a spojuje jednání pachatele s následkem. Určitá osoba může být proto trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněné osoby na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu trestního zákona (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejen jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly i další jednání, okolnosti apod. Jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (viz rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).

Již nalézací soud podrobně a přesvědčivě rozvedl, jaké důvody ho vedly ke skutkovému zjištění, že k hypoxii poškozeného A. P. a vdechnutí plodové vody, včetně mekonia, došlo v průběhu porodu (v jeho závěrečné fázi) v důsledku způsobu vedení porodu ze strany obviněné. Vycházel přitom zejména ze závěrů ústavního znaleckého posudku vypracovaného Univerzitou Karlovou v Praze, Lékařskou fakultou v Plzni, v souladu se zásadou gradace příčinné souvislosti (v daném případě lze uvažovat o spoluzavinění matky P. P.), přičemž z jeho hodnocení je patrné, že postupoval obezřetně a v otázce viny si učinil nezávislé stanovisko (v několika bodech dokonce podrobil ústavní znalecký posudek kritice). Přitom nezjistil žádné překážky, které by znalcům bránily podat správný a nezaujatý znalecký posudek. Podle zmíněného ústavního znaleckého posudku, části gynekologie a zdravotnictví, byl příčinou nepříznivého stavu novorozence právě nesprávný odborný postup obviněné. Přestože se znalci přímo nevyslovili k době, kdy došlo k hypoxii plodu, konstatovali, že přítomnost mekonia svědčí pro hypoxii plodu proběhlou v průběhu porodu. Tuto skutečnost soudy dříve ve věci činné zjistily na základě komplexního hodnocení i dalších provedených důkazů, zvláště výpovědi svědkyně MUDr. E. H. a konec konců i výpovědí rodičů poškozeného. Smrt poškozeného A. P. byla podle znaleckého posudku z oboru patologie a soudního lékařství v příčinné souvislosti s hypoxicko-ischemickým poškozením mozku, které vzniklo v důsledku těžké porodní asfyxie. Klinický obraz poškození vyústil k léčebně nezvratnému těžkému zdravotnímu stavu dítěte, které zemřelo následkem oboustranného hnisavého lalůčkového zánětu plic. Poukaz obviněné na skutečnost, že porod mohl skončit stejně tragicky, pokud by proběhl v porodnici, je ryze spekulativní. Hypotetické možnosti průběhu porodu za jiných okolností, případně též za situace porušení povinností lékařů, jiných zdravotnických pracovníků nebo dalších osob se netýkají této konkrétní trestní věci, tedy konkrétního nedbalostního jednání, které vedlo k fatálním důsledkům. Podstatným zůstává, že příčinou neutěšeného stavu novorozence byl postup „non lege artis“ obviněné, resp. že pokud by obviněná dodržela své základní povinnosti, k újmě na zdraví poškozeného by popsaným způsobem nedošlo.

Po subjektivní stránce je trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. nedbalostním trestným činem. Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel:
a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§ 5 písm. a) tr. zák.], nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§ 5 písm. b) tr. zák.].

Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

Zavinění musí vždy zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel měl a mohl alespoň v hrubých rysech představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (srov. rozhodnutí č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).

Pro posouzení otázky, zda smrt poškozeného A. P. je zahrnuta nedbalostním zaviněním obviněné, je třeba vycházet z okolností, za kterých tento následek (účinek) nastal. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněná evidentně podcenila rizika již tím, že se v průběhu těhotenství dostatečně nevěnovala anamnéze rodičky a možnostem kontraindikací k domácímu porodu. Především si však musela být vědoma skutečnosti, že nebude-li v průběhu porodu řádně monitorovat stav plodu a matky, kdy v podmínkách domácnosti nemůže využít adekvátního diagnostického zařízení, nebude schopna rozpoznat případnou změnu porodu z fyziologického na porod patologický, čímž může ohrozit zdraví i život plodu a rizikové rodičky. Ačkoliv při porodu došlo k předčasnému odtoku plodové vody a porod trval téměř 43 hodin, bez přiměřených důvodů spoléhala, že k žádné patologii nedochází. V důsledku jejího jednání došlo k těžkému poškození zdraví dítěte, přičemž soudy zjištěná následná zjevná pochybení obviněné při resuscitaci novorozence jeho nepříznivý zdravotní stav ještě zhoršila. Série porušení důležitých povinností ze strany obviněné pak ve svém souhrnu vedla ke smrti poškozeného A. P..

Následek v podobě smrti poškozeného A. P. i příčinný průběh k němu vedoucí jsou tedy kryty zaviněním obviněné, a to ve formě nedbalosti vědomé podle § 5 písm. a) tr. zák., neboť tato věděla, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že takové porušení nezpůsobí. V daném případě rozhodně nešlo o nepředvídatelný příčinný průběh skutku, který by vylučoval zavinění obviněné.

K výhradám obviněné proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázána k povinnosti zaplatit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví na náhradě škody částku ve výši 2.702.071,- Kč, Nejvyšší soud poznamenává následující skutečnosti.

V prvé řadě konstatuje, že námitky o absenci procesních předpokladů pro vydání rozhodnutí o její povinnosti k náhradě škody nelze pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v jehož rámci mohl být první uvedený dovolací důvod uplatněn, právě pro jejich procesní povahu subsumovat.

Přesto považuje za vhodné nad tento rámec zmínit, že z ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř. se podává, že poškozený je oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému mj. povinnost nahradit v penězích škodu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, resp. že takový návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2 tr. ř.), přičemž z něho musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.

Nárok na náhradu škody je tedy nutno uplatnit včas, tj. nejpozději v hlavním líčení před zahájením dokazování, tzn. dříve než soud započne provádět důkazy (zpravidla jde o zahájení výslechu obžalovaného, ale může jít i o čtení jeho výpovědi podle § 207 odst. 2 tr. ř., jedná-li se v jeho nepřítomnosti apod.), event. před vydáním trestního příkazu [§ 314f odst. 1 písm. e) tr. ř.]. O opožděném návrhu na náhradu škody rozhodne soud usnesením podle § 206 odst. 4 tr. ř. per analogiam (§ 44 odst. 3 tr. ř.), že poškozený již nemůže uplatňovat nárok na náhradu škody, a to i tehdy, když bylo toto opožděné uplatnění důsledkem nesprávného poučení ze strany orgánu činného v trestním řízení nebo jiného jeho nesprávného postupu.

K označení důvodu nároku na náhradu škody pak podle soudní praxe postačí např. jen poukaz poškozeného na to, že skutkem popsaným v žalobním návrhu mu byla způsobena škoda, a že tedy z tohoto důvodu uplatňuje svůj nárok.

Pokud jde o specifikaci výše nároku na náhradu škody, lze ji uvést přesnou částkou způsobené škody, nebo minimální výší způsobené škody (např. když poškozený nezná dosud přesnou výši škody), příp. postačí i uvedení takových údajů, z nichž přesná výše jednoznačně vyplývá (např. uvedením bodového ohodnocení bolestného či ztížení společenského uplatnění). Výši požadované náhrady škody uplatněnou řádně a včas je přitom možno v průběhu dalšího řízení měnit, a to až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání o odvolání (srov. č. II/1962 Sb. rozh. tr. a č. 50/1986/II Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, že poškozená Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví uplatnila v předmětném trestním řízení svůj nárok na náhradu škody vůči obviněné přípisem ze dne 4. 2. 2010, doručeným příslušnému policejnímu orgánu dne 9. 2. 2010 (viz listinné materiály na č. l. 184 až 192 spisu). V tomto podání náležitě specifikovala jak důvod uplatnění nároku na náhradu škody, tak i jeho výši - škodu způsobenou protiprávním jednáním obviněné vyčíslila ke dni 18. 12. 2009 částkou 1.048.522,- Kč. Dne 11. 1. 2011 potom jmenovaná poškozená výši požadované náhrady škody rozšířila na celkovou částku 1.604.141,- Kč, když původně nárokovanou sumu navýšila o další náklady jí vynaložené na péči hrazenou ze zdravotního pojištění jejího pojištěnce poškozeného A. P. v období od 19. 12. 2009 do 22. 11. 2010 (viz listinné materiály na č. l. 324 až 337 spisu). Teprve posléze, konkrétně dne 12. 1. 2011, bylo v posuzované trestní věci zahájeno dokazování (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 396 až 417 spisu).

Ze skutečností výše zmíněných je zřejmé, že nárok poškozené Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví na náhradu škody byl v daném trestním řízení uplatněn v souladu s § 43 odst. 3 tr. ř., tj. řádně a včas.

Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné opětovně zdůraznit, že výši požadované náhrady škody uplatněné řádně a včas lze v průběhu dalšího řízení měnit, a to až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání o odvolání.

Vzhledem ke vzniku nákladů poškozené Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví na péči hrazenou ze zdravotního pojištění jejího pojištěnce poškozeného A. P. v období od 24. 11. 2010 do 15. 4. 2011 byla výše požadované náhrady škody v průběhu trestního řízení změněna podáním učiněným poškozenou vůči soudu prvního stupně dne 20. 9. 2011, a to na celkovou částku ve výši 2.702.071,- Kč (viz listinné materiály na č. l. 535 až 664 spisu). Závěrečná porada soudu druhé instance ve veřejném zasedání o odvolání obviněné proběhla dne 29. 11. 2011.

Nejvyšší soud uzavírá, že za popsané situace nelze soudům nižších stupňů oprávněně vytýkat, že ve vztahu k části nároku na náhradu škody ve výši 1.097.930,- Kč, doložené poškozenou Oborovou zdravotní pojišťovnou zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví dne 20. 9. 2011, rozhodly podle § 228 odst. 1 tr. ř., aniž byly dány procesní předpoklady pro vydání takového rozhodnutí.

Dále Nejvyšší soud konstatuje, že částka 2.702.071,- Kč přisouzená v dané trestní věci poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví představuje náklady, které tato pojišťovna (v souladu s vyhláškou č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, ve znění pozdějších předpisů) fakticky proplatila zdravotnickým zařízením za léčení jejího pojištěnce poškozeného A. P.. Tyto náklady léčení byly nesporně vynaloženy v souvislosti s újmou na zdraví poškozeného A. P., jejíž příčinou podle skutkových závěrů soudů dříve ve věci činných bylo protiprávní jednání obviněné.

Na tomto místě Nejvyšší soud opětovně poukazuje na shora zmíněnou podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a připomíná, že rovněž z hlediska posouzení hmotně právní roviny výroku o náhradě škody je vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.

Se zřetelem k tomu nelze akceptovat úvahy obviněné v tom smyslu, že by výše náhrady škody, k níž byla rozsudkem soudu prvního stupně, ve spojení s usnesením soudu odvolacího zavázána, měla být snížena o náklady, které by poškozená Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví vydala na péči související s porodem poškozeného A. P. i v případě, že by z její strany (ze strany obviněné) k žádnému protiprávnímu jednání nedošlo, neboť nemají podklad ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněné v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.

Pokud obviněná v dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí soudu prvního stupně, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněné k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 15. srpna 2012

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Veselý