Rozhodnutí NS

25 Cdo 3223/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/13/2018
Spisová značka:25 Cdo 3223/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.3223.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 427 obč. zák.
§ 441 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 3223/2017-295


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) J. M., narozená XY, bytem XY, a b) M. V., narozený XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Janem Zůbkem, advokátem se sídlem Radhošťská 2, Praha 3, proti žalované: Česká kancelář pojistitelů, se sídlem Na Pankráci 129, Praha 4, IČO 70099618, zastoupená Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem Husovo náměstí 82/10, Beroun, za účasti A. K., narozeného XY, bytem XY, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 240.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 138/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2014, č. j. 53 Co 512/2013-190, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.137 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Tomáše Maxy, advokáta se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, č. j. 53 Co 512/2013-190, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 7. 2013, č. j. 55 C 138/2011-132, ve výrocích o věci samé, jimiž byla žalované uložena povinnost zaplatit každému z žalobců 72.000 Kč s příslušenstvím a jimiž byla žaloba ohledně částky 48.000 Kč s příslušenstvím vůči každému z žalobců zamítnuta; ve výrocích o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni je každému z žalobců zaplatit společně a nerozdílně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 23. 10. 2008 kolem 17:00 hod. při dopravní nehodě na přímém úseku silnice III. třídy č. XY mimo obec XY A. K. (v době nehody řidič a vlastník vozidla XY RZ XY bez pojištění pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla) srazil chodce M. M., čímž mu způsobil smrtelné zranění. A. K. jel rychlostí 72,8–80,4 km/h a přibližoval se k místu, kde v opačném směru u krajnice stála dvě vozidla, a na tuto situaci reagoval tak, že sundal nohu z plynu, svoji rychlost výrazně nesnížil. Z bližšího vozidla (XY) vystoupil M. M., obešel zezadu automobil, posunkem poděkoval řidiči zadního vozidla a vkročil do vozovky v místech mezi oběma stojícími vozidly s úmyslem přejít na druhou stranu, aniž by se rozhlédl, a dostal se tak do kolize s vozidlem A. K., které bylo v daný okamžik od něj vzdáleno 18,2–20,1 m, ke střetu došlo za cca 0,9 s. Řidič na pohyb chodce reagoval, ale vzhledem ke krátké vzdálenosti narazil do chodce levou přední částí vozidla. Oba účastníci nehody byli dobře viditelní, mohli se navzájem zpozorovat na vzdálenost minimálně 60–70 m, ani jeden nebyl pod vlivem alkoholu. Řidič mohl srážce předejít, jestliže by snížil rychlost zhruba na 40 km/h. Z toho soud dovodil, že řidič porušil § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „silniční zákon“), přičemž ve smyslu § 441 obč. zák. je na straně poškozeného spoluzavinění ve výši 70 %, neboť porušil § 54 odst. 2 silničního zákona. Soud proto shledal jen částečnou odpovědnost řidiče za škodu podle § 420 i § 427 obč. zák. v rozsahu 30 %. Dále vzal za prokázané, že žalobkyně a) je matkou poškozeného a s žalobcem b) žijí spolu od roku 2006 jako druh a družka ve společné domácnosti, společně financují svoje výdaje a tento stav nadále trvá, s poškozeným měli pěkný vztah, proto jsou oba žalobci aktivně legitimovaní podle § 444 odst. 3 písm. c) a f) obč. zák., neboť žalobkyně je matkou poškozeného a žalobce b) je osobou blízkou. Mají tak nárok na plnění ve výši 30 % ze zákonem stanovené částky 240.000 Kč (každý ze žalobců požadoval 120.000 Kč) z garančního fondu vůči České kanceláři pojistitelů podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok ve věci samé o platební povinnosti, podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolatelka namítá, že soudy nesprávně dovodily porušení silničního zákona vedlejším účastníkem, a odvolává se na usnesení policejního orgánu č. j. ORCB-5251-54/TČ-2008-71-SOL, podle nějž vedlejší účastník žádnou z povinností uložených mu zákonem neporušil, neboť od řidiče, který řídil osobní vozidlo rychlostí povolenou a přiměřenou povětrnostním podmínkám, stavu vozovky, apod. nelze žádat, aby omezil rychlost svého vozidla tak, aby mohl včas zastavit vozidlo tehdy, vyskytne-li se nepředvídaná situace způsobená tím, že sám chodec hrubě poruší pravidla silničního provozu. Vůči těmto závěrům se podle dovolatelky odvolací soud postavil přehlíživě, neboť přestože není rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení pro soud závazné, základním východiskem právních úvah obou rozhodujících orgánů je posouzení souladu jednání vedlejšího účastníka s ustanoveními silničního zákona. Podle názoru dovolatelky vedlejší účastník za škodu neodpovídá, neboť k úmrtí poškozeného došlo výlučně v důsledku protiprávního jednání samotného poškozeného, není tak splněn předpoklad vzniku nároku na plnění z garančního fondu podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., žaloba měla být tudíž zamítnuta. Dovolatelka také namítá, že v řízení nebyla prokázána existence společné domácnosti žalobců a poškozeného, protože nelze dovodit, že by společně uhrazovali náklady na své potřeby ve smyslu § 115 obč. zák. Vyslechnutí svědci se vyjádřili pouze ke společnému bydlení zúčastněných, nikoliv již k jejich finančnímu hospodaření. Odvolací soud vedení společné domácnosti žalobců a poškozeného dovodil, chybí ovšem jakékoliv vysvětlení, jakými úvahami se řídil, jaké konkrétní důkazy hodnotil a jak z nich dovodil naplnění znaků společné domácnosti. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání odkázali na argumenty ze svých jednotlivých podání z předchozích částí řízení. Zdůrazňují, že jednání poškozeného by bez přispění vedlejšího účastníka nemělo žádný následek. Následek vznikl až ve vzájemné souvislosti jednání obou osob. Se vzájemným poměrem účasti se soudy vypořádaly dostatečně. Řidič sice nepřekročil rychlostní limit, porušil však generální klauzuli § 18 odst. 1 silničního zákona tím, že nepřizpůsobil rychlost svým schopnostem, stavu komunikace a jiným okolnostem, které bylo možno předvídat. Pohyb poškozeného byl sice náhlý, ale nikoliv nepředvídatelný. Z provedeného dokazování a znaleckých posudků je také zřejmé, že mezi bokem stojících vozidel a bokem vozu projíždějícího zůstala vzdálenost pouze 47,5 mm (při srovnání se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně zřejmě míněno cm), přičemž bezpečná vzdálenost při rychlosti 60-100 km/h činí 1,18 m, řidič tedy nezachoval ani dostatečný boční odstup. S tím, jak soudy věc posoudily, se jinak ztotožňují. Tyto závěry doplnili ve vyjádření podaném po nálezu Ústavního soudu. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 8. 2016, č. j. 25 Cdo 3807/2014-220, změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) 72.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 30. 4. 2011 do zaplacení a žalobci b) 72.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 14. 7. 2011 do zaplacení, tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá; rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Ze skutkových závěrů odvolacího soudu dovodil, že poškozený chodec vstoupil náhle do vozovky, a to bez rozhlédnutí, aniž zřejmě registroval přijíždějící vozidlo, neboť těsně před vkročením do vozovky gestikulací komunikoval směrem k řidiči za ním stojícího vozidla, tedy se těsně před vstupem do vozovky díval zcela opačným směrem (z jeho pohledu vlevo, nikoliv vpravo, kam byl povinen se rozhlédnout). Tím vytvořil zcela neočekávanou překážku, kterou řidič, s ohledem na princip omezené důvěry vyložený ve vztahu k této konkrétní situaci, nemohl předpokládat a nemohl střetu předejít. Nelze za této situace vytýkat řidiči, že preventivně nesnížil rychlost či úplně nezabrzdil, aby mohl chodec přejít, a že neprovedl výrazný brzdný manévr, jehož potřeba se do okamžiku necelé jedné sekundy před střetem nejevila být nutnou. Popsané jednání chodce označil dovolací soud za natolik neodvratitelné jednání (z pohledu provozu vozidla), že je srovnatelné s dříve řešenými případy vstupu chodce pod kola již projíždějícího vozidla na přechodu pro chodce nebo sklouznutí pod kola míjejícího vozidla; ve všech těchto případech dovolací soud dovodil plný podíl na straně poškozeného chodce (§ 441 obč. zák.). Závěr odvolacího soudu o pouhém 70% spoluzavinění chodce v posuzované věci neodpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu při aplikaci § 441 obč. zák. na případy střetů chodce s kolemjedoucím vozidlem.

Ústavní soud nálezem ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 4044/16, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu se závěrem, že jím došlo k porušení základního práva stěžovatelů zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vytkl mu, že závěr o výlučném způsobení si újmy poškozeným chodcem učinil nepředvídatelně, neboť aniž provedl jednání, nedal žalobcům možnost se k této otázce vyjádřit. Dovolací soud se značným časovým odstupem od rozhodování odvolacího soudu interpretoval skutková zjištění dopravní nehody odlišně od soudů nižších stupňů, čímž i vzhledem k citlivosti projednávané otázky zesílil překvapivé důsledky svého rozhodnutí. Tím zasáhl do práva žalobců na spravedlivý proces. Ústavní soud poukázal na závěry posudku znalce MUDr. Václava Horáka, který vyložil, že se snižující se rychlostí jízdy řidiče automobilu by se pravděpodobnost fatálního následku výrazně snižovala, takže při rychlosti nižší než 76,6 km/h by intenzita nárazu byla nižší a bylo by možné předpokládat vznik těžkých poranění, která však již nemusela být smrtelná.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 31. 3. 2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 29. 9. 2017 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť ke škodní události došlo před 1. 1. 2014.

Odvolací soud za použití § 441 obč. zák. dovodil, že způsob pohybu chodce významně přispěl ke vzniku nehody, a to v rozsahu 70 %. Toto ustanovení se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílel i sám poškozený. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na vzniku škody, o jejíž odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006, publikovaný pod C 4642 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Předpokladem použití § 441 obč. zák. je, aby jednání či opomenutí poškozeného bylo jednou z příčin vzniku škody. Jednání poškozeného, jež přispělo ke vzniku jeho vlastní škody, může, ale nemusí mít povahu porušení právní povinnosti, včetně povinnosti prevenční. Při úvaze o podílu na vzniku škody jde totiž o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce nese i následky náhody, která jej postihla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, Soubor C 2593, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425). Jde o obecné ustanovení vztahující se ke všem typům odpovědnosti, včetně odpovědnosti provozovatele za škodu způsobenou zvláštní povahou provozu dopravního prostředku (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 431/2008, a ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 8671 a C 10425).

Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228). Citované ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání žalobce a žalovaného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, či ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). Vázán citovaným nálezem Ústavního soudu, konstatuje dovolací soud, že vzhledem k objektivní odpovědnosti A. K., coby provozovatele motorového vozidla ve smyslu § 427 a násl. obč. zák., pro kterou není významné porušení právní povinnosti řidiče, nelze úvahu odvolacího soudu o míře účasti usmrceného chodce v rozsahu 70 % považovat za zjevně nepřiměřenou. V rozsahu 30 % je tedy opodstatněn nárok žalobců na plnění z garančního fondu podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla.

Namítá-li dovolatelka, že žalobce b) není k uplatnění nároku na náhradu za usmrcení osoby blízké aktivně legitimován, neboť v řízení nebylo prokázáno, že s usmrceným M. M. společně uhrazovali náklady na své potřeby ve smyslu § 115 obč. zák. a že tedy žili ve společné domácnosti, napadá závěr, který má skutkovou povahu, a dovolacímu přezkumu tak nepodléhá. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je totiž zaměřeno jen na řešení otázek právních (podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Přípustnost dovolání nemůže být založena ani výhradou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Ta představuje námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž by ovšem bylo možno podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., tedy jestliže by uplatnilo i další námitky, které by směřovaly proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).

Nejvyšší soud z těchto důvodů dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci mají právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 12.736 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva společné úkony právní služby, spočívající ve dvojím vyjádření se k dovolání žalované, a z náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 16.137 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 13. 12. 2018


JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu