Rozhodnutí NS

22 Cdo 496/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:22 Cdo 496/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.496.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/17/2019
IV.ÚS 1984/19
IV.ÚS 1984/19
JUDr. Jaromír Jirsa
odmítnuto
09/08/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 496/2019-330



USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. N., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Šumavská 991/31, proti žalovaným 1) E. Š., narozené XY, 2) O. Š., narozenému XY, oběma bytem v XY, o zaplacení 46 800 Kč s příslušenstvím a 12 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 129/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. října 2018, č. j. 26 Co 247/2018-299, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit každému z žalovaných náklady dovolacího řízení ve výši 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2018, č. j. 11 C 129/2016-219, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 46 800 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z 20 900 Kč za dobu od 6. 5. 2016 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z 28 500 Kč za dobu od 6. 5. 2016 do zaplacení a úroku z prodlení 8,05 % ročně ze 7 600 Kč za dobu od 6. 5. 2016 do zaplacení (výrok I.). Zamítl i žalobu, kterou se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení 12 600 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z 12 600 Kč za dobu od 13. 8. 2016 do zaplacení (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.–IV.).

V dané věci žalobci svědčí věcné břemeno spočívající v bezplatném užívání bytu v podkroví domu č. p. XY XY ulice v XY, a to při svých návštěvách v České republice. Z dohody o zřízení věcného břemene nevyplývá, že by žalobce byl oprávněn tyto prostory užívat a uzamknout je v době, kdy v České republice nebude pobývat. V této době jsou oprávněni dané prostory užívat jako majitelé žalovaní. Nelze říci, že by v době od 17. 1. 2016 do 28. 7. 2016 žalovaní bránili žalobci v realizaci jeho věcného břemene a zvláště, že by tím žalobci vznikla škoda. Ani v okolnosti, že je žalobci bráněno žalovanými v užívání věcného břemene tím, že mu žalovaní nepředali klíče od dveří mezi schodištěm a chodbou v prvním patře a že si tyto dveře nemůže uzamknout, soud neshledal důvod, proč by žalovaní měli žalobci hradit požadovanou škodu. Žalobce může v daných prostorách bydlet a jediné, proč věcné břemeno neužívá, je skutečnost, že podle svého tvrzení nemůže zamknout tyto dveře, čímž mu ale není bráněno v užívání věcného břemene. Pokud za této situace žalovaný odmítl dané prostory užívat, nemůže to zakládat nárok na žalovanou škodu, spočívající v nákladech za to, že žalovaný bydlí jinde, neboť by nebyla v příčinné souvislosti s daným jednáním žalovaných. Žalobci by mohl možná pouze náležet nárok na náhradu nákladů, které by spočívaly v tom, že si sám zajistil uzamčení dveří, a to za splnění dalších podmínek.

Dále soud prvního stupně uvedl, že pro jeho rozhodnutí bylo nutné zkoumat, jak vypadala situace v době, kdy bylo věcné břemeno sjednáno (jak bylo věcné břemeno sjednáno). Nebylo prokázáno, že by zde sporné dveře mezi schodištěm a chodbou v prvním patře byly v době, kdy bylo zřízeno věcné břemeno v roce 1992. Pokud zde dveře v té době nebyly, nemůže žalobce nyní dovozovat, že má podle smlouvy o věcném břemeni právo požadovat po žalovaných vydání klíčů od dveří, které zde žalobce nechal později sám vybudovat, aby si je mohl uzamknout, a pokud tak žalovaní neučiní, tak mu tím vzniká tvrzená škoda. I v samotné smlouvě o zřízení věcného břemene z 15. 9. 1992 se uvádí, že žalobce má právo užívání kuchyně, obývacího pokoje, místnosti se zkoseným stropem, koupelny s WC. Chodba je uvedena ve společných prostorech, které má žalobce spoluužívat s ostatními. Logice tohoto ujednání smlouvy o věcném břemeni a spoluužívání chodby odpovídá i to, že přes chodbu potřebují žalovaní chodit, pokud chtějí užívat půdní prostor či terasu.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 10. 2018, č. j. 26 Co 247/2018-299, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud upřesnil, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že až v letech 1996–1997 žalobce nechal vybudovat příčku s dveřmi, oddělující schodiště od chodby v prvém patře v podobě, v níž se zhruba nachází v současné době. Některé důkazy sice zmiňovaly, že do té doby přístupu chladu z chodby do bytných místností v prvém patře bránila provizorní zábrana z přistavených skříní, doplněná dveřmi, jak tvrdí i žalobce. Provedené dokazování však neposkytuje dostatek důkazů k tomu, aby bylo možno uzavřít, že toto provizorium, jehož účelem bylo zlepšit teplotní poměry v místnostech v prvém patře domu, se zde nacházelo už k okamžiku zřízení věcného břemene, tj. ke dni 15. 9. 1992.

Soubor zatížených místností není možné považovat za bytovou jednotku v právním smyslu – prostorově vymezenou část budovy, oddělitelnou od budovy, v níž se nacházejí. Zatímco obytné místnosti, kuchyň, koupelnu a WC má žalobce právo užívat při své návštěvě v České republice výlučně sám, stejné oprávnění mu nevzniká k žádné chodbě v domě, neboť chodby je oprávněn vždy jen spoluužívat. Formulace věcného břemene tedy odpovídá skutkovému závěru, že podkroví domu nebylo od jeho zbytku stavebně odděleno tak, aby představovalo soubor místností pod společným uzamčením. Nikdo prostory v prvém patře domu nepokládal za prostor oddělený pro jeho uživatele od zbytku domu, a nelze je tak chápat ani dnes. Nachází-li se nyní mezi schodištěm a chodbou v prvním patře domu dveře, které se nezamykají a které tedy žalobci nijak nebrání v přístupu k místnostem, jež je oprávněn podle smlouvy o zřízení věcného břemene užívat, nelze dovodit, že nepředáním klíčů od těchto dveří žalovaní žalobci brání ve výkonu jeho oprávnění. Pokud by zde takové dveře existovaly i k 15. 9. 1992, což jak výše uvedeno v řízení nebylo prokázáno, nebylo by nepředání klíčů od nich bráněním žalobci ve výkonu jeho práv z věcného břemene, pokud jde o dveře, u nichž se zámek nevyužívá k zamykání. V řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by zmíněné dveře zamykány byly a že by pro žalobce představovaly překážku, jíž by neměl bez klíčů možnost překonat. Průběh pokusu o předání klíčů dne 19. 1. 2016, jak byl v řízení prokázán, svědčí o tom, že to byl žalobce, kdo při jejich převzetí nespolupracoval, ačkoliv k tomu neměl opravdový důvod. Tím nemůže být skutečnost, že žalovaní žalobci neumožnili, aby spolu s ním do domu vstoupili dva svědci, které si přivedl. Žalovaní jsou spoluvlastníky domu č. p. XY, mají právo rozhodovat, koho do domu vpustí a koho nikoliv, a s tím žalobce musí počítat. Odvolací soud uzavřel, že žalobce důkazní břemeno o porušení smluvní povinnosti žalovaných neunesl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které spatřuje přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce cituje závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3576/2017, 22 Cdo 1726/2007 a 20 Cdo 1151/2006 a dovozuje, že jeho postavení jako oprávněného z věcného břemene je obdobné či dokonce silnější než běžné právo nájemce. Žalobce měl právo, aby mu byly zpřístupněny veškeré prostory, které je oprávněn podle smlouvy o zřízení věcného břemene užívat. Za podmínku zpřístupnění pak považuje předání klíčů do dispozice oprávněného. Žalovaní měli celou řadu možností, jak klíče žalobci předat, aktivně však k tomu neučinili žádný krok, jejich povinnost proto nelze považovat za splněnou. Dále žalobce zdůrazňuje, že jako oprávněný má právo zvát si do prostor, které jsou předmětem věcného břemene, návštěvy. Názor odvolacího soudu, že si žalobce nemůže přizvat pro účely předání klíčů doprovod, je tedy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Žalobce má také právo si vymezené prostory uzamknout; dostavení se před nemovitost, v níž se nacházejí služebné místnosti, je pak maximální možná aktivita. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní považují napadené rozhodnutí za správné, naopak dovození přípustnosti dovolání považují za neadekvátní. Od posuzovaného období až doposud žalobce neprojevil zájem užívat svá práva plynoucí ze smlouvy o zřízení věcného břemene. Dále uvádí další okolnosti případu. Navrhují zamítnutí dovolání.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovoláním tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou soudu dovolacího soudu není založen.

V dané věci není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3576/2017. V uvedeném rozhodnutí – v části, kterou cituje v dovolání žalobce – Nejvyšší soud uvedl, že pro vztahy mezi oprávněným a vlastníkem služebné věci lze per analogiam (§ 10 odst. 1 o. z.) přiměřeně použít ustanovení o vztazích mezi nájemcem a pronajímatelem.

O rozpor s tímto rozhodnutím nemůže jít v dané věci již proto, že odvolací soud vůbec neřešil, zda lze na vztah založený služebností přiměřeně použít ustanovení o vztazích mezi nájemcem a pronajímatelem a na řešení této otázky není jeho rozhodnutí založeno.

Namítá-li dovolatel rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1151/2006, není tato námitka důvodná, protože zmínku o předání klíčů v daném rozhodnutí učinil Nejvyšší soud ve zcela odlišných souvislostech a to – v rámci výkonu rozhodnutí – při posuzování splnění povinnosti spočívající ve vyklizení bytu. Je zřejmé, že závěry uvedeného rozhodnutí na předmětnou věc nemohou dopadat.

Věcnému přezkumu tak podléhá pouze tvrzený rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1726/2007, v němž dovolací soud uvedl, že vlastník může byt nejen zatížit věcným břemenem, ale může jej i pronajmout (§ 685 a násl. obč. zák.). Právní postavení oprávněného z věcného břemene jako subjektu věcného práva je v zásadě silnější, než postavení nájemce bytu jako osoby oprávněné ze závazkového vztahu. Pronajímatel je povinen předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (§ 687 odst. 1 obč. zák.). Není důvod, aby toto pravidlo nebylo analogicky aplikováno i na vztah vlastníka a oprávněného z věcného břemene, nedohodly-li se strany jinak.

Nicméně ani rozpor s tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu není dán.

Odvolací soud vyšel především z toho (a tento závěr není v dovolání nijak relevantně zpochybněn), že věcné břemeno vzniklo žalobci k místnostem v domě žalovaných v podkroví domu, které nebylo od zbytku domu stavebně odděleno tak, že by představovalo soubor místností pod společným uzamčením.

Dovolatel především namítá, že jako oprávněný z věcného břemene měl a má právo na to, aby mu byly zpřístupněny veškeré prostory, které jsou součástí „věcného břemene k užívání, tedy základní podmínkou tohoto zpřístupnění je předání potřebných klíčů do dispozice oprávněného“. Toto předání ze strany žalovaných splněno nebylo, což považuje za protiprávní jednání zakládající nárok na náhradu škody.

Touto základní otázkou se odvolací soud zabýval a v zásadě celý obsah dovolání se týká okolností předání klíčů dne 19. 1. 2016.

Odvolací soud vyšel z toho, že průběh pokusu o předání klíčů dne 19. 1. 2016, jak byl v řízení prokázán, svědčí o tom, že to byl žalobce, kdo při jejich předání nespolupracoval, ačkoliv k tomu neměl „opravdový důvod“. Tím podle odvolacího soudu nemůže být skutečnost, že žalobci neumožnili, aby spolu se žalobcem do domu vstoupili dva svědci, které si přivedl. Odvolací soud pak uzavřel, že toto předávání klíčů „skončilo neochotou žalobce klíče převzít“.

Z dovolání pak není zcela zřejmé, nakolik s tímto základním závěrem odvolacího soudu dovolatel polemizuje a zda je o polemiku se zjištěným skutkovým stavem nebo s právním posouzením věci při akceptaci skutkového stavu. Dovolání se týká z převážné části právě okolností předání klíčů dne 19. 1. 2016 a bylo by zřejmě možno dovodit, že žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že si svým přístupem způsobil faktické nepředání klíčů. Na takový závěr lze snad usuzovat z dovolatelem zdůrazněné argumentace, podle níž pokud žalovaní nepředali klíče 19. 1. 2016, měli „řadu možností jak tyto klíče do dispozice oprávněného předat“, případně jiným způsobem nemovitost žalobci zpřístupnit.

S touto úvahou je však v rozporu ta část dovolání, v níž žalobce výslovně uvádí, že mu „byly dne 19. 1. 2016 nabízeny pouze klíče od branky a hlavního vstupu do nemovitosti, což je nesporné, povinnost žalovaným ohledně zpřístupnění prostor v celkovém rozsahu věcného břemene opět nebyla splněna“.

Touto částí dovolání naopak sám dovolatel připouští, že mu byly nabídnuty k převzetí klíče od branky a hlavního vstupu do nemovitosti, současně však naznačuje, že ani tímto postupem nebyla splněna povinnost žalovaných zpřístupnit prostory v celkovém rozsahu věcného břemene.

Dovolacímu soudu ovšem není při této úvaze zřejmé, jaké další klíče by měly být žalobci ze strany žalovaných nabídnuty, aby byla zajištěna přístupnost veškerých žalobcem užívaných prostor. Odvolací soud sice v odůvodnění zmiňuje příčku s dveřmi, oddělující schodiště od chodby v prvním patře, současně však výslovně uvedl, že tuto příčku v letech 1996–1997 nechal vybudovat sám žalobce v podobě, v níž se „zhruba nachází v současné době“ s tím, že se zde nacházejí dveře, které se nezamykají a které žalobci nijak nebrání v přístupu k místnostem, které je oprávněn podle smlouvy o zřízení věcného břemene užívat.

Není tedy patrno, jaké další klíče by měl žalobce mít, aby měl zajištěn přístup k místnostem, které je oprávněn užívat.

S těmito závěry odvolacího soudu dovolání žádným způsobem nepolemizuje a nijak se k nim v dovolání nevyjadřuje. Nadto dovolatel v dovolání výslovně sám uvádí, že nepodmiňoval „převzetí klíčů od nemovitostí jako takových, pouze za těch okolností, že mu budou předány klíče i od těchto dveří“.

Výslovně formulovaná právní otázka tak v dovolání schází a dovolání se omezuje na vyjádření obecného nesouhlasu se závěry odvolacího soudu zřejmě i s polemikou co do zjištěného skutkového stavu.

Jestliže pak odvolací soud uzavřel, že se žalobci nepodařilo prokázat protiprávní jednání žalovaných, které by mělo za následek vznik povinnosti k náhradě škody, pak prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů se tento závěr odvolacího soudu žalobci, jako závěr, který by byl zjevně nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem, zpochybnit nepodařilo.

Dovolací soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.


V Brně dne 27. 3. 2019


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu