Rozhodnutí NS

23 Cdo 4257/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/28/2020
Spisová značka:23 Cdo 4257/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4257.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 4257/2019-148
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Indra-Šebesta v.o.s., se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, IČO 26919877, insolvenční správkyně dlužníka Mart s.r.o., se sídlem v Hodoníně, třída Bří Čapků 2857/4, PSČ 695 01, IČO 25510584, proti žalované BUILDEKO, s.r.o., se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 3, PSČ 755 01, IČO 03386961, zastoupené JUDr. Janem Stančíkem, advokátem, se sídlem ve Valašském Meziříčí, Hemy 855, PSČ 757 01, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 8 C 76/2017, o zaplacení částky 957 347 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2019, č. j. 15 Co 174/2019-107, takto:

Dovolání žalované se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. 5. 2019, č. j. 15 Co 174/2019-107, změnil usnesení Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 3. 2019, č. j. 8 C 76/2017-100, tak, že řízení se nezastavuje.

Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka: „Zda lze nebo nelze považovat za odůvodnění odporu takové podání žalovaného, jehož budoucí vyhotovení ve 30 denní lhůtě bylo v odporu proti platebnímu rozkazu výslovně žalovaným avizováno a které následně bylo v avizované lhůtě skutečně u soudu žalovaným podáno, byť pod názvem vyjádření k žalobě“. Vyřešení této otázky mělo podle dovolatelky vliv na nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že se v dané věci řízení nezastavuje, když odvolací soud podání žalované ze dne 13. 9. 2017, doručené soudu 14. 9. 2017, považoval nikoliv za odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu, jehož doručení bylo soudu v podaném odporu žalovanou avizováno, ale za vyjádření k žalobě, jakožto první úkon ve věci samé po podání odporu, v němž žalovaná nevznesla námitku pravomoci soudů s poukazem na existenci rozhodčí doložky v rámcové kupní smlouvě uzavřené mezi účastnicemi dne 5. 10. 2016, z níž je dovozován nárok žalobkyně na zaplacení částky 957 347 Kč s příslušenstvím. Podle dovolatelky mělo být uvedené podání považováno jako odůvodnění odporu a žalovanou vznesená námitka soudní nepříslušnosti na soudním jednání dne 5. 2. 2019 měla být odvolacím soudem posouzena za včasnou, tudíž mělo být potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nevyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka považuje předestřenou otázku „zda lze nebo nelze považovat za odůvodnění odporu takové podání žalovaného, jehož budoucí vyhotovení ve 30 denní lhůtě bylo v odporu proti platebnímu rozkazu výslovně žalovaným avizováno a které následně bylo v avizované lhůtě skutečně u soudu žalovaným podáno, byť pod názvem vyjádření k žalobě“ za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud neřešenou, ale pominula, že Nejvyšší soud tuto otázku již řešil v usnesení ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1164/2009 – veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud učinil závěr, že včasným podáním odporu se platební rozkaz ruší bez zřetele na to, zda byl odpor odůvodněn či nikoliv, a že postačí-li ke zrušení platebního rozkazu odpor neodůvodněný, má tam, kde je odpor odůvodněn, toto odůvodnění význam nikoliv pro odpor samotný (procesní účinky podaného odporu nemohou být jeho vyjádřenými důvody nikterak ovlivněny), nýbrž toliko pro další řízení; žalovaný již v rámci odporu vyjadřuje své stanovisko k žalobě a vymezuje tak základy své procesní obrany. Jde tedy – podle obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) – o vyjádření k žalobě. Jestliže pak žalovaný podá neodůvodněný odpor, v němž ohlásí, že se dalším podáním vyjádří k žalobě, pak tím spíše není důvod posoudit takové vyjádření podle jeho obsahu jako dodatečné odůvodnění odporu; odpor již zamýšlené účinky vyvolal, zrušením platebního rozkazu se jeho funkce v řízení konzumovala a není proto sebemenšího věcného důvodu jej v dalším řízení jakkoliv doplňovat (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 34/2010 - veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz).

Z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestřená otázka je judikaturou Nejvyššího soudu řešena a její závěry dopadají na právní posouzení věci v posuzovaném případě. Vzhledem k tomu, že dovolací soud není vázán formálním vymezením předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2014 a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 159/2014, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz), nýbrž hodnotí, zda je z dovolání vůbec patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné, jelikož odvolací soud se neodchýlil od cit. judikatury Nejvyššího soudu, když učinil závěr, že řízení se v dané věci nezastavuje, jestliže na základě odporu žalované byl zrušen platební rozkaz, a až poté v podání, které bylo prvním úkonem ve věci samé, se žalovaná pouze vyjádřila k žalobě, aniž by namítla nedostatek pravomoci soudů s odkazem na uzavřenou rozhodčí doložku. Je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, že jde o první úkon žalované ve věci samé v případě, kdy na základě odporu byl zrušen platební rozkaz a žalovaná podá vyjádření, v němž se vyjádří k žalobě, byť by svým podáním mínila odůvodnit již podaný odpor proti platebnímu rozkazu.

Není-li tedy dovolání žalované podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud nemohl učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.

O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř. nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 1. 2020

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu