Rozhodnutí NS

3 Tdo 424/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/16/2019
Spisová značka:3 Tdo 424/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.424.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
Dotčené předpisy:§ 173 odst. 1 tr. zákoníku
§ 234 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 424/2019-55
USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 12 To 281/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 1 T 44/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného R. K. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 1 T 44/2017, byl obviněný R. K. pod bodem II. výroku o vině uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se spoluobviněnými J. H., nar. XY, a J. M., nar. XY, a to na podkladě skutkového stavu sočívajícím v tom, že společně dne 16. 10. 2016 v době kolem 00:30 hod. ve XY, XY, okres Rychnov nad Kněžnou, v prostoru průmyslového areálu poblíž železničního přejezdu, po předchozím sledování přistoupili zezadu k poškozenému M. Ž., nar. XY, který se tudy ve stavu silné opilosti, do které se přivedl předtím požitím většího množství alkoholických nápojů, vracel domů z restauračního zařízení, přičemž ho blíže nezjištěným způsobem fyzicky napadli, v důsledku čehož skončil poškozený na zemi, kde mu prohledali oděv a odcizili z kapes finanční hotovost ve výši nejméně 1.730 Kč, černou koženou peněženku, ve které se nacházel občanský průkaz, karta pojištěnce VZP a platební karta, vydaná KB, a.s., vše vystaveno na jméno poškozeného M. Ž., a mobilní duální telefon zn. NOKIA 130 se dvěma SIM kartami operátora T-Mobile, načež z místa činu odešli, aby se obratem dne 16. 10. 20016 kolem 00:50 hod. za pomoci takto odcizené platební karty pokusili z bankomatu ČSOB, a. s., který se nachází v ulici XY ve XY, vybrat finanční hotovost ve výši nejméně 5.000 Kč, což se jim však nezdařilo, protože neznali PIN kód, čímž způsobili poškozenému M. Ž., nar. XY, škodu na zdraví v rozsahu drobných oděrek a pohmožděnin v obličeji a podvrtnutí krční páteře, které si vyžádalo lékařské ošetření bez vzniku pracovní neschopnosti, a majetkovou škodu na odcizených věcech ve výši celkem 2.430 Kč;
dále byl obviněný R. K. pod bodem III. výroku o vině uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 12. 8. 2017 v době kolem 04:15 hod. na chodníku před barem B. s. čp. XY v XY v Rychnově nad Kněžnou, kam poškozeného Z. L., nar. XY, sledoval po trase několika set metrů od autobusového nádraží, přiběhl k poškozenému Z. L., udeřil ho jednou rukou sevřenou v pěst do hlavy v oblasti spánku střední intenzitou, druhou rukou ho zachytil kolem krku, načež poškozený, jehož pohybová stabilita byla poněkud omezena tím, že měl na nohou obuté pantofle, a byl zřejmé překvapen tímto zákeřným útokem, se dostal do poklekové pozice, kdy poškozenému obžalovaný přišlápl nohou obutou do pevné obuvi ruku v oblasti zápěstí, kterou se poškozený opíral v pokleku o zem, následně probíhalo mezi oběma muži přetahování o světle hnědou koženou brašnu, od níž poškozený držel řemen levou rukou a tiskl si ji na hruď, tuto brašnu mu obžalovaný vytrhl, až u ní došlo k přetržení řemínku a i s brašnou pak obžalovaný utekl z místa napadení pryč; v brašně se nacházela peněženka s finanční hotovostí ve výši 5.000 Kč, 2 platební karty k účtu číslo XY, občanský průkaz, řidičský průkaz a karta pojištěnce, svazek klíčů, klíče od osobního automobilu Toyota s dálkovým ovládáním a mobilní telefon značky LG D 605 v koženém pouzdře; při napadení utrpěl poškozený Z. L. drobné poranění spočívající v podvrtnutí a naražení zápěstí, se kterým byl ošetřen na chirurgické ambulanci Nemocnice v Rychnově nad Kněžnou a následně mu byla vystavena pracovní neschopnost do 14. 9. 2017 bez dalšího podstatného omezení v obvyklém způsobu života a činnosti; na odcizených věcech a hotovosti byla poškozenému způsobena škoda ve výši nejméně 8.350 Kč;
pod bodem IV. výroku o vině byl obviněný R. K. uznán vinným jednak přečinem krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 16. 7. 2017 v době od 21:30 do 21:45 hod. v Rychnově nad Kněžnou, v ulici XY, odcizil z igelitové tašky ležící na schodech k domu čp. XY pod jejím majitelem T. N., nar. XY, v tu dobu nacházejícím se ve stavu opilosti v důsledku předtím požitých alkoholických nápojů, pánskou koženou peněženku béžové barvy v hodnotě dle odborného vyjádření 200 Kč, ve které se nacházela platební karta VISA na jméno T. N. k jeho účtu vedenému u České spořitelny, č. karty XY, dále finanční hotovost ve výši 23.800 Kč, občanský průkaz a řidičský průkaz T. N., následně peněženku i s doklady zahodil do kontejneru u domu čp. XY, platební kartu zahodil na toaletách v S. b. v ulici XY v Rychnově nad Kněžnou, a finanční částku ve výši 23.800 Kč z části utratil a z větší části prohrál na hracích automatech; způsobil tak poškozenému T. N. škodu v celkové výši 24.000 Kč, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že trestním příkazem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 2 T 21/2015, byl odsouzen mimo jiné za přečin krádeže dle § 205 odst. l písm. a), b) tr. zákoníku (právní moc dne 30. 5. 2015), k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, který byl pak následně zrušen rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 5 T 58/2015 (právní moc téhož dne), kdy obžalovanému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce 2 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu 5 let s dohledem.

Za to byl obviněný R. K. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Z. L., nar. XY, bytem XY, XY, částku 7.200 Kč, a poškozenému T. N., nar. XY, bytem XY, XY, částku 24.000 Kč.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným R. K. a J. H. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, částku 2.375 Kč (z důvodu vynaložených nákladů na léčení M. Ž.).

Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. H., nar. XY, a J. M., nar. XY, a to nejen pro jednání, jehož se dopustili ve spolupachatelství s obviněným R. K., ale i pro další trestnou činnost podrobně rozepsanou ve výroku o vině z rozsudku, částečného zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. obviněného J. H., a náhradě škody.

Proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 1 T 44/2017, podal obviněný R. K. odvolání. Odvolání podali i spoluobvinění J. H. a J. M. Ve prospěch obviněného J. H. do výroku o vině pod body I. a V. a do výroku o trestu a v neprospěch obviněného R. K. do výroku o trestu podala odvolání i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou.

O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 12 To 281/2018, a to tak, že:
pod bodem I. z podnětu odvolání státní zástupkyně a obviněného J. H. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně tohoto obviněného ve výrocích o vině pod body I. a V., ve výrocích o trestech a ve výrocích o náhradě škody ohledně poškozených L. V. a N. V., V. P., V. T., P. J., J. K. a J. K., firmy M. K., IČ: XY, a M. P., kdy podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve vztahu k tomuto obviněnému nově rozhodl o vině a trestu, stejně jako o náhradě škody;
a současně z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného R. K. ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného R. K. odsoudil za trestné činy, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi (7) let, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn;
pod bodem II. pak odvolací soud odvolání obviněných R. K. a J. M. podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 12 To 281/2018, podal obviněný R. K. prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 1325-1328), ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, stejně jako na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný uvedl, že dovolání podává z důvodu nesouladu mezi právními závěry soudů obou stupňů, jenž nemají oporu v provedeném dokazování, kdy byl odsouzen na základě takových důkazů, o nichž lze mít důvodné pochybnosti o jejich věrohodnosti, či na základě nedostatečného skutkového zjištění s absencí přímých a jednoznačných důkazů. Dále má za to, že dané skutky byly nesprávně kvalifikovány.

Obviněný namítl, že se doznal v plném rozsahu ke skutku pod bodem V. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, popírá však, že by se dopustil skutků uvedených pod body II. a III. Ke skutku pod bodem II. uvedl, že byť se v inkriminovaném čase na daném místě zdržoval a s poškozeným M. Ž. mluvil, tohoto nenapadl. Soudy obou stupňů v daném případě neměly k dispozici jakýkoliv důkaz o tom, že se činu dopustil. Výpověď spoluobviněného H. rozhodně nelze považovat za věrohodnou, přičemž je zcela jasné, že tento se snaží svést vinu za páchání trestné činnosti na třetí osobu, aby se vyhnul trestu. Pokud jde o výpověď samotného poškozeného Ž., byl v době přepadení silně podnapilý, nedokázal ani určit, kolik osob jej napadlo. Své tehdejší družce, svědkyni M. Š. se ke skutku přiznal pouze z obavy ze spoluobviněného H., přičemž své tvrzení nemyslel vážně. Takové „přiznání“ pod nátlakem nelze dle jeho tvrzení považovat za důkaz v trestním řízení. Sama svědkyně si nebyla jistá, zda v danou chvíli mluvil pravdu. Poškozený byl napaden spoluobviněným H., který jej i následně donutil k pokusu o výběr z bankomatu za použití bankovní karty poškozeného.

Ve vztahu ke skutku pod bodem III. pak uvedl, že tento měl být překvalifikován na trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, neboť v rámci trestního řízení nebyl proveden žádný takový důkaz, který by jej zcela jednoznačně usvědčoval ze spáchání trestného činu tak, jak je uvedeno v rozsudcích soudů obou stupňů. Poškozený byl v době spáchání skutku pod vlivem alkoholu, proto zavrávoral, když mu tašku vytrhl z ruky, nicméně na zem neupadl, nijak jej tedy nezranil. Kdyby ke spáchání daného skutku došlo tak, jak je tvrzeno v rozsudcích soudů obou stupňů, měl by poškozený značná zranění na hlavě a krku, neboť obviněný nosí na rukou prsteny. Nutno dodat, že mezi ním a poškozeným byl významný jak výškový, tak i váhový rozdíl - v obou směrech ve prospěch poškozeného, navíc byl obviněný silně podnapilý, což mu značně ztěžovalo pohyb. Obviněný dále rozporuje výpověď poškozeného, kterou poškozený dle jeho mínění neustále měnil, kdy je současně plná rozporů. Tyto sporné momenty napadal i v podaném odvolání, ale soudy se těmito rozpory nijak nezabývaly a nekriticky přijaly tvrzení poškozeného.

Obviněný se proto domnívá, že soudy porušily zásady trestního řízení garantované nejen ustanovením § 2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř., ale i Ústavou, Listinou základních práv a svobod a také Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména právo na spravedlivý proces, princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo.

Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265k tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 12 To 281/2018, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 1 T 44/2017, zrušil, a podle § 2651 tr. ř. Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 20. 3. 2019 (č. l. 1330). Dne 2. 4. 2019 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 346/2019, v němž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 12 To 281/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil ve vztahu k dovolateli rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl, kdy současně odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi spoluobviněného J. H., poškozených Z. L. a M. Ž., svědkyně M. Š., videozáznamu z jeho zadržení) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění jeho vztahu se spoluobviněným J. H., zda byl u skutku pod bodem III. pod vlivem alkoholu a nakolik byl fyzicky schopen útoku na poškozeného tak, jak byl tento popsán ve skutkové větě, námitka stran zjištění mechanismu vzniku zranění poškozeného Z. L.), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, zejména pak, že nebyly provedeny žádné přímé důkazy, přičemž důkazy nepřímé netvoří ucelený řetězec) a dále pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy ve vztahu ke skutku pod bodem II. uvedl, že byť se nacházel v inkriminovaném čase na daném místě a s poškozeným M. Ž. mluvil, nijak jej nenapadl, to učinil spoluobviněný J. H., který jej později donutil i k pokusu o výběr z bankomatu za použití bankovní karty poškozeného, přičemž jeho přiznání bylo rovněž učiněno z obav ze spoluobviněného J. H.; ve vztahu ke skutku pod bodem III. pak uvedl, že se předmětného jednání nedopustil tak, jak je uvedeno ve skutkové větě, neboť poškozený upadl na zem v důsledku své opilosti, nikoli útoku, přičemž by měl závažnější zranění, jelikož obviněný měl na rukou prsteny).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný R. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Za relevantní proto nelze shledat ani námitku obviněného, že soudy vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Z výše uvedeného vyplývá, že námitky obviněného byly uplatněny způsobem neregulérním. Námitky obviněným vznesené jsou totiž založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a tedy čistou spekulací. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění a právní kvalifikaci nelze ničeho vytknout.

Nad rámec uvedeného je možno ve vztahu ke skutku pod bodem II. uvést, že pokud obviněný namítl, že v případě napadení M. Ž. jej nashromážděné a provedené důkazy neusvědčují, kdy trvá na tom, že útočníkem byl J. H., zcela přitom přehlíží skutečnost, že byl shledán vinným jednáním ve spolupachatelství.

Podle § 23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatel).

Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu (provinění), jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (k tomu srov. rozhodnutí č. 66/1955 a č. 17/1982 Sb. rozh. tr.), anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).

Ve vztahu ke skutku pod bodem III. je pak možno uvést, že předmětné jednání nelze kvalifikovat jako přečin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku jen proto, že snad poškozený upadl na zem sám.

Zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo, proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá. Trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR 20/1998–1) - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 – 421., 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1551 – 1558.

Z provedeného dokazování vyplynul skutkový stav věci spočívající v tom, že obviněný přistoupil k poškozenému a tomuto, jak sám uvádí, vytrhl tašku z ruky, tedy užil násilí k tomu, aby překonal odpor poškozeného, přičemž lze mít zcela jistě za to, že poškozený by tašku sám od sebe obviněnému nevydal.

V projednávané věci tedy byly naplněny skutkové podstaty žalovaných trestných činů.

IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 4. 2019


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu