Rozhodnutí NS

7 Tdo 1273/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/12/2018
Spisová značka:7 Tdo 1273/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1273.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Příčinná souvislost
Usmrcení z nedbalosti
Zavinění
Dotčené předpisy:§ 143 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1273/2018-29


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 12. 12. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. H., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 55 To 86/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 17 T 16/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:
I.

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 17 T 16/2015, byl obviněný L. H. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 31. 7. 2014 v 8.55 hodin řídil v obci (pozn. v rozporu s obsahem trestního spisu z kterého vyplývá, že mimo obec) XY, okr. Liberec, nákladní motorové vozidlo tov. zn. Volkswagen Transporter po silnici II. třídy, ve směru od obce Mimoň na obec Jablonné v Podještědí, kdy v km 34,019 v rozporu s ustanovením § 24 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (pozn. dále jen „zákona o silničním provozu“), na přímém úseku silnice v mírném stoupání při otáčení nedbal zvýšené opatrnosti a přehlédl a ohrozil za sebou jedoucí motocykl tov. zn. Yamaha řízený J. H., v důsledku čehož motocyklista narazil v levé polovině vozovky ve směru své jízdy do levé zadní části na silnici se otáčejícího nákladního motorového vozidla Volkswagen, následkem čehož řidič motocyklu utrpěl otok mozku, kterému po převozu do nemocnice v 16.29 hodin podlehl.

Podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 5 let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na nemajetkovou újmu a náhradu škody.

Proti citovanému rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání, z podnětu kterého Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 55 To 86/2018, podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově ve věci rozhodl tak, že na stejném skutkovém základě uznal obviněného vinným pouze přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, když vzhledem k výraznému spoluzavinění poškozeného neshledal v jednání obviněného porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona. Obviněnému pak nově uložil podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku mírnější trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 3 let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo nově rozhodnuto také o uplatněném nároku na nemajetkovou újmu a náhradu škody.
II.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítá, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky přečinu podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, protože mu nelze ve vztahu k fatálnímu následku přičítat zavinění ani ve formě nevědomé nedbalosti. Podle soudů, že jednal ve vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť musel vědět jako řidič, že při otáčení se na vozovce bez náležité opatrnosti může způsobit dopravní nehodu a způsobit smrt motocyklistovi jedoucímu za ním, přičemž soudy neshledaly přiměřené důvody pro to, aby se mohl spoléhat, že dopravní nehodu s takovým následkem nezpůsobí. Obviněný ale nesouhlasí s tím, že by provozu porušil ustanovení § 24 odst. 1 zákona o silničním provozu, tedy nedbal při otáčení zvýšené opatrnosti a přehlédl blížící se motocykl. Uvedl, že nemohl předvídat, že se k jeho vozidlu blíží vysokou rychlostí motocykl, nemohl jej zaregistrovat a neměl ani důvod předpokládat, že některý z účastníků silničního provozu zásadně překročí nejvyšší povolenou rychlost a nadto použije k jízdě jiný jízdní pruh, než mu ukládá ustanovení § 11 zákona o silničním provozu. Nedbalostní zavinění, že je ale možno dovodit jen tehdy, když povinnost a možnost předvídat porušení zájmu chráněného trestními předpisy, jsou dány současně a soudům vytýká, že při posuzování míry opatrnosti dostatečně neuvážily, že tato je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Obviněný je přesvědčen, že potřebnou míru opatrnosti zachoval, pečlivě se rozhlédl a dával znamení (o změně směru jízdy vlevo). Podle obviněného u něj absentuje také zavinění ve vztahu k příčinné souvislosti mezi porušením povinností vyplývajících z ustanovení § 24 odst. 1 zákona o silničním provozu a vznikem dopravní nehody, když se jednalo pro něj o nepředvídatelný příčinný průběh.

Obviněný ve věci shledává také extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, když setrvává na své obhajobě, že jel ve svém jízdním pruhu, zajel ke krajnici, aby umožnil předjetí dalšího vozidla, a když se při jízdě původním směrem začal zařazovat do svého pruhu, dával znamení levým směrovým ukazatelem. Předtím se podíval několikrát do zpětného i bočního zrcátka, ale motocykl poškozeného nezaregistroval a v momentě kdy dokončoval uvedený manévr a již se chtěl zařadit do svého jízdního pruhu z kraje vozovky, přišel silný náraz, po kterém otočil vozidlo do levého jízdního pruhu. Podle názoru obviněného ale soudy rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů převzaly úvahu znalce, že motocyklista z jeho jízdy mohl předpokládat, že se chystá zastavovat, což mělo být důvodem, proč přejel do levé poloviny vozovky. Tuto úvahu ale obviněný považuje za spekulativní, když vůbec nebylo prokázáno, v jakém okamžiku motocyklista do levého pruhu najel, a navíc se soudy nevypořádaly s jeho tvrzením, že dával znamení o změně směru jízdy. Obě tyto významné skutkové okolnosti, že mohly být objasněny výslechem svědkyně, která se dostavila na místo dopravní nehody jako první, soudy ale na její ztotožnění rezignovaly, ač to podle fotografií a materiálů Hasičského záchranného sboru bylo možné učinit. Pokud ale soudy převzaly čistě hypotetickou úvahu o důvodu manévru motocyklisty, jsou podle obviněného tyto skutkové závěry v extrémním nesouladu (rozporu) s provedenými důkazy. Za opomenutý důkaz a porušení svého práva na obhajobu pak obviněný považuje odmítnutí doplnění dokazování odvolacím soudem ohledně vlivu použitého nepovoleného plexiskla na helmě poškozeného motocyklisty, což mohlo vést k zhoršení viditelnosti, odhadu vzdálenosti a mělo to být podle obviněného zkoumáno znalcem.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v České Lípě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že shodné námitky jako v dovolání již obviněný uplatnil v rámci své obhajoby v odvolání s tím, že příčinou střetu byl pouze způsob jízdy poškozeného při zásadním překročení nejvyšší povolené rychlosti a došlo tak k přetržení příčinné souvislosti. Tuto námitku považuje za podstatnou, ale je toho názoru, že v tomto případě bylo zjištěné překročení rychlosti pouze důvodem spoluzavinění poškozeného, ale nikoliv jeho výlučného zavinění. Poukázal přitom na zjištění, že poškozený překročil povolenou rychlost 90 km/h o nejvýše 47 % a poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu k posuzování významu překročení nejvyšší povolené rychlosti. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání.
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje také náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud ale zjistil, že dovolání obviněného L. H. je zjevně neopodstatněné.

Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení správnosti právního posouzení skutku podle hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy a uveden především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný zejména nesouhlasí se skutkovým zjištěním okresního soudu o průběhu a příčině střetu obou vozidel, s kterým se v napadeném rozsudku ztotožnil také soud odvolací. Prosazuje svoji verzi o způsobu jeho jízdy před střetem vozidel, kdy v podstatě jedinou příčinou střetu byl podle něj způsob jízdy poškozeného motocyklisty. Nesouhlasí proto ani se závěry znaleckého posudku ČVUT v Praze z oboru doprava, který se stal podkladem skutkových závěrů soudů. V souvislosti s tím soudům v podstatě také vytýká nesprávné hodnocení tohoto znaleckého posudku, který byl ve věci opatřen již jako v pořadí třetí znalecký posudek, a to vzhledem k rozporným závěrům předchozího znaleckého posudku opatřeného orgány činnými v přípravném řízení a znaleckého posudku předloženého obviněným. Jedná se tedy o skutkové námitky neodpovídající uplatněnému důvodu dovolání, protože obviněný primárně soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neúplnost dokazování, a tedy nesprávná skutková zjištění, domáhá se jejich změny v souladu s jeho obhajobou, kterou ale soudy správně vyhodnotily jako vyvrácenou provedenými důkazy.

Nejvyšší soud zjistil, že s touto argumentací obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal ke shodným námitkám obviněného odvolací krajský soud. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal z podstatné části ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a pečlivě se jimi zabýval již okresní soud, který v rozsudku odůvodnil své skutkové závěry i použitou právní kvalifikaci, kterou odvolací soud korigoval a řádně odůvodnil, proč je jednání obviněného nutno právně kvalifikovat mírněji, jen jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se s rozhodnutím odvolacího soudu, který po zrušení rozsudku okresního soudu ve věci nově jinak rozhodl o vině a v souvislosti s tím také o trestu, ale převzal jeho skutkové závěry, jakož i s důvody jejich rozhodnutí zcela ztotožnil. K opakovaným zejména skutkovým námitkám obviněného v dovolání proto považuje za zcela nadbytečné podrobně opakovat jejich argumentaci a odkazuje na odůvodnění rozsudků soudů, když skutkovým námitkám obviněného nemohl přisvědčit a ve věci neshledal žádný, natož pak obviněným namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Obviněný v souladu s jeho vyvrácenou obhajobou veškerou vinu za vznik dopravní nehody zcela přenáší na poškozeného, který se již k věci nemůže vyjádřit, protože v důsledku utrpěných zranění po dopravní nehodě zemřel. Zdůrazňuje porušení pravidel silničního provozu poškozeným a v dovolání argumentuje zejména rychlostí jízdy motocyklu (nejvýše 132 km/h, v úseku s maximální povolenou rychlostí 90 km/h). Nejvyšší soud ale těmto skutkovým námitkám obviněného nemohl přisvědčit a jeho verze průběhu nehodového děje je jako technicky nepřijatelná hodnocena i dvěma znaleckými posudky (Ing. J. Kubelky i ČVUT). Soudy byl spolehlivě zjištěn způsob jízdy obviněného, spočívající v otáčení vozidla a v přehlédnutí za ním jedoucího motocyklu. O tom jednoznačně svědčí skutečnost, že k nárazu motocyklu došlo v levé polovině vozovky do levé zadní části jím řízeného vozidla, a to v oblasti levého zadního kola. K nárazu motocyklu tedy došlo z boku a nikoliv zezadu, jak správně konstatoval již okresní soud na str. 5 rozsudku. Ze znaleckého posudku ČVUT i z dané situace, kdy se jednalo o přímý přehledný úsek pozemní komunikace, také vyplývá, že motocykl byl při správném nastavení vnějšího zrcátka pro obviněného viditelný a reakce poškozeného motocyklisty vyjetím vlevo byla odpovídající způsobu jízdy obviněného, která nasvědčovala zastavování, a nikoliv otáčení do protisměru.

Pokud obviněný tvrdí, že dával znamení o změně směru jízdy doleva, nemůže to nijak zpochybnit správnost rozhodnutí soudů o jeho vině. Toto znamení se dává podle § 30 odst. 1 zákona o silničním provozu (kromě případů uvedených v jednotlivých ustanoveních) vždy při změně směru jízdy, vybočování z něho, nebo jestliže to vyžaduje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Obviněný sám přitom uvedl, že toto znamení o změně směru jízdy vlevo dal, když se zařazoval zpět do jízdního pruhu poté, co předtím najel více doprava, aby umožnil jeho předjetí dodávkou. Při tomto najetí víc doprava přitom obviněný také dával znamení o změně směru jízdy, ale vpravo, což společně se zjištěnou velmi malou rychlostí jím řízeného vozidla v době střetu s motocyklem (podle znaleckého posudku ČVUT 11 až 15 km/h) potvrzuje správnost závěru okresního soudu, že motocyklista danou situaci vyhodnotil jako zastavení vozidla a proto přejel do protisměrného jízdního pruhu, aby vozidlo obviněného objel v širokém bočním odstupu. Současně to také vyvrací obhajobu obviněného a naopak potvrzuje správnost závěru soudů, že se v daném okamžiku na silnici otáčel.

Při otáčení pak platí obdobně ustanovení o odbočování, kdy podle § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy a (což je podstatné) při odbočování, a tedy i při otáčení, nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Podle § 2 písm. l) zákona o silničním provozu, přitom „nesmět ohrozit“ znamená povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí. Podle zjištění soudů, které má spolehlivý podklad v provedených důkazech, si ale obviněný takto rozhodně nepočínal. Zvláště pak v situaci, jak sám v rámci své verze obhajoby vypověděl, že v okamžiku, kdy se začal zařazovat do svého jízdního pruhu a dával znamení o změně směru jízdy doleva, uslyšel zvuk motorky ve vysokých otáčkách, několikrát se podíval do bočního zrcátka, ale nic v něm neviděl, proto pokračoval v dokončení manévru, „přišla ohromná rána“, lekl se a zatočil volantem, čímž se dostal do protisměru. Podle znaleckého posudku ČVUT ale motocykl byl při správném nastavení vnějšího zrcátka pro obviněného viditelný a reakce poškozeného motocyklisty vyjetím vlevo byla odpovídající způsobu jízdy obviněného, která nasvědčovala zastavování, a nikoliv otáčení do protisměru.

Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy i ohledně právního posouzení skutku jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Pokud obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, jedná se pouze o prosazování jeho obhajoby, s kterou se již soudy nižších stupňů vyčerpávajícím způsobem a správně vypořádaly. Vzhledem k provedeným důkazům, které jsou dostatečným a spolehlivým podkladem pro rozhodnutí soudů, nejedná se ve věci ani o tzv. opomenuté důkazy v případě obviněným navrhovaného výslechu neznámé svědkyně nebo znaleckého zkoumání vlivu plexiskla na helmě motocyklisty, protože se jedná, vzhledem k již provedeným důkazům, o důkazní návrhy pro objasnění věci nepotřebné a tedy nadbytečné.

Námitka obviněného o nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání, resp. neexistenci zavinění k následku ani ve formě nevědomé nedbalosti, odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tuto námitku Nejvyšší soud posuzoval s ohledem na skutkový stav zjištěný soudy, který je v souladu s provedenými důkazy. Pokud obviněný namítá, že neporušil dané ustanovení zákona o silničním provozu, dodržel míru potřebné opatrnosti a svým jednáním pro nedostatek zavinění nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, je tato námitka zjevně neopodstatněná. Za situace, kdy bylo spolehlivě prokázáno, že obviněný při otáčení na dané pozemní komunikaci nedbal zvýšené opatrnosti a na přímém úseku silnice přehlédl za ním jedoucí motocykl, nelze souhlasit s názorem, že rozhodující a v podstatě jedinou příčinu dopravní nehody je nepřiměřená rychlost, kterou poškozený řídil motocykl.

V souvislosti s výrazným překročením nejvyšší povolené rychlosti jízdy uvedl Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 7 Tdo 168/2009, že po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky, a aby tomu přizpůsobil své počínání, tedy je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. To však pouze v případě, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu.

V souvislosti s námitkou obviněného o překročení nejvyšší povolené rychlosti poškozeným Nejvyšší soud uvádí, že z obecné povinnosti podle § 4 písm. a) zákona o silničním provozu, podle kterého „při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, a své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu“, přitom vyplývá, že tato povinnost být ohleduplný a neohrožovat, se vztahuje na všechny účastníky silničního provozu, tedy i na ty, co případně poruší své povinnosti. Taky vůči nim jsou tak ostatní účastníci silničního provozu povinni se uvedeným způsobem chovat.

Pokud jde o otázku příčinné souvislosti, obecně příčinný vztah spojuje jednání s daným následkem a je nezbytným obligatorním znakem objektivní stránky každého trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným trestněprávním následkem ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, že vývoj příčinné souvislosti je alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 2 Tz 10/1980 nebo 5 Tz 66/1980). U trestných činů nedbalostního ublížení na zdraví nebo usmrcení, spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou, bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni by následek byl případně způsoben ještě dalšími příčinami. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se tedy nepřerušuje ani tehdy, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, která spolupůsobí ve vzniku následku, ale za předpokladu, že jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Jednání pachatele má proto povahu příčiny i za předpokladu, že by kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Protože každé jednání, bez něhož by následek nenastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní jednání pachatele bylo pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.

Rozhodující příčinou dopravní nehody byl v tomto případě způsob jízdy obviněného L. H., spočívající v otáčení vozidla a v přehlédnutí za ním jedoucího motocyklu, čímž porušil ustanovení § 24 odst. 1 (v souvislosti s § 21) zákona o silničním provozu. V příčinné souvislosti tím pak došlo ke střetu vozidel a k usmrcení motocyklisty, jehož reakce a směr jízdy byly odpovídající způsobu jízdy obviněného, která nasvědčovala zastavování, a nikoliv otáčení do protisměru. Odvolací soud překročení nejvyšší povolené rychlosti poškozeným a z toho vyplývající míru jeho zavinění, za dané situace dostatečně zohlednil jak v mírnější právní kvalifikaci jednání obviněného, tak i ve výroku o trestu.

U obviněného L. H. je nedbalostní forma zavinění zřejmá již ze zjištění, že ač byl motocykl poškozeného pro něj v zrcátku viditelný, obviněný jej nezaregistroval a provedl v dané situaci, kterou sám způsobem své jízdy vytvořil, pro motocyklistu neočekávatelný jízdní manévr, a to přesto, že slyšel zvuk motocyklu ve vysokých otáčkách. Nelze tak přisvědčit námitce obviněného, že nemohl předvídat blížící se motocykl jedoucí vysokou rychlostí a neměl důvod předpokládat, že jiný účastník silničního provozu zásadně překročí povolenou rychlost. Byla tak u něj dána nejen povinnost, ale také možnost předvídat možný střet s motocyklem. Proto Nejvyšší soud považuje za správný také závěr soudu o nedbalostní formě zavinění na straně obviněného.

Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud zjistil, že napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí vytýkanými vadami a ve věci nebyl námitkami obviněného naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože v podstatě shodnými námitkami obviněného se zabýval již soud odvolací, když tytéž námitky byly již součástí jeho odvolání, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 12. 2018


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu