Rozhodnutí NS

21 Cdo 492/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/23/2019
Spisová značka:21 Cdo 492/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.492.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Dohoda o hmotné odpovědnosti
Hmotná odpovědnost
Dotčené předpisy:§ 252 odst. 1 a 5 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2016
§ 30 odst. 1 písm. a) předpisu č. 563/1991Sb.
§ 30 odst. 10 předpisu č. 563/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 492/2019-396

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce Orlického konzumu, obchodního a výrobního družstva Kostelec nad Orlicí, se sídlem v Kostelci nad Orlicí, Husova č. 149, IČO 00032174, zastoupeného JUDr. Pavlem Moníkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká č. 672/14, proti žalovaným: 1) M. V., narozené XY, bytem XY, 2) R. K., narozené XY, bytem XY, 3) G. K., narozené XY, bytem XY, 4) M. B., narozené XY, bytem XY, a 5) R. T., narozené XY, bytem XY, žalované 1), 2), 4) a 5) zastoupeným Mgr. Jiřím Trunečkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská č. 1553/52, o 59.852 Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 124/2016, o dovolání žalovaných 1), 2), 4) a 5) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. září 2018, č. j. 24 Co 14/2018-344, takto:

I. Dovolání žalovaných 1), 2), 4) a 5) se zamítá.
II. Žalované 1), 2), 4) a 5) jsou povinny zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovaná 1) 3.832 Kč, žalovaná 2) 3.413 Kč, žalovaná 4) 1.608 Kč a žalovaná 5) 1.177 Kč, každá do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Pavla Moníka, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Střelecká č. 672/14.

Odůvodnění:


Žalobce se domáhal, aby mu žalované zaplatily žalovaná 1) 22.049 Kč, žalovaná 2) 19.639 Kč, žalovaná 3) 2.136 Kč, žalovaná 4) 9.255 Kč a žalovaná 5) 6.773 Kč, všechny „se zákonným úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalované pracovaly na jeho prodejně č. XY v XY a všechny měly uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti „v souladu s příslušnými ustanoveními zákoníku práce“. Po provedené inventarizaci, která se konala dne 24. 4. 2016 za období ode dne 4. 10. 2015 do dne 24. 4. 2016, byl zjištěn na této prodejně schodek na svěřených hodnotách v celkové výši 59.852 Kč. V souladu s ustanovením § 260 zákoníku práce byl zjištěný schodek na svěřených hodnotách „rozúčtován“ na jednotlivé žalované, tak, jak jsou po nich jednotlivě částky požadovány.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou – poté, co usnesením ze dne 14. 12. 2016, č. j. 3 C 124/2016-240, „postupem dle ust. § 96 o. s. ř.“ řízení zastavil v části, jež se týká žalované 3) a rozhodl, že žalobce a žalovaná 3) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení - rozsudkem ze dne 9. 10. 2017, č. j. 3 C 124/2016-291, uložil žalovaným zaplatit žalobci žalovaná 1) 22.049 Kč, žalovaná 2) 19.639 Kč, žalovaná 4) 9.255 Kč a žalovaná 5) 6.773 Kč, všechny spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p. a. jdoucím z přisouzených částek od 12. 9. 2016 do zaplacení; zároveň rozhodl, že žalované 1), 2), 4) a 5) jsou povinny nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 96.926,35 Kč, a to společně a nerozdílně, že soud vrací nespotřebovanou část zálohy žalobci ve výši 17.117 Kč a žalovaným ve výši 7.199 Kč. Vyšel z toho, že výraz „možnost osobně disponovat“ uvedený v ustanovení § 252 odst. 1 zákoníku práce se nevyčerpá pouze variantou, kdy odpovědný zaměstnanec vyloučí jiné osoby z nakládání se zbožím (např. jeho uzamčením do vitríny), ale i variantou, kdy je zboží přístupné tak, aby si zákazník sám mohl vybrat a sám se obsloužit pod dohledem odpovědného zaměstnance. Je zjevné, že taková varianta musí být pro zaměstnance nesrovnatelně náročnější. V takovém případě by pak bylo pochopitelné, pokud by se zaměstnanec písemně (ve smyslu ustanovení § 253 odst. 1 zákoníku práce) domáhal vytvoření potřebných podmínek pro dohled nad zbožím, a aby se pak při nedostatku nápravy bránil hmotné odpovědnosti odstoupením od dohody. Písemné výhrady žalovaných jsou však datovány až dny 9. 6. 2016 a 20. 7. 2016. Uzavřel, že účastníci uzavřeli platně dohody o hmotné odpovědnosti, že po zjištění manka na svěřených hodnotách žalovaným vznikla povinnost k jeho náhradě, že žalobce projednal výsledky inventury se žalovanými i s odborovou organizací ve smyslu ustanovení § 263 odst. 1 a 263 odst. 3 zákoníku práce, že žalované neprokázaly existenci liberačních důvodů ve smyslu ustanovení § 252 odst. 5 zákoníku práce, že proti způsobu rozúčtování náhrady nevznesly žalované žádné výhrady a soud z něho vychází jako ze správného, a že proto mají povinnost nahradit žalobci schodek na svěřených hodnotách v poměru podle jejich dosažených hrubých výdělků ve smyslu ustanovení § 260 odst. 1 zákoníku práce.

K odvolání žalovaných 1), 2), 4) a 5) Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 9. 2018, č. j. 24 Co 14/2018-344, rozsudek soudu prvního stupně „vyjma odvoláním nedotčených výroků VII a VIII“ (výroků o vrácení nespotřebovaných částí záloh) ve výrocích I, II, III, IV a VI (v přísudečných výrocích a ve výroku o lhůtě k plnění) potvrdil, ve výroku V [o povinnosti žalovaných 1), 2), 4) a 5) hradit náklady řízení] jej změnil tak, že žalované jsou povinny nahradit žalobci k rukám jeho zástupce advokáta JUDr. Pavla Moníka náklady řízení před okresním soudem, a to: M. V. [žalovaná 1)] 17.834,50 Kč, R. K.[žalovaná 2)] 15.944,40 Kč, M. B. [žalovaná 4)] 7.492,40 Kč a R. T. [žalovaná 5)] 5.476, 30 Kč; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soudem prvního stupně provedené dokazování a jím učiněná zjištění z provedených důkazů, pokládal za úplná a správný je i na základě nich učiněný závěr o odpovědnosti žalovaných za vzniklý schodek. Postavení všech žalovaných jako hmotně odpovědných zaměstnanců bylo nepochybně zjištěno, zjištěn byl i schodek na svěřených hodnotách za dobu ode dne 4. 10. 2015 do dne 24. 4. 2016 v částce, která je předmětem řízení. „Zcela průkazná a správná“ je také inventura provedená „systémem koruny“. Předmětem dohody o hmotné odpovědnosti bylo „samozřejmě“ i zboží na regálech a žalovaným se pro nedostatek důkazů nepodařilo zprostit své odpovědnosti z důvodu pohybu jiných osob bez hmotné odpovědnosti na prodejně.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalované 1), 2), 4) a 5) za otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, označují otázku, zda hodnotami svěřenými zaměstnanci k vyúčtování podle ustanovení § 252 zákoníku práce může být i zboží, které je vyskládáno na regálech samoobslužné prodejny, které je tak volně přístupné zákazníkům, a otázku způsobu zjišťování schodku na hodnotách svěřených zaměstnanci k vyúčtování, konkrétně využití tzv. „kontroly korunou“. Dovozují, že je zcela nerozhodné, zda se zaměstnanec zavázal ve smlouvě se zaměstnavatelem v režimu hmotné odpovědnosti chránit i zboží vyskládané na regálech v samoobsluze, neboť není splněna zákonná podmínka pro vznik takové odpovědnosti, a to podmínka osobní dispozice se svěřenou hodnotou, a že kontrola korunou nepředstavuje dostatečně průkazné zjištění schodku na hodnotách svěřených zaměstnanci či kolektivu zaměstnanců k vyúčtování. Žalované 1), 2), 4) a 5) navrhly, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, č. j. 3 C 124/2016 – 291, ze dne 9. 10. 2017 se mění tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaných 1), 2), 4) a 5) bylo zamítnuto, neboť jak rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, tak i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jsou v plném rozsahu v souladu s ustálenou judikaturou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí (mimo jiné) na vyřešení otázky, zda hodnotami svěřenými zaměstnanci k vyúčtování podle ustanovení § 252 zákoníku práce může být i zboží, které je vyskládáno na regálech samoobslužné prodejny, které je tak volně přístupné zákazníkům, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že schodek na hodnotách svěřených žalovaným 1), 2), 4) a 5) k vyúčtování měl být zjištěn inventarizací, která se konala dne 24. 4. 2016 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2016, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 47/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 252 odst. 1 zák. práce byla-li se zaměstnancem uzavřena dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (dále jen „dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty“), za které se považují hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu, s nimiž má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny, je povinen nahradit zaměstnavateli schodek vzniklý na těchto hodnotách.

Odpovědnost zaměstnance podle ustanovení § 252 odst. 1 zák. práce za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, patří ke zvláštnímu druhu pracovněprávní odpovědnosti za škodu, která se vyznačuje zpřísněnými podmínkami ve vztahu k odpovídajícímu subjektu, tj. zaměstnanci. Odpovědnost za tuto škodu vzniká, prokáže-li zaměstnavatel, že uzavřel se zaměstnancem platnou dohodu o „hmotné“ odpovědnosti, a že na hotovosti, ceninách, zboží, zásobách materiálu nebo jiných hodnotách (dále jen „hodnotách“), které zaměstnanci svěřil k vyúčtování, vznikl schodek. U tohoto druhu odpovědnosti zaměstnavatel není povinen zavinění zaměstnance prokazovat (srov. § 250 odst. 3 zák. práce). Zavinění zaměstnance na vzniku škody se předpokládá, takže zaměstnanec se odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zprostí zcela, popř. částečně, jen jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění (§ 252 odst. 5 zák. práce).

Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách přejímá zaměstnanec na základě písemné dohody o odpovědnosti, která musí obsahovat závazek zaměstnance převzít odpovědnost za hodnoty, které mu zaměstnavatel svěří a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (přesné vymezení hodnot, za které zaměstnanec převzal „hmotnou“ odpovědnost, zde není nutné). Zákoník práce v ustanovení § 252 odst. 1 zák. práce formou demonstrativního výčtu uvádí hodnoty, kterých se má odpovědnost za schodek týkat. Jsou to hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem oběhu nebo obratu. Jde-li o vydávání cenin a přijímání peněz za tyto ceniny, může se týkat zvýšená odpovědnost například zaměstnanců ve spojích, prodavačů losů nebo vstupenek do divadel, kin či na jiné kulturní akce, zaměstnanců, jimž jsou za účelem plnění pracovních povinností poskytovány poukázky na pohonné hmoty, nebo také zaměstnanců, kterým je svěřena tzv. tankovací karta (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3574/2011). Oproti tomu z okruhu těchto hodnot jsou vyloučeny kupříkladu motorová vozidla nebo předměty, jimiž je vybavena prodejna či kancelář, protože nejde o věci určené k oběhu nebo obratu.

Je mimo pochybnost, že možnost zvýšené odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení § 252 odst. 1 zák. práce je žádoucí při výkonu každého zaměstnání, v rámci něhož je nutné, aby zaměstnancům byly svěřeny určité hodnoty, s nimiž sami disponují a hospodaří a které jsou povinni ve stanoveném období vyúčtovat. Smyslem tohoto druhu odpovědnosti je – důsledně vzato – zvýraznit povinnost zaměstnanců řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [srov. § 301 písm. c) zák. práce] a na straně druhé prohloubit ochranu majetku zaměstnavatele, jehož užívá při své podnikatelské činnosti. Jestliže by totiž byl zaměstnavatel pro případ schodku (kdy je inventarizací zjištěno, že hodnoty zkrátka chybí) odkázán toliko na úpravu obecné povinnosti nahradit škodu podle ustanovení § 250 zák. práce, znamenalo by to, že vzhledem ke stanoveným předpokladům této odpovědnosti by se reparace zjištěné škody nikdy nedomohl.

Zboží, které je umístěno na prodejně, je z povahy věci určeno k obratu nebo k oběhu bez ohledu na to, ve které části prodejny je umístěno; zaměstnanec neztrácí možnost osobní dispozice se zbožím jen z toho důvodu, že je „vyskládáno v regálech samoobslužné prodejny, kde je volně přístupné zákazníkům“. Opačný názor by znamenal, že – aby byla zachována možnost osobní dispozice zaměstnanců se svěřenými hodnotami, bylo by třeba zboží důsledně uchovávat mimo přístup zákazníků a tím je z oběhu či obratu prakticky vyloučit, a jestliže by mělo být vystaveno v regálech, bylo by – tak řečeno – „k volnému odběru“, kde by škodu vzniklou ztrátou či odcizením – jak uvedeno výše - nesl podnikatel ze svého. Dovolatelky tak zaměňují otázku, které hodnoty jsou hodnotami svěřenými k vyúčtování a které tedy mohou být předmětem dohody o odpovědnosti podle ustanovení § 252 zák. práce, s otázkou zproštění se odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 252 odst. 5 zák. práce. Aby totiž zaměstnanec mohl řádně hospodařit s hodnotami svěřenými zaměstnavatelem [srov. § 301 písm. d) zák. práce], musí mu zaměstnavatel kromě jiného vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce], přičemž tato vzájemná vazba práv a povinností se týká i vytváření přiměřených pracovních podmínek k péči o hodnoty svěřené k vyúčtování. Zaměstnavatel je povinen tyto podmínky vytvářet bez ohledu na to, zda o to zaměstnanci formálně požádali, ať již písemně nebo ústně; písemná forma upozornění na závady v pracovních podmínkách může mít za následek možnost odstoupení od dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty za podmínek stanovených v § 253 odst. 1 zák. práce (jak to zmiňuje soud prvního stupně). V závislosti na závažnosti zjištěných závad v pracovních podmínkách, na tom, zda zaměstnanci na závady upozornili anebo je nechávali bez povšimnutí a dovolávali se jich až ex post, lze potom uvážit, zda se zprostili povinnosti nahradit schodek zcela nebo jen zčásti. Z uvedeného vyplývá, že soudy nepochybily, jestliže za hodnoty svěřené zaměstnanci k vyúčtování považovaly též „zboží, které je vyskládáno na regálech samoobslužné prodejny“.

Dovolatelkám nelze přisvědčit ani v tom, namítají-li, že tzv. „kontrola korunou nepředstavuje dostatečně průkazné zjištění schodku na hodnotách svěřených k vyúčtování“.

Kontrola, kterou se zjišťuje úplnost hodnot svěřených zaměstnanci, se provádí vyúčtováním, tj. srovnáním účetního stavu se skutečným stavem. Schodek ve smyslu ustanovení § 252 odst. 1 zák. práce, zjištěný touto kontrolou, pak vyjadřuje skutečnost, že chybí hodnoty, které se hmotně odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat. Rozumí se jím rozdíl mezi skutečným stavem svěřených hodnot, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, a mezi údaji účetní evidence, o který je skutečný stav nižší než účetní stav, nevyjímaje ani schodky na finančních prostředcích. Inventarizačními rozdíly se rozumí rozdíly mezi skutečným stavem a stavem v účetnictví, kdy skutečný stav je nižší než stav v účetnictví a rozdíl se označuje jako manko, popřípadě schodek u peněžních hotovostí a cenin (srov. § 30 odst. 10 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví).

Schodek bývá zpravidla zjišťován inventarizací jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků zjištěných fyzickou inventurou [srov. § 30 odst. 1 písm. a) zákona č. 563/1991 Sb.]. Zaměstnavatel též může jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování, a skutečnost, že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách. V obou případech, bez ohledu na to, jakým způsobem je schodek prokazován, z podstaty věci vyplývá, že schodek vyjadřuje skutečnost, že - i když není možné zjistit, kdy, popřípadě jakým způsobem, schodek (manko) na svěřených hodnotách vznikl - hodnoty, které se hmotně odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat, chybí (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1360/2005).

Namítají-li dovolatelky, že při zjišťování schodku jako inventarizačního rozdílu mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků není zaměstnavatel schopen identifikovat, na kterých konkrétních hodnotách manko vzniklo, a že tak není prokázána skutečně vzniklá škoda, potom opomíjejí samotnou okolnost, že, je-li zjištěn zákonem předepsaným způsobem schodek, znamená to samo o sobě zjištění, že došlo ke zmenšení majetku zaměstnavatele a vzniku skutečné škody. Z povahy samotné právní úpravy odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, vyplývá, že je založena na skutečnosti, že hodnoty, které se hmotně odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat, chybí, a že není objektivně možné zjistit, kdy, jakým způsobem, popřípadě na jakých hodnotách schodek na svěřených hodnotách vznikl. Jestliže by totiž zaměstnavatel byl „schopen identifikovat, na kterých konkrétních hodnotách manko vzniklo“, nepřicházela by v úvahu zvláštní odpovědnost podle ustanovení § 252 zák. práce, ale byla by dána odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, pochopitelně za splnění podmínek upravených ustanovením § 250 zák. práce (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2910/2015).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných 1), 2), 4) a 5) podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalovaných 1), 2), 4) a 5) bylo zamítnuto a žalované 1), 2), 4) a 5) jsou proto povinny nahradit žalobci náklady potřebné k uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 7.990 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát JUDr. Pavel Moník osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1740 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Žalované 1), 2), 4) a 5) jsou povinny náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 10.030 Kč (každá podle velikosti jí uložené povinnosti ve věci samé) žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 7. 2019


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu