Rozhodnutí NS

30 Cdo 446/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2020
Spisová značka:30 Cdo 446/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.446.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
IV.ÚS 2034/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 446/2018-143


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce L. B., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Hemy 855, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 223/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2017, č. j. 21 Co 205/2017-119, takto:

        I. Dovolání se odmítá.

        II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 2. 2017, č. j. 31 C 223/2015-100, zamítl žalobu o zaplacení částky 671 750 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.

Dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i ohledně nákladových výroků, tedy výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a výroku II rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení. V této části svého dovolání dovolatel nevymezuje žádné dovolací důvody (§ 241a odst. 2, 3 o. s. ř.) a dovolání tak musí být v tomto rozsahu jako vadné odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatelem předložené otázky, zda lze považovat „za nadbytečné důkazy, které zatěžují délku soudního řízení, znalecké posudky z oboru ekonomika ke stanovení obvyklého nájemného za užívání části parcely žalobce tehdy žalovanou obcí jako veřejné plochy, a to za situace, kdy existuje v takové obci vyhláška o místních poplatcích za užívání veřejného prostranství“ a zda lze považovat „za veřejné prostranství pozemek s vybudovanou pozemní komunikací, jejíž užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím, na němž absentují základní náležitosti úředního rozhodnutí, zejména podpis a razítko osoby vydávající takové kolaudační rozhodnutí“, nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť na takto formulovaných právních otázkách a jejich řešení odvolací soud své rozhodnutí nepostavil. Dovolatel tedy jako dovolací důvod předestřel právní otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, což činí jeho dovolání nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Bez ohledu na doposud uvedené je dovolání nepřípustné i z toho důvodu, že napadený rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby dovolatele, je založen ohledně každého ze dvou nároků uplatněných žalobou (nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 371 750 Kč a na náhradu škody ve výši 300 000 Kč) na více samostatných důvodech, z nichž každý z nich samostatně vede k zamítnutí žaloby.

Odvolací soud se bezvýhradně ztotožnil s právním posouzením učiněným soudem prvního stupně, jenž žalobní nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou předchozího soudního řízení zamítl jednak kvůli tomu, že žalovaná již žalobci dobrovolně uhradila peněžité zadostiučinění, které žalobci náleží ve výši určené podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, jednak kvůli tomu, že peněžité zadostiučinění by nemělo přesahovat peněžní částku, který byla pro účastníka předchozího řízení „v sázce“. Nárok na náhradu škody pak byl zamítnut jednak kvůli neexistenci příčinné souvislosti mezi nepřiměřenou délkou předchozího řízení a vznikem tvrzené škody, dále z důvodu, že nárok nelze přiznat s odkazem na § 31 OdpŠk, a konečně též kvůli neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního (§ 118a odst. 1, 3 o. s. ř.), když žalobce přes poučení soudu neoznačil žádné průtahy v předchozím řízení, které by měly být v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uvedl, že pokud odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich (případně) neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Nenapadl-li tedy žalobce v rámci vymezení dovolacích důvodů každý ze shora vymezených samostatně stojících důvodů pro zamítnutí žaloby, nemůže být jeho dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2020


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu