Rozhodnutí NS

28 Cdo 3526/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/11/2017
Spisová značka:28 Cdo 3526/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3526.2016.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 458 odst. 1 obč. zák.
§ 454 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

28 Cdo 3526/2016
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně ARM SE, IČ 015 71 036, se sídlem v Praze 1, Mezibranská 1579/4, zastoupené JUDr. Ninou Rydlovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Blahoslavova 99/9, proti žalovanému Středočeskému kraji, IČ 708 91 095, se sídlem v Praze 5, Zborovská 11, o 157.700 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 212/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2016, č. j. 55 Co 37/2016-139, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2016, č. j. 55 Co 37/2016-139, se v části výroku I., jíž byl ve výroku I. změněn rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku II. zrušuje a věc se v naznačeném rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, č. j. 24 C 212/2014-115, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 1.892.400 Kč s příslušenstvím (výrok I.), v části týkající se dílčího úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky projednávaného sporu probíhala kontraktační jednání, na základě nichž žalobkyně pro žalovaného zajistila odvysílání reklamních spotů na velkoplošných obrazovkách v P., za což jí žalovaný odmítal zaplatit vystavené faktury. Navzdory původnímu úmyslu nedošlo mezi stranami k uzavření zamýšlené smlouvy, neboť nebyla schválena Radou žalovaného a podepsána jeho hejtmanem či příslušným náměstkem, jak vyžaduje zákon č. 129/2000 Sb., o krajích. Obvodní soud zjištěný skutkový stav kvalifikoval jako plnění z právního důvodu, který odpadl, pročež žalovaného povinoval k vydání tomu odpovídajícího bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jehož se mu na úkor žalobkyně dostalo. Výši bezdůvodného obohacení určil na základě znaleckého posudku PhDr. Jiřího Kužela, z něhož se podává, že požadovaná suma se pohybuje spíše v dolní hranici možného cenového rozpětí, neboť obvyklá cena za služby téhož druhu činí 3.300.000 Kč. Obvodní soud proto žalobě plně (s výjimkou části nárokovaného příslušenství) vyhověl.

K odvolání žalovaného přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 16. 3. 2016, č. j. 55 Co 37/2016-139, ve výroku I. změnil tak, že žalobu v rozsahu částky 157.700 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s jeho právním závěrem, dle něhož se jedná o bezdůvodné obohacení, jejž však korigoval v tom smyslu, že nejde o plnění z právního důvodu, který odpadl, nýbrž o plnění bez právního důvodu, jelikož mezi stranami nikdy nedošlo k uzavření příslušné smlouvy, o jejímž obsahu předtím vedly jednání. Nesouhlasil ovšem s hodnotou takto získaného prospěchu, neboť, nehledě na to, že došlo k odvysílání plného počtu reklamních spotů, nebyly tyto vysílány na jednom z míst vymíněných žalovaným – Centru Č. M., pročež je zapotřebí přiznanou částku snížit o 1/12 výše celkového plnění, tj. 157.700 Kč. Rozsudek soudu prvního stupně (jinak věcně správný) proto v naznačené části změnil a žalobu v daném rozsahu zamítl.

Rozsudek Městského soudu v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a v navazujícím výroku II. napadla žalobkyně dovoláním, jež považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud při určení částky odpovídající bezdůvodnému obohacení nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Konkrétně shledává pochybení ve stanovení, potažmo snížení jeho výše z důvodu neodvysílání spotů v Centru Č. M., jakožto místě vymíněném žalovaným. Za rozhodnou totiž naproti avizovanému ujednání stran považuje sumu stanovenou znaleckým posudkem vycházejícím ze skutečného množství odvysílaných reklam. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, jež se ustálila v názoru, že nelze-li poskytnuté plnění vrátit, je obohacený povinen poskytnout ochuzenému adekvátní peněžitou náhradu. Obvyklá hodnota takového protiplnění poskytovaného v daném místě a čase pak byla stanovena znaleckým posudkem, a proto nemůže obstát odvolacím soudem zastávané snížení přisouzené částky, neboť je bez významu, co bylo uvedeno v návrhu smlouvy, jež nebyla stranami sporu nikdy uzavřena. Dále zdůrazňuje objektivní charakter vydání bezdůvodného obohacení směřujícího k odčerpání neoprávněně nabytého prospěchu od obohaceného, pročež je namístě přiznat žalobkyni celou žalobou uplatněnou sumu, která je navíc nižší než obnos, jejž by fakticky mohla požadovat. Z popsaných důvodů navrhuje, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušeno a věc vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž ve svém podání poukazuje na ujednání obsažená v návrhu shora zmiňované smlouvy. Rozporuje samotný úsudek soudů o vzniku bezdůvodného obohacení a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, či napadený rozsudek změnil tak, že jím přiznanou částku sníží na výši skutečných nákladů, jež žalobkyně zaplatila provozovatelům reklamních zařízení.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je podle čl. II. bodu 2 ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je možné považovat za přípustné ve smyslu citovaného ustanovení, neboť odvolací soud se v otázce určení výše bezdůvodného obohacení odchýlil od konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejprve se jeví vhodným připomenout, že předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, je objektivně vzniklý stav obohacení, tj. přesun majetkových hodnot, který nastal způsobem, jejž právní řád neuznává (srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4897/2014, či ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009). Zmiňovaný institut pak směřuje k odčerpání prostředků od osoby, jež bezdůvodné obohacení získala některou ze skutkových podstat jmenovaných v ustanovení § 451 a § 454 obč. zák. (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4334/2013). Nejvyšší soud jsa vázán rozsahem i důvody dovolání ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř., zabýval se v konkrétním případě toliko posouzením výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.

V souladu s § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Judikatura dovolacího soudu se ve vztahu k určení konkrétní výše bezdůvodného obohacení ustálila v názoru, dle něhož je ekvivalentní náhradu nutné odvozovat od ceny obvykle v daném místě a čase vynakládané za srovnatelné plnění, zde služby, jež je zpravidla stanovena na základě znaleckého posudku, neboť tu lze ve většině případů pokládat za nejlépe postihující hodnotu bezdůvodného obohacení majícího nepeněžitou formu (k tomu srovnej obecně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3369/2013, či jeho rozsudky ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1036/2012, a ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001; analogicky pak rovněž závěry přijaté dovolacím soudem ve vztahu k bezesmluvnímu užívání nemovitostí – viz jeho rozsudky ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015). Rozhodným při určování hodnoty poskytnutého plnění bez právního důvodu, stejně jako v jiných případech bezdůvodného obohacení, je hledisko objektivní. Irelevantním se proto jeví dřívější projevy stran vyřčené v rámci jednání o smlouvě, jež ovšem nevyústila v její perfekci. Odvolací soud z nich zčásti při svých úvahách vycházel, ačkoliv vyslovil závěr, že se jedná o plnění bez právního důvodu, tj. nemající základ ve vzájemných projevech vůle účastníků. Nelze proto zohledňovat povinnosti, jež by strany sporu zavazovaly v situaci, byla-li by mezi nimi zamýšlená smlouva uzavřena (obdobně srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002, ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010, a ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011).

Ponížil-li tudíž odvolací soud okresním soudem přiznanou sumu představující bezdůvodné obohacení o shora uvedenou částku toliko s odůvodněním, že reklamní spoty nebyly promítány na jednom z míst, jež žalovaný označil v rámci jednání o smlouvě, která ovšem později nebyla zdárně uzavřena, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Městský soud totiž nerespektoval judikaturou konstantně zastávaný názor, dle něhož je obohacený povinen ochuzenému subjektu vydat všechen prospěch, který na jeho úkor získal a jenž v daném případě odpovídá obvyklé ceně za skutečné množství odvysílaných reklamních spotů.

Poněvadž bylo dovolání žalobkyní podáno důvodně ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud, neshledav splněnými podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu podle § 243d písm. b) o. s. ř., přistoupil dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. k jeho zrušení v dovoláním napadeném rozsahu, a věc v naznačené části vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, v němž je tento podle § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 7. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu