Rozhodnutí NS

28 Cdo 3197/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/10/2018
Spisová značka:28 Cdo 3197/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3197.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Vady podání
Dokazování
Přechod majetku státu na obce
Dotčené předpisy:§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb.
§ 95 odst. 1 o. s. ř.
§ 9 odst. 4 písm. b) předpisu č. 484/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3197/2018-304



ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, IČO 00408026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupený JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, proti žalovaným: 1) SOLSOLIS, a.s., IČO 28264827, se sídlem Líšný 6, zastoupená Mgr. Ing. Janem Langrem, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28, a 2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované ad 1): hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o určení vlastnického práva státu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 64/2015, o dovoláních žalobce a žalované ad 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2017, č. j. 55 Co 123/2017-223, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2017, č. j. 55 Co 123/2017-223, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. prosince 2016, č. j. 6 C 64/2015-147, se ruší a věc se Obvodnímu soudu pro Prahu 5 vrací k dalšímu řízení.
      II. Dovolání žalované ad 1) se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. prosince 2016, č. j. 6 C 64/2015-147, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, jehož součástí je rodinný dům čp. XY, část obce XY, a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, a rozhodl o nákladech prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovaným a vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení, a to žalované ad 1) v částce 8 228 Kč, žalované ad 2) v částce 300 Kč a vedlejšímu účastníkovi ve výši 8 228 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud uzavřel, že v řízení o určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), zákonné podmínky přechodu vlastnického práva ve smyslu ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), ze státu na obec přezkoumávat nelze, neboť ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. řeší toliko případy, kdy došlo k porušení ustanovení § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“) a ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), přičemž uvedená blokační ustanovení zákonem č. 172/1991 Sb. dotčena být nemohla, nabyla-li účinnosti až poté, co již měl uvedeným zákonem předvídaný přechod vlastnických práv nastat. Žalobě o určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., založené na tvrzení, že v posuzovaném případě přechod vlastnického práva (dle zákona č. 172/1991 Sb.) k předmětným nemovitostem ze státu na vedlejšího účastníka řízení (jenž je dále převedl na žalovanou ad 1/) nenastal, proto nevyhověl. Dovodil nadto, že žalobce ostatně ani neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání neexistence zákonem č. 172/1991 Sb. upravených podmínek přechodu vlastnického práva k dotčeným nemovitostem. Za správný současně označil postup soudu prvního stupně, jímž připustil změnu žaloby v žalobcem prezentovaném znění, zatíženém chybným označením jedné z předmětných pozemkových parcel.

Rozsudek odvolacího soudu napadli svými dovoláními v plném rozsahu žalobce a žalovaná ad 1).

Žalobce spatřoval splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení otázek, zda v řízení o určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. lze přezkoumávat naplnění zákonných podmínek přechodu vlastnického práva ze státu na obec ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. a který procesní subjekt v takovém případě tíží důkazní břemeno stran prokázání naplnění těchto zákonných podmínek, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazoval přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, a jeho usnesení ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010, a na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/07. Namítal, že v řízení o určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně podmínek, za nichž ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. došlo k přechodu vlastnického práva ke spornému majetku ze státu na obec, tíží obec a potažmo též stát, eventuálně i jeho další nabyvatele (žalovaná ad/1). Předestřel dále otázku, zda mohla být vedlejšímu účastníkovi na straně žalované ad) 1, coby statutárnímu městu, přiznána náhrada nákladů advokátního zastoupení. Namítal, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od judikatury Ústavního soudu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 3344/12 a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 474/13). Měl taktéž za to, dovolávaje se nálezů Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03, ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1826/11, ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 43/04, a ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 a sp. zn. 23 Cdo 664/2014, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda lze připustit změnu žaloby, obsahuje-li zcela neurčité vymezení nárokované pozemkové parcely (neexistujícím parcelním číslem). V posledku žalobce předestřel otázku, maje za to, že jde o otázku dosud neřešenou, zda lze považovat knihovní vložku zemských knih za veřejnou listinu, prokazující vlastnické právo. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.

Žalovaná ad) 1 spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, vycházel-li v projednávané věci při stanovení výše odměny advokáta v souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení z tarifní hodnoty sporu 50.000,-Kč [(§ 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“)]. Odkazovala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11., 2013, sp. zn. 30 Cdo 2453/2013, ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2914/2013, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4825/2014, a ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 449/2014. Namítala, že v situaci, kdy nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 7. 2. 2012 byly zakoupeny za 18.097.100 Kč, měla tarifní hodnota sporu dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu odpovídat této částce. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení změnil.

Žalovaná ad) 2 a vedlejší účastník se k podaným dovoláním nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) podaná dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (žalobcem a žalovanou ad/1) zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud přípustným podle § 237 o. s. ř. toliko dovolání žalobce, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení jím předestřených otázek týkajících se zkoumání podmínek přechodu vlastnického práva dle zákona č. 172/1991 Sb. v řízení o určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., rozložení důkazního břemene stran prokázání naplnění uvedených zákonných podmínek v takovémto řízení, předpokladů, za nichž lze připustit změnu žaloby, a náhrady nákladů řízení vynaložených na zastoupení statutárního města advokátem, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu).

Podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. může oprávněná osoba podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona o půdě; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

Judikatura Nejvyššího soudu na základě teleologicky opodstatněné analogie (motivované snahou poskytnout církevním právnickým osobám efektivní prostředek pro odklizení překážek bránících uplatnění nároku na vydání majetku, který z právního hlediska nadále náleží státu, i tam, kde protiprávnost nespočívá v porušení zákonné blokace historického majetku církví, ale v jeho chybné evidenci coby vlastnictví veřejnoprávních korporací na základě tvrzeného, avšak dle zákona neproběhnuvšího přechodu) umožňuje církevním právnickým osobám ve sporech vedených podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. namítat nejen porušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. a § 3 zákona č. 92/1991 Sb., nýbrž i zpochybnit existenci předpokladů přechodu majetku na obce dle zákona č. 172/1991 Sb. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn.
28 Cdo 4146/2017, a ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4751/2017).


Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dále dlouhodobě zastává názor, že každá procesní strana nese důkazní břemeno ohledně skutkových předpokladů jí příznivé právní normy, jejíchž účinků se dovolává (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 5094/2016, dále viz též Macur, J. Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1995. s. 31 a 38, případně Lavický, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges a Česká společnost pro civilní právo procesní, 2017. s. 144–145). V kontextu přechodu majetku na obce dle zákona č. 172/1991 Sb., pak z této generálně platné zásady vyplývá, že ve sporu o určení trvajícího vlastnického práva státu k věci, jako jejíž vlastník je v katastru nemovitostí zapsána obec, je to právě řečená knihovní vlastnice, koho tíží důkazní břemeno ohledně skutečností předvídaných v hypotéze právní normy obsažené v posledně citovaném předpisu, od níž odvíjí svůj vlastnický status (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, popřípadě usnesení téhož soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010, ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4948/2015, a ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 295/2017, viz též nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96). Jinými slovy, nezdaří-li se obci podat důkaz o tom, že na ni předmětný majetek přešel, je v pochybnostech nutno uzavřít, že k přechodu nedošlo. Naproti tomu oprávněná osoba ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., jež se určení vlastnického práva státu domáhá coby procesně legitimovaný subjekt (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 466/2015) v režimu řízení dle § 18 odst. 1 tohoto předpisu, musí prokazovat jednak fakta vedoucí k nabytí vlastnictví sporných objektů státem, jednak okolnosti, jež zakládají její oprávnění návrh ve smyslu daného ustanovení vznést, tj. zejména skutečnost, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň po část rozhodného období ve vlastnictví jejím nebo jejího právního předchůdce, naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby (viz především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016). Vystupuje-li v řízení iniciovaném s oporou v § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. na žalované straně rovněž stát hájící procesní stanovisko, dle něhož dotčený majetek na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. přešel, jeví se logickým uzavřít, že i on je nositelem důkazního břemene ohledně skutkových předpokladů těch norem, na základě nichž se měl rozebíraný přechod uskutečnit (srov. např. již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5069/2017). Výše uvedené závěry dovolacího soudu pak lze nepochybně vztáhnout i na situaci, kdy došlo k převodu věci z obce na další subjekt (žalovaná ad/1), jenž, odvozuje-li za řízení své vlastnické právo od vlastnictví obce, musí být taktéž zatížen oním důkazním břemenem; vždyť i jemu v takovém případě z hlediska hypotéz aplikovaných hmotněprávních norem prospívá, je-li v řízení prokázáno, že vlastnické právo ke spornému majetku nabyla obec, coby jeho právní předchůdce.

Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že v řízení o určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zákonné podmínky přechodu vlastnického práva ve smyslu ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. přezkoumávat nelze a že důkazní břemeno stran nenaplnění těchto podmínek tíží žalobce, pak jeho závěry zjevně neobstojí jako správné.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v závěru, dle něhož má-li podání, kterým žalobce uplatnil změnu návrhu (§ 95 odst. 1 o. s. ř.), vady, které brání pokračování v řízení o změněném návrhu, pokusí se předseda senátu postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. o jejich odstranění. V případě, že tyto vady nebudou přes výzvu předsedy senátu odstraněny, má to za následek, že soud k takovému podání za užití ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. nepřihlíží (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 85/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2003). Vadou změny žaloby, jež brání pokračování v řízení o změněném návrhu, je přitom nepochybně též neurčité vymezení měněného žalobního petitu (toho, čeho se žalobce domáhá – viz § 79 odst. 1 o. s. ř.).

Vymezil-li tedy žalobce v návrhu na změnu žaloby ze dne 7. 11. 2014 pozemek, ohledně něhož se hodlal na základě změněné žaloby domáhat určení vlastnického práva státu, nesprávným (neexistujícím) parcelním číslem, tj. neurčitě, měl jej předseda senátu postupem podle § 43 o. s. ř. vyzvat k odstranění vady návrhu a současně jej poučit, že pokud výzvě nevyhoví, nebude se k takovému podání přihlížet. Nebylo-li tak učiněno a na místo toho byla připuštěna změna žaloby na základě neurčitého a tudíž vadného návrhu, o němž bylo též věcně rozhodováno, je řízení před soudy nižšího stupně evidentně zatíženo vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé.

Dle ustálené rozhodovací praxe pak u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, bez toho aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li tedy v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na jejich zastoupení advokátem účelně vynaloženými (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn.
25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se dále podává, že zaměstnávají-li dotčené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze očekávat, že tito budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Závěry o neúčelnosti nákladů na zastoupení statutárního města advokátem si současně nikterak neprotiřečí se zásadou úspěchu ve věci, jakožto výchozím kritériem rozhodování o nákladech civilního sporného řízení (akcentovaným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1085/13), neboť nesměřují k odlišnému vymezení účastníka, jemuž mají být nahrazeny, ale toliko odpovídají na otázku, jaké výdaje kompenzovat (respektive nekompenzovat).


Jestliže tedy odvolací soud přiznal vedlejšímu účastníkovi na straně žalované ad) 1 (hlavnímu městu Praze) právo na náhradu nákladů vynaložených na zastoupení advokátem, aniž se blíže zabýval opodstatněností jeho advokátního zastoupení, pak jeho závěry ve světle výše citované judikatury rovněž neobstojí.

Na žalobcem v posledku předestřené otázce, zda lze považovat knihovní vložku zemských knih za veřejnou listinu prokazující vlastnické právo, pak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, když na jejím vyřešení své rozhodnutí nikterak nezaložil. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu totiž vyplývá, že se otázkou, zda předmětné pozemky tvořily součást historického majetku žalobce (k jejímuž vyřešení výše uvedená žalobcova otázka zjevně směřuje), vůbec nezabýval a zamítavé rozhodnutí založil na jiných shora popsaných důvodech.

Při řešení otázky předestřené žalovanou ad) 1 se pak odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Ta je totiž ustálena v závěru, že pro stanovení výše odměny za zastupování advokátem ve věcech o určení vlastnického práva k nemovitostem za situace, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti (hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi), je vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat ustanovení speciální [s účinností od 1. ledna 2013 – po novele advokátního tarifu vyhláškou č. 486/2012 Sb. – včleněné pod ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, podle něhož činí tarifní hodnota 50.000,- Kč; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4947/2015, nebo ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4822/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 269/16].

Jestliže tedy odvolací soud v situaci, kdy provedené dokazování nebylo zaměřeno na určení ceny předmětných nemovitostí a za řízení nevyšly najevo skutečnosti, z nichž by bylo lze tržní cenu nárokovaných nemovitostí spolehlivě dovodit, např. znalecký posudek (kupní cena, za niž měla nemovitosti nabýt žalovaná ad/1, nemusí odpovídat jejich tržní hodnotě), vycházel při stanovení výše náhrady nákladů řízení v souladu s ustanovením
§ 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu z tarifní hodnoty 50.000,- Kč, nikterak se tím výše citované judikatuře nezpronevěřil. Dovolatelkou označená judikatura pak zjevně vychází z odlišné procesní situace, kdy o ceně nemovitostí tvořících předmět řízení nebylo pochyb.


Byť žalovaná ad) 1 napadá svým dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k jiným než nákladovým výrokům nevznáší ani žádnou dovolací argumentaci. Předpoklady přípustnosti podaného dovolání tudíž v jejím případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), přistoupil dle § 243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; dovolání žalované ad) 1 naopak odmítl (§ 243c odst. 1, věty první, o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).

V rozhodnutí, jímž se bude řízení končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 10. 12. 2018


Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu