Rozhodnutí NS

30 Cdo 4135/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/11/2018
Spisová značka:30 Cdo 4135/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4135.2018.2
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 4135/2018-140


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce Z. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, Krkoškova 748/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 20 C 50/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2018, č. j. 14 Co 28/2018-123, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 28. 8. 2017, č. j. 20 C 50/2016-81, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 10. 2017, č. j. 20 C 50/2016-108, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení 8,05 % z částky 91 875 Kč za dobu od 30. 7. 2016 do 22. 11. 2016 (výrok I), zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení 8,05 % ročně z částky 6 000 Kč za dobu od 30. 7. 2016 do 22. 11. 2016 (výrok II), zamítl rovněž žalobu na zaplacení částky 142 125 Kč s příslušenstvím od 30. 7. 2016 do zaplacení (výrok III) a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 16 456 Kč (výrok IV).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení 8,05 % ročně z částky 6 000 Kč od 30. 7. 2016 do 22. 11. 2016 (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku III co do částky 21 127 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 21 127 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z této částky od 30. 7. 2016 do zaplacení, když naopak ohledně částky 120 998 Kč s příslušenstvím v uvedeném výroku rozsudek potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl dále, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 20 570 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a na nákladech odvolacího řízení pak částku 6 114 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).

Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě, jíž se žalobce domáhal zadostiučinění ve výši 240 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným nejprve u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 186/2007, a poté u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 24/2014 (dále „posuzované řízení“). Žalovaná v průběhu posuzovaného řízení dobrovolně žalobci uhradila 97 875 Kč.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu potvrzující části jeho výroku II včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.

K námitkám proti konkrétnímu rozsahu snížení (resp. nezvýšení) základní částky zadostiučinění u daného kritéria, jakož i proti celkové výši přiznaného zadostiučinění, Nejvyšší soud setrvale judikuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).

Při stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době (§ 31a odst. 3 OdpŠk) je nutno se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočitatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011).

Namítá-li žalobce, že svým chováním nepřispěl ke způsobeným průtahům, resp. že má posuzované řízení pro něj likvidační charakter, což má umocňovat význam řízení pro jeho osobu, pak dovolatel ve skutečnosti předkládá vlastní skutkové závěry, na nichž buduje pouze své, a tedy od odvolacího soudu odlišné právní posouzení, čímž uplatňuje jiný, než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom samotné hodnocení důkazů ústící v závěr o zjištěném skutkovém stavu a opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Opodstatněný není konečně ani poukaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, neboť v tam projednávané věci byl zvýšený význam řízení pro účastníka odvozován od jeho podnikatelské aktivity, když příjmy pramenící z této podnikatelské činnosti (jež byly tehdy předmětem sporu) měly být pro něj jediným prostředkem obživy. Naproti tomu v nyní posuzovaném řízení nešlo u žalobce o nárok související s jeho podnikáním, nýbrž o úhradu služeb poskytovaných spolu s nájmem bytu. Kritérium významu řízení pro účastníka nemůže být zvyšováno jen s odkazem na údajný „precedenční charakter“ očekávaného rozhodnutí v rámci posuzovaného řízení, neboť závaznost vydaného rozhodnutí pro účastníky řízení (srov. § 159a odst. 1 o. s ř.), stejně jako požadavek legitimního očekávání obdobného rozhodování soudů ve srovnatelných věcech (srov. § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) je pravidelnou vlastností soudních rozhodnutí.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 11. 12. 2018


JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu