Rozhodnutí NS

25 Cdo 1988/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Spisová značka:25 Cdo 1988/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1988.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 106 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 1988/2018-206


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: J. N., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Janou Holcovou, advokátkou se sídlem Hradešínská 2362/29, Praha 10, proti žalované: Lužická nemocnice a poliklinika, a.s., IČO 61538990, se sídlem Jiráskova 1378/4, Rumburk, zastoupená Mgr. Milanem Schubertem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o 1 695 997 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 22 C 42/2012, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 9. 2017, č. j. 11 Co 688/2016-182, takto:
      Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. 9. 2017, č. j. 11 Co 688/2016-182, zrušil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 6. 4. 2016, č. j. 22 C 42/2012-151, jímž byla zamítnuta žaloba o 1 695 997 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované náhrady za bolest, za ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady za ztrátu na důchodu s tvrzením, že jí byl žalovanou chybně diagnostikován „tenisový loket“ a v důsledku jeho operace provedené žalovanou 8. 4. 2008 došlo u žalobkyně k omezení hybnosti pravé ruky, přičemž zdravotní obtíže touto zbytečnou operací odstraněny nebyly, neboť jejich příčinou byla krční páteř. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení nároků žalobkyně, aplikoval shodně se soudem prvního stupně § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), avšak dospěl k závěru, že žalobkyně se základní skutkové okolnosti, jež jí umožnily učinit závěr o subjektu odpovědném za škodu jí způsobenou, dozvěděla až ze znaleckého posudku ze dne 12. 11. 2011. Do té doby pouze v obecné rovině věděla, že jí operace nepomohla a její obtíže přetrvávají, resp. se zhoršily, ale nevěděla, proč tomu tak je a zda za to může žalovaná. Odvolací soud uzavřel, že dvouletá subjektivní promlčecí doba počala běžet nejdříve dne 12. 11. 2011 a podala-li žalobkyně žalobu dne 23. 3. 2012, její nároky promlčeny nejsou.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení otázky promlčení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Není správný závěr odvolacího soudu, že by se počátek běhu promlčecí doby měl odvíjet od seznámení žalobkyně se znaleckým posudkem, počátek běhu promlčecí doby nemůže záviset na tom, kdy si poškozený opatří dostatek důkazů nebo kdy si vytvoří pro něj příznivější procesní situaci k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž má vědomost, mohl v soudním řízení prokázat. Právní posouzení otázky promlčení je v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 871/2002, 21 Cdo 210/2003, 25 Cdo 1331/2005, 25 Cdo 2891/2007 a 25 Cdo 2974/2010. Dovolatelka dále namítala nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem a nerespektování soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, případně jej jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při právním posouzení věci neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se nárok na náhradu škody podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).

Podle § 3036 o. z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

Promlčení se tedy v dané věci posuzuje podle dosavadních předpisů, tj. podle § 106 odst. 1 obč. zák., podle nějž se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

Jestliže odvolací soud uzavřel, že z hlediska běhu subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. k uplatnění nároku na náhradu škody proti žalované jako poskytovateli zdravotní péče je stěžejní odůvodněná a objektivními fakty podložená vědomost žalobkyně o tom, že operace „tenisového lokte“ byla žalovanou indikována nesprávně, neboť příčinou obtíží žalobkyně byla krční páteř, jejíž vyšetření před operací nebylo provedeno, a nestačí pouhá vědomost o tom, že operace obtíže žalobkyně neodstranila, je jeho posouzení otázky promlčení podle § 106 odst. 1 obč. zák. v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 43/2015, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR – C. H. BECK pod C 6325, dále jen „Soubor“, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, uveřejněný pod C 2445 Souboru) a též v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 834/15. Odkazovala-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, rozsudek ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, rozsudek ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1331/2005, a rozsudek ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010, závěr o počátku běhu promlčecí doby v přezkoumávaném usnesení odvolacího soudu není s těmito rozhodnutími v rozporu, dovolatelka z nich jen vyvozuje vzhledem ke skutkovým odlišnostem nesprávné závěry. I v těchto rozhodnutích Nejvyšší soud zdůraznil, že pro počátek běhu promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. je rozhodná odůvodněná a objektivními fakty podložená vědomost o tom, že poškozenému byla postupem zdravotnického zařízení způsobena újma. Podle konkrétních skutkových okolností pak jde o to, o jakých předpokladech pro možnost uplatnění svého práva musí mít poškozený vědomost. Jestliže v projednávané věci je žaloba založena na tvrzení, že žalobkyni vznikla škoda v důsledku toho, že žalovaná nemocnice porušila svou právní povinnost tím, že stanovila nesprávnou diagnózu a provedla „zbytečnou“ operaci, pak je pro stanovení počátku běhu promlčecí doby rozhodné, kdy se žalobkyně dozvěděla o „zbytečnosti“ provedené operace, nikoliv o tom, že operace její obtíže neodstranila.

Námitky dovolatelky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům, a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit. Způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ze shora uvedeného vyplývá, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu nejsou předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. splněny. Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. a dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů nebylo rozhodováno, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, v němž soud rozhodne i o nákladech tohoto dovolacího řízení (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 28. 11. 2018


JUDr. Robert Waltr
předseda senátu