Rozhodnutí NS

22 Cdo 818/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/17/2019
Spisová značka:22 Cdo 818/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.818.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Stavba
Dotčené předpisy:§ 118 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 818/2019-363


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, proti žalované CITRONELLE a. s, se sídlem v Praze 7, Komunardů 1091/36, IČO: 27175227, zastoupené Mgr. Jarmilou Lajblovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Komunardů 1091/36, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované MARKET BRNO, a. s., se sídlem v Horoměřicích, V Zahradách 609, IČO: 63481774, zastoupené Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů 1091/36, o zaplacení 2 238 354 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 62/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2018, č. j. 70 Co 60/2018-329, ve znění opravného usnesení ze dne 19. prosince 2018, č. j. 70 Co 60/2018-359, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2018, č. j. 70 Co 60/2018-329, ve znění opravného usnesení ze dne 19. prosince 2018, č. j. 70 Co 60/2018-359, se v části výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku II., ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 29 C 62/2010-289, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 524 656,20 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o sedm procentních bodů, a to z částky 323 875,20 Kč za období od 24. 6. 2009 do zaplacení a z částky 492 290,65 Kč za období od 23. 3. 2010 do zaplacení a dále pak spolu s úrokem z prodlení z částky 718 490,35 Kč ve výši 7,75 % ročně za období od 10. 3. 2011 do zaplacení (výrok I.), a žalobu co do částky 703 697,80 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud prvního stupně přikázal žalované zaplatit tyto částky z titulu bezdůvodného obohacení, jehož měla dosáhnout užíváním pozemků žalobkyně parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a zpevněné části pozemku parc. č. XY (dále jen „předmětný pozemek“) v k. ú. XY, obci XY.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2018, č. j. 70 Co 60/2018-329, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 12. 2018, č. j. 70 Co 60/2018-359, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ohledně částky 1 385 634,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o sedm procentních bodů z částky 292 439,10 Kč za období od 24. 6. 2009 do zaplacení a z částky 444 481,50 Kč za období od 23. 3. 2010 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení z částky 648 713,70 Kč ve výši 7,75 % ročně za období od 10. 3. 2011 do zaplacení; ohledně částky 149 021,90 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok I.); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Ve vztahu ke zpevněné části předmětného pozemku odvolací soud nespatřoval důvodnou námitku žalované, že užívá stavbu manipulační plochy a nikoliv pozemek a že tento pozemek užívá bezesmluvně jiný subjekt, totiž vlastník oné zpevněné plochy – vedlejší účastnice MARKET BRNO, a. s. V napadeném rozhodnutí odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 260/2012 a 22 Cdo 737/2002 a uzavřel, že zpevněná manipulační plocha představuje pouze určité ztvárnění či zpracování (zejména stavební činností) povrchu pozemku, je jeho součástí a nemůže tak být ani součástí jiné věci – stavby, ale ani samostatnou věcí v právním smyslu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že taková zpevněná manipulační plocha podléhala stavebnímu a kolaudačnímu řízení podle správních předpisů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které spatřuje přípustným podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která „má být dovolacím soudem řešena a posouzena jinak s tím, že by dovolací soud měl svoji dosavadní judikaturu sjednotit“. Soudy posoudily nesprávně otázku charakteru zpevněné manipulační plochy postavené na části předmětného pozemku. Odvolací soud bez náležitého zhodnocení provedených důkazů považoval manipulační plochu za součást pozemku a nikoliv za stavbu jako samostatnou nemovitost. Žalovaná je přesvědčena, že je zpevněná manipulační plocha místní účelovou komunikací ve smyslu § 7 zákona o pozemních komunikacích. Odvolací soud vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 737/2002, opomenul však zohlednit závěr velkého senátu obsažený v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 691/2005, podle nějž mohou být místní komunikace za určitých okolností samostatnou věcí. Zpevněná manipulační plocha má spojovací a dopravní funkci, slouží k přístupu k nemovitostem a k manipulaci s nákladními vozidly. Jde o těžkou asfaltovou vozovku spojenou se zemí pevným základem, u níž lze vymezit, kde začíná stavba a končí pozemek, ve skladbě: štěrkopísek, hrubé kamenivo, drcené kamenivo, kamenivo obalované asfaltem a asfaltový koberec; a o tloušťce 50 cm. Plocha navíc byla samostatným předmětem práv a povinností. Vzhledem k tomu, že odvolací soud neprovedl navržené důkazy k prokázání toho, že je předmětná plocha samostatnou věcí, nemohl dospět ke správnému právnímu posouzení. Není důvod neaplikovat závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 691/2005 i na účelové komunikace a zpevněné manipulační plochy. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v části výroku I., v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku II. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce spatřuje dovolání jako nepřípustné, a navrhuje jej proto odmítnout. Dosavadní judikatura je ustálená a zcela jednoznačná. Žalovaná nepředložila žádný relevantní důkaz, kterým by prokázala, že je předmětná plocha natolik specifická, aby ji bylo možné považovat za samostatnou nemovitost. Podotýká, že žalovaná s argumentací ohledně nedostatku své pasivní legitimace přišla až v odvolacím řízení. Nadto nelze z dovolání jasně seznat, zda žalovaná považuje předmětnou plochu za místní či účelovou komunikaci.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po tomto datu (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Žalovaná v dovolání vymezuje otázku právní povahy zpevněné manipulační plochy.

Pro řešení této otázky je dovolání přípustné i důvodné, neboť na ní právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, dovolatelka závěry odvolacího soudu v daném ohledu napadá a rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.

Odvolací soud svůj závěr o tom, že zpevněná manipulační plocha nemůže být samostatnou věcí v právním smyslu (stavbou), ale pouze součástí pozemku jako jeho určité ztvárnění nebo zpracování, učinil bez dalšího s odkazem na závěry podávající se z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 260/2012 a 22 Cdo 737/2002.

V rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 260/2012, dostupném na www.nsoud.cz, Nejvyšší soud uvedl – s odkazem na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 727/2002 – že zpevněná plocha představuje určité ztvárnění či zpracování povrchu pozemku a jeho součástí. Současně však zdůraznil, že v dané věci byl žalobce poučen o tom, že podle judikatury dovolacího soudu je zpevněná plocha pouze druhem pozemku, přičemž žalobce netvrdil, že by šlo o něco jiného než o upravený pozemek.

Odkaz na toto rozhodnutí není zcela přiléhavý. Je skutečností, že v něm vyjádřil Nejvyšší soud obecný náhled na to, že zpevněná plocha je obvykle ztvárněním či zpracováním pozemku; z odkazu dovolacího soudu na to, že žalobce netvrdil, že by šlo o něco jiného než o upravený pozemek, však vyplývá možnost i jiného právního náhledu právě v situaci, kdy by v případě zpevněné plochy šlo o něco jiného než o upravený pozemek. V právě souzené věci však nešlo o zpevněnou plochu, ale o plochu manipulační, kde žalovaná výslovně tvrdila technické parametry této plochy, z nichž dovozovala její povahu jako stavby, a tudíž samostatné věci v právním smyslu.

V rozsudku ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002, dostupném na www.nsoud.cz, se Nejvyšší soud zabýval povahou silážního žlabu a manipulační plochy, kde zdůraznil, že rozhodnutí v této věci záviselo na tom, zda silážní žlab a zpevněná plocha byly samostatnou stavbou nebo jen určitým způsobem upraveným pozemkem. Odkázal na závěry formulované v rozsudku ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96, kde uvedl, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc a kdy o součást pozemku s tím, že je nutno vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Výslovně ve vztahu ke zpevněné ploše pak ve věci sp. zn. 22 Cdo 737/2002 dovolací soud odkázal na rozsudek ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97. Ve věci sp. zn. 22 Cdo 737/2002 se Nejvyšší soud nezabýval povahou manipulační plochy, byť rozsudek sp. zn. 2 Cdon 1414/97 obsahuje odkaz i na manipulační plochy, ale také na dráhy, dálnice, silnice, ostatní komunikace, k nimž řadil mimo jiné místní a účelové komunikace.

Na tyto závěry však je třeba nahlížet z hlediska dalšího vývoje judikatury.

V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007, pod č. 76/2007 – dále jen „Rc 76/2007“, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pozemní komunikace (v posuzovaném případě komunikace místní) může být samostatnou stavbou ve smyslu ustanovení § 119 odst. 2 obč. zák. s tím, že právní vztahy k ní nemusí být totožné se vztahy k pozemku. Tento rozsudek byl vydán po postoupení dané věci senátem 22 Cdo, jenž se hodlal odchýlit od právního názoru vysloveného v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, podle něhož platilo, že „místní komunikace jsou druhem pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim“.

V obecné rovině se povahou staveb, resp. výsledků stavební činnosti, ve vztahu k závěrům, zda se jedná o samostatné věci či součásti pozemku, které mohou být v právní praxi problematické, sporné či hraniční Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, dostupném na www.nsoud.cz. V této věci se zabýval právní povahou parkoviště, přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze sp. zn. 2 Cdon 1414/97, na které odkazovalo rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 737/2002, považovalo parkoviště za součást pozemku zejména s argumentem, že představuje ztvárnění či zpracování povrchu pozemku.

V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3259/2018 pak Nejvyšší soud výslovně vyšel z toho, že na samotném vymezení pojmu „stavba“ jako předmětu občanskoprávních vztahů nic nezměnila ani novela § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, provedená zákonem č. 268/2015 Sb., ani zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který pojem „stavba“, pokud je i nadále samostatnou věcí, nijak nevymezuje; proto lze i nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury k pojmu „stavba“ v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. K otázce, kdy je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrch pozemku samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, ve kterém uvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu občanského práva). V některých případech není umělá úprava povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytností je však posuzovat každou právní věc individuálně. Mohou nastat hraniční případy, které bude nutno řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy – tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitý způsob zpracovaný pozemek.

K tomu dovolací soud ve věci sp. zn. 22 Cdo 3259/2018 dodal, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke zvyklostem, zachovávaným v právním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se nacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc, a tedy za stavbu podle občanského práva.

Stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním slova smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást věci jiné (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002). Stavba, která není věcí podle § 119 obč. zák., resp. nyní podle výjimek ze superficiální zásady (zejména § 506 odst. 1, § 509, § 3054 a násl. o. z.), je součástí pozemku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96).

Nejvyšší soud dále v dané věci poukázal na to, že otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí však nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007), a proto Nejvyšší soud přezkoumá možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené. Tato okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných závěrů, proto je nutno při formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či naopak závěru o součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Z výše formulovaných obecných východisek se pak podává základ pro rozhodování konkrétních sporů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014).

Dovolací soud též nemohl přehlédnout nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, který připustil eventualitu, aby vzletová a přistávací dráha byla s ohledem na způsob jejího stavebního provedení považována za samostatnou věc. Nejvyšší soud se pak možností povahy určitého výsledku stavební činnosti ve své rozhodovací činnosti zabýval např. i ve vztahu k účelovým komunikacím (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012 – proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 2128/13, dostupným na nalus.usoud.cz, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 27/2015), již zmiňovanému parkovišti (rozsudek ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018) či chodníku (usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4330/2017-II.).

Jestliže odvolací soud v řešené věci bez dalšího opřel názor, že zpevněná manipulační plocha nemůže být věcí (stavbou), ale je jen součástí pozemku, o právní názor, který zaujal Nejvyšší soud v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 260/2012 a 22 Cdo 737/2002 je takový postup v rozporu s následnou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud se při řešení otázky, zda manipulační plocha je stavbou podle občanského práva, odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Je zjevné, že manipulační plocha může být samostatným předmětem právních vztahů, jen je-li stavbou; nejde-li o stavbu a tudíž o samostatný předmět občanskoprávních vztahů (věc), může jít podle okolností věci buď o součást pozemku (§ 506 odst. 1 o. z.), anebo může být tvořena samostatnými věcmi movitými (např. panely volně položené na pozemku).

Závěr odvolacího soudu, že manipulační plocha je součástí pozemku, je předčasný a dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl uplatněn právem.

Odvolací soud totiž věc nezkoumal z hledisek, uvedených v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994, sp. zn. 3 Cdo 40/93, na který opakovaně odkázal i Nejvyšší soud (např. v jeho usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 27/2015, či rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018). Hlediska rozhodná pro úvahu a posouzení, kdy mohou být výsledky stavební činnosti samostatnou věcí v právním smyslu, či pouze součástí pozemku, pak Nejvyšší soud – vedle již výše uvedeného – v aktuální judikatuře souhrnně shrnul např. v usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4330/2017. Odvolací soud tedy věc znovu zváží z tam uvedených hledisek, a bude se zabývat stavebním provedením manipulační plochy; v posledně uvedené věci pak také dovolací soud naznačil, kdy je pro posouzení věci potřeba provést znalecké dokazování a kdy se lze bez znaleckého posudku pro rozhodnutí věci obejít.

Odvolací soud tedy následně zváží, zda zpevněná manipulační plocha tvoří pouze určité ztvárnění, zpevnění pozemku pro účely průjezdu a parkování vozidel apod., a nejde tudíž o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo zda je tomu naopak. Bez bližšího posouzení konkrétní věci nelze takový závěr vyslovit. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud blíže nezabýval stavebním provedením manipulační plochy a z tohoto hlediska neposoudil, zda jde o samostatnou věc – stavbu ve smyslu občanského práva, je jeho rozhodnutí předčasné, a tudíž nesprávné.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku II. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 4. 2019


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu