Rozhodnutí NS

7 Tdo 1600/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/17/2018
Spisová značka:7 Tdo 1600/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1600.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Poškozování a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení
Dotčené předpisy:§ 132 tr. zákoníku
§ 276 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 1600/2017-31

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 17. 1. 2018 dovolání obviněného A. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 6 To 317/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 T 65/2012 a rozhodl takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 6 To 317/2017, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 27 T 65/2012.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 27 T 65/2012, byl obviněný A. Z. uznán vinným zločinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 276 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na šestnáct měsíců s tím, že pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Skutek posouzený jako uvedené trestné činy spočíval podle zjištění Okresního soudu v Ústí nad Labem v tom, že obviněný v době od 16,00 hodin dne 15. 8. 2011 do 10,00 hodin dne 16. 8. 2011 v katastru obce Ch., okr. Ú. n. L., v neobsazené železniční stanici na trati č. 130 v kilometru 10,85 odlomil od betonové patky těleso seřaďovacího návěstidla Se3 určeného pro posun vlaků a hnacích drážních vozidel, přičemž poškodil kabeláž návěstidla, a v důsledku toho přestalo návěstidlo coby součást technického zařízení podle § 47 a násl. zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, plnit svoji funkci a muselo dojít k jeho opravě, dále v uvedeném místě poškodil kabeláž ohřevu výhybky, když odcizil napájecí jednožilové kabely z mědi o průměru 3 mm v délce 22 m, a svým jednáním způsobil Správě železniční dopravní cesty, státní organizaci, škodu nejméně ve výši 12 570 Kč.

Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 6 To 317/2017, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl nesprávnost právního posouzení skutku jako zločinu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Namítl, že návěstidlo Se3 a ohřev výhybky neměly povahu obecně prospěšného zařízení ve smyslu § 132 tr. zákoníku. Poukázal na to, že k činu došlo v kolejišti, které dlouhodobě nebylo provozované a že návěstidlo a ohřev výhybky byly vypnuty a vyloučeny ze závislostí staničního zabezpečovacího zařízení jako celku. Vyjádřil názor, že objektem trestného činu je zájem na ochraně provozu, řádného fungování a využívání obecně prospěšného zařízení a že v posuzované věci takto vymezený objekt trestného činu není dán. Kromě toho zpochybnil správnost zjištění soudů, že je osobou totožnou s pachatelem činu, a namítl, že toto zjištění nemá dostatečný podklad v důkazech. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označil dovolání obviněného za důvodné, pokud jím byla namítnuta nesprávnost právního posouzení skutku jako zločinu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Uvedl, že při posuzování otázky, zda nějaké zařízení má charakter obecně prospěšného zařízení podle § 132 tr. zákoníku, nelze odhlížet od toho, zda obecně prospěšnou funkci reálně plní. V návaznosti na to poukázal na zjištění, že v posuzované věci šlo o dlouhodobě nepoužívané kolejiště bez jasné perspektivy, zda daný úsek dráhy bude ještě někdy uveden do provozu. Připustil, že za tohoto stavu vyřazení předmětného zařízení z provozu nemůže ohrozit život nebo zdraví lidí nebo vystavit cizí majetek škodě velkého rozsahu. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné v části založené na námitkách proti právnímu posouzení skutku jako zločinu poškození a ohrožení obecně prospěšného zařízení podle § 276 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.

Uvedeného trestného činu se dopustí ten, kdo úmyslně poškodí obecně prospěšné zařízení nebo ohrozí jeho provoz nebo využívání, způsobí-li činem poruchu provozu obecně prospěšného zařízení.

Co se rozumí „obecně prospěšným zařízením“, je stanoveno v § 132 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení se jím rozumí mimo jiné „zařízení pro veřejnou dopravu, včetně součástí dráhy a drážních vozidel ve veřejné drážní dopravě a svislých zákazových nebo příkazových dopravních značek a dopravních značek upravujících přednost“.

Z odůvodnění obou rozhodnutí je patrno, že za obecně prospěšné zařízení soudy považovaly seřaďovací návěstidlo Se3. S tímto závěrem soudů lze ve všeobecné rovině souhlasit, neboť návěstidlo na železniční trati je zabezpečovacím a signalizačním zařízením sloužícím k zajištění bezpečné a plynulé vlakové dopravy (k tomu viz č. 44/1993 Sb. rozh. tr.).

Avšak o tom, zda určité zařízení má povahu obecně prospěšného zařízení, nerozhoduje charakteristika uvedená v § 132 tr. zákoníku sama o sobě, nýbrž ve spojení s podmínkou, že zařízení za daných okolností reálně plní svou funkci a že jeho poškozením bezprostředně vzniká odpovídající nebezpečí. Jde-li o zařízení pro veřejnou železniční dopravu, musí z jeho poškození bezprostředně hrozit vlakové dopravě nebezpečí spočívající ve srážce drážních vozidel s jinými vozidly, ve vykolejení drážních vozidel nebo v jiných událostech, s nimiž je zpravidla spojeno zranění či usmrcení osob, poškození majetku apod. Objektem trestného činu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 tr. zákoníku totiž je zájem na ochraně řádného a nerušeného provozu obecně prospěšného zařízení, jak ostatně vyplývá již z názvu trestného činu. Objektem trestného činu není zařízení jako věc sama o sobě, nýbrž provoz zařízení. Trestný čin lze sice spáchat jednáním, které je v jedné z alternativ uvedených v § 276 odst. 1 tr. zákoníku vymezeno dikcí „kdo … poškodí obecně prospěšné zařízení“, ale z toho se nedá vyvozovat, že objektem trestného činu je zařízení jako věc sama o sobě. Nelze pominout, že jde o trestný čin, který je z hlediska systematiky trestního zákoníku zařazen mezi trestné činy obecně nebezpečné (hlava VII zvláštní části trestního zákoníku). Pro tyto trestné činy, pokud jsou spáchány na úseku železniční dopravy, je typická taková míra nebezpečí, že reálně hrozí dopravní nehoda na železnici jako událost, při které je ohrožen život nebo zdraví lidí, resp. při které může vzniknout vysoká škoda na majetku, apod.

Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ obviněného A. Z., je zřejmé, že provoz obecně prospěšného zařízení, tj. seřaďovacího návěstidla Se3, reálně nebyl nijak ohrožen. Jasně o tom svědčí zjištění soudů učiněná v tom směru, že „v předmětném úseku železniční trati doprava provozována nebyla“ (str. 4 odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem). Za tohoto stavu ze samotného poškození návěstidla bezprostředně nevyplývalo žádné skutečné nebezpečí ve smyslu dopravní nehody na železnici. Provoz obecně prospěšného zařízení z hlediska jeho funkce směřující k zajištění bezpečné a plynulé dopravy na železnici tudíž nemohl být za daných okolností nijak dotčen.

Ve spojitosti s právním posouzením skutku jako zločinu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku soudy zdůrazňovaly, že byť seřaďovací návěstidlo Se3 bylo ve stádiu postradatelnosti a drážní doprava nebyla v daném úseku železniční trati provozována, nebyla tato část trati snesena, tj. definitivně demontována a odstraněna, a bylo povinností Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, udržovat návěstidlo ve funkčním, tj. provozuschopném stavu. Tento závěr ve skutečnosti nemá žádný vztah k zákonným znakům trestného činu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 odst. 1 tr. zákoníku, jak byly vyloženy v předcházející části tohoto usnesení Nejvyššího soudu. Uvedený závěr totiž nic nemění na tom, že z poškození návěstidla reálně nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí v podobě dopravní nehody na železnici a že poškození návěstidla nepředstavovalo žádné skutečné ohrožení bezpečné a plynulé dopravy na železnici. Závěr zdůrazňovaný oběma soudy má svůj význam jen ve vztahu k trestnému činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť seřaďovací návěstidlo Se3 tu bylo předmětem útoku jako věc, která byla poškozena. Nejednalo se však o ohrožení provozu návěstidla ve smyslu jeho funkce zajišťovat bezpečnost a plynulost dopravy na železnici, protože v daném úseku trati žádná doprava ve skutečnosti nebyla provozována.

Výrok o vině obviněného zločinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku je v rozporu se zákonem. Napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byl tento výrok ponechán nedotčen, je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Námitky obviněného zaměřené proti zjištění soudů, že je osobou totožnou s pachatelem, a proti tomu, jakým hodnocením důkazů soudy došly k tomuto zjištění, mají skutkovou povahu a stojí mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak uvedenému dovolacímu důvodu obsahově odpovídají jen námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podstatou dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy. Předmětem právního posouzení jako posouzení hmotně právního tu je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.

Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. V posuzované věci nejsou skutková zjištění soudů v žádném extrémním rozporu s důkazy, a to ani pokud jde o zjištění, že pachatelem skutku byl obviněný, byť v tomto ohledu šlo o nepřímé důkazy.

Obviněný spolu se svým synem J. Z. v kritickou dobu byli v blízkosti místa činu identifikováni policejní hlídkou, která se dostavila z podnětu upozornění na pohyb osob v těsné blízkosti kolejiště. Policejní hlídka se omezila jen na zjištění jejich totožnosti. Teprve následně bylo zjištěno poškození seřaďovacího návěstidla Se3 a ohřevu výhybky, ke kterému došlo v intervalu každodenních kontrol, tedy v době, do které spadá i přítomnost obviněného a jeho syna na místě. Při důkladném ohledání místa činu a jeho okolí byly nalezeny břity planžetového nože i s obalem. Jde o nástroj, který svou povahou odpovídal tomu, že měděné kabely uložené v instalačních ochranných trubkách byly odříznuty ostrým nástrojem. K tomu přistupuje okolnost, že jeden z břitů byl nalezen právě u těchto plastových trubek. Přitom na obalu břitů planžetového nože byl nalezen otisk pachové stopy obviněného. Ještě dne 16. 8. 2011 syn obviněného ve výkupně kovového odpadu odevzdal 1 kg mědi. Za tohoto stavu není nic nelogického či jinak nepřijatelného na zjištění soudů, že pachatelem činu byl obviněný, a na tom, že soudy považovaly za nevěrohodnou obhajobu obviněného, podle které se na místě ocitl jen v souvislosti s tím, že hledal skládku pneumatik, zvláště když policejní hlídce, která na místě kontrolovala jeho totožnost, uvedl, že hledá houby.

Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazní situaci znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a aby z důkazů vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Zjištění soudů, že obviněný je osobou totožnou s pachatelem činu, nepředstavuje žádné porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovým zjištěním týkajícím se jeho pachatelství a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy ve vztahu k tomuto zjištění hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

S ohledem na tu část dovolání, kterou shledal důvodnou, Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, tak rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Okresní soud v Ústí nad Labem odstraní vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu a znovu ve věci rozhodne, přičemž se bude řídit právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2018


JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu