Rozhodnutí NS

25 Cdo 2198/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/25/2019
Spisová značka:25 Cdo 2198/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2198.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 2 o. s. ř.
§ 11 odst. 1 předpisu č. 20/1966Sb.
§ 420 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/19/2019
07/19/2019
II. ÚS 2357/19
IV. ÚS 2352/19
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
JUDr. Jaromír Jirsa
-
-
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 2198/2018-602


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: nezletilý M. N., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalovaným: 1) Nemocnice Boskovice, s. r. o., IČO 26925974, se sídlem Otakara Kubína 179, Boskovice, zastoupená JUDr. Janem Paroulkem, advokátem se sídlem Čelakovského 6, Blansko, 2) Zdravotnická záchranná služba Jihomoravského kraje, příspěvková organizace, IČO 00346292, se sídlem Kamenice 798/1d, Brno, zastoupená JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 8, Brno, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 77 C 668/2010, o dovoláních žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2014, č. j. 44 Co 242/2013-431, takto:


I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítá.
II. Žalované 1) a 2) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení, opětovného odvolacího řízení a opětovného dovolacího řízení částku 72.443 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Viktora Paka.
III. Žalované 1) a 2) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Blansku na náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem částku 2.642 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Žalované 1) a 2) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Blansku soudní poplatek z dovolání ve výši 10.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:

Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení 198.000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody na zdraví, jež mu měla vzniknout porušením právní povinnosti žalované 1), která neprovedla nezbytný lékařský zákrok (porod císařským řezem), a žalované 2), která nepřevezla matku žalobce přímo do zdravotnického zařízení disponujícího jednotkou neonatologické intenzivní péče.

Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, č. j. 77 C 668/2010-327, zamítl žalobu na zaplacení 198.000,- Kč s příslušenstvím a nepřiznal žalovaným vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že matka žalobce dne 16. 1. 2009 kolem 0:06 hod. volala záchrannou službu. Ošetřující lékař záchranné služby po příjezdu na místo v 0:13 hod. rozhodl o jejím transportu do nemocnice v Boskovicích, přičemž po cestě informoval dispečink o stavu pacientky, která byla v 29. nebo 30. týdnu těhotenství a krvácela. V 0:59 hod. byla matka žalobce předána Nemocnici Boskovice, která patří mezi základní perinatologická pracoviště I. typu schopná řešení porodu a péče o novorozence od 32. týdne těhotenství. Zde nebylo provedeno žádné vyšetření, lékař ji ani neviděl, byl pouze natočen tzv. monitor za účelem zjištění srdečních ozev plodu. Zdravotní sestra telefonicky konzultovala další postup s jediným službu konajícím lékařem na oddělení, který byl na operačním sále, kde prováděl císařský řez. Tento lékař rozhodl o transportu matky žalobce do nemocnice v Brně, kam byla převezena a předána v 2:05 hod., v 2:35 hod. porodila císařským řezem, a to z důvodu abrupce (předčasného odlučování) placenty, přičemž žalobce byl nedonošený a v těžké asfyxii (ve stavu dušení). Jednání žalované 1) shledal soud protiprávním, neboť podle znaleckých posudků se dopustila zásadního pochybení spočívajícího v absenci krizového plánu, přijetí pacientky při nedostatku lékařů, absentujícím vyšetření pacientky i plodu lékařem, nestanovení diagnózy a na to navazujícím neukončení těhotenství císařským řezem s následným transportem novorozence do zařízení vyššího typu. Znalci tento postup shodně označili za non lege artis pro rozpor se závazným stanoviskem České lékařské komory č. 3/2007, případně odborným doporučením České gynekologicko-porodnické společnosti. Naopak jednání žalované 2) nelze podle soudu prvního stupně hodnotit jako non lege artis, neboť svým postupem, spočívajícím v předání matky žalobce do nejbližšího zdravotnického zařízení poskytujícího péči za účelem odborného vyšetření a kvalifikovaného rozhodnutí o dalším postupu, neporušila žádný právní předpis. Ze závěru znalců totiž vyplynulo, že odvoz do perinatologického centra v Brně je podstatný pro následnou péči o nezralého novorozence, nikoli pro samotný porod. Ze znaleckých posudků též vyplynulo, že k poškození zdraví žalobce by pravděpodobně došlo bez ohledu na to, zda postup obou žalovaných byl chybný, přičemž uvedená pravděpodobnost podle znalce převyšuje 80 %. V projednávaném případě tak nebylo zjištěno, že jednání žalovaných je faktorem, bez něhož by ke škodě žalobce nedošlo. Soud prvního stupně proto dospěl závěru o absenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaných a vznikem škody na zdraví žalobce, a proto žalobu v plném rozsahu zamítl, aniž by se dále zabýval výší škody.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 10. 2014, č. j. 44 Co 242/2013-431, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 196.080,- Kč s příslušenstvím, dále jej potvrdil v zamítavém výroku co do částky 1.920 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že obě žalované se dopustily protiprávního jednání. Žalovaná 2) tím, že rozhodla o převozu matky žalobce do zařízení žalované 1), namísto do zařízení vyššího typu (Fakultní nemocnice v Brně). Žalovaná 1) tím, že na základě indikace matky žalobce měla buď rozhodnout o akutním porodu císařským řezem, anebo o jejím transportu do zařízení vyššího typu. Za stěžejní dále odvolací soud považoval otázku zdravotního stavu žalobce a určení okamžiku, kdy došlo k nezvratnému poškození jeho zdraví. Protože první žalovaná o zdravotním stavu žalobce či jeho matky nepořídila žádnou dokumentaci (resp. jediný záznam KTG se ztratil), dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě přenést důkazní břemeno stran zdravotního stavu žalobce v době předání jeho matky zdravotnickému personálu žalované 1) na tuto žalovanou. Protože žalovaná 1) ohledně dané skutečnosti žádný důkaz nepředložila a zdravotní újma by nenastala, kdyby žalovaná 2) nezvolila zdravotní zařízení nesprávné, odvolací soud shledal, že příčinou škody na zdraví žalobce bylo prodlení s nezbytným akutním porodem, vzniklé souběhem porušení povinností oběma žalovanými, které za takto vzniklou škodu odpovídají společně a nerozdílně (§ 438 odst. 1 obč. zák.). Při stanovení výše odškodnění za bolest soud vycházel ze znaleckého posudku, který krvácení v důsledku hypoxie žalobce s následným rozvojem hydrocefalu a potřebou chirurgicky obstarat odvod nadbytečného mozkomíšního moku z mozkové komory ohodnotil 1.634 body, a tedy odškodnění podle § 7 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) stanovil na 196.080,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalované dovolání. Rozsudkem ze dne 2. 6. 2015, č. j. 25 Cdo 765/2015-483, Nejvyšší soud dovolání žalované 1) odmítl a o dovolání žalované 2) rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud připomenul svoji ustálenou rozhodovací praxi o rozložení důkazního břemene v případě uplatnění nároku na náhradu škody a upozornil, že při posouzení předpokladů vzniku nároku na náhradu škody na zdraví způsobené nesprávným lékařským postupem nelze vznik odpovědnosti lékaře dle § 420 obč. zák. nahradit zjednodušujícím závěrem, že nedostatky ve vedení lékařské dokumentace nelze přičíst k tíži pacienta, a na takovém základu dovodit odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví.

Po vrácení věci Nejvyšším soudem Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 12. 2015, č. j. 44 Co 242/2013-528, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 5. 2013, č. j. 77 C 668/2010-327, jímž byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu konstatoval, že je-li tvrzen postup non lege artis, nemůže být bez dalšího dovozena odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví pacienta podle § 420 obč. zák. jen proto, že existují nedostatky ve vedení lékařské dokumentace. Po doplnění dokazování výslechem znalce, uzavřel, že žalobce neprokázal, že poškození jeho mozku nastalo v příčinné souvislosti s postupem žalovaných.

Následně Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 10. 2016, č. j. 25 Cdo 2731/2016-568, dovolání žalobce odmítl. S poukazem na závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti konstatoval, že nelze vyvodit odpovědnost žalovaných za škodu na zdraví žalobce. Z tohoto důvodu se dále nezabýval otázkou, zda žalovaná 1) může procesně těžit z nedostatků ve vedení zdravotnické dokumentace.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, č. j. 25 Cdo 2731/2016-568, a rozsudek ze dne 2. 6. 2015, č. j. 25 Cdo 765/2015-483, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2015, č. j. 44 Co 242/2013-528, byly k ústavní stížnosti žalobce zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17. Dle Ústavního soudu Nejvyšší soud a Krajský soud v Brně v rozporu se základní zásadou soukromého práva, dle které nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, nepřipustily v poměrech projednávané věci obrácení důkazního břemene a Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce jako nepřípustné s odůvodněním, že na posouzení jím předložené otázky napadené rozhodnutí nezáleží, a dezinterpretoval závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene žalobcem, čímž bylo porušeno právo žalobce na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Ústavní soud dovodil, že důkazní břemeno k příčinné souvislosti – s ohledem na protiprávní jednání žalované 1) – nemělo žalobce vůbec tížit.

Nejvyšší soud se tak znovu zabýval dovoláními žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2014, č. j. 44 Co 242/2013-431.

Žalovaná 1) podala dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu s výjimkou potvrzujícího výroku o zamítnutí žaloby co do částky 1.920 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozporuje závěr odvolacího soudu, že porušila svou právní povinnost, pokud neposkytla matce žalobce lékařskou péči nebo neurčila rodičku k transportu na pracoviště vyššího typu, když právě o takovém převozu rodičky rozhodla. Rozsudek odvolacího soudu označuje za vnitřně rozporný, neboť na straně jedné odvolací soud vytýká žalované 1), že nerozhodla o způsobu poskytnutí lékařské péče, na straně druhé uvádí, že rozhodla, ale nesprávně. Nesouhlasí se závěrem, že porušila svoji právní povinnost, jelikož jednala v krajní nouzi, a konečné rozhodnutí o dalším postupu mohla učinit až po získání dalších informací po zhlédnutí matky žalobce, a proto nemůže jít k její tíži, že dostala od žalované 2) neúplné informace o zdravotním stavu matky žalobce. Namítá též, že nebyly splněny předpoklady solidární odpovědnosti obou žalovaných, že měla být určena odpovědnost podle případné účasti žalovaných na vzniku škody a že podíl na vzniklé škodě byl odvolacím soudem určen nesprávně, jelikož primární porušení povinnosti spočívalo v nesprávném směřování transportu a neposkytnutí správných informací o stavu pacientky, tudíž následné časové prodlení zavinila žalovaná 2), a proto by měla za vzniklou škodu odpovídat z 86 %. Napadá též procesní postup odvolacího soudu, jímž byla porušena zásada dvouinstančnosti soudního řízení a nebyly bez řádného zdůvodnění provedeny navržené důkazy. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání žalované 1) odmítá, že by se dopustila pochybení v péči o matku žalobce, a uvádí, že to bylo právě pochybení žalované 1), která nevedla řádně zdravotnickou dokumentaci, což vedlo k úspěchu žalobce z důvodu otočení důkazního břemene.

Žalovaná 2) podala dovolání rovněž do měnícího výroku a nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce obrácení důkazního břemene z důvodu nepředložení zdravotnické dokumentace. Vytýká též soudu, že vůbec neřešil otázku příčinné souvislosti a protiprávního jednání žalované 2), což je požadováno ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky příčinné souvislosti, respektive v tom, že v rozsudku odvolacího soudu není vůbec uvedeno, z jakého skutkového stavu je příčinná souvislost shledávána. Nesouhlasí též s právním posouzením otázky protiprávního jednání žalované 2), neboť z žádné závazné normy nevyplývá příslušnost a místo brněnského pracoviště, tzv. vyššího typu, kam měla být podle odvolacího soudu rodička transportována. Shledává též nesprávné právní posouzení otázky důkazního břemene, jelikož žalované 2) nemůže jít k tíži skutečnost, že žalovaná 1) nesplnila svoji zákonem uloženou povinnost vést řádně zdravotnickou dokumentaci a zachytit v ní stav žalobcovy matky a stav plodu. Žalovaná 2) se tak nemůže ocitnout v důkazní nouzi z důvodu, že žalovaná 1) nevedla řádně dokumentaci. V postupu odvolacího soudu spatřuje též vady řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu pro jeho nesrozumitelnost a přílišnou složitost; odvolací soud se též nevypořádal s návrhy důkazů. Dovolatelka žádá, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, které odůvodňuje závažnou újmou spočívající v hrozbě exekučního řízení zahájeného žalobcem. Navrhla, aby dovolací soud zrušil v dovoláním napadeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná 1) v písemném vyjádření k dovolání žalované 2) uvedla, že došlo k porušení povinnosti na straně žalované 2), neboť transport do jejího zdravotnického zařízení byl postupem non lege artis, což dokládá též znalecký posudek MUDr. Alfréda Dörra. Tvrdí, že jí nikdy nevznikla povinnost vést zdravotnickou dokumentaci, jak tvrdí žalovaná 2), naopak povinnost jejího vedení nikdy nezanikla žalované 2). Dále odkázala na obsah svého dovolání.

Žalobce se k dovolání žalovaných písemně vyjádřil tak, že dovolání žalované 1) není podle § 237 o. s. ř. přípustné, jelikož vůbec neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; navíc fakticky napadá skutkové závěry odvolacího soudu. Nesouhlasí s dovoláním žalované 2), neboť odvolací soud se v odůvodnění rozsudku věnoval jak protiprávnosti jednání obou žalovaných, tak i příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním obou žalovaných a vznikem škody. Odmítl i argumentaci žalované 2) týkající se obrácení důkazního břemene, jelikož řešení uvedené otázky je z hlediska argumentace, že v době předání matky žalobce žalované 1) ještě žalobce žádnou specializovanou péči nepotřeboval, zcela irelevantní. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou žalovaných odmítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“) a po posouzení samostatných dovolání žalované 1) a 2) dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání žalované 1) neobsahuje všechny zákonné náležitosti ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení jeho přípustnosti, přičemž dovolání musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. má dovolatelka za splněné a v jakých konkrétních okolnostech naplnění předpokladů přípustnosti spatřuje; pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části nepostačuje (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Souladnost této judikatury dovolacího soudu s ústavním pořádkem potvrdil Ústavní soud např. v usneseních ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, nebo ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a posléze též ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

Dovolání, které neobsahuje vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž by soud byl povinen o tom dovolatele poučit a k doplnění dovolání jej vyzvat (§ 243b o. s. ř.). Žalovaná 1) však předpoklady přípustnosti dovolání v dovolání neuvedla ani o ně dovolání v dovolací lhůtě nedoplnila. V řízení o tomto dovolání nelze pro tento nedostatek pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolání žalované 1) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Žalovaná 2) ve svém dovolání vytýkala odvolacímu soudu, že vůbec neřešil otázku jejího protiprávního jednání a příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a vznikem škody na zdraví žalobce, resp. v tom, že v rozsudku odvolacího soudu není vůbec uvedeno, z jakého skutkového stavu je příčinná souvislost shledávána.

K tomu je třeba uvést, že odvolací soud vyšel ve svém rozhodnutí ze skutkového stavu (kterým je dovolací soud vázán a není předmětem dovolacího přezkumu), že pokud by žalovaná 2) ihned rozhodla o převozu matky žalobce do zařízení tzv. vyššího typu (tedy do Fakultní nemocnice v Brně, disponující jednotkou neonatologické intenzivní péče), a nikoliv do zařízení žalované 1) [patřící mezi základní perinatologická pracoviště I. typu schopné řešit porody a péče o novorozence až od 32. týdne těhotenství], ke škodě na zdraví žalobce by nedošlo. Právě v okolnosti nezvolení převozu do správného zdravotnického zařízení žalovanou 2) spatřuje odvolací soud její protiprávní jednání, které je v příčinné souvislosti s prodlením s akutním porodem žalobce a vznikem škody na jeho zdraví. Odvolací soud se tedy otázkou protiprávního jednání žalované 2) a příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a vznikem škody na zdraví žalobce zabýval, když dospěl ke zmíněným závěrům, přičemž rovněž uvedl, z jakého skutkového stavu při svých úvahách vycházel.

Je třeba doplnit, že judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že existence příčinné souvislosti je především otázkou skutkovou, neboť se v řízení zjišťuje, zda protiprávní úkon či škodná událost a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, popřípadě jaké okolnosti jsou způsobilé kauzální vztah vyloučit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5296/2008, nebo ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, publikované v Souboru pod C 1025 a C 5514). V tomto směru odvolací soud při vydání přezkoumávaného rozsudku nepochybil; k odlišným skutkovým závěrům vysloveným v rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 12. 2015 zrušeném Ústavním soudem a vybudovaném na závěru o důkazním břemenu tížícím žalobce, jenž byl však posléze Ústavním soudem prohlášen za ústavně nekonformní, nelze při posuzování přípustnosti dovolání proti rozsudku ze dne 22. 10. 2014 přihlížet.

Přisvědčit nelze ani další námitce žalované 2), že z žádné závazné normy nevyplývá příslušnost Fakultní nemocnice v Brně, tedy zařízení tzv. vyššího typu, kam měla být podle odvolacího soudu rodička transportována. V oblasti poskytování zdravotní péče jsou zdravotnická zařízení a organizace povinny postupovat v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, přičemž záchranná služba poskytuje odbornou přednemocniční neodkladnou péči (§ 11 odst. 1 a § 18b zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů), respektive v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy (čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně). Takový postup je označován jako „lege artis“. Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2237/2012). Byl-li odvolacím soudem na základě skutkových zjištění (odborného znaleckého posudku) učiněn závěr o poskytnutí zdravotní péče žalovanou 2) v rozporu s příslušnými profesními povinnostmi, lze dovozovat její odpovědnost tvrzením o porušení právní povinnosti ve smyslu výše zmíněných ustanovení právních přepisů spočívajícím v chybném postupu při poskytování odborné přednemocniční neodkladné péče. Takový závěr je i v souladu se zmíněnou konstantní praxí dovolacího soudu.

V neposlední řadě žalovaná 2) brojila proti právnímu závěru odvolacího soudu, podle něhož „důkazní břemeno nese žalovaná nemocnice, a to s ohledem na řádné nevedení zdravotnické dokumentace ve vztahu k žalobci“, což dle ní nemůže jít k její tíži, neboť se tím ocitá v důkazní nouzi z důvodu nevedení zdravotní dokumentace žalovanou 1). Ani této námitce nelze přisvědčit, neboť na řešení takto formulované otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud postavil odpovědnost žalované 2) na závěru, že rozhodla o převozu matky žalobce do zařízení žalované 1), namísto převozu do zařízení vyššího typu, což byl v dané situaci postup možný a plně žádoucí. Otázka zjištění zdravotního stavu žalobce v době jeho přijetí u žalované 1) sice je relevantní a byla v projednávané věci zjišťována, nikoliv však v souvislosti s žalovanou 2) a její odpovědností za škodu na zdraví žalobce.

Ač dovolání žalované 2) formálně směřuje i do nákladových výroků, v tomto směru postrádá vymezení přípustnosti dovolání i dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), a pro absenci těchto obligatorních náležitostí je v tomto rozsahu neprojednatelné.

Jak vyplývá z uvedeného, předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nejsou splněny a dovolání zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud proto i dovolání žalované 2) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Námitky týkající se srozumitelnosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu a toho, že se odvolací soud řádně nevypořádal s návrhy důkazů, nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž představují námitky vady řízení, což není způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. může dovolací soud přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné, což není tento případ.

Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu žalované 2) na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, i vzhledem k procesnímu vývoji ve věci a časovému odstupu od podání dovolání (1. 12. 2014) a vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17, již nerozhodoval.

O náhradě nákladů řízení před dovolacím soudem, opětovně před odvolacím soudem a opětovně před dovolacím soudem bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalované 1) a 2), jejichž dovolání byla v konečném důsledku odmítnuta, jsou povinny žalobci nahradit účelně vynaložené náklady řízení, které sestávají z nákladů zastoupení advokátem. Advokát (právní zástupce žalobce) učinil ve zmíněných řízeních dohromady 5 a půl úkonu právní služby, za které mu náleží odměna podle § 11 odst. 1 písm. g), k) a odst. 2 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „vyhláška“). Výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby byla vypočtena podle § 7 bodu 5 vyhlášky a činí 9.020 Kč, celkem tedy 49.610 Kč (5,5 x 9.020 Kč). K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 1.800 Kč (6 x 300 Kč) dle § 13 odst. 4 vyhlášky. Dále k tomu náleží cestovní náhrada ve výši 6.060 Kč (3x 2.020 Kč za tři cesty z Vranova do Brna a zpět), náhrada za promeškaný čas ve výši 2.400 Kč (3x 800 Kč za 8 půlhodin á 100 Kč) dle § 14 odst. 3 vyhlášky a a 21% náhrada za DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 12.573 Kč. Celkem tedy výše náhrady nákladů řízení činí 72.443 Kč a je splatná v zákonné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám žalobce.

O náhradě nákladů řízení ve vztahu ke státu bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, 2 a § 148 odst. 1 o. s. ř. a § 2 odst. 3 věty první a § 3 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. ve znění účinném do 29. 9. 2017. Náhradu tvoří znalečné ve výši 2.642 Kč (L. K.), a je splatné v zákonné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) ve prospěch účtu Okresního soudu v Blansku, jenž jako soud prvního stupně vede procesní spis, zásadně doručuje rozhodnutí vyšších soudů, vyznačuje jejich právní moc, a je tedy i z hlediska hospodárnosti řízení účelné, aby inkasoval a případně vymáhal náhradu nákladů řízení zálohovaných státem bez ohledu na to, v kterém stádiu řízení vznikly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5357/2014). Dále soudní poplatek z dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2015, č. j. 44 Co 242/2013-528, ve výši 10.000 Kč (položka 23 bod 1 písm. d/ sazebníku soudních poplatků, obsaženého v příloze zákona č. 549/1991 Sb. ve znění účinném do 29. 9. 2017), splatný v zákonné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) ve prospěch účtu Okresního soudu v Blansku, jenž je jako soud prvního stupně zásadně zodpovědný za výběr a správu soudních poplatků (§ 3 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 549/1991 Sb. a srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2745/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5239/2017).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 25. 4. 2019


JUDr. Robert Waltr
předseda senátu