Rozhodnutí NS

33 Cdo 2654/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:33 Cdo 2654/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2654.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 2654/2018-644


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně BDSTAV MORAVA s.r.o., se sídlem v Bruzovicích 88 (identifikační číslo osoby 268 07 947), zastoupené JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, O. Lysohorského 702, proti žalované Z. L., bytem XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Brunclíkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 710/57, o zaplacení 80.937 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 120 C 15/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2017, č. j. 15 Co 356/2015-466, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.566 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radima Kubicy, MBA, advokáta.


O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 120 C 15/2011-343, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 80.937 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% p.a. od 11. 8. 2009 do 31.12.2019 z částky 80.937 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8% p.a. od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 z částky 80.937 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 7,75% p. a. od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010 z částky 80.937 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011 z částky 80.937 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 7,75% p. a. od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011 z částky 80.937 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 7,75% p. a. od 1. 1. 2012 do 30. 6. 2012 z částky 80.937 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 7,5% p. a. od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012 z částky 80.937 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 7,05% p. a. od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013 z částky 80.937 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 7,05% p. a. od 1. 7. 2013 do 31. 12. 2013 z částky 80.937 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 7,05% p. a. od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2014 z částky 80.937 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 7,05% p. a. od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014 z částky 80.937 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 7,05% p. a. od 1. 1. 2015 do 26. 3. 2015 z částky 80.937 Kč a za dobu od 27. 3. 2015 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky, vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí, z částky 80.937 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 1. 2017, č. j. 15 Co 356/2015-466, rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku I. tak, že

a) žalobu co do částky 79.877 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné sazbě z této částky za dobu od 11. 8. 2009 do 19. 1. 2017 ve výši 44.048,50 Kč a dále co do ročního úroku z prodlení z částky 79.877 Kč za dobu od 20. 1. 2017 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí trvání prodlení, potvrdil;

b) žalobu co do částky 265 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení z této částky za dobu od 11. 8. 2009 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní operace České národní banky vyhlášené ve Věstníků České národní banky a platné vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí trvání prodlení, zamítl a

c) žalobu ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 795 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení z této částky za dobu od 11. 8. 2009 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni kalendářního pololetá trvání prodlení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení; současně zrušil rozsudek okresního soudu ve výrocích II. a III. a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Proti výroku I. písm. a) rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), přípustné.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Připomíná, že žalovaná v dovolání polemizuje výhradně se skutkovými závěry soudů.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).

Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno; tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť.

Vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu, že své rozhodnutí založil na nesprávném skutkovém zjištění, že dílo bylo dokončeno, že jí bylo dodáno bez vad a dne 24. 7. 2009 předávacím protokolem předáno (resp. že předávací protokol ze dne 24. 7. 2009 byl dokladem o předání díla), pomíjí, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud je povinen z něj vycházet. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených listinných důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá žalovanou zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu ohledně předání díla dne 24. 7. 2009 žalovanou na základě podepsaného předávacího protokolu ze dne 24. 7. 2009, do kterého žádné vady, nedodělky či jiné výhrady proti dílu žalobkyně neuvedla; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalovaná svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.

Lze uzavřít, že žalovaná sice v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, avšak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci, resp. z její skutkové verze (že žalobkyně jí dílo jako celek nepředala, že byla se zhotovením díla v prodlení, že dílo nebylo nikdy řádně dokončeno a že podle smlouvy byla povinna převzít jen a pouze dílo zhotovené bezvadně), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, že žalobkyni nevznikl nárok na doplatek ceny díla. Odkazy dovolatelky na množství rozhodnutí vrcholných soudních orgánů jsou v převážné většině nepřípadné nebo bez zjevného vztahu k projednávané věci.

K vadám ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné výtky, že odvolací soud zatížil řízení vadou spočívající v porušení práva na spravedlivý proces, odmítl-li jí navržené důkazy a vedl-li řízení jednostranně.

Nepředložila-li žalovaná k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 27. 3. 2019


JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu