Rozhodnutí NS

28 Cdo 170/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/26/2019
Spisová značka:28 Cdo 170/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.170.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Pozemkový úřad
Stát
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 243f odst. c o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 11a odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 170/2019-307


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) M. H., nar. XY, bytem XY, a b) M. H., nar. XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 166/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2018, č. j. 70 Co 47/2018-238, ve znění opravného usnesení ze dne 5. listopadu 2018, č. j. 70 Co 47/2018-287, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, každému rovným dílem, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.203 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Barbory Barcalové, advokátky se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Žalovaná (dále jen „dovolatelka“) napadla dovoláním výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, č. j. 70 Co 47/2018-238, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 11. 2018, č. j. 70 Co 47/2018-287, jímž byl ve výrocích I., II. a III. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 11. 2017, č. j. 14 C 166/2017-201, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 6. 2018, č. j. 14 C 166/2017-277 [kterým byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobci, jakožto osobami oprávněnými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále jen „zákon o půdě“), o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, na žalobce M. H., a o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, na žalobce M. H., jako pozemků náhradních za pozemky, které nebyly žalobcům vydány, a jímž žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 22.203,50 Kč k rukám jejich zástupkyně] a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6.776 Kč k rukám Mgr. Barbory Barcalové (výrok II.).¨

Splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřovala dovolatelka v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky „liknavosti žalované vůči oprávněné osobě, když ji dovodil z délky správního řízení a když stejně jako soud prvního stupně odmítl provést důkaz veřejnými nabídkami pozemků, poukázáním na jejichž rozsah žalovaná tvrzení o své liknavosti vyvracela“, a při posuzování otázky „vhodnosti žalobci požadovaných pozemků k převodu, jíž se soudy obou stupňů opomněly zabývat“. Odkazovala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017 a sp. zn. 28 Cdo 2430/2016. Jako dovolací důvod ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť je neshledal přípustným.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky (či jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit za liknavý, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž i přes aktivní přístup žalobců (právní předchůdci žalobců uplatnili svůj nárok již v roce 1992 a o jejich právu na vydání náhradních pozemků bylo rozhodnuto teprve v roce 2005, resp. až v letech 2014, 2015, každý z žalobců se v pěti případech neúspěšně účastnil veřejné nabídky) dovolatelka bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. § 11a zákona o půdě) nesprávným oceněním restitučního nároku (nerespektováním ustálené soudní judikatury, dle níž pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě /v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby/, je třeba ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. - srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, či ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015; k důsledkům lpění dovolatele na nesprávném ocenění restitučního nároku srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož do současné doby nedošlo k jeho uspokojení, pročež se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení, odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem jejího liknavého postupu nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jejich žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků. Odvolací soud přitom své závěry očividně neopírá jen o zjištěnou délku řízení před pozemkovým úřadem, nýbrž též o celou řadu dalších skutkových okolností, jež v průběhu dokazování vyšly najevo. Platí současně (argumentuje-li dovolatelka tím, že liknavost byla dovozována jen z nepřiměřené délky správního řízení), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; když samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).

Je možno poukázat i na to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu i s dovolacím soudem dříve vydanými rozhodnutími ve skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018, a ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3093/2018) a ani z tohoto pohledu proto nevybočilo z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od které Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani ve věci nyní posuzované.

Závěry odvolacího soudu se přitom nijak neodchylují ani od dovolatelkou citovaných rozhodnutí dovolacího soudu, jež se otázkou liknavosti či svévole dovolatelky při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů.

Od judikatury dovolacího soudu se pak odvolací soud neodchýlil ani při řešení otázky, zda žalobci požadované pozemky jsou vhodné k převodu jako pozemky náhradní (§ 11a odst. 1 zákona o půdě).

Vhodnými náhradními pozemky se rozumí pozemky, jež by byly - nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. dovolatelky - zařaditelné do veřejné nabídky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015).

Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).

Platí také, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011, dále též nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, a jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 101/03).

Odvolací soud se výše rozvedených judikaturních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně přidržel, když se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu dovodil, že jde o pozemky vhodné k převodu na žalobce, coby pozemky náhradní. V řízení totiž bylo zjištěno, že v katastru nemovitostí není žádný záznam o skutečnostech, které by bránily jejich převodu, pozemky nejsou zatíženy právy třetích osob, které by znemožňovaly převod, nejedná se o historický majetek církví a ani k nim nebyl uplatněn restituční nárok. K námitkám žalované odvolací soud uvedl, že nakládání s oběma pozemky žalovanou bylo sice omezeno usnesením o nařízení předběžného opatření vydaným Okresním soudem v Berouně ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 6 C 34/2017, z důvodu, že jejich převod požaduje i jiná oprávněná osoba, avšak usnesení o předběžném opatření, jímž bylo žalované zakázáno s pozemky nakládat, bylo vydáno i v tomto řízení, takže vydání předběžného opatření v jiném řízení převodu pozemků na žalobce nebrání. Překážkou vyhovění žalobě v dané věci by byl jen pravomocný rozsudek, jímž by byl nahrazen projev vůle žalované ke stejným pozemkům jiné osobě, řízení vedené před Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. 6 C 34/2017 ovšem dosud skončeno nebylo. Rovněž ani skutečnost, že v roce 2010 byla mezi žalovanou a Vodovody a kanalizacemi Beroun, a. s., uzavřena smlouva o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, nebrání jeho převodu, neboť v katastru nemovitostí - kromě věcného břemene vedení plynovodu - věcné břemeno na základě smlouvy s uvedenou společností zaznamenáno nebylo, a i kdyby bylo, nebylo by to důvodem, který by bránil jeho převodu. V řízení pak nevyšly najevo žádné okolnosti, z nichž by vyplývalo, že pozemky nelze zemědělsky obhospodařovat nebo, že by při hospodaření s nimi vznikly jiné problémy. Z katastru nemovitostí přitom vyplývá, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je veden jako ostatní plocha a způsob jeho využití je manipulační plocha a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je veden jako trvalý travní porost a nelze tak dovodit, že by nějaká konkrétní překážka bránila jejich zemědělskému využití.

Pokud dovolatelka v dovolání namítá, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY „je cípem rozsáhlého lesa“, který se rozkládá dále na sousedním pozemku parc. č. XY (k němuž právo hospodaření náleží Lesům České republiky s. p.), a že komunikace, jež v blízkosti tohoto pozemku vede, se nachází na pozemku parc. č. XY ve vlastnictví třetí osoby, pak tyto námitky uplatnila až v dovolání, a jde tak o nepřípustné novoty ve smyslu § 241a odst. 6 o. s. ř. Stejně pak je tomu i ohledně jejích námitek ve vztahu k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, tvrdí-li až v dovolání, že tento pozemek tvoří spolu s ostatními pozemky v okolí širší funkční celek sloužící vodohospodářství.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobců patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání sepsané Mgr. Barborou Barcalovou) za každou z jím zastupovaných osob ve výši 2.000 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] ve výši 903 Kč, tj. celkem částka 5.203 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 2. 2019


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu