Rozhodnutí NS

26 Cdo 312/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/15/2018
Spisová značka:26 Cdo 312/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.312.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Nájem nebytových prostor
Bezdůvodné obohacení
Návrh na zahájení řízení
Dotčené předpisy:§ 451 odst. 2 obč. zák.
§ 42 odst. 4 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
§ 79 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 312/2018-223


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY





Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce České pošty, s. p., se sídlem Praha 1, Politických vězňů 909/4, IČO: 47114983, proti žalovanému R. J., bytem J., zastoupenému JUDr. Jiřím Králíkem, advokátem se sídlem Račice nad Trotinou 1, o zaplacení částky 293.590,77 Kč s příslušenstvím a o uložení povinnosti předložit řádné vyúčtování, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 7 C 1/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. září 2017, č. j. 20 Co 138/2017-182, t a k t o :


I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. září 2017, č. j. 20 Co 138/2017-182, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 2. února 2017, č. j. 7 C 1/2016-142, ve výroku I. o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 293.590,77 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení, se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. září 2017, č. j. 20 Co 138/2017-182, ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 2. února 2017, č. j. 7 C 1/2016-142, ve výroku II. o zamítnutí žaloby na předložení tam specifikovaného vyúčtování a v nákladovém výroku III., a dále ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení účastníků, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 293.590,77 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, jež měl na jeho úkor získat tím, že od něj přijímal platby „nájemného“ sjednané v nájemní smlouvě ze dne 12. ledna 2006, ve znění pozdějších dodatků (dále jen „nájemní smlouva“ a „dodatky“), za užívání tam specifikovaných nebytových prostor (dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“) v období od 1. ledna 2014 do 30. září 2014 (dále jen „žalované období“), ačkoli předmětné nebytové prostory byl oprávněn užívat bezúplatně z titulu věcného břemene, jež bylo v jeho prospěch zřízeno ujednáním obsaženým již v kupní smlouvě ze dne 14. října 2005 (dále jen „ujednání o věcném břemenu“ a „kupní smlouva“). Současně se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost předložit mu řádné vyúčtování záloh na následující služby spojené s užíváním nebytových prostor a tam specifikovaných parkovacích míst: vodné a stočné (celkově) za období od 16. května 2012 do 9. května 2014 a dodávka tepla (celkově) za období od 6. května 2012 do 31. prosince 2014 (dále jen „služby“). Uvedený nárok odůvodnil tvrzením, že vyúčtování služeb, která mu za tato období předložil žalovaný, nebyla – z důvodů rozvedených v žalobě – v souladu s nájemní smlouvou, resp. jejími dodatky, a platnými právními předpisy (především zákonem o dani z přidané hodnoty, v platném znění).

Okresní soud v Semilech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. února 2017, č. j. 7 C 1/2016-142, zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení žalované částky s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.) i požadavku na předložení řádného vyúčtování služeb (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).

Vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním nepřisvědčil žalobcovu názoru, že předmětné nebytové prostory byl oprávněn užívat bezúplatně; vůle účastníků projevená nejen v nájemní smlouvě (a jejích dodatcích), ale i v kupní smlouvě totiž směřovala – i s přihlédnutím k následnému chování účastníků – ke sjednání úplatného užívacího vztahu. Současně dovodil, že – z důvodů specifikovaných v odůvodnění jeho rozsudku – není v pravomoci soudů zkoumat, zda vyúčtování služeb, která mu předložil žalovaný před zahájením řízení, jsou v souladu se zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. září 2017, č. j. 20 Co 138/2017-182, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal rovněž názor, že žalobce nebyl oprávněn užívat předmětné nebytové prostory bezúplatně, jak dovodil soud prvního stupně. Dovodil, že ze zjištěného skutkového stavu jednoznačně vyplývá, že „nájemní“ smlouva, bez ohledu na své označení, svým obsahem navazuje na ujednání o věcném břemenu (ve skutečnosti představuje jím předvídanou dohodu o vzájemných právech a závazcích účastníků vyplývajících z věcného břemene) a není tedy s tímto ujednáním v rozporu v tom smyslu, že vedle něj nemůže obstát, jak se (mylně) domníval žalobce. Platby „nájemného“, poskytnuté žalovanému za užívání nebytových prostor v žalovaném období, tudíž nepředstavují majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu (nájemní smlouvy a dodatků k ní) a nemohou tudíž představovat bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Naproti tomu soudu prvního stupně vytkl, že dospěl-li k závěru o nedostatku pravomoci soudů k projednání požadavku na předložení řádných vyúčtování služeb, měl řízení v této části zastavit a věc postoupit orgánu, jenž je takovou pravomocí nadán (§ 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 – dále jen „o.s.ř.“). Následně však konstatoval, že ohledně uvedeného požadavku byla žaloba v konečném důsledku zamítnuta správně, neboť žalobní návrh (petit) byl v této části (materiálně) nevykonatelný. Uvedl, že obdobně jako nelze nutit žalovaného k tomu, aby zaplatil žalobci „správnou“ či „přiměřenou“ peněžní částku, nelze jej nutit ani k předložení „řádného“ vyúčtování, a dodal, že žalobcova námitka, že vyúčtování služeb, která mu předložil žalovaný před zahájením řízení, nejsou věcně správná („řádná“), proto může být důvodně uplatněna pouze v řízení o žalobě na zaplacení přeplatku na službách, v níž žalobce – na základě vyúčtování předložených žalovaným – vyčíslí (konkrétní) částku, kterou na službách přeplatil a jejíhož vrácení (zaplacení) se dotčenou žalobou domáhá. Z vyložených důvodů rozsudek soud prvního stupně potvrdil (jako věcně správný).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 o.s.ř. Předně namítl, že při řešení otázky, zda platby na základě nájemní smlouvy a dodatků k ní představují majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu, se odvolací soud – z důvodů tam podrobně rozvedených – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „týkající se vztahu nájemní smlouvy a věcného břemene při shodném předmětu užívání“ (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 20 Cdo 1265/98, 26 Cdo 285/2005 a 26 Cdo 2231/2006). Nesouhlasil ani s názory, jež odvolací soud vyslovil ve vztahu k žalobnímu požadavku na předložení řádných vyúčtování služeb. Zdůraznil, že judikatura dovolacího soudu, byť vztahující se k nájmu bytu, je ustálena v názoru, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby (resp. přeplatku na službách) je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu se smlouvou a předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen (v této souvislosti odkázal zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 803/2002). Z toho dovozoval, že v řízení o stanovení povinnosti provést vyúčtování služeb poskytovaných s nájmem nebytových prostor (prostoru sloužícího podnikání), o nějž jde – podle jeho mínění – i v této věci, je soud povinen zkoumat též věcnou správnost předloženého vyúčtování. Na základě věcně nesprávného vyúčtování totiž nemůže nájemce úspěšně vymáhat po pronajímateli ani případný přeplatek na službách vyplývající z vyúčtování, neboť ten se nestane nikdy splatným. Přitom v zájmu dosažení splatnosti tohoto přeplatku nemá nájemce jinou možnost než podat žalobu na stanovení povinnosti pronajímateli provést (řádné) vyúčtování služeb. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozsudkem, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 – dále opět jen „o.s.ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.). Shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), jednajícím v dovolacím řízení prostřednictvím zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ a odst. 4 o.s.ř.).

Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Při řešení této otázky nepřehlédl, že v dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Směřuje-li dovolání proti výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 293.590,77 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení, pak dovolatelem nastolená otázka, zda platby na základě nájemní smlouvy a dodatků k ní představují majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu, je – vzhledem k použitým dovolacím námitkám – ve skutečnosti založena na námitkách skutkových; jde tedy primárně o otázku skutkovou ve smyslu předestření tam uvedeného skutkového stavu a až následně o otázku právní, vycházející z takto vylíčeného skutkového stavu. Zpochybnil-li proto dovolatel správnost právního názoru, jejž učinil odvolací soud s odkazem na ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák., především poukazem na to, co bylo obsahem vůle smluvních stran projevené v ujednání o věcném břemenu, a jak měla být tato vůle interpretována (jako záměr zřídit mu k nebytovým prostorám, a to bez dalšího již citovaným ujednáním, bezúplatný užívací titul, navíc věcněprávní povahy), napadl správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu. V tomto směru je tedy výtka nesprávného právního posouzení věci ve skutečnosti založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Za této situace dovolací soud dovolání – v rozsahu vymezeném ve výroku I. tohoto rozsudku – odmítl podle § 243c odst. 1 o.s.ř. jako nepřípustné.

Naproti tomu dovolací soud dospěl k závěru, že směřuje-li dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o zamítnutí žaloby na předložení „řádného“ vyúčtování služeb, je přípustné podle § 237 o.s.ř. pro řešení otázky materiální vykonatelnosti takto formulovaného žalobního návrhu (petitu). V tomto ohledu totiž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na řešení otázky procesního práva, kterou odvolací soud vyřešil – se zřetelem k úvahám, o něž přijaté řešení opřel a které dovolatel v dovolání zpochybnil – v rozporu s již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že návrh na zahájení řízení (žaloba) musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) mimo jiné rovněž žalobní návrh – tzv. petit (viz § 79 odst. 1 o.s.ř.). Žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný a musí vycházet z vylíčených rozhodujících skutečností. Jde-li tedy, jako v dané věci, o žalobu na plnění, vyhoví žalobce požadavku, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá, označí-li přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena, a to tak, aby rozhodnutí, jímž soud žalobě vyhoví, bylo materiálně vykonatelné. Ustálená soudní praxe pak rovněž dovodila, že pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí, případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není vázán a při formulaci výroku rozhodnutí musí pouze dbát o to, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné pod č. 152/2003 časopisu Soudní judikatura).

S přihlédnutím k poměrům souzeného nároku je však především zapotřebí zdůraznit, že soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen. O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování. Aby se tak mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši. V soudní praxi (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 3256/2015) není žádných pochyb ani o tom, že povinnost poskytovatele vyúčtovat příjemci zálohy na poskytnuté služby představuje soudně vymahatelnou právní povinnost. Uvedené právní názory jsou využitelné i v poměrech nájmu nebytových prostor (podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 31. prosince 2013), resp. nájmu prostoru sloužícího podnikání (podle § 2302 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o. z.“/, včetně ustanovení obsažených v zákoně č. 67/2013 Sb. /viz § 2303 o. z./), a uplatní se i v případě, že z porovnání skutečné výše nákladů čerpaných služeb s úhrnem poskytnutých záloh vyplynul přeplatek na službách. Tyto teze mají oporu např. ve stanovisku Nejvyššího soudu ČSR ze 16. července 1981, sp. zn. Cpj 164/80, uveřejněném pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 9. února 1968, sp. zn. 7 Co 598/67, uveřejněném pod č. 15/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rovněž v rozhodnutích Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, uveřejněném pod C 2170 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. v rozhodnutí, na něž v dovolání odkázal dovolatel, z 24. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007, z 24. května 2016, sp. zn. 26 Cdo 1261/2015 (ústavní stížnosti podané proti naposledy citovaným rozhodnutím Ústavní soud odmítl usneseními z 12. května 2010, sp. zn. IV. ÚS 2495/2009, a z 6. září 2016, sp. zn. I. ÚS 2803/2016), či nejnověji z 1. června 2018, sp. zn. 26 Cdo 4404/2017. V posledně uvedeném rozhodnutí pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že není-li vyúčtování věcně správné (řádné), nesplnil pronajímatel (poskytovatel služeb) svoji povinnost vyúčtovat nájemci (příjemci služeb) skutečnou výši nákladů a záloh na jednotlivé služby, že tato povinnost tak nadále trvá a žalobu na její uložení pronajímateli – logicky vzato – nelze zamítnout s odůvodněním, že byla již splněna (zanikla splněním), a že v řízení o stanovení povinnosti provést vyúčtování služeb poskytovaných s nájmem (proto) soud zkoumá (je povinen zkoumat) i otázku, zda vyúčtování služeb, s nímž žalovaný (pronajímatel) seznámil žalobce (nájemce) před zahájením řízení či v jeho průběhu, bylo řádné (tj. v souladu s nájemní smlouvou a s právními předpisy jej regulujícími). Uvedené právní názory dovolací soud sdílí i v poměrech souzené věci a zastává názor, že je-li třeba vypořádat každé zálohové plnění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze 17. dubna 2018, sp. zn. 26 Cdo 5417/2016), není důvod bránit se tomu, aby se shora uvedený výklad vztahoval i na vyúčtování služeb poskytovaných v souvislosti s užíváním cizí (nemovité) věci na základě užívacího titulu věcněprávní povahy (věcného břemene, resp. služebnosti).

V posuzovaném případě se dovolatel jako příjemce služeb domáhal, aby mu žalovaný (jejich poskytovatel) předložil „řádné“ vyúčtování. S přihlédnutím ke shora citované judikatuře je evidentní, že zmíněným žalobním návrhem (petitem) usiloval – z obsahového hlediska – o to, aby žalovaný splnil svou (podle jeho názoru dosud trvající – viz výklad uvedený v závěru této věty) povinnost vyúčtovat spotřebované služby, na něž mu průběžně poskytoval zálohové platby (to v situaci, kdy uvedená povinnost může být splněna /a v důsledku toho zaniknout/ právě a jen tehdy, bylo-li vyúčtování řádně /v souladu se smlouvou a předpisy jej regulujícími/ provedeno a příjemce služeb s ním byl seznámen, tedy – řečeno jinak – bylo mu předloženo). Z uvedeného současně bez dalšího vyplývá, že adjektivum „řádný“ použil dovolatel v žalobním návrhu v podstatě nadbytečně (snad v úmyslu reflektovat skutečnost, že vyúčtování služeb, která mu předložil žalovaný před zahájením řízení, nepovažuje za věcně správná); nebylo-li totiž vyúčtování služeb provedeno řádně, hledí se na něj (co do jeho účinků), jako by nebylo provedeno vůbec. Pak ovšem odvolacímu soudu nic nebránilo, aby při formulaci výroku svého rozhodnutí uvedené adjektivum vypustil, popř. aby za použití jiných slov výstižněji vyjádřil povinnost, které se dovolatel domáhal. Zbývá zdůraznit, že s přihlédnutím ke shora citované judikatuře neobstojí úvaha, že pouze v řízení o žalobě na zaplacení (konkrétního) přeplatku na službách je relevantní námitka, že vyúčtování služeb, předložená před zahájením řízení, nejsou věcně správná (řádná). Za této situace ovšem ztrácí závěr odvolacího soudu o materiální nevykonatelnosti žalobního požadavku na předložení „řádných“ vyúčtování služeb jakoukoli oporu. Zbývá dodat, že uvedený závěr nelze pokládat za správný i (a to především) se zřetelem k tomu, že dovolatel v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označil povinnost, která má být žalovanému v tomto směru uložena, neboť náležitě specifikoval jak služby, které mu má žalovaný vyúčtovat, tak příslušná období, na něž se má toto vyúčtování vztahovat. Případné rozhodnutí, jímž by soud danému žalobnímu žádání vyhověl, by za tohoto stavu nepochybně bylo materiálně vykonatelné, a to – vzhledem k charakteru povinnosti, která má být žalovanému uložena – v režimu ustanovení § 351 o.s.ř.

Již jen pro úplnost dovolací soud podotýká, že odvolacímu soudu je zapotřebí rovněž vytknout, že přes svůj závěr o nevykonatelnosti žalobního návrhu co do požadavku na předložení „řádných“ vyúčtování služeb žalobu v konečném důsledku zamítl (neboť v tomto ohledu potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně), ačkoli by bylo namístě její odmítnutí (§ 211 ve spojení s § 43 odst. 1 a 2 o.s.ř.).

Z uvedeného vyplývá, že ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba na předložení tam specifikovaných vyúčtování služeb, spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek – v rozsahu vymezeném ve výroku II. tohoto rozsudku – bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a podle § 243e odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu (v příslušném rozsahu) k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný

V Brně dne 15. 10. 2018


JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu