Rozhodnutí NS

24 Cdo 2839/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/24/2019
Spisová značka:24 Cdo 2839/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2839.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vady podání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/29/2019
III.ÚS 2454/19
III.ÚS 2454/19
JUDr. Jaroslav Fenyk
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
24 Cdo 2839/2018-410

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně STAPECOM, s. r. o., „v likvidaci“, se sídlem v Bruntále, Revoluční 1712/20, identifikační číslo osoby 271 92 156, zastoupené Mgr. Tomášem Mařatkou, advokátem Arzinger & Partneři, s. r. o., advokátní kancelář, se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, proti žalovaným 1) D. Č., narozenému dne XY, bytem v XY, a 2) O. Č., narozenému dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, 28. října 219/438, o určení neúčinnosti darovacích smluv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 83/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2018, č. j. 54 Co 222/2017-376, takto:

I. Dovolání se odmítají.
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.954,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Mařatky, advokáta Arzing & Partneři, s. r. o., advokátní kancelář, se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11.
III. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23.958,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Mařatky, advokáta Arzing & Partneři, s. r. o., advokátní kancelář, se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. prosince 2016, č. j. 7 C 83/2011-329, zamítl žaloby, jimiž se žalobkyně proti žalovaným domáhala určení právní neúčinnosti předmětných darovacích smluv (výroky I. až III.), rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni částku 150.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.), a že žalovaný 2) je povinen v téže lhůtě zaplatit žalobkyni částku 2.800.000,- Kč (výrok V.), a navazujícími výroky VI. až IX. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. ledna 2018, č. j. 54 Co 222/2017-376, rozsudek soudu prvního stupně v meritorních výrocích IV. a V. (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil, v nákladových výrocích VI. až IX. jej změnil způsobem vyloženým v jeho výrocích II. až IV., a dále výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud po provedeném řízení ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění jeho rozsudku), že žalobkyně měla vůči dlužníku - otci žalovaných vymahatelnou pohledávku, přičemž dlužník ve prospěch žalovaných učinil (ve formě předmětných darovacích smluv, jejímž předmětem byl převod předmětného nemovitého majetku) vůči věřiteli zkracující právní úkony. Dále odvolací soud vyložil, že „žalovaní neprokázali pro daný případ rozhodné skutečnosti, tedy že nevěděli a ani nemohli vědět o otcově úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele“, přičemž posléze předmětný nemovitý majetek převedli úplatně na třetí osoby; proto byli zavázáni k zaplacení peněžitých částek představujících výši jejich prospěchu získaného z těchto úplatných převodů (§ 42a odst. 4 obč. zák.).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 2) prostřednictvím svého advokáta včasná dovolání, z jejichž obsahu je zřejmé, že žalovaný 1) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu jednak v části jeho meritorního výroku I. (pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním výroku IV.) a dále v jeho nákladových výrocích II., IV. a V., zatímco žalovaný 2) svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu jednak v části jeho meritorního výroku I. (pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním výroku V.) a dále v jeho nákladových výrocích III. a VI.

Žalovaní přitom dovolací důvod vymezili s tím, že: „Nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že:

(i) soud v případě obou žalovaných nezohlednil, že v rámci řízení před soudy obou stupňů bylo prokazatelně zjištěno, že dlužník pohledávky po provedení obou odporovatelných právních úkonů měl dostatek majetku, z něhož by bylo možno pohledávku žalobce jako věřitele uspokojit, tedy obě namítaná darování nemohou být posouzena jako odporovatelné právní úkony, neboť jimi nedošlo ke snížení objemu dlužníkova majetku, jež by mělo za následek nemožnost uspokojení pohledávky věřitele, a dále

(ii) soud při uvažované výši náhradové pohledávky nezohlednil skutečnost, že v době, kdy mělo dojít k odporovatelnému právnímu úkonu, vázlo na celé nemovitosti - jednotce v k. ú. XY věcné břemeno doživotního užívání ve prospěch třetí osoby, které dosud trvá; toto faktické znehodnocení nemovitosti soud vůbec nereflektuje a v důsledku toho pak nesprávně určuje prospěch získaný odporovatelným právním úkonem;

(iii) soud při uvažované výši náhradové pohledávky nezohlednil skutečnosti, že v době, kdy mělo dojít k odporovatelnému právnímu úkonu, vázlo na celé nemovitosti - jednotce v k. ú. XY (tedy i na podílu, který měl druhý žalovaný ve svém vlastnictví již dříve) zástavní právo k zajištění pohledávek třetí osoby (Hypoteční banka, a. s.), avšak v době rozhodování o žalobě již byly všechny zajištěné pohledávky druhým žalovaným splaceny a došlo tak k zániku zástavního práva; toto faktické znehodnocení nemovitosti, která byla druhým žalovaným zbavena právních vad v důsledku splacení úvěrových pohledávek zajištěných zástavním právem na nemovitosti, soud vůbec nereflektuje a v důsledku toho pak nesprávně určuje prospěch získaný odporovatelným právním úkonem; rovněž tak nezohlednil tu skutečnost, že k vyšší dosažené kupní ceně za jednotku mohlo dojít i tím, že byla prodávána jednotka jako celek, nikoli pouze její jedna polovina, která byla předmětem odporovatelného právního úkonu; je tedy otazné, zda oním prospěchem má být automaticky jedna polovina z kupní ceny v případě prodeje celé věci, nebo kupní cena, která by byla dosažena, pokud by se prodávala pouze jedna polovina jednotky (pravděpodobně by se totiž nedosáhlo bez dalšího stejného výsledku, neboť prodej neúplné věci v sobě automaticky zahrnuje i malus za nemožnost nakládat s celou věcí jako vlastní).

V důsledku nesprávného právního posouzení věci soudem jednak při určení, zda předmětná darování jsou či nejsou odporovatelným právním úkonem, jednak při stanovení výše náhradových pohledávek jako ekvivalentu prospěchu získaného odporovatelným právním úkonem, je shora uvedené napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze nesprávné.“

Přípustnost svých dovolání žalovaní vymezili s tím, že: „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního nebo hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, příp. má být vyřešena jinak.“

V další části dovolání žalovaní poukazují na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k nesprávným skutkovým zjištěním k odporovatelným právním úkonům či k povaze rozhodnutí o odpůrčí žalobě, aniž by ovšem smysluplně v intencích § 237 o. s. ř. (k tomu poznámky níže) vymezili některou z variant předpokladů přípustnosti dovolání. V zásadě žalovaní brojí do hodnocení důkazů a skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při rozhodování, a vytýkají odvolacímu soudu, že při rozhodování nezohlednil jimi nyní v dovoláních zmíněné okolnosti případu, nepromítl je do skutkových zjištění a následně do právního posouzení věci. Závěrem navrhují, aby Nejvyšší soud v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně v písemném vyjádření k dovoláním odmítla uplatněnou dovolací argumentaci žalovaných a navrhla dovolání žalovaných odmítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že podaná dovolání neobsahují právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 ve vazbě na § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, odmítl; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu na jeho internetových stránkách https://nalus.usoud.cz).

V posuzovaném případě žalovaní vymezili obecně všechny zákonem předpokládané varianty předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 ve vztahu k § 237 o. s. ř., a v zásadě ponechali na dovolacím soudu, aby on sám si posoudil jako relevantní některou z variant jimi obecně vymezených předpokladů přípustnosti dovolání především z dovolací argumentace upínající se k nesprávnému právnímu posouzení věci.

Na str. 2 v posledním odstavci dovolání žalovaní sice namítají, že: „otázkou hmotného práva, při jejímž řešení se soudy odchýlily od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, je skutečnost, zda může žalobce úspěšně odporovat právnímu úkonu za situace, kdy po provedení takového úkonu zbývá dlužníkovi ještě dostatek jiného majetku, z něhož je možno nároky věřitele uspokojit, resp. v budoucnu následně dlužník takový majetek přesahující výši pohledávek, k jejímuž zkrácení mělo dojít, získá“, avšak v tomto směru již neuvádějí, od kterého rozhodnutí se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit, nehledě na okolnost, že žalovaní tímto způsobem primárně zpochybňují skutkový stav, z něhož při rozhodování odvolací soud vycházel, dospěl-li ke zjištění o nemajetnosti dlužníka žalobkyně, což samo o sobě přípustnost jejich dovolání nezakládá.

Předpoklad přípustnosti dovolání nebyl žalovanými řádně vymezen ani v rámci formulace dovolání na str. 3 v rámci prvního odstavce a následujících bodů (i) až (iii), neboť i v tomto případě jde o pouhou právní a skutkovou polemiku bez jejího promítnutí do některé ze zákonem předvídaných variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Dovolatelé kritérium právně relevantního vymezení předmětné varianty předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. neprecizovali ani tím, pakliže zahrnuli do svých dovolání argumentaci představující výtah judikovaných právních názorů Nejvyššího soudu či Ústavního soudu k odpůrčím žalobám.

Povinností dovolacího soudu ovšem není dotvářet za dovolatele dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“

Je třeba mít stále na paměti, že vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tak představuje jeho obsahovou náležitost, jejímž prostřednictvím je společně s dovolacím důvodem vymezen procesní rámec přezkumu ze strany dovolacího soudu (usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. března 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18).

Pokud dovolatelé uplatňují dovolací argumentaci na bázi zpochybňování hodnocení dokazování oběma soudy či zpochybňováním skutkového stavu, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud (soud prvního stupně), uplatňují tak nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), v situaci, kdy dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání (pakliže obsahuje zákonem stanovené náležitosti) vychází ze skutkového stavu učiněného odvolacím soudem, respektive soudem prvního stupně a nemůže jej jakkoliv v dovolacím řízení revidovat.

Dovolací soud přirozeně reflektuje nálezovou judikaturu Ústavního soudu (na kterou též odkazují žalovaní), podle které „Nesprávné právní posouzení tak může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole, jenž lze jako obecný princip vyvodit přímo ze zásady právního státu. Významná část těchto pravidel má povahu ústavních zásad spravedlivého procesu. Relevantní otázka procesního práva se může týkat například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatel ji nicméně vždy musí konfrontovat se stávající judikaturou dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu, neboť jen tak může uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.“ (nález Ústavního soudu ze dne 10. srpna 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17). Nicméně k věcnému posouzení je zapotřebí též - jak již opakovaně bylo připomenuto - právně relevantním způsobem vymezit předmětnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla (v tom kterém rozsahu) respektována předmětná nálezová judikatura Ústavního soudu, případně že od této nálezové judikatury se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil.

Nestačí tedy pouze citovat předmětné pasáže daného právního názoru Ústavního soudu, jak byl vyjádřen v jím vydaném příslušném nálezu, ale je nezbytné v rámci advokátem učiněné právně kvalifikační úvahy předložit dovolacímu soudu vymezenou variantu přípustnosti dovolání, což v tomto případě učiněno nebylo (srov. bod D na str. 6 dovolání).

Na str. 6 a 7 dovolání žalovaní sice poukazují na judikaturu dovolacího soudu „K odporovatelným právním úkonům“ avšak opět nepřípustně (s kumulací několika variant předpokladů přípustnosti dovolání) s tím, že: „se jedná o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou nebo řešenou jen okrajově a že předložená otázka má být řešena nově, příp. jinak, lze k dovolacímu důvodu uplatněnému v části B pod bodem (ii) tohoto dovolání v posuzované věci pouze uvažovat o principech, které jsou zmíněny v judikatuře vztahující se k odporovatelným právním úkonům obecně.“ Je nasnadě, že ani z těchto formulací řádně vymezenou variantu předpokladu přípustnosti dovolání nelze dovodit.

Obdobný závěr lze učinit i ve vztahu k té části dovolání na str. 7 v rámci bodů 1. a 2. označené jako „Judikatura k povaze rozhodnutí o odpůrčí žalobě.“

Posledně uvedené se týká i pasáže v dovolání na str. 8 až 10 v rámci bodů 5. až 13., jelikož v této části podání je sice žalovanými namítáno, že z napadeného rozhodnutí (jeho písemného odůvodnění) odvolacího soudu není zřejmé, „jak soud postupoval při hodnocení důkazů, resp. jak vyhodnotil“ žalovanými dále zmíněné skutečnosti, avšak v tomto směru jde o prostou skutkovou polemiku bez jejího právně relevantního promítnutí ve vztahu k § 237 o. s. ř., případně s ohledem na závěry judikované Ústavním soudem; dovolací soud zde pak není od toho, aby z množiny nesourodě vyložené právní argumentace dovolatele vyvozoval a zčásti dotvářel možné části, které by bylo lze sestavit a zahrnout tu pod dovolací důvod a tu zase pod příslušnou variantu předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.

Vzhledem k výše uvedenému (absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání) Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání žalovaných trpí vadou (absence předpokladů přípustnosti dovolání), pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolateli odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání žalovaných byla proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuta.

Dovolání proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolací soudu není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. 4. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu