Rozhodnutí NS

21 Cdo 2074/2003

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Zástavní právo. Vznik zástavního práva. Zástavce. Dobrá víra zástavního věřitele.
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/12/2004
Spisová značka:21 Cdo 2074/2003
ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2074.2003.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§ 151a odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.
§ 151b odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.
§ 151b odst. 4 předpisu č. 40/1964Sb.
§ 151b odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.
§ 151d odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.
§ 517 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.
§ 11 odst. 1 předpisu č. 265/1992Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 620/04
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

21 Cdo 2074/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JUDr. P. N., zastoupeného advokátem, proti žalované Č., a.s., o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Cm 232/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. dubna 2003 č.j. 8 Cmo 385/2001-195, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou dne 15.4.1994 u Okresního soudu v Šumperku proti \"Z. b., a.s. Š. \" a změněnou při jednání u soudu prvního stupně dne 24.9.1997 domáhal, aby bylo určeno, že \"nemovitosti zapsané na LV č. 3388 v k.ú. Š., a to parcela č. 862, stavební plocha s budovou č.p. 684, zastavěná plocha, občanská vybavenost, pozemek parcela č. 1312/7, zahrada a ostatní plocha, a dále pozemek č. 1312/8, zahrada, nejsou zatíženy zástavním právem pro B. H. a.s. ze dne 1.11.1993 pro J. a J. Z. a že předmětná zástavní smlouva ze dne 1.11.1993 je neplatná\". Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 16.9.1992 uzavřel s manžely Z. dvě kupní smlouvy o prodeji hotelu M. v Š. za kupní cenu ve výši 8.200.000,- Kč splatnou do 30.9.1992 s tím, že \"bylo ujednáno právo odstoupit od smlouvy, čímž se smlouva od počátku ruší\". V listopadu 1993 obdrželi manželé Z. úvěr na zaplacení kupní ceny ve výši 8.200.000,-Kč od Z. b. a.s. v Š. a pro zajištění tohoto úvěru uzavřeli manželé Z. se Z. b., a.s. zástavní smlouvu, podle níž bylo \"vyznačeno na příslušném listu vlastnictví zástavní právo k předmětným nemovitostem\". Protože manželé Z. zaplatili žalobci pouze část kupní ceny, žalobce svým prohlášením ze dne 31.3.1994 od obou kupních smluv odstoupil. Žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník hotelu M. a má za to, že nejsou zatíženy zástavním právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi manžely Z. a Z. b., a.s.

