Rozhodnutí NS

6 Tdo 1536/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/09/2019
Spisová značka:6 Tdo 1536/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1536.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Podvod
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1536/2018-44


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 1. 2019 o dovolání, které podala obviněná L. B., nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 12 To 212/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 28/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

O d ů v o d n ě n í :



1) Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 1 T 28/2017, byla L. B. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost nahradit poškozenému K. M. škodu ve výši 807.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 20. 5. 2017 do zaplacení a se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
    2) Z podnětu odvolání obviněné Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 12 To 212/2018, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 1 T 28/2017, a to pouze ve výroku o trestu, a za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a nezměněném výroku o náhradě škody odsoudil obviněnou podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
    I.
    Dovolání a vyjádření k němu

    3) Obviněná podala prostřednictvím své obhájkyně (dále jen obhájce) proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněná podané dovolání odůvodnila tak, že podala vlastní komentář k vybraným bodům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, ve kterém poukázala na jednotlivé okolnosti vyplývající z provedených důkazů, které podle jejího názoru zpochybňují závěry soudů. Dále zpochybnila výpovědi některých svědků, přičemž uvedla, s kterými z provedených důkazů se ztotožňuje a se kterými nesouhlasí. Uvedla, že by celá vina neměla být kladena za vinu pouze jí, a uložený trest považuje za nepřiměřený a „přála by si prodloužení podmínky“. Dodala, že se na věci nepodílela sama, doznala se a lituje svého jednání. V závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Rovněž uvedla, že se domnívá, že jsou v dané věci dány důvody pro odložení výkonu trestu odnětí svobody do rozhodnutí o dovolání.

    4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Stručně shrnul dosavadní průběh řízení a uvedl, že obviněná ve svém dovolání komentuje jednotlivé důkazy provedené ve věci a hodnotí je, přičemž v dovolání neuplatnila žádnou hmotněprávní námitku. Její námitky podle státního zástupce směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění, úplnosti provedeného dokazování a hodnocení důkazů, a pokud uvádí, že výše uloženého trestu je nepřiměřená, není ani tato námitka dovolacím důvodem. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas s postupem podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., tj. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
    II.
    Přípustnost dovolání

    5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

    6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

    7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
    č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů
    Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst.
    2 tr. ř.).


    8) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

    III.
    Důvodnost dovolání

    9) Obecně k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uvést, že v jeho případě zákon vyžaduje, aby podstatou dovolacích námitek bylo tvrzení, že zjištěný skutkový stav věci není trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněná tak má v rámci tohoto dovolacího důvodu právo namítnout, že skutek vykazuje buď zákonné znaky jiného trestného činu, nebo není žádným trestným činem (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu z 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006 a č. 26/2004 Sb. rozh. tr.). Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu, který byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu. Obvinění nemohou zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů se dožadovat, přezkumu napadených rozhodnutí ve stejném rozsahu také v dovolacím řízení [Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17 mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání].

    10) Pokud tedy obviněná s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v dovolání zpochybnila dosavadní skutková zjištění, hodnocení provedených důkazů a rozsah dokazování, nemohl je Nejvyšší soud učinit předmětem svého posuzování.

    11) Ve vztahu k trestnému činu, kterým byla obviněná uznána vinou lze obecně uvést, že trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí-li takovým činem na cizím majetku značnou škodu. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, v žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Často je poškozený uváděn v omyl ohledně platební schopnosti dlužníka či o možnosti zaplatit za vylákané služby či zboží anebo v případě půjčky o schopnosti dlužníka takovou půjčku splácet (srov. rozh. č. 15/1969 Sb. rozh. tr.; rozh. č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr. atd.). Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (např. pachatel při uzavírání leasingové smlouvy neuvedl, že z jeho příjmů jsou již na základě exekuce prováděny podstatné srážky a že v důsledku toho nebude schopen splácet splátky stanovené leasingovou smlouvou – srov. rozh. č. 47/2002 Sb. rozh.; dále viz rozh. č. 36/2006 Sb. rozh. tr.). Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (srov. rozh. č.5/2002-I. Sb. rozh. tr.). O podvod však jde i v případě, pokud by podvedený učinil z jiného důvodu stejnou majetkovou dispozici, aniž by se mýlil. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srov. rozh. č. 54/1967; rozh. č. 15/1969, rozh. č. 57/1978-III. a rozh. č. 56/1994 Sb. rozh. tr.). Značnou škodou je škoda ve výši nejméně 500.000,- Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052-2055).

    12) Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, ve vztahu ke způsobení tzv. těžšího následku, tj. značné škody ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, postačovalo podle § 17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti, přičemž mohlo jít i o nevědomou nedbalost, tj. jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobit škodu velkého rozsahu, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. I kdyby tedy obviněná nejednala v úmyslu způsobit značnou škodu, k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu s právní kvalifikací, jímž byla uznána vinnou, postačovalo i její zavinění z nedbalosti ve vztahu k značné škodě, byla-li alespoň srozuměna se způsobením škody nikoli nepatrné.

    13) Na tomto místě je vhodné připomenout, že soudy nižších stupňů dospěly ke zjištění skutkového stavu věci, že obviněná v úmyslu obohatit se pod záminkou společného podnikání ve finančnictví založila s poškozeným K. M. společnost T., IČO: XY , která se měla zabývat zprostředkováním a poskytováním spotřebitelských úvěrů, a od tohoto postupně v místě jejího trvalého bydliště nebo v místě trvalého bydliště poškozeného v době od 26. 6. 2014 do 23. 9. 2015 převzala finanční hotovost v celkové výši 817.000,- Kč za účelem provozování společnosti, tedy na výplatu poskytnutých úvěrů, aniž by následně doložila relevantně uzavřené smlouvy, splátkové kalendáře či vyúčtování splátek poskytnutých úvěrů, vylákané peníze použila, vyjma částky 10.000,- Kč, kterou půjčila K. Ch., pro svou potřebu a způsobila poškozenému škodu ve výši 807.000,- Kč. Ze skutkových zjištění je nepochybné, že obviněná od poškozeného převzala postupně celkovou částku 817.000,- Kč. Domluvila se s poškozeným na založení společnosti s tím, že poškozený bude vkládat peníze do společnosti, ona je bude s úrokem půjčovat dalším lidem a zisk si rozdělí. K ničemu takovému však nedošlo. Obviněná, ačkoli tvrdila, že peníze lidem skutečně půjčovala, neměla žádné smlouvy k údajně půjčeným finančním prostředkům. Soud prvního stupně se velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku zabýval jednotlivými důkazy a jejich hodnocením (např. bod 28 – 36), které plně odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je také zřejmé, na základě kterých důkazů vyvodil závěr o úmyslu obviněné „vylákat od poškozeného pod záminkou půjčování peněz finanční prostředky, které evidentně neměla v úmyslu půjčovat dalším osobám, nic proto neudělala a peníze si ponechala“ (řádné účetnictví k tomu nevedla), a tím naplnila znaky podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (viz např. bod 37). Obdobně vyznívá také závěr soudu odvolacího (na základě dokazování provedeného u veřejného zasedání), kdy obviněná s ohledem na své předlužení pouze touto činností „vytloukala klín klínem“ (viz str. 6 rozsudku). Nelze přisvědčit ani argumentaci obviněné, že by důkazy byly hodnoceny v její neprospěch, neboť v tomto směru obviněná přehlíží tu skutečnost, že právě z důvodů náležitého zjištění skutkového stavu věci a prokázání okamžiku trestně právního jednání [zda vykazuje takové jednání znaky podvodu či zpronevěry], byl první rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Na tomto místě je možno zmínit právě také výpověď vyslechnuté svědkyně Z., která zapadá do charakteru jednání obviněné a svědčí pro již výše zmíněný závěr odvolacího soudu, že obviněná dlužila již před předmětným jednáním peníze a toto tzv. podnikání bylo pouze zástěrkou získání peněz a těmito prostředky získanými od poškozeného pouze „vytloukla klín klínem“.

    14) Ani námitka obviněné týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu není dovolacím důvodem. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že obviněnému je uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu, nebo takový druh trestu, který zákon nepřipouští. V posuzovaném případě mohl být obviněné uložen trest odnětí svobody v rámci trestní sazby v rozpětí od dvou do osmi let. Nutno zdůraznit, že se obviněná předmětného zločinu dopustila nejen ve lhůtě podmíněného odsouzení, ale rovněž zároveň při vědomí svého dalšího trestního stíhání. Není pravdou, že by se nalézací soud při úvahách o druhu a výši trestu, který obviněné ukládal, nezabýval její osobou, jak se snaží vykreslit obviněná. Především na str. 18 a 19 odůvodnění svého rozsudku uvedl, na základě kterých okolností trest ukládá a v jaké výši. Nadto odvolací soud dále upozornil, že nalézací soud neuvážil, že při zvažování výměry trestu je třeba zohlednit délku řízení a při nezměněném výroku o vině rozhodl sám o uložení mírnějšího trestu, jen mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby. Uvedené skutečnosti zmínil Nejvyšší soud záměrně, aby bylo patrno, že se soudy nižších stupňů podmínkami uloženého trestu velmi podrobně zabývaly. Z hlediska dovolacího důvodu, který obviněná uplatnila však výše uvedená námitka obviněné nespadá nejen pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nespadá ani pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak již bylo shora uvedeno (viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

    15) S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo hmotně právní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když argumentaci obviněné bylo nutno označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu za irelevantní. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu než vyžaduje § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musel Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněné L. B. odmítnout. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání. K rozsahu odůvodnění poukazuje Nejvyšší soud na znění § 265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí bylo bezpředmětným rozhodovat o žádosti obviněné o odložení výkonu trestu.

      P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
      přípustný (§ 265n tr. ř.).

      V Brně dne 9. 1. 2019


      JUDr. Jan Engelmann
      předseda senátu