Rozhodnutí NS

30 Cdo 5819/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Spisová značka:30 Cdo 5819/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5819.2016.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Promlčení
Dotčené předpisy:§ 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 35 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
02/15/2019
I. ÚS 570/19
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
05/21/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 5819/2016-91


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce V. L., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 150 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 364/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016, č. j. 72 Co 194/2016-75, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016, č. j. 72 Co 194/2016-75, se ve výroku I mění tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 1. 2016, č. j. 42 C 364/2014-53, v zamítavém výroku II ohledně částky 26 300 Kč potvrzuje a ve výroku I se mění tak, že se žaloba i do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 82 500 Kč zamítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016, č. j. 72 Co 194/2016-75, se ve výroku II mění tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 1. 2016, č. j. 42 C 364/2014-53, ve výroku III mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím ve výši 600 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

    Odůvodnění:

    I. Dosavadní průběh řízení


    1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 13. 10. 2014 domáhal proti žalované zaplacení částky 150 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 268/2008.

    2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 1. 2016, č. j. 42 C 364/2014-53, uložil žalované zaplatit žalobci 82 500 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 67 500 Kč (výrok II), a dále uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč (výrok III).

    3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 7. 2016, č. j. 72 Co 194/2016-75, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil a v zamítavém výroku o věci samé jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 26 300 Kč, jinak, tj. do částky 41 200 Kč, rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku rovněž potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně ve výši 12 342 Kč a před soudem odvolacím v částce 8 228 Kč (výrok II).

    4. Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že řízení vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 268/2008, v němž se společnost LAPOS PZ, spol. s r. o., domáhala po žalobci, který v posuzovaném řízení vystupoval v procesní pozici žalovaného, vydání bezdůvodného obohacení, bylo zahájeno žalobou doručenou soudu dne 12. 9. 2003 a pravomocně skončilo až dnem 19. 4. 2013. Povědomí o existenci tohoto řízení však žalobce nabyl až dne 29. 4. 2004, kdy mu byla doručena žaloba spolu s usnesením soudu, jímž byl vyzván k vyjádření k věci samé, proto řízení ve vztahu k žalobci trvalo 8 let a 11 měsíců. Žádostí žalobce ze dne 20. 9. 2013, doručenou žalované dne 4. 10. 2013, žalobce uplatnil u žalované svůj nárok na poskytnutí přiměřeného peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou daného řízení. Žalovaná svým stanoviskem ze dne 14. 4. 2014 žalobci sdělila, že uvedený nárok neshledává důvodným.

    5. Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že v dané věci se jednalo v podstatě o dvě samostatná řízení, kdy první z nich bylo zahájeno žalobou společnosti LAPOS PZ, spol. s r. o., dne 12. 9. 2003 a pravomocně bylo zastaveno dne 8. 9. 2009. Dne 2. 4. 2009 bylo zahájeno další řízení vzájemným návrhem žalovaného v původním řízení, které bylo pravomocně zastaveno dne 12. 7. 2012, přičemž následně bylo podle skutkových zjištění rozhodováno pouze o nákladech řízení a povinnosti uhradit soudní poplatek. Soud prvního stupně proto z hlediska přiměřenosti délky řízení hodnotil tato řízení samostatně. K prvnímu řízení uvedl, že trvalo celkem 6 let a jeho průběh byl poznamenán významnými obdobími nečinnosti soudů. Uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, přičemž shledal, že je namístě žalobci přiznat zadostiučinění v penězích, které výpočtem vycházejícím z judikatury Nejvyššího soudu stanovil na částku 82 500 Kč.

    6. Odvolací soud vyšel se shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, avšak vyslovil, že nesdílí jeho závěr o tom, že posuzované řízení je třeba posuzovat jako dvě samostatná, na sobě nezávislá řízení, a to i proto, že po celou dobu trvání zmíněného řízení byl předmětem řízení jeden a tentýž nárok. Z toho důvodu tedy jako nedůvodnou zamítl námitku promlčení vznesenou žalovanou, která namítala, že pokud bylo prvé z řízení pravomocně skončeno dne 8. 9. 2009, pak nárok na náhradu nemajetkové újmy, který byl soudem prvního stupně shledán po právu, byl uplatněn až po marném uplynutí zákonné šestiměsíční promlčecí lhůty. Zákonná šestiměsíční promlčecí doba, která ve smyslu § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), začíná běžet vždy s koncem řízení, v němž bylo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě porušeno, a podle § 35 OdpŠk neběží po dobu šesti měsíců ode dne uplatnění nároku na náhradu škody u Ministerstva spravedlnosti do skončení předběžného projednání, předtím, než žalobce uplatní svůj nárok u soudu, totiž podle odvolacího soudu marně neuplynula. Při hodnocení nepřiměřenosti délky řízení tedy mělo být podle odvolacího soudu správně vycházeno z celkové doby trvání řízení, respektive z té části, která následovala poté, kdy se žalobce dozvěděl o existenci posuzovaného řízení a mohl u něj nastat stav nejistoty ohledně výsledku tohoto řízení. Za základ pro výpočet výše přiměřeného zadostiučinění bylo třeba vzít dobu devíti let, a to od 29. 4. 2004 do 19. 4. 2013. Odvolací soud shledal, že přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobce by mělo představovat částku 108 800 Kč.


    II. Dovolání a vyjádření k němu

    7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu výroku I v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, a v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 26 300 Kč, a dále ve výroku II týkajícího se náhrady nákladů řízení, dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.