Býv. Krajský obchodní soud v Ostravě, kterému byla věc postoupena z důvodu věcné příslušnosti, rozsudkem ze dne 3.10.1997 č.j. 22 Cm 232/94-49 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co dovodil, že novou žalovanou ve sporu se stala \"B. H. a.s., B.\", která nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30.6.1997 pohledávku zajištěnou zástavním právem k předmětným nemovitostem, vycházel při rozhodování ve věci samé ze zjištění, že žalobce prodal manželům J. a J. Z. dvěma kupními smlouvami ze dne 16.9.1992 \"nemovitosti zapsané na LV č. 3388 pro obec a k.ú. Š.\" a \"vnitřní zařízení nemovitostí\" za celkovou částku 8.200.000,- Kč splatnou do 30.9.1992, že Z. b., a.s. poskytla kupujícím na základě úvěrové smlouvy ze dne 1.11.1993 úvěr \"na přechodný nedostatek finančních zdrojů\" ve výši 8.200.000,- Kč, k jehož zajištění bylo na základě zástavní smlouvy, uzavřené mezi Z. b., a.s. a manželi J. a J. Z. dne 1.11.1993, zřízeno ke koupeným nemovitostem zástavní právo, a že žalobce od kupních smluv ze dne 16.9.1992 svým prohlášením ze dne 31.3.1994 z důvodu nezaplacení kupní ceny v plné výši odstoupil. V důsledku odstoupení od kupních smluv se žalobce stal \"opětovně vlastníkem\" předmětných nemovitostí, což bylo \"potvrzeno\" pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 7.4.1995 č.j. 11 C 284/94-38, to však podle názoru soudu prvního stupně \"nemělo vliv na platnost\" zástavní smlouvy ze dne 1.11.1993 a ani neznamenalo zánik zástavního práva. Zástavní věřitel totiž uzavřel zástavní smlouvu v dobré víře, že zástavci jsou vlastníky předmětných nemovitostí, neboť jako vlastníci byli ke dni uzavření zástavní smlouvy zapsáni v katastru nemovitostí. Ustanovení § 151d občanského zákoníku \"chrání dobrou víru zástavního věřitele i v případě, dá-li někdo do zástavy cizí věc\", a proto \"postavení zástavního věřitele nemůže být ohroženo tím, že pro nezaplacení kupní ceny žalobce odstoupil od kupních smluv, a tím došlo ke změně vlastnictví k předmětným nemovitostem\". Na předmětných nemovitostech proto i nadále vázne zástavní právo, zřízené podle zástavní smlouvy ze dne 1.11.1993.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29.6.2000 č.j. 4 Cmo 15/98-94 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že se nepokusil odstranit vadu žaloby v označení žalované (žalovaná nebyla v žalobě označena v souladu s ustanovením § 79 odst. 1 o.s.ř.) a že nerozhodl ve smyslu ustanovení § 95 o.s.ř. o tom, zda připouští nebo nepřipouští žalobcem provedené změny žaloby. Ve věci samé uvedl, že v případě, byla-li kupní smlouva o prodeji nemovitosti odstoupením zrušena od počátku, \"platí, že převodce nikdy svého vlastnického práva nepozbyl a nabyvatel ve skutečnosti nikdy vlastnictví nenabyl, a že z hlediska práva tak dal zástavce do zástavy věci cizí bez souhlasu vlastníka\".

Býv. Krajský obchodní soud v Ostravě poté usnesením ze dne 31.10.2000 č.j. 22 Cm 232/94-150 připustil změnu žaloby tak, že se určuje, že \"nemovitosti, a to dům čp. 684 na stavební parcele č. 862, stavební parcela č. 862, stavební parcela č. 3893, stavební parcela č. 3894, pozemek označený jako pozemková parcela č. 1312/7 a pozemek označený jako pozemková parcela č. 1312/8, zapsané na listu vlastnictví č. 3388 pro katastrální území Š. u Katastrálního úřadu v Š., nejsou zatíženy zástavním právem zřízeným ve prospěch Z. b., akciové společnosti se sídlem O., právního předchůdce žalované, podle zástavní smlouvy ze dne 1.11.1993, vložené do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 5.11.1993\".

Krajský soud v Ostravě, který věc převzal od Krajského obchodního soudu v Ostravě podle čl. II bodu 1 věty třetí zákona č. 215/2000 Sb., poté rozsudkem ze dne 26.4.2001 č.j. 22 Cm 232/94-159 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 7.725,- Kč k rukám \"právního zástupce žalobce\". Soud prvního stupně nejprve dovodil, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30.6.1997 se procesně právním nástupcem Z. b. a.s. se sídlem v O. stala B. H. a.s. se sídlem v B., že na základě smlouvy o prodeji části podniku B. H. a.s. ze dne 30.6.1997 se v předmětné věci stala právním nástupcem žalované I., akciová společnost a že na základě smlouvy o prodeji podniku I., a.s. s účinností od 19.6.2000 se stala právním nástupcem žalované (a novou žalovanou ve věci) Č., a.s. Podle soudu prvního stupně má žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť rozhodnutí soudu je podkladem pro zápis změn v katastru nemovitostí. Při rozhodování o věci samé vycházel z právního názoru vyjádřeného v usnesení odvolacího soudu a uzavřel, že manželé J. a J. Z. dali jako zástavci zástavní smlouvou ze dne 1.11.1993 do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka. Z ustanovení § 151d odst. 2 občanského zákoníku soud prvního stupně dovodil, že zástavní právo působí jen proti tomu, kdo věc převzal smluvně, jestliže při uzavření smlouvy nabyvatel o zástavním právu věděl nebo musel vědět. Protože žalobce se \"opětovně\" nestal vlastníkem předmětných nemovitostí na základě smlouvy, ale v důsledku odstoupení od kupních smluv ze dne 16.9.1992, zástavní právo zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 1.11.1993 proti němu nepůsobí a \"zaniklo odstoupením od kupní smlouvy\".

K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15.4.2003 č.j. 8 Cmo 385/2001-195 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.000,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav, chybně však věc právně posoudil, neboť nepostupoval podle ustanovení § 151d odst. 1 občanského zákoníku a věc neposoudil z hlediska dobré víry zástavního věřitele při zastavení předmětných nemovitostí. Jestliže manželé Z. dali do zástavy právnímu předchůdci žalované nemovitosti, jejichž vlastníkem byl z důvodu pozdějšího odstoupení od kupní smlouvy žalobce, pak odevzdáním nemovitostí zástavnímu věřiteli (Z. b. a.s.) bylo podle odvolacího soudu nutno rozumět vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch a zástavní právo mohlo pak vzniknout tehdy, kdyby zástavní věřitel (Z. b., a.s.) byl ke dni uzavírání zástavní smlouvy v dobré víře, že manželé Z. jsou oprávněni nemovitosti zastavit. Protože manželé Z. byli zapsáni na základě kupní smlouvy ze dne 16.9.1992 jako vlastníci předmětných nemovitostí, protože úvěrová a zástavní smlouva byla uzavřena dne 1.11.1993 (tj. třináct měsíců od konce lhůty, ve které nejpozději měla být kupní cena za nemovitosti zaplacena, neboť její splatnost byla určena do 30.9.1992), a protože žalobce učinil úkon směřující k odstoupení od kupní smlouvy až dne 31.3.1994 (tj. pět měsíců po uzavření úvěrové i zástavní smlouvy), dospěl odvolací soud k závěru, že zástavní věřitel při uzavírání zástavní smlouvy přijal zastavené nemovitosti v dobré víře, že zástavci jsou oprávněni je zastavit. Na tomto závěru nic nemění ani to, že zástavní věřitel si mohl \"přečíst\" kupní smlouvu ze dne 16.9.1992 a že se z ní mohl dozvědět, že \"lhůta pro zaplacení kupní ceny byla stanovena do 30.9.1992\" a že prodávající může pro nezaplacení kupní ceny od smlouvy odstoupit, neboť zástavní věřitel nemohl při uzavírání zástavní smlouvy \"z ničeho zjistit\", že žalobce bude ještě (po třinácti měsících od splatnosti kupní ceny) \"chtít využít svého práva a od smlouvy odstoupit\". Protože zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že ji manželé Z. jsou oprávněni zastavit, zástavní právo k předmětným nemovitostem \"vzniklo a stále trvá\".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že není správný výklad ustanovení § 151d odst. 1 občanského zákoníku \"zahrnující pod pojem předání a převzetí rovněž vklad práva do katastru nemovitostí\", a dovozuje, že předání věci bylo v historickém pohledu vždy atributem \"tradice\", tj. převodu vlastnictví věcí movitých, a že \"ze vzoru\" pro nynější právní úpravu, který spatřuje v ustanovení § 164 zákona č. 101/1963 Sb., vyplývá, že \"by měla platit jen na věci movité\". Dovolatel nepovažuje za správný ani závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná přijala zástavu v dobré víře. Kdyby totiž \"banka učinila vše pro ochranu své zamýšlené investice, zjistila by již z vlastnického titulu zástavců, že na kupní cenu nebylo plněno a že žalobce může uplatnit právo na odstoupení do smlouvy\". Titul pro zřízení zástavního práva, osvědčený pouze výpisem z listu vlastnictví, pak \"neposkytoval zajištění dobré víry\", neboť kupní smlouva na převod nemovitostí byla uzavřena 16.9.1992 a dobrá víra byla založena pro zápisy, které byly učiněny v katastru po 1.1.1993 (§ 11 zákona č. 265/1992 Sb.). Žalobce učinil \"pro ochranu svého vlastnictví vše\" a podle jeho názoru mohla banka \"postupovat pečlivěji\" a poukázat mu část úvěru na úhradu kupní ceny. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedla, že podle ustálené judikatury soudů ustanovení § 151d odst.1 občanského zákoníku \"dopadá\" i na případy vzniku zástavního práva k nemovitosti. Její právní předchůdce byl při uzavírání zástavní smlouvy ze dne 1.11.1993 v dobré víře, že manželé Z. jsou oprávněni předmětné nemovitosti zastavit, neboť jejich vlastnické právo bylo doloženo \"výpisem z katastru nemovitostí\" a žalobce učinil právní úkon směřující k odstoupení od kupní smlouvy až dne 31.3.1994, tedy po vzniku zástavního práva.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Otázku, zda předmětné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem zřízeným podle zástavní smlouvy ze dne 1.11.1993, je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy vzniklo (mělo vzniknout) sporné zástavní právo - především podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1994 (dále jen \"obč. zák.).

Podle ustanovení § 151a odst.1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou odděleny.

Podle ustanovení § 151b odst.1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.

Podle ustanovení § 151b odst.4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.

Podle ustanovení § 151b odst.2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.

Podle ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.

Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.

Z výše citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že k uzavření zástavní smlouvy je zapotřebí, aby její účastníci (tj. zástavní věřitel a zástavce) v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje). Zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy, popřípadě ten, kdo má podle zákona k zástavě jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.).

I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.

S názorem dovolatele, že za podmínek uvedených v ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. nemůže zástavní právo vzniknout, je-li zástavou nemovitost, nelze souhlasit. V rozhodovací činnosti soudů byl přijat závěr (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002), že za podmínek uvedených v ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. vzniká na základě smlouvy zástavní právo bez ohledu na to, zda zástavou je movitá věc nebo nemovitost, a že odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch, a na uvedené ustálené judikatuře soudů dovolací soud nemá v projednávané věci důvod cokoliv měnit.

Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. - obecně vzato - v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo že k ní má podle zákona jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit. Ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. § 151d odst.1 větu druhou obč. zák.).

V projednávané věci dovolatel namítá, že odvolací soud při zkoumání otázky, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavci (manželé J. a J. Z.) jsou oprávněni věc zastavit, nevzal náležitě v úvahu, že zástavní věřitel se mohl z kupní smlouvy o prodeji nemovitosti ze dne 16.9.1992 dozvědět o tom, že si prodávající vyhradil možnost od smlouvy ve smyslu ustanovení § 48 obč. zák. odstoupit, jestliže kupující nezaplatí včas kupní cenu, a dovozuje, že za této situace \"neposkytoval zajištění dobré víry\" zástavního věřitele titul pro zřízení zástavního práva, osvědčený pouze výpisem z listu vlastnictví, a že tedy zástavní věřitel neučinil \"vše pro ochranu své investice\". Prodávající může od kupní smlouvy z důvodu řádného a včasného nezaplacení kupní ceny odstoupit nejen tehdy, bylo-li to ve smlouvě dohodnuto, ale i v případě, že - ačkoliv ve smlouvě o tom nic nebylo ujednáno - se kupující ocitl s placením kupní ceny v prodlení a nezaplatil ji ani v dodatečné přiměřené lhůtě poskytnuté mu prodávajícím (srov. § 517 odst.1 obč. zák.). Spočívá-li právní důvod pro zastavení věci ve vlastnickém právu zástavce získaném na základě kupní smlouvy, nemohl by se zástavní věřitel - vzato do důsledku z pohledu argumentace dovolatele - při uzavření zástavní smlouvy nikdy spokojit s prokázáním toho, že zástavce je vlastníkem, ale musel by vždy zkoumat, zda také zaplatil (řádně a včas) kupní cenu. V opačném případě by totiž vždy musel počítat s tím, že prodávající může od kupní smlouvy odstoupit (buď proto, že to bylo ve smlouvě dohodnuto, nebo podle ustanovení § 517 odst.1 obč. zák.), že se v důsledku tohoto možného zrušení smlouvy \"obnoví\" vlastnické právo prodávajícího a že zástavní právo (dojde-li skutečně k odstoupení od smlouvy) na základě (platně) uzavřené zástavní smlouvy nevznikne, neboť přijal do zástavy cizí věc a nemůže tedy být nikdy - jak uvádí dovolatel - v dobré víře, že zástavce byl oprávněn věc zastavit.

Uvedený závěr je podle názoru dovolacího soudu nejen absurdní a v rozporu s požadavky praktického života, ale také neodpovídá smyslu a účelu zástavního práva, které má sloužit k zajištění pohledávky zástavního věřitele a jejího příslušenství. Přihlédne-li se též k tomu, že zástavní věřitel by se jen velmi obtížně mohl dozvědět o tom, zda zástavce skutečně zaplatil (řádně a včas) kupní cenu, a že zástavní věřitel zpravidla nemůže předvídat, zda vůbec, popřípadě kdy prodávající skutečně využije svého práva odstoupit od kupní smlouvy, je zřejmé, že nelze považovat za nedostatek běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou je možné s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po zástavním věřiteli požadovat, okolnost, že nebral v úvahu možné odstoupení od kupní smlouvy ze strany prodávajícího, které má (může) nastat po uzavření zástavní smlouvy.

Nejvyšší soud ČR z uvedených důvodů dospěl k závěru, že na nedostatek dobré víry zástavního věřitele, že zástavce je oprávněn věc zastavit, nelze ve smyslu ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. usuzovat jen na základě toho, že se zástavní věřitel při uzavření zástavní smlouvy nezabýval tím, zda zástavce, který je vlastníkem zastavované věci na základě kupní smlouvy, řádně a včas zaplatil kupní cenu. Protože od kupní smlouvy může být z důvodu řádného a včasného nezaplacení kupní ceny odstoupeno nejen tehdy, bylo-li ve smlouvě dohodnuto, ale i podle ustanovení § 517 odst.1 obč. zák., nelze považovat za opomenutí běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze po zástavním věřiteli s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy požadovat, ani okolnost, že se nezabýval tím, zda ve smlouvě byla či nebyla dohodnuta možnost odstoupení od smlouvy pro případ, že kupující řádně a včas nezaplatí kupní cenu. Dovolatel tedy nedůvodně odvolacímu soudu vytýká, že v projednávané věci při zkoumání dobré víry zástavního věřitele nezvažoval také to, zda zástavci (manželé J. a J. Z.) zaplatili kupní cenu sjednanou v kupních smlouvách ze dne 16.9.1992.

Opodstatněná není ani námitka dovolatele, že odvolací soud při posuzování dobré víry zástavního věřitele postupoval v rozporu s ustanovením § 11 zákona č. 265/1992 Sb.

Podle ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění účinném do 30.6.1996) ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po dni účinnosti tohoto zákona (tj. po 1.1.1993), je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci.

V projednávané věci nabyli manželé J. a J. Z. vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 16.9.1992 v době před 1.1.1993 a na zápis jejich vlastnického práva proto nelze pohlížet způsobem uvedeným v ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb. Dovolatel však přehlíží, že o nabytí jejich vlastnického práva na základě kupní smlouvy ze dne 16.9.1992 nebyly za řízení pochybnosti a že proto ve vztahu k zápisu jejich vlastnického práva nebylo potřebné uvedené ustanovení aplikovat. Pro rozhodnutí sporu bylo významné, zda zástavní věřitel přijal předmětné nemovitosti do zástavy v dobré víře, že zástavce byl oprávněn věc zastavit, a pro zodpovězení této otázky nebyl stav zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem obsažený v katastru nemovitostí - jak také vyplývá z výše uvedeného - významný.

Pro rozhodnutí v projednávané věci nebylo podstatné ani to, že žalobce jako vlastník učinil \"pro ochranu svého vlastnictví vše\". Pro posouzení, zda zástavní věřitel přijal předmětné nemovitosti do zástavy v dobré víře, že zástavce byl oprávněn věc zastavit, je uvedená okolnost zcela irelevantní.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. srpna 2004

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu