Rozhodnutí NS

33 Cdo 3538/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/30/2019
Spisová značka:33 Cdo 3538/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.3538.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 3538/2017-422
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Š. D., se místem podnikání XY, identifikační číslo XY zastoupeného JUDr. Jiřím Solilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská 647/2, proti žalované J. B., bytem XY, zastoupené JUDr. Ing. Rudolfem Coganem, Ph.D., advokátem se sídlem v Nové Pace, Pražská 617, o 151.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 EC 302/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 55 Co 337/2016-378, t a k t o:

Dovolání se odmítá.


O d ů v o d n ě n í:

Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalovaná (dále také „dovolatelka“) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§ 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II. bod. 2. zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“]; o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatelka popsala, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatelka je povinna vymezit, kterou z tam uvedených alternativ považuje za danou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 316/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 154/2015, dále viz též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3876/14); k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být ve vztahu k otázce nastolené k dovolacímu přezkumu splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).

Dovolatelka předpoklady přípustnosti dovolání taxativně uvedené v § 237 o. s. ř. řádně nevymezila - pouze uvedla, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu závisí „na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“

Dává tak Nejvyššímu soudu na výběr, aby jí vymezené právní otázky posoudil buď jako otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (aniž by označila, od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky se odvolací soud odchýlil), popř. aby je posoudil jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že zopakoval dokazování jen částí důkazů provedených před soudem prvního stupně, že pominul některé z důkazů a nevyjádřil se k tomu, proč některé důkazy nezopakoval, že ji nepoučil podle § 118a o. s. ř. a že odůvodnění jeho rozsudku neodpovídá zákonným požadavkům, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Jelikož dovolatelka požadavku § 241a odst. 2 o. s. ř. nedostála, a způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nelze dovodit ani z celého obsahu dovolání, Nejvyšší soud její dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 4. 2019


JUDr. Václav Duda
předseda senátu