Rozhodnutí NS

3 Tdo 931/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/26/2018
Spisová značka:3 Tdo 931/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.931.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5 tr. ř.
§ 2 odst. 6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/28/2019
IV.ÚS 362/19
JUDr. Jaromír Jirsa
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 931/2018-24


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání, které podal obviněný P. Š. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 11 To 105/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 116/2017, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 3 T 116/2017, byl obviněný P. Š. uznán vinným ze přečinu usmrcení z nedbalost podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 11 To 105/2018, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že svým jednáním neporušil žádnou českou normu. Zejména neporušil ty normy, jejichž porušení mu vytkl soud prvního stupně, jelikož normy ČSN EN 12415 a ČSN EN 954-1:1996 již neplatily a normy ČSN EN ISO 23125 a ČSN EN ISO 13849-1 ještě nevstoupily v platnost. Nepostupoval rovněž v rozporu s manuály a dokumentací výrobce obráběcího zařízení, neboť ty upravují spíše činnost pracovníka, nikoliv požadavky na výměnu nárazuvzdorného skla. Proto neporušil žádnou právní povinnost, a to ani podle § 2900 občanského zákoníku, ani podle § 265 odst. 1, 2 zákoníku práce. Obviněný dále zdůraznil, že po sklenáři požadoval výměnu originálního skla za jiné vhodné bezpečné nárazuvzdorné sklo. Sklenář jej o tom, že sklo nemá potřebné parametry, nepoučil. On sám to nemohl posoudit, a neměl proto pochybnosti o vhodnosti skla. V samotné objednávce výměny originálního skla za jiné proto nelze spatřovat zaviněné nedbalostní jednání. Obviněný soudům dále vytknul, že nezjistily, jak by se chovalo originální sklo, kdyby jím v době úrazu bylo okénko osazeno. Případnou simulaci by mohl provést znalec z oboru fyziky. Jelikož nebylo prokázáno, že by originální sklo nárazu odolalo, i když měl poškozený na něm přitisknuté čelo, není možné hovořit o jeho zavinění. Soudy v této souvislosti nepostupovaly se zásadou in dubio pro reo. Obviněný přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1028/2014 a sp. zn. 7 Tdo 1225/2016.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 11 To 105/2018, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 3 T 116/2017, podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil a podle § 265l odst. 1 trestního řádu věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby podle § 265m odst. 1 trestního řádu Nejvyšší soud sám rozhodl rozsudkem a zprostil jej v celém rozsahu obžaloby.

Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k námitce obviněného, že soud nekonkretizoval technické normy, které měl obviněný porušit, uvedl, že je tato námitka pravdivá avšak nerozhodná. Zavinění dovolatele podle státního zástupce nespočívá v porušení technických norem, nýbrž v porušení obecné prevenční povinnosti, když každému průměrnému rozumně uvažujícímu člověku musí být zřejmé, že konkrétní bezpečností překrytí otvoru obráběcího stroje vyrobeného japonskou firmou nemůže být plnohodnotně nahrazeno zasklením provedeným českým sklenářem, který nemůže mít žádnou bližší znalost o možných rizicích a požadovaných vlastnostech materiálů užitých při výrobě konkrétního stroje. Státní zástupce dále zdůraznil, že obviněnému je kladeno za vinu to, že vhodné nárazuvzdorné sklo neužil, což je nejlépe zřejmé z podstatně nižší odolnosti výsledného řešení. Dovolatelem zvolený sklenář neměl žádnou odbornost ohledně servisu japonských obráběcích strojů zn. Mori Seiki. Zjevně neměl žádné předpoklady, aby vůbec znal konkrétní parametry originálního skla a ani se nepokoušel vyrobit jeho repliku. Namísto toho vyrobil sklo originálu vnějškově podobné. Tyto námitky považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněné. Námitku dovolatele, že nebylo zjištěno, jak by se při obdobném nárazu chovalo originální sklo a že tím byla porušena zásada in dubio pro reo, považuje státní zástupce za námitku vymykající se dovolacím důvodům.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný P. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Užitá právní kvalifikace podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku je proto přiléhavá.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu v Kolíně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu proto neodpovídají námitky obviněného směřující do oblasti zjišťování skutkového podkladu rozhodnutí, jimiž s poukazem na pravidlo in dubio pro reo vytýkal absenci znaleckého zkoumání originální skla pro případ obdobného nárazu, poukazoval na vlastní přesvědčení o vhodnosti vyměněného vrstveného skla a polemizoval se znaleckými závěry přijatými soudem. Tyto jeho námitky ve skutečnosti nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení.

Za relevantní z hlediska deklarovaného důvodu dovolání lze považovat naopak argumentaci obviněného, podle které nelze jeho trestní odpovědnost dovozovat z důvodu, že svým jednáním neporušil žádnou svoji právní povinnost. Porovnáním obsahu napadených rozhodnutí i předloženého spisového materiálu je ovšem zjevné, že jde o argumentaci neopodstatněnou. Především nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že v době spáchání činu nebyly platné žádné technické normy upravující bezpečnost strojních zařízení. Z databáze ČSN České agentury pro standardizaci totiž vyplývá, že technická norma ČSN EN ISO 23125 vstoupila v účinnost k 1. 1. 2011 a norma ČSN EN ISO 13849-1 k 1. 1. 2007. Pokud obviněný v této souvislosti poukazuje na pozdější data účinnosti označených technických norem, jedná se toliko o účinnost těchto norem ve znění pozdějších změn. V době spáchání činu tudíž byly obě citované technické normy účinné. Vzhledem ke specifické právní závaznosti technických norem (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 40/08) ovšem není tato okolnost pro trestní odpovědnost obviněného určující. Konstrukci odpovědnosti obviněného za přečin podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku totiž nalézací soud vystavěl na nedostatečné míře opatrnosti při předvídání způsobení poruchy na zájmu chráněném trestním zákoníkem v podobě lidského života. Jak vyplývá ze spojení skutkové věty s odůvodněním rozhodnutí nalézacího soudu, nebylo z hlediska objektivního kritéria posuzování náležité míry opatrnosti obviněnému vytýkáno porušení konkrétních právních či bezpečnostních předpisů, nýbrž nedodržení takové opatrnosti, jaká by byla přiměřená konkrétním okolnostem a situaci, ve které se obviněný nacházel. V těchto situacích se zpravidla vychází jen z obecně uznávaných zásad rozumného člověka. Podle výsledků dokazování byl obviněný na pozici vedoucího výroby, on rozhodl o výměně poškozeného pozorovacího skla obráběcího centra a sám výměnu zařizoval. Byl dobře obeznámen s charakterem činnosti, ke které dochází uvnitř obráběcího centra, a s rizikem, kterému je obsluha zařízení u pozorovacího okénka v případě poruchy vystavena. K dispozici měl rovněž manuál k zařízení, z něhož bylo možno zjistit, jaké speciální okno je do obráběcího centra potřeba. Přímo na štítku obráběcího centra je uveden výrobce oken i kontakt na autorizovaný servis. Každému rozumnému člověku v obdobné situaci přitom musí být zřejmé, že výměnu skla nemůže bez dalšího nechat provést v obyčejném sklenářství. K tomu je třeba poznamenat, že obviněný při výměně skla nejprve kontaktoval autorizovaný servis, kde se dozvěděl cenu předmětného skla a termín dodání. V návaznosti na to si od běžného sklenáře, aniž by zohlednil jeho kvalifikaci, nechal dodat sklo za zlomek ceny originálního skla a neřešil přitom bezpečnostní parametry dodaného skla ani si ke sklu nenechal předložit prohlášení o shodě. Výměnu skla pak dokonce řádným způsobem neprovedl ani v rámci následného opakovaného servisu obráběcího centra. Z objektivního i subjektivního hlediska posouzení potřebné míry opatrnosti proto obviněný přinejmenším vědět měl a mohl, že svým neadekvátním jednáním může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku. Právní kvalifikace podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku je proto plně přiléhavá. Zohledňuje přitom i zjištěné spoluzavinění poškozeného porušením pracovně-bezpečnostních předpisů.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 26. 9. 2018


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu