Rozhodnutí NS

30 Cdo 2995/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/12/2019
Spisová značka:30 Cdo 2995/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2995.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Styk s dítětem
Nemajetková újma (o. z.)
Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 31a předpisu č. 82/1998Sb.
čl. 32 odst. 4 předpisu č. 2/1993Sb.
čl. 8 odst. 1 předpisu č. 209/1992Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 2995/2017-293


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 382/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2016, č. j. 15 Co 337/2015-192, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2016, č. j. 15 Co 337/2015-192, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 567 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci vedené pod sp. zn. P 69/2011. Žalobce vytýkal soudu nečinnost a neschopnost zajistit výkon rozhodnutí, styku dcer s ním jako s otcem, a to na základě předběžného opatření ze dne 4. 8. 2011, podle kterého byla matka žalobcových dětí povinna nezletilé děti připravit ke styku ve stanovenou dobu na půdě zařízení dětské a dorostové psychiatrie. Protože matka nerespektovala předběžné opatření, žalobce podal dne 13. 1. 2012 návrh na jeho výkon. Dne 2. 4. 2012 byl výkon rozhodnutí nařízen a matce byla uložena pokuta. Proti tomuto rozhodnutí podala matka odvolání, přičemž obvodní soud předložil věc odvolacímu soudu až po 10 měsících. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí nebylo pravomocné, nebylo možné vést trestní řízení proti matce za maření výkonu rozhodnutí a žalobce se tak nemohl domoci práva vídat své děti. Postupně od září 2011 do března 2013 bylo podle žalobce zmařeno 81 styků.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, č. j. 26 C 382/2013-94, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 56 000 Kč (výrok I), žaloba o zaplacení 511 000 Kč se zamítá (výrok II) a žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 13 213,20 Kč (výrok III).

3. Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že žalobce podal dne 24. 10. 2011 návrh na výkon rozhodnutí na základě předběžného opatření ze dne 4. 8. 2011, kterým mu byl upraven styk s nezletilými dětmi. Obvodní soud dne 2. 4. 2012 nařídil výkon rozhodnutí, a to uložením pokut matce. O odvolání rozhodl odvolací soud až po několika urgencích, resp. návrzích na určení lhůty k provedení procesního úkonu, dne 24. 7. 2013, kdy změnil usnesení obvodního soudu ze dne 2. 4. 2012 tak, že se pokuta matce neukládá. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 12. 2013. V mezidobí obvodní soud dne 6. 11. 2012 vynesl rozsudek, kterým byly nezletilé děti svěřeny do výchovy matce, otci stanoveno výživné a byl upraven jeho styk s nezletilými dětmi na půdě Fondu ohrožených dětí. V části úpravy styku nabyl rozsudek právní moci dne 23. 10. 2013. Další návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podal žalobce dne 23. 4. 2013. Obvodní soud usnesením ze dne 19. 12. 2013 návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl, neboť předběžné opatření, na jehož základě se otec domáhal nařízení výkonu rozhodnutí, zaniklo právní moci rozsudku o věci samé. O odvolání rozhodl odvolací soud dne 14. 4. 2014. Žalobce postupně podal další návrhy na výkon rozhodnutí za zmařený asistovaný styk, o kterých v době vydání rozsudku soudu prvního stupně nebylo ještě rozhodnuto.

4. Soud prvního stupně shledal v posuzovaném řízení průtahy v období od 9. 11. 2011, tj. po uplynutí 15 dnů od podání návrhu, do 2. 4. 2012, kdy obvodní soud o návrhu rozhodl, tedy více než 4 měsíce, dále od června 2012 do 24. 7. 2013, tj. od podání odvolání do rozhodnutí odvolacího soudu, tedy 13 měsíců, a od 9. 5. 2013, tj. po uplynutí 15 dnů od podání návrhu dne 23. 4. 2013, do 19. 12. 2013, kdy obvodní soud o návrhu rozhodl, tedy dle soudu prvního stupně cca 8 měsíců.

5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nevydání rozhodnutí v přiměřených lhůtách. Při úvaze o formě zadostiučinění s ohledem na „brutální“ průtahy v řízení o výkon rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé měl za nedostatečné pouhé konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Soud prvního stupně považoval za odpovídající částku 20 000 Kč „za rok průtahů“, a to s ohledem na průtahy v řízení, kdy měl obvodní soud vydat rozhodnutí co nejdříve (podle soudu prvního stupně do 15 dnů s ohledem na lhůtu stanovenou pro nařízení exekuce), jakož i s ohledem na větší význam předmětu řízení, věc péče o nezletilé, kdy se žalobce, byť má vykonatelné a pravomocné rozhodnutí o tom, že je oprávněn se se svými dětmi vídat, styku v průběhu řízení, s výjimkou samého počátku, nedočkal. Za dva roky soudního řízení tak základní částka podle soudu prvního stupně činí 40 000 Kč.

6. Soud prvního stupně uvedl, že celé řízení probíhalo nepřiměřeně dlouhou dobu, neboť v těchto řízeních, více než v kterýchkoli jiných, je čas tím největším nepřítelem, neboť jeho uplynutím může dojít k nenapravitelným škodám. Soudy nepostupovaly správně v případě realizace výkonu rozhodnutí, když nebyly schopny vůbec žádnou realizaci zajistit. Soud prvního stupně poukázal, že zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím je pro něj větší význam řízení. V daném případě se přitom jedná o typově zvýšený význam řízení. Na jeho základě tak soud prvního stupně navýšil základní částku zadostiučinění o 40 %. Průtahy zapříčiněné žalobcem soud prvního stupně neshledal.

7. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 19. 4. 2016, č. j. 15 Co 337/2015-192, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 56 000 Kč zamítá. Ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně žalobci uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 200 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

8. Odvolací soud vyšel z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2013, č. j. 19 Co 121/2013-1270, podle něhož bylo předběžné opatření vydáno za účelem obnovení kontaktu otce s nezletilými, který se dlouhodobě neuskutečňoval v důsledku vztahů v rodině poznamenaných domácím násilím, které nezletilé zažily, byť nebylo směřováno vůči nim, ale vůči matce. Záměrně se jednalo o asistovaný styk, aby byl ochráněn psychický stav dětí. Ačkoliv se první asistovaný styk uskutečnil, i podle vyjádření přítomného dětského psychiatra se nezdařil tak, aby byly alespoň usměrněny negativní pocity nezletilých vůči otci, aby byly ochotny k dalšímu kontaktu s ním. Nezletilé ve své výpovědi před odvolacím soudem (v opatrovnickém řízení) uvedly, že v nich dětský psychiatr vzbudil dojem, že na ně nebere ohled, straní otci a nepodařilo se mu při styku s otcem vyvolat pocit bezpečí. Starší dcera styk s otcem zásadně odmítá a připouští jej pouze v krajním případě za přítomnosti další osoby. Mladší dcera nemá tak vyhraněný vztah, což dal odvolací soud do souvislosti s tím, že tato je otcovým „oblíbenějším dítětem“, i tato však styk s otcem podmiňuje přítomností sestry. Odvolací soud v opatrovnickém řízení tak dospěl k závěru, že předběžné opatření svůj účel nesplnilo a ani splnit nemůže. Jsou tak dány mimořádné důvody, pro které se styk nezletilých s otcem neuskutečnil, spočívající v ochraně jejich zájmů, které jsou předním hlediskem při rozhodovací činnosti soudu. Odvolací soud v opatrovnickém řízení proto považoval styk otce s nezletilými dle předmětného předběžného opatření za nevhodný, tudíž jej v zájmu nezletilých nelze vykonat. Odvolací soud (v nynějším odškodňovacím řízení) rovněž poukázal na zprávu Fondu ohrožených dětí ze dne 14. 4. 2014, který s ohledem na zájmy nezletilých dětí odmítl nadále realizovat asistované styky dětí s otcem. Rovněž znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ve znaleckém posudku ze dne 20. 4. 2012 dospěla mj. k závěru, že vzhledem k psychickému stavu nezletilých, jejich senzitivitě a jejich extrémnímu strachu z otce, se nejeví jako vhodné soudním rozhodnutím dcery ke kontaktu s otcem nutit.

9. S ohledem na shora uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že v posuzovaném případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, jakožto základní podmínce pro odpovědnost státu za nemajetkovou újmu. Dle odvolacího soudu je zřejmé, že soud se v posuzovaném řízení pokoušel realizovat asistovaný styk otce s nezletilými dětmi na základě citovaného předběžného opatření u lékaře v přiměřených lhůtách a vhodnými prostředky. Nezletilé dcery však dlouhodobě styk s otcem odmítaly, měly z něho strach, a proto z objektivních důvodů v zájmu nezletilých nebylo možné předběžné opatření vykonat.


II. Dovolání a vyjádření k němu

10. Žalobce (dále též „dovolatel“) dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu, a to v celém rozsahu.

11. Podle dovolatele nebyla respektována judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) představovaná rozsudkem ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, když odkázal na jeho závěry, podle kterých se přiměřenost délky řízení posuzuje podle okolností případu a s ohledem na kritéria vyvozená z judikatury ESLP, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatelů, postup příslušných orgánů a význam sporu pro zúčastněné strany. Případy týkající se péče o dítě je nezbytně nutné projednávat ve vší rychlosti a průtahy v některé fázi řízení lze tolerovat pouze za podmínky, že celková délka řízení nebude nepřiměřená. Státu přitom přísluší zajistit si prostředky umožňující řešit případy týkající se nezletilých dětí s největší rychlostí, navzdory případným rozporům mezi rodiči. Je-li prokázána existence rodinného pouta, musí stát v zásadě jednat tak, aby umožnil toto pouto rozvíjet, a přijmout opatření, jež mohou vést ke sloučení dotyčného rodiče s dítětem. Rozhodující je, zda státní orgány přijaly za účelem usnadnění styku stěžovatele s jeho synem veškerá opatření, která od nich bylo možno rozumně požadovat. V případech, kdy plynutí času má negativní důsledky, se vhodnost přijatého opatření posuzuje podle rychlosti jeho provedení. Podle českého právního řádu jsou přitom soudy povinny jednat bez zbytečných průtahů, a to i v případě, že to účastníci řízení nenavrhují. Vnitrostátní orgány sice nemohou ručit za výsledky přijatých opatření, jsou však povinny využít všech přiměřených prostředků směřujících k zamýšlenému cíli. Nedostatek spolupráce mezi rodiči nezbavuje tyto orgány povinnosti přijmout veškerá opatření, která by mohla umožnit zachování rodinných pout.

12. Napadený rozsudek odvolacího soudu podle dovolatele závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud významně odchýlil od zákonných ustanovení občanského soudního řádu, od judikatury Nejvyššího soudu, a zároveň napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování Nejvyššího soudu nebyly dosud vyřešeny, a „taktéž z toho důvodu, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.“

13. Dovolatel za prvé uvádí otázku závaznosti vykonatelného soudního rozhodnutí (předběžného opatření) v řízení o výkonu rozhodnutí v kontextu zásady materiální právní moci rozhodnutí. S ohledem na odkaz odvolacího soudu na usnesení ze dne 24. 6. 2013 je dle dovolatele dána otázka zásadního právního významu z oblasti procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, zda v rámci vykonávacího řízení vůbec mohl soud druhého stupně takto procesně postupovat. Dovolatel má za to, že soud porušil zásadu materiální právní moci rozhodnutí, když negoval vykonatelné a pravomocné předběžné opatření ze dne 4. 8. 2011, které mělo v dané fázi řízení povahu res iudicata. Pravomocné a vykonatelné předběžné opatření nelze s ohledem na § 77 odst. 2 o. s. ř. negovat způsobem, jaký odvolací soud v rozporu s občanským soudním řádem zvolil, nadto aniž by uvedl ustanovení, dle kterého postupoval. Navíc odvolací soud nutnost vydání předběžného opatření sám předtím uznal tím, že předběžné opatření soudu prvního stupně potvrdil. Ze zásady materiální právní moci rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutí, která nabyla právní moci, je třeba považovat za správná a nemohou být předmětem projednávání v jiném řízení a nelze tedy ani zpochybňovat jejich platnost. Pravomocným rozhodnutím jsou poměry účastníků upraveny závazně a definitivně tak, že o nich nemůže být jednáno a rozhodováno znovu (k čemuž dovolatel mimo jiné odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2518/07). U předběžných opatření zákon připouští postup dle § 77 odst. 2 o. s. ř., tedy zrušení předběžného opatření, tento postup však realizován nebyl a jeho potřebnost nikdy nezmínil ani soud prvního stupně, naopak ve svém usnesení ze dne 2. 4. 2012, kterým nařídil výkon předběžného opatření uložením pokut matce, konstatoval, že neshledal vážné důvody pro neuskutečnění styku dětí s otcem. Postup odvolacího soudu dle dovolatele nemá žádnou oporu v občanském soudním řádu. Ke zrušení předběžného opatření by mohlo být přistoupeno pouze tehdy, jestliže by pominuly důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, tedy za účelem postupné obnovení citových vztahů žalobce a jeho dětí a realizace rodičovských práv žalobce jako otce. Asistovaný styk otce s jeho dětmi v přítomnosti zkušeného dětského psychiatra v rozsahu 1,5 hodiny týdně jistě nemohl děti nijak poškodit a být důvodem pro zamítnutí návrhu na výkon pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí, což vyplývá z lékařských zpráv lékaře soudem určeného k zajištění asistovaného styku.

14. Jako další dovolatel předkládá otázku lhůt k rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí ve věcech styku rodičů s nezletilými dětmi a otázku lhůt k předložení prvoinstančního rozhodnutí v těchto řízeních odvolacímu soudu a lhůt k vydání druhoinstančního rozhodnutí. Vzhledem k průtahům v posuzovaném řízení, které soud prvního stupně označil za „brutální“, je podle dovolatele nezbytné učinit předmětem dovolání i otázku, v jakých lhůtách má být standardně rozhodováno v řízeních o výkonu rozhodnutí ve věcech styku rodičů s dětmi a v jakých lhůtách má být spis po rozhodnutí soudu prvního stupně odeslán soudu druhého stupně a jak dlouho má řízení před soudem druhého stupně standardně trvat. Tato otázka dle dovolatele nebyla dovolacím soudem zatím vyřešena. Z rozsudku odvolacího soudu dovolatel dovozuje, že odvolací soud nezastává názor soudu prvního stupně, že o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí mělo být rozhodnuto v patnáctidenní lhůtě, když žádný průtah v dané věci nekonstatoval. V občanském soudním řádu pak nebyla výslovně zakotvena lhůta pro předložení věci odvolacímu soudu.

15. V judikatuře dovolacího soudu rovněž není řešena otázka náhrady nákladů řízení za řízení zahájená z důvodu procesního zavinění Ministerstva spravedlnosti při nerespektování šestiměsíční lhůty ke sdělení stanoviska podle § 15 OdpŠk. Žalobce tak byl nucen z opatrnosti (hrozba promlčení jeho nároku) podat žalobu. V takovém případě by měl být nárok na náhradu nákladů žalobci přiznán, protože by nebylo ospravedlnitelné, aby náhrada nákladů řízení byla přiznána ústřednímu orgánu, který soudní spor v důsledku svého prodlení procesně zavinil. V posuzované věci se měl odvolací soud dopustit zjevně nesprávného právního posouzení procesní otázky z oblasti náhrady nákladů řízení v kontextu § 15 OdpŠk, když nikterak nezohlednil skutečnost, že žádost žalobce o zadostiučinění byla žalovanou vyřízena po lhůtě dle § 15 odst. 1 OdpŠk a žaloba tak byla podána důvodně. Rozhodnutí odvolacího soudu je dle dovolatele i v tomto ohledu v rozporu s právní logikou.