    8. Žalovaná v prvé řadě považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož má být přezkoumávané řízení posuzováno jako jeden celek.

    9. Následně žalovaná namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu, když nesprávně posoudil otázku promlčení, kterou žalovaná vznesla v odvolání. Námitku promlčení žalovaná skutkově opírá o to, že řízení vedené o původní žalobě bylo ukončeno právní mocí usnesení odvolacího soudu ke dni 8. 9. 2009. Řízení o vzájemném protinávrhu pak bylo skončeno právní mocí posledního v řízení vydaného rozhodnutí, a to ke dni 19. 4. 2013. Nárok na náhradu nemajetkové újmy žalobce u žalované předběžně uplatnil dne 4. 10. 2013. Tuto žádost žalovaná projednala dne 14. 4. 2014. Žaloba k soudu prvního stupně přitom byla podána až dne 13. 10. 2014. Žalovaná má proto za to, že žaloba byla ve smyslu § 32 odst. 3 a § 35 OdpŠk podána opožděně, byť odvolací soud konstatoval, že promlčecí doba ještě neuplynula, nicméně odůvodnění tohoto závěru v napadeném rozsudku zcela absentuje.

    10. Přípustnost dovolání spatřuje žalovaná v tom, že se odvolací soud u obou výše uvedených právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterou v dovolání shrnuje.

    11. Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.


    III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

    12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

    13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.


    IV. Přípustnost dovolání

    14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

    15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    16. Dovolání je přípustné pro řešení otázky promlčení žalovaného nároku, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.


    V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

    17. Dovolání je důvodné.

    18. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

    19. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

    20. Zákon č. 82/1998 Sb. nestanoví lhůtu, v níž je třeba nárok uplatnit v rámci předběžného projednání, a proto je limitujícím faktorem pouze běh promlčecí doby, u nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 32 odst. 3 OdpŠk. Zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu je obligatorní podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu (viz § 14 odst. 3 OdpŠk) a z toho důvodu se také podle § 35 OdpŠk po dobu nejdéle šesti měsíců staví běh promlčecí doby. Uvedené však neznamená, že poškozený během projednávání nároku žalovanou může přestat sledovat běh promlčecí doby.

    21. V rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, odpovídá okamžiku nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Totožný závěr je ostatně možno dovodit též z části III bodu 2 stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle zjištěných skutkových okolností bylo posuzované řízení pravomocně skončeno dne 19. 4. 2013.

    22. Žalovaná uplatnila námitku promlčení ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a to proti celému žalovanému nároku.

    23. Šestiměsíční subjektivní promlčecí doba podle ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk tak v případě nároku žalobce začala běžet dne 19. 4. 2013. Žádost žalobce o náhradu nemajetkové újmy byla žalované doručena dne 4. 10. 2013. Ve smyslu § 35 OdpŠk se tak promlčecí doba stavěla od 4. 10. 2013 do 4. 4. 2014, přičemž po obnovení jejího běhu zbývalo žalobci ke včasnému uplatnění nároku u soudu 16 dní. S ohledem na to, že konec promlčecí lhůty připadl na neděli 20. 4. 2014, tato uplynula až v pondělí 21. 4. 2014. Z toho ovšem vyplývá, že v době podání žaloby dne 13. 10. 2014 byl již nárok žalobce promlčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 377/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 2762/15, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4980/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 1447/16).

    24. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalovaná projednala nárok žalobce a vydala své stanovisko až dne 14. 4. 2014, tedy po uplynutí doby ve smyslu § 35 odst. 1 OdpŠk, neboť žalobci nic nebránilo v tom, aby žalobu k soudu podal i předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří, obzvláště pokud mu hrozilo promlčení jeho práva, neboť § 14 OdpŠk stanoví podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání stanoviska žalované. Soud by v takovém případě vyčkal vyjádření žalované a poté by v zahájeném řízení pokračoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011).

    25. Odvolací soud proto pochybil, dospěl-li k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou není důvodná.

    26. S ohledem na uvedený závěr se již Nejvyšší soud pro nadbytečnost nezabýval druhou dovolací námitkou žalované, tedy zda posuzované řízení ve skutečnosti představovalo dvě řízení či jedno řízení jako celek. Nelze totiž přehlédnout, že i při akceptaci názoru o existenci dvou samostatných řízení by byl závěr o promlčení daného nároku stejný.


    VI. Závěr

    27. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl nesprávně v otázce promlčení nároku žalobce a dosavadní výsledky řízení zároveň ukazují, že je možné o této otázce rozhodnout, Nejvyšší soud podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, a v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 26 300 Kč, tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl.

    28. V důsledku toho změnil Nejvyšší soud rovněž nákladové výroky rozsudků soudů obou stupňů tak, že podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal úspěšné žalované náhradu nákladů řízení, které jí v řízení před soudy obou stupňů vznikly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalované vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k žalobě, podáním odvolání a dovolání. Tato podání přitom nebyla sepsána advokátem (žalovaná nebyla v řízení zastoupena advokátem) a žalovaná nedoložila ani výši svých hotových výdajů. Žalované proto náleží paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč za každý úkon (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), tedy v celkové výši 600 Kč. Podle stejných ustanovení přiznal Nejvyšší soud žalované náhradu nákladů dovolacího řízení, a to za sepis dovolání v částce 300 Kč.

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 28. 11. 2018



    JUDr. Pavel Simon
    předseda senátu