Rozhodnutí NS

33 Cdo 3922/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/29/2018
Spisová značka:33 Cdo 3922/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3922.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 3922/2018-153


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. K., bytem v XY, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671, proti žalovanému M. M., bytem XY, zastoupenému JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 242/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, č. j. 26 Co 81/2018-122, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Shora uvedeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení vzniklých státu rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 11. 2017, č. j. 3 C 242/2016-90, a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.), neboť podle jeho mínění rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, zda je podmínkou úspěchu žalobce ve sporu o vrácení půjčky, aby prokázal rovněž to, že v okamžiku předání půjčované částky dlužníkovi takovou částkou disponoval.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešené otázce hmotného či procesního práva, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Z ustanovení § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) vyplývá, že ve sporu o zaplacení dluhu z půjčky věřitel (žalobce) musí v intencích uvedeného ustanovení splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno) nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněžních prostředků a že měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že uvedené plnění podle smlouvy dlužníku skutečně poskytl (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 946); ke smlouvě o půjčce totiž nedochází (a právní vztah z půjčky nevzniká) jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 6/2004 pod č. 110, jeho usnesení ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2008, a dále jeho rozsudek ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007). Podle shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu stačí, aby žalobce v řízení o vrácení půjčky prokázal, že s dlužníkem uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že plnění podle takové smlouvy dlužníkovi předal. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný peníze od žalobce na základě jimi uzavřené smlouvy o půjčce převzal; tento skutkový závěr nelze v dovolacím řízení revidovat, neboť dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Na dovolatelem formulované otázce, zda je žalobce v řízení povinen tvrdit a prokazovat, že v okamžiku předání půjčky měl k dispozici příslušnou sumu peněz, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno a navíc fakticky směřuje ke zpochybnění skutkového stavu věci. Její řešení tak není způsobilé založit přípustnost dovolaní podle § 237 o. s. ř.

Ve vztahu k jiným právním otázkám dovolatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Domáhá-li se (obecně) totiž dovolatel revize řešení otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen popsat, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle s § 237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. 11. 2018


JUDr. Václav Duda
předseda senátu