16. „Dalším tématem“ podle dovolatele „je skutečnost, že žalobce měl být odškodněn již za samotné průtahy v jím zahájených řízeních o výkon rozhodnutí, které byly v daném případě ‚brutální‘, jak konstatoval soud prvního stupně, přičemž konečný výsledek vykonávacího řízení (tedy to, zda návrhu bylo vyhověno či nikoliv) není pro věc zásadní. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu jasně vyplývá, že se odškodňuje již samotný průtah, tedy nepřiměřená délka řízení. Případný negativní výsledek řízení není důvodem pro odmítnutí kompenzace dle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Z hlediska právního posouzení věci je tak napadený rozsudek odvolacího soudu zjevně nesprávný a rozporný s konstantní soudní judikaturou. Při řešení výše nastolené otázky hmotného a procesního práva se odvolací soud evidentně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“

17. „Nad rámec výše uvedeného“ dovolatel namítl, že v důsledku průtahů na straně soudů obou stupňů došlo k porušením jeho práva „na spravedlivý proces dovolatele dle čl. 6 Úmluvy a čl. 36 Listiny“, a neumožněním styku otce s dětmi „za současného zcela nepochopitelného připuštění ‚terapií‘ ze strany U. apod. došlo k oslabení citových vazeb dětí k otci (zejména mladší dcery AAAAA [pseudonym]), které pak odvolací soud použil jako argument pro zamítnutí nařízení výkonu rozhodnutí.“ V této souvislosti dovolatel odkázal na závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, ze kterého podle něj plyne, že Nejvyšší soud je povinen v dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces, a že každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.

18. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2016, č. j. 15 Co 337/2015-192, změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 567 000 Kč a náklady soudního řízení.

19. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.


III. Formální náležitosti dovolání

20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

21. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.


IV. Přípustnost dovolání

22. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

23. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

24. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4. o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

25. Dovolání v rozsahu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, přičemž nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř.

26. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka závaznosti vykonatelného soudního rozhodnutí (předběžného opatření) v řízení o výkonu rozhodnutí, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud v nynějším rozhodnutí neposuzoval závaznost vykonatelného soudního rozhodnutí, nýbrž posuzoval, alespoň jak vyplývá z jeho velmi strohého právního posouzení, postup soudů ve vykonávacím řízení, zda tento směřoval k realizaci asistovaného styku otce s nezletilými dětmi na základě předběžného opatření, a to v přiměřených lhůtách a vhodnými prostředky, přičemž toliko uzavřel, že předběžné opatření z objektivních důvodů nebylo možné v zájmu nezletilých dětí vykonat.

27. Obdobně přípustnost dovolání nemůže založit ani obecně formulovaná otázka lhůt pro rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí a předložení věci odvolacímu soudu, neboť ve smyslu § 237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit pouze konkrétní právní otázka, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo. Úkolem dovolacího soudu není podávat obecný výklad zákonných ustanovení za situace, kdy se odvolací soud ve svém rozhodnutí takovou otázkou vůbec nezabýval.

28. Byť je vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) v dovolání přes jeho značnou obsáhlost velice subtilní, neboť dovolatel konkrétně neoznačuje judikaturu dovolacího soudu, s níž by řešení předkládané právní otázky v napadeném rozhodnutí mělo být v rozporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz), z poměrně stručné, leč přiléhavé citace lze podle dovolacího soudu nicméně dovodit, že dovolání je přípustné, a to pro rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pro řešení otázky hmotného práva, na základě jakých kritérií lze učinit závěr o existenci nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení a zda mezi tato kritéria patří i výsledek posuzovaného řízení, zde faktická nevykonatelnost rozhodnutí (předběžného opatření) s ohledem na zájem nezletilých dětí.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

29. Dovolání je současně důvodné.

30. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nad rámec dále uváděné nedostatečnosti důvodů napadeného rozhodnutí však dovolací soud takové vady řízení neshledal.

31. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).

32. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).

33. Podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.

34. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

35. Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, které představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010).

36. Podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), přiměřenost délky soudního řízení je součástí práva na spravedlivý proces, jednoho ze základních lidských práv garantovaných jak vnitrostátními právními předpisy nejvyšší právní síly (čl. 38 odst. 2 Listiny), tak i právními předpisy mezinárodního původu, které jsou ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky součástí právního řádu České republiky a mají při aplikaci přednost před zákonem (jedná se zvláště o čl. 6 odst. 1 větu první Úmluvy). Požadavek přiměřené délky řízení nevyplývá jen z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale může také vyplývat, ať už přímo nebo nepřímo, i z jiných ustanovení Úmluvy, např. čl. 5 odst. 4 nebo čl. 8 (právo na respektování rodinného a soukromého života). Kritéria obsažená v tomto stanovisku se u nároků vztahujících se k těmto ustanovením použijí jen přiměřeně, se zřetelem ke zvláštnímu chráněnému zájmu dotčenému v předmětných řízeních, a to zpravidla výrazně přísněji jak na poli hodnocení přiměřenosti délky řízení, tak při určování výše zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jakož i při úvaze o formě a výši zadostiučinění podle platné právní úpravy vyjádřené zejména v § 13 a v § 31a OdpŠk je pak podle Stanoviska nutno postupovat též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

37. Aby bylo možno uzavřít, že účastník má právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, je podle Stanoviska třeba nejprve vyřešit otázku, zda vůbec v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení skutečně bylo nepřiměřeně dlouhé. Pro tyto účely Nejvyšší soud vymezil pojmový rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu, a to tak, že průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení, avšak k porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat.

38. Pro účely posouzení přiměřenosti doby řízení je především nutno ohraničit jeho trvání, tedy určit jeho počátek a konec.

39. Je-li určena celková délka řízení (k tomu srov. část III Stanoviska), je podle Stanoviska třeba přistoupit k posouzení, zda je toto řízení možno považovat za přiměřeně dlouhé. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je pak nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

40. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Jak vyplývá z judikatury ESLP, je při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného. ESLP též zohledňuje počet instancí, které se řešením daného sporu zabývaly. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními.

41. Od obecného pravidla, že přiměřenost délky řízení je nutno posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem individuálního případu, je však nutno odlišit ty situace, v nichž zákon soudu či jinému orgánu veřejné moci ukládá povinnost provést určitý úkon či vydat určité rozhodnutí ve stanovené lhůtě či klade důraz na jeho rychlý postup. V těchto případech pak samozřejmě platí zásada speciality – tam, kde zákon stanoví lhůtu pro určitý úkon soudu či pro vydání rozhodnutí, neuplatní se výše uvedená obecná úvaha o přiměřenosti celkové doby řízení. Jinak je vždy nutno přihlédnout ke kritériím uvedeným výše.

42. Konkrétně pak ve vztahu ke kritériu postup orgánu veřejné moci během řízení Stanovisko uvádí, že tento může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). Porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci. Podle Stanoviska se jedná například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi.

43. Význam řízení pro poškozeného je podle Stanoviska velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Mezi těmito pak Stanovisko uvádí i řízení, jejichž předmětem jsou rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného).

44. Při této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení.

45. K těmto typovým aspektům však může přistoupit i tvrzení žalobce (poškozeného) umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení. V takovém případě je ale třeba, aby žalobce toto své tvrzení prokázal, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých „typů“ řízení či typových okolností na straně účastníka; tvrdí totiž něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, a je tedy třeba, aby existence tvrzeného následku jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení (kauzální nexus) byly postaveny najisto. Takto tvrzené a prokázané skutečnosti (subjektivně pociťovaného dopadu nepřiměřeně dlouze vedeného řízení) jsou ovšem předmětem hodnotících úvah až při stanovení výše zadostiučinění.

46. V rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011, uveřejněném pod číslem 49/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nepřijaly-li státní orgány za účelem umožnění styku rodiče s nezletilým dítětem veškerá opatření, která od nich bylo možno v konkrétním případě rozumně očekávat, popřípadě je přijaly s prodlením, jde o případ nepřiměřeně dlouhého řízení, jímž mohlo být zasaženo právo na rodinný život (chráněné čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy); porušení takového práva z uvedeného důvodu je třeba zohlednit při závěru o vzniku nemajetkové újmy rodiče, který nemá dítě ve své výchově, a její intenzitě rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk.

47. Uvedený závěr ovšem nelze interpretovat tak, že by v případě řízení, jehož předmětem je umožnění styku rodiče s nezletilým dítětem, závěr o nepřijetí veškerých opatření za účelem umožnění styku byl podmínkou existence nesprávného úředního postupu, lze-li jinak na základě shora uvedených kritérií podle Stanoviska učinit i tak závěr, že celková délka řízení byla nepřiměřená. Naopak kritéria obsažená ve Stanovisku se u nároků vztahujících se k právu na rodinný život použijí přiměřeně se zřetelem ke zvláštnímu chráněnému zájmu dotčenému v předmětných řízeních, a to zpravidla výrazně přísněji jak na poli hodnocení přiměřenosti délky řízení, tak při určování výše zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, jak se ostatně uvádí již přímo ve Stanovisku.

48. Přitom je současně nutno mít na zřeteli, že samotný výsledek řízení není v rámci úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného, zásadně významný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009), nejde-li ovšem o případy, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek řízení již od počátku znám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2352/2014). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se ovšem nepodává, že by se o takovou situaci v případě žalobce jednalo.

49. Z uvedeného vyplývá, že pokud odvolací soud učinil závěr, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, aniž vyšel z jednoznačně stanoveného počátku a konce posuzovaného řízení a aniž takto stanovenou délku řízení hodnotil z hlediska její přiměřenosti podle shora uvedených kritérií, a na místo toho vyšel toliko z výsledku vykonávacího řízení, kde posléze odvolací soud dospěl k závěru, že předběžné opatření není s ohledem na zájem nezletilých dětí vykonatelné, je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tudíž nesprávné.

50. Krom toho ani z hlediska možného porušení práva na rodinný život (článek 8 Úmluvy) není právní posouzení věci úplné, když odvolací soud posuzoval toliko snahu soudů realizovat asistovaný styk otce s nezletilými dětmi na základě předběžného opatření, nikoliv, jak se podává z R 49/2013, zda přijaly, a to případně ve spolupráci s dalšími státní orgány, za účelem umožnění styku rodiče s nezletilým dítětem veškerá opatření, která od nich bylo možno v konkrétním případě rozumně očekávat, a to bez zbytečných prodlev.


VI. Závěr

51. Protože dovolání žalobce shledal Nejvyšší soud důvodným, napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu podle § 243 odst. 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení, neboť právní posouzení přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení je z popsaných důvodů nesprávné.

52. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými. Odvolací soud tak znovu posoudí přiměřenost celkové délky posuzovaného řízení, a to za použití shora uvedených kritérií, přičemž rovněž neopomene posoudit, zda státní orgány přijaly-li za účelem umožnění styku rodiče s nezletilým dítětem veškerá opatření, která od nich bylo možno v konkrétním případě rozumně očekávat, popřípadě zda je přijaly s prodlením. V případě závěru, že celková délka řízení nebyla přiměřená, pak rovněž přezkoumá závěr soudu prvního stupně o adekvátní formě či výši zadostiučinění.

53. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 6. 2019



JUDr. Pavel Simon
předseda senátu