Rozhodnutí NS

28 Cdo 2908/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/27/2018
Spisová značka:28 Cdo 2908/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2908.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 3030 o. z.
§ 234c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
02/19/2019
II.ÚS 622/19
JUDr. Kateřina Šimáčková
odmítnuto
04/04/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 2908/2018-390
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce O. J., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radimem Dvorským, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 32, proti žalovanému R. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Rao Uppalurim, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 5, o zaplacení částky 859.114,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 162/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2018, č. j. 55 Co 9/2018-332, t a k t o :


    I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.568,40,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radima Dvorského, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 32.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. 2. 2018, č. j. 55 Co 9/2018-332, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 11. 2016, č. j. 15 C 162/2011-265, v napadených výrocích I., IV. a V. (jimiž bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 859.114,- Kč s úrokem z prodlení z částky 589.024,- Kč od 4. 11. 2011 do 28. 2. 2012 ve výši 7,75 % ročně a na náhradě nákladů řízení částku 122.625,60 Kč k rukám zástupce žalobce, a dále byl žalovaný uznán povinným zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 na náhradě nákladů řízení částku 897,- Kč); dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 14.568,40 Kč k rukám jeho zástupce.

Soudy obou stupňů tak po provedeném dokazování rozhodly o uplatněném nároku žalobce, jakožto vlastníka domu XY v kat. území XY, obec XY, na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovanému vzniklo v období od 1. 7. 2009 do 29. 2. 2012 tím, že ačkoliv na něj po smrti jeho matky (v roce 2004) nepřešlo právo nájmu k bytu XY v tomto domě, tento byt užíval bez právního důvodu a vyklidil jej až po několika soudních sporech, přičemž za uvedené období zaplatil žalobci pouze částku 87.718,- Kč (§ 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, a § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen obč. zák.“). Při určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení (§ 458 odst. 1 věta druhá obč. zák.) vyšly soudy ze znaleckého posudku znalce Pavla Brousila (resp. z jeho dodatku č. 1) a z jeho výpovědi před soudem, kterým obvyklé nájemné z předmětného bytu za období od 1. 7. 2009 do 29. 2. 2012 bylo stanoveno celkem částkou 946.832,- Kč, přičemž znalec přihlédl i k tomu, že do bytu byla přerušena dodávka vody, el. energie a plynu, a z tohoto důvodu stanovil přiměřenou cenu. S námitkou žalovaného, jíž zpochybnil státní občanství žalobce a jeho aktivní legitimaci k vedení tohoto sporu, se odvolací soud vypořádal závěrem, že „vlastnické nabývací tituly nebyly v soudním řízení odklizeny“ a že soud prvního stupně proto správně vycházel z toho, že žalobce je dle údajů v katastru nemovitostí evidován jako výlučný vlastník nemovitosti, přičemž „povinností soudu je uvedený stav respektovat a z existence vlastnického práva žalobce k předmětnému domu vycházet“ (v tomto ohledu akceptoval právní názor vyjádřený v usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 11. 2016, č. j. 72 Co 288/2016-121).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, „protože rozsudek odvolacího Městského soudu v Praze porušuje mnohočetně hmotné právo vyplývající z nového občanského zákoníku č. 89/1992 Sb. a v praxi dovolacího soudu dosud neexistuje k porušeným ustanovením zejména § 13 a § 984 NOZ ustálená judikatura“, přičemž jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že „otázka aktivní legitimace žalobce a výkladu ustanovení § 984 NOZ v kontextu se správným výkladem ustanovení § 13 NOZ (o legitimním očekávání) v souvislosti s paralelně probíhajícím sporem totožných účastníků pravomocně skončeným týden před vyhlášením dovoláním napadeného rozsudku, má být rozhodnuta dovolacím soudem diametrálně odlišně“, a že „stejně tak je dovolání motivováno skutečností, že Nejvyšší soud České republiky dosud nezaujal k výkladu ustanovení § 13 sjednocující judikaturu, která se neustálila ani k ustanovení § 984 NOZ“. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. shledává dovolatel v tom, že před vydáním „naříkaného rozsudku“ výslovně upozornil odvolací soud na to, že „týden před tím jiný senát odvolacího soudu v paralelně probíhající věci stejných účastníků pod č. j. 72 Co 4/2018-220 o zaplacení částky 1.900.000,- Kč potvrdil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 11 C 211/2014-203 ze dne 2. listopadu 2017 spočívající na závěru, že žalobce od počátku nemovitost hodlal se ziskem prodat, vyklidil všechny nájemníky a dům nebyl ve stavu schopném užívání“, jakož i na to, že „od září 2010 žalobce dům pro dovolatele zcela znepřístupnil“. Tento rozsudek odvolacího soudu, který „se stal pravomocným okamžikem vyhlášení přítomným účastníkům a jejich právním zástupcům, tedy dne 7. 2. 2018“, nesměl odvolací soud v posuzované věci z hlediska „ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. ignorovat“. I Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1687/17 judikoval, že „účastníkův poukaz na předchozí relevantní rozhodnutí v obdobné věci potentním spor rozhodnout opačně a jeho ignorování, že činí takový rozsudek protiústavním z hlediska čl. 36 Listiny základních práv a svobod“. Podle přesvědčení dovolatele „výkladové ustanovení § 13 NOZ o legálním očekávání účastníka soudního řízení v právním státě u obdobných rozhodnutí v obdobných věcech, je třeba u totožných účastníků s identickým skutkovým základem pokládat za kogentní“. Není navíc přijatelné, aby později vydaný rozsudek zcela ignoroval ustanovení § 984 odst. 1 NOZ ničím nepodloženým tvrzením, že u žalobce jako vlastníka došlo k vydržení, a proto nelze § 984 aplikovat“. Dále dovolatel uvedl, že dovoláním napadeným rozsudkem „byla potvrzena správnost skutkového zjištění nalézacího soudu o absolutní neplatnosti kupní smlouvy z 25. 8. 2000, kterou sjednával a podepsal za otce právě žalobce, který potvrdil nepravdivé údaje o českém občanství a trvalém pobytu svého otce“. Při odvolacím jednání soud odmítl předložení nových důkazů, „z nichž vyplynulo, že žalobce v rozhlase a televizi vystupoval v ČR vždy jako americký investiční bankéř bez českého občanství, který v ČR nemůže podle zákona vlastnit nemovitý majetek“. Oba soudy „však přehlédly rovněž skutečnost, že absolutní neplatnost úkonu až do 1. 1. 2014 zákon nepřipouštěl dodatečně zhojit a soudy byly proto povinny k ní přihlížet z úřední povinnosti“. Všechny následné smlouvy byly uzavřeny před uplynutím vydržecí desetileté doby včetně smlouvy s MČ v Praze 10, která „tak prodávala opět absolutně neplatně svou polovinu nemovitosti nevlastníkovi“. Otázka platnosti smluv, resp. absolutní neplatnosti a jejích důsledků včetně vydržení měla být proto posuzována podle tehdy platného občanského zákoníku, takže v této části se jeví rozsudky soudů obou stupňů nepřezkoumatelnými. Dovolatel v této souvislosti zdůraznil, že pokud žalobce sjednával absolutně neplatnou smlouvu pro a za svého otce, nemohl být v dobré víře (před uplynutím vydržecí desetileté doby - § 134 obč. zák.), když dostal nemovitost darem od nevlastníka - svého otce. Darování nemovitosti tehdy zakazoval výslovně i § 17 devizového zákona. Podle § 984 NOZ však bylo povinností soudů obou stupňů, když žalobce formálně dovozuje své vlastnictví od darovací smlouvy, tedy bezúplatného nabytí, přezkoumat v každém případě, zda zapsaný stav v katastru nemovitostí (veřejný seznam) odpovídá skutečnému stavu, a „dospět k závěru, že žalobce není aktivně legitimován“. Pouze pro úplnost dovolatel odkázal na skutečnost, že „již v předchozím odvolání proti rozsudku v této věci doložil v režimu ustanovení § 205a o. s. ř., že byt má zcela jinou výměru než odsouzených 84 m2 uvažovaných ve znaleckém posudku znalce Brousila“ a „že od září 2010 žalobce odpojil přívod elektrické energie, plynu i vody, takže předmětné prostory nelze pokládat za obytné a jako z obytných určovat slevu“. Poukázal též na to, že žalobce předmětné nemovitosti kupní smlouvou ze dne 16. 11. 2016 prodal za částku přesahující 65 miliónů Kč. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby spolu s ním zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto jako nepřípustné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 2. článek II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.), ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle dikce § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).

Dovolatelem formulovaná a podle jeho mínění Nejvyšším soudem dosud nevyřešená otázka, jež by měla zakládat přípustnost dovolání, jakož i veškeré jeho argumenty a výtky, že odvolací soud napadeným rozsudkem porušil hmotné právo vyplývající ze „zákona č. 89/1992 Sb.“, jmenovitě jeho ustanovení § 13 a § 984 NOZ, kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. nesplňuje, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti nezávisí ani nespočívá, jelikož soudy obou stupňů otázku nabytí vlastnického práva žalobce k označenému domu (a pozemkům), včetně jeho dobré víry a vydržení (§ 134 odst. 1 obč. zák.), a z toho vyplývající aktivní legitimaci žalobce v daném sporu, posuzovaly (vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jelikož všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, nastaly před 1. 1. 2014.

V daných souvislostech je možné připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž zaujal a odůvodnil závěr, že přechodné ustanovení § 3030 NOZ nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 NOZ na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil, že právní teorie a praxe rozeznává zpětnou účinnost pravou (pravou retroaktivitu) a nepravou (nepravou retroaktivitu). O pravou retroaktivitu jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu (poměru) a práv a povinností účastníků (stran) z tohoto vztahu (poměru) také v případě, kdy právní vztah (poměr) nebo práva a povinnosti z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá retroaktivita znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy (poměry) vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z těchto vztahů (poměrů), vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Pravá retroaktivita není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů (poměrů) v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (pravé retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví (včetně právní úpravy soukromoprávních poměrů) dovodit z ustanovení čl. 1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 2. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.). Zpětná působnost (retroaktivita) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, vyjádřená v jeho ustanoveních § 3028 až 3079, tedy spočívá na principech nepravé retroaktivity. Znamená to mimo jiné, že vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. 12. 2013 se i v době od 1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4070/2015, ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3190/2015, ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3102/2015, či ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4365/2015, anebo v rozsudku ze dne 3. 2. 2016, sen. zn. 29 ICdo 42/2015.

Poukaz dovolatele na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 72 Co 4/2018 (který předložil v odvolacím řízení a jenž je založen jako příloha ve spise), jímž byl ohledně částky 1.800.000,- Kč potvrzen zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 11 C 211/2014, a na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1687/17 (v němž Ústavní soud konstatoval, že součástí práva na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i pojmu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a že soud proto nemůže pominout argument účastníka řízení, kterým odkazuje na předchozí pravomocné soudní rozhodnutí ohledně shodné právní otázky, ale musí se s tímto zásadním argumentem ve svém odůvodnění náležitě vypořádat, hodlá-li se odchýlit od svého předchozího rozhodnutí), je nepřípadný. V uvedeném řízení se totiž žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 1.800.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou mu měl žalovaný „způsobit úmyslným jednáním proti dobrým mravům, konkrétně ryze účelovým podáním žaloby o určení vlastnického práva k žalobci vlastněnému domu XY v kat. území XY, obec XY“, přičemž soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žaloba není důvodná, neboť nebyly (kumulativně) splněny předpoklady uvedené v § 420 a násl. obč. zák., když žalobce v období od 1. 3. 2012 do 28. 2. 2013 o pronájem předmětného domu neusiloval, a tvrzená škoda mu tak nemohla vzniknout. Již z toho je zřejmé, že v daném řízení o vydání bezdůvodného obohacení odvolací soud neřešil žádnou shodnou právní otázku jako v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10. Ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. zmíněné žalovaným v dovolání na danou věc nedopadá.

K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 11. 2018

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